Největším skandálem kubánské revoluce není, že vyvlastnila plantážníky, ale že odevzdala moc do rukou dětem. Už léta čekali dědečkové, otcové a starší bratři, že na ně dojde řada, až se diktátorovi uráčí zemřít, že se bude povyšovat podle stáří.
S ohledem na vzdálený den, kdy dojde k vystřídání vládnoucí skupiny, strany občas riskovaly veřejné vyznání své oddanosti parlamentarismu. Všechno bylo na dobré cestě, když tu se jednoho krásného dne mladší uchopili moci a dali na srozuměnou,že si ji podrží.
Žádným starým moc! Skutečně, nespatřil jsem ani jediného z nich mezi vedoucími činiteli. Když jsem projížděl ostrovem, setkával jsem se na všech velitelských místech a na všech stupních žebříčku odshora až dolů tak říkajíc se svými syny. Rozhodně se syny svých vrstevníků. Otcové na sebe neupozorňují, na tomto ostrově žijí nejdiskrétnější padesátníci.
Ministr spojů, drobný, světlovlasý a bezvousý, není určitě benjamínkem revoluce; je mu 29 roků; v této vládnoucí skupině je to průměrný věk. Ale vyznačuje se vážnou veselostí jinochů a to jeho mladým kolegům stačí, aby si tropili žerty z jeho mládí, to znamená, že jsou udiveni vlastním.
Armandu Hartovi je 27 roků, Guevarovi a Raúlu Castrovi málo přes třicet. Když nemluví o veřejných záležitostech, jsou to mladí lidé mezi sebou; vtipkují, ale z jejich slov lze uhodnout, že začnou stárnout brzy, podle mého názoru příliš brzy.
Slyšel jsem některé z nich vysvětlovat stářím tvrdohlavost Urrutiy, kterému nebylo ještě šedesát. Shodují se však v tom, že úřad presidenta vyžaduje jistý věk svého tituláře, vnější znak rozšafnosti. Jsou proto potěšeni, že novému presidentu Dorticósovi je, jak mi jeden z nich řekl, „aspoň čtyřicet let“. Já se mezi nimi cítím starší než v Paříži a přes jejich neobyčejnou vlídnost se obávám, že obtěžuji je a zrazuji své vrstevníky.
Protože bylo revoluce zapotřebí, okolnosti pověřily jejím uskutečněním mládež. Jenom v mládeži bylo dost hněvu a úzkosti, aby ji podnikla, a dost čistoty, aby se jí to zdařilo.
Na tomto ