Týdny na začátku roku 1959, které následovaly po osvobození, byly týdny radosti a jednomyslnosti. Přestože Castro v té době nebyl členem vlády z důvodů, které ještě seznáme, připadal všem jako ztělesnění jednomyslnosti.
To mu vyhovovalo a nic nepodnikal, aby rozptýlil tajemství obklopující jeho záměry. Pravice i levice, strany i odbory si kladly otázku, co je zač. Co podnikne?
Ale už tehdy rázně vystupoval proti všemu, co hrozilo narušit jednotu kubánské společnosti.
To se ukázalo hned v prvních dnech v souvislosti s Pánembohem. Byla totiž obnovena platnost ústavy z roku 1940, v jejímž úvodu vystupuje Bůh, a ministři považovali za vhodné jej odtamtud odstranit.
Když se o tom Castro dověděl, dostal zlost. Toto úctyhodné slovo bylo už dvacet let obsaženo v tomto stěžejním dokumentu a všichni si je mohli přečíst. Ať bylo přesvědčení členů vlády jakékoli, dotknout se tohoto slova znamenalo urážet kněze a jejich věřící, a tudíž narušovat jednotu země.
Slovo Bůh bylo nedílnou součástí ústavního zákona; nepřekáželo: tím, že je revoluce převzala, neprohlásila se za křesťanskou, ale tím, že je odstranila, prohlásila se za ateistickou.
Zkrátka, za tohoto krátkého oddechu byla podniknuta všechna opatření k upevnění jednoty. Do vlády byli pojati příslušníci hnutí odporu i vzbouřenci: ministr spojů Oltusky, ministr hospodářství Pinos i ministr obchodu byli příslušníky hnutí odporu.
Tato obezřetnost však nezabránila vzniku napětí přímo v jádru této jednomyslnosti. Obyvatelé Havany přijali „vousáče“ jako bratry. Ale „vousáči“ neměli příliš velkou chuť bratřit se.
Tito rolníci-vojáci a vojáci, kteří se stali rolníky, přinášeli do měst válečnickou střídmost a venkovský moralismus. Se stejnou nedůvěrou tábořila o několik let dříve Maova venkovská armáda v ulicích Šanghaje, zkaženého města, oběti i spoluviníka bílých.
Někteří obyvatelé Havany kromě toho projevovali v prvních dnech podezřelou horlivost. My si také vzpomínáme na uniformy, které se objevily v září 1944 v pařížských ulicích a byly cítit naftalínem.
Lidé spěchali na pomoc vítězství. Bývalí političtí činitelé se připomínali vítězům a dávali jim najevo, že by přijali břímě moci, jen kdyby jim je nabídli. Vzbouřenci a příslušníci hnutí odporu nazývali tyto nové přátele „Hnutím 2. ledna“. Jak známo, 1. leden byl dnem osvobození a navždy zůstane jeho výročím.
Nepružnost některých vzbouřenců - byla to možná pouhá bojácnost a zklamání některých příslušníků hnutí odporu, kteří doufali, že se sdruží s osvoboditeli, a místo toho jim někdy nezbývalo než se na ně uctivě dívat z dálky, všechny tyto malé třenice však vznikaly jen uprostřed všeobecného nadšení.
Nedůvěra, dokonce i melancholie, patřily také ke způsobům, jimiž se vyjadřoval opravdový a všeobecný souhlas. Aby bylo možno litovat, že vojáci-vzbouřenci zachovávají odstup, bylo nutno nejdříve v nich vidět budoucí velitele, předem se podvolit jejich autoritě.
Někdy se však přece jen tato škrábnutí rozjitřila, protože se nepodařilo najít společný jazyk, ožehavé situace vystřídalo skutečné nepřátelství. Nebo se styky prostě přerušily.
Revoluce měla v jedné věci výjimečné štěstí: nikdo nemohl postavit proti revoluční vedoucí skupině a programu nějakou jinou skupinu a program kromě dvou nebo tří stran, jimž sloužila ke cti individuální odvaha jejich členů, ale jež se svým mlčením a netečností zdiskreditovaly, a kromě létajícího tyrana, jemuž všechny země s výjimkou Portugalska odmítaly právo azylu. Bylo nutno náležitě využít této oprávněnosti de facto, získat nyní obyvatelstvo měst a začít uspokojováním jednomyslných požadavků.
Ve městech to byly dva trvalé požadavky, které bez rozdílu třídy spojovaly dělníky s ostatními zaměstnanci. Ještě než dostali mzdu, pohltily z ní polovinu nájemné a elektřina, takhle to už nemohlo pokračovat.
To se říkalo, ještě když Fidel v Havaně studoval práva. Říkalo se to dokonce ještě o patnáct let dříve a pořád to trvalo. Ale požadavky lidu odpovídají jeho důvěře. Vedoucí činitelé poznali za války tlak okolností, po vítězství zakusili tlak lidu.
Nařídili bez průtahů povinné snížení nájemného o plných 50%. Důvody rozhodnutí jsou jasné. Vláda, která se sotva usadila v tomto městě dosud jí cizím, si nemohla dovolit zklamat lid.
Bylo zapotřebí jednat, a ne slibovat, zbavit chudáky drtivého břemene, vrátit kubánskému maloobchodu peníze, které plynuly do USA na nákup aut, ledniček nebo byly hloupě reinvestovány do dalších staveb; ulehčilo se národnímu hospodářství a snížením renty byl kapitál usměrněn do průmyslu.
Většina souhlasila, ale přece jen se jednomyslnost na okrajích poněkud roztřepila; viděli jsme už, že veškeré kubánské úspory pohlcovalo až dosud stavebnictví. Nejenom zisky, ale i úspory středních vrstev.
Tato buržoazie považovala své příjmy za neměnné a najednou se jediným škrtem pera snížily o polovinu. Dostala strach, v několika chvílích paniky zahlédla zděšená Havana rudé strašidlo - bolševismus na Antilách.
Menší rozruch se projevil, když vláda přinutila telefonní a elektrárenské společnosti ke snížení sazeb. Tentokrát z toho měli prospěch všichni, zaměstnavatelé i zaměstnanci, protože se snížily výdaje.
A kromě toho se vytáhly z kapes zahraničních kapitalistů peníze lidu. Nemajetné třídy měly upřímnou radost: nová vláda uskutečnila v několika týdnech to, co její předchůdci nedokázali za patnáct let. Odvážila se vztáhnout ruku na americké zisky a nebesa se na ni nezřítila, bylo možno „změnit život“.
Ale mezi buržoazií nevolnost vzrůstala. Tato opatření odhalovala sklon k řízenému hospodářství, který vládnoucí skupina ostatně neskrývala a jejž okolnosti ospravedlňovaly v očích všech, alespoň prozatímně. Buržoazii se zdálo, že v tom spatřuje předzvěst extrémních rozhodnutí; vzbouřenci vyprázdní banky a uskuteční zespolečenštění výrobních prostředků.
Už se jim zdálo, že rozeznávají pravici, levici a střed vlády. Guevara, ministr hospodářství, jim připadal ještě strašnější jako extremista.
Tato pověst mu dlouho zůstala. Když byl jmenován ředitelem Národní banky, dávno po neklidném údobí, o němž vypravuji, postavili se střádalové do fronty, aby si vyzvedli úspory. Pouhé 24 hodiny je stačily upokojit; a protože se nic nestalo, buržoazie své peníze zase přinesla.
Stanovisko vlády vůči dělnickým požadavkům nepomáhalo rozptýlit zmatek. Nebylo ostatně možno postupovat jinak, ale buržoazii se to nelíbilo.
Odbory - kdo by jim to vytýkal? - chtěly těžit z nového režimu, aby opět nabyly práv získaných za republiky a částečně ztracených za tyranie.
Přijímaly revoluci, ale zůstávaly ve střehu; vláda se jim zdála podezřelá, protože ji nedokázaly definovat a tím méně určit. V této nejistotě spatřovaly podnět změřit síly hned, dokud si zachovala dětskou křehkost mladá moc, příliš mladá, než aby stačila vytvořit vlastní skořápku a vlastní donucovací orgány.
Počítaly, že jim tento uspíšený útok přinese dvojí výhodu: především dělnické vítězství a potom, při prvních potyčkách, vláda odhalí své ledví, ukáže, jaké třídě a jakým zájmům ve jménu mýtu národní jednoty slouží.
Začaly agitovat hned v lednu a neúnavně v tom několik měsíců pokračovaly. V hlavním městě zdárně probíhaly stávky, postihovaly střídavě to či ono odvětví, ale téměř ve všech případech bylo celé město přímo nebo nepřímo ochromeno.
Vláda vystupovala jako rozhodčí, nejčastěji doporučovala zaměstnavatelům, aby ustoupili. Ne ze slabosti, ale protože jejím posláním bylo zachovávat jednotu.
Revoluce, zrozená z venkovské bídy, se ostatně cítila nesvá ve městech a žádala o podporu nejchudší pracující. Vůdcové si připadali bezbranní nikoli následkem stávky - třebaže neměli ani odhodlání, ani prostředky zlomit ji -, ale kvůli potřebám a nouzi, které ji vyvolaly.
Střední vrstvy popichování stávkami dráždilo. Podnikly v zájmu vzbouřenců a celé země všechno, zatímco dělníci prý neudělali vůbec nic. Kromě toho byli tito obchodníci a drobní průmyslníci přirozenými spojenci režimu, protože Castro hodlal chránit Kubu proti invazi výrobků z pevniny. Proč tedy jsou pokaždé obětováni bouřícím se zaměstnancům? Co si ostatně tihle vzbouřenci myslí? Kam vlastně dali rozum? Kdysi nemluvili o ničem jiném než o pozemkové reformě; dnes se stejnou horlivostí nadbíhají dělníkům. Co z toho všeho je možno brát vážně? Co z toho je propaganda a demagogie?
Neminul den, aby některý ministr neopakoval, že společným cílem je víc vyrábět. Myslí si vláda, že toho dosáhne, bude-li trpět přerušování práce dělníky, ustavičné popichování, promeškané pracovní dny?
Hlubokou příčinou jejich zneklidnění byla nejistota. Střední vrstvy, zvyklé na vyhraněné režimy na Východě a na Západě, kladly rozhodující otázky: liberalismus, nebo socialismus? Demokracie, nebo diktatura? Nedostávaly odpověď.
Dosud opojené opět nabytou svobodou, začaly v projevech v tisku pátrat po nejasných náznacích svého osudu.
Tito lidé se obraceli proti vládě s dvěma protichůdnými výčitkami: „Baví nás slavnostními prohlášeními, zatímco potichu zavádějí komunismus.“ - „Nevědí, co chtějí, improvizují, ani jeden z nich nemůže dnes říci, co podniknou zítra.“
Až do jara 1959 se tak mluvilo všude, zdánlivě ne bezdůvodně; u mnoha revolucionářů tak vznikla neodbytná obava, že budou považováni za improvizátory.
Kubánce mátlo, že revoluci sužuje její dětská nemoc, která propukla koncem zimy krizí legalismu, naštěstí ne vážnou.
Urrutia, president republiky, si vysloužil vyhnanství a slávu, protože když za Batisty vynášel rozsudky, uzákoňoval jimi vzbouření. Batistova tyranie je nezákonná, prohlašoval. Vzbouření je tedy zákonné. Byl to argument advokáta.
Aniž ho kdy viděli, vzbouřenci se naslepo rozhodli nabídnout mu úřad budoucího presidenta republiky.
Přišel do Sierry. Castro s ním dlouho mluvil a rozešel se s ním rozčarován. Očekával člověka a setkal se s pouhou zásadou.
Bylo však už příliš pozdě změnit volbu, která už byla oznámena zahraničnímu tisku. Fidel věděl, že zásady jsou abstraktní, kategorické a neochvějné; předpovídal, že to s vládou špatně dopadne, a tak se s ní rozešel, když už nemohl odstranit Urrutiu.
Vždycky bude dost času vstoupit do ní po nevyhnutelné katastrofě. Toto rozhodnutí bylo nutné, ale vzbudilo na Kubě úžas.
Od 1. ledna 1959 bydlel v jednom apartmá hotelu Habana Hilton major vzbouřenecké armády jménem Fidel Castro a zdálo se, že je mimo službu. V budovách starého města zatím jeden kožený právník předsedal schůzím vlády.
Urrutia byl jako president ztělesněním zákonnosti v její nejformálnější a nejtyranštější obecnosti. Prohlásil:
„Ruším herny, kasina a hrací přístroje.“
Mladičtí ministři souhlasili, havanská buržoazie se tvářila příznivě k jakékoli léčbě, která by zbavila město jeho hanebné prašiviny. Dekret byl podepsán a president jej potvrdil.
Druhý den vnikl do Hiltonu vzrušený dav, namačkal se do výtahů, dral se vzhůru po schodišti a vnikl bez okolků ke Castrovi. Byli to zaměstnanci heren a jejich rodiny. Křičeli, že je to vražda. Cožpak 700 000 nezaměstnaných nestačí? Je zapotřebí vyhodit na ulici všechny pracující počínaje prodavačkou doutníků a konče krupiérem?
Ohrožené prostitutky nešly sice do Hiltonu, ale napsaly důstojné dopisy, v nichž se dovolávaly práva vykonávat své povolání.
Castro ihned svolal ministry. Opustili presidentský palác, schůzi vlády, Urrutiu, projeli napříč městem a našli svého skutečného vůdce zsinalého zlostí v americkém paláci. Fidel jim s potěšením řekl, co si myslí. Stali se z nich, prohlásil, spoluviníci hloupého a nelidského moralismu, který hrozí zvrátit revoluci.
Zrušit hry? Dobrá. Ale pod podmínkou, že najdou nové zaměstnání a poskytnou novou kvalifikaci propuštěnému personálu.
A jak jej zaměstnat? Jak pro něj získat novou kvalifikaci, když průmysl neexistuje? K odstranění heren dojde po odstranění nezaměstnanosti: to nebude zítra. Pokud jde o prostitutky, přicházejí téměř všechny z venkova, jsou to přespočetné děti, rodina je neuživí: je nutno pojít, nebo se prodat.
„Doopravdy odstraníme prostituci, až odstraníme bídu rolníků.“
Přikazovat v Havaně lehkým ženám, aby se už nenabízely zákazníkům, byly plané řeči; prostituce se přestěhuje se vším všudy do ilegality.
Zkormoucení ministři se vrátili do svých ministerstev a ke svým starostem. Na nejbližší schůzi vlády se s nekonečnou ohleduplností snažili Urrutiovi vyložit Castrovo stanovisko.
Soudce je vyslechl, aniž se rozčilil, ale byl neoblomný. Morálka zakazuje nabývat nebo pozbývat zlato tím, že se mince navrší v rohu stolu pokrytého suknem. Řekl:
„Je to ostatně jednoduché, dal jsem slovo.“
Jak se zdá, zpit slávou převzal skutečně ve vyhnanství závazky, které na něm nikdo nepožadoval.
Castro skoncoval s přebíháním ministrů tím, že prosadil svou. Nemohl dovolit, aby se lidová revoluce zkompromitovala tím, že by se jako její vědomý důsledek zvýšila nezaměstnanost.
Odstraní se hrací přístroje, které neposkytují nikomu práci a kradou kubánská pesa ve prospěch gangů na kontinentě; Národní loterie zůstane zachována, ale bude reorganizována; hry zůstanou, ale stát převezme péči o herny a kasina, jemu připadnou zisky a bude platit personál.
Prostitutky nechť zůstanou. V tomto prvním revolučním údobí, ve chvíli, kdy nová vláda pořizuje soupis, odhaluje neduhy a šrámy zděděné po dřívějším režimu, je pouze možno odstranit vykořisťovatele těchto děvčat: pasáky, kteří předstírají, že je chrání, a policisty, kteří si dávají platit.
Tento konflikt se mi zdá příznačný: jak se často stává při lidových hnutích, měla veřejná moc dvě hlavy. Skutečná autorita nebyla zákonná, zákonná autorita nebyla skutečná.
A vláda, přehnaně dbalá zákonů, rozhodovala podle zásad a dopouštěla se stejného omylu jako její předchůdkyně v roce 1949 a 1933, bojovala proti následkům, místo aby se vypořádala s příčinami.
Prostituce a hry byly následky.
Urrutia, jakobínský měšťák, neochvějný v zásadách, spěchající vrátit města na cestu ctnosti, pohlížel na hluboké přeměny kubánské společnosti bez nepřátelství, ale také bez nadšení; to nebyla jeho záležitost. Advokáti, soudcové i jiní buržoazní intelektuálové ve všech zemích zdůrazňují neústupnost, když jsou v sázce ideje, aby zakryli svou váhavost vůči činům.
Kubánská revoluce se ještě zmítala ve svých rozporech; představuji si, že měla strach vrhnout se do neznáma, poznat sama sebe a stanovit si zákony, když už lidu v Havaně bylo jasno. Pracující a hospodyně zaplavili čtvrť mrakodrapů, oblehli Hilton a vyložili Castrovi své požadavky.
Castro pochopil, že nadešel čas převzít moc. Urrutiovi ministři ho jmenovali šéfem vlády. Osvobození se konečně mělo změnit v revoluci.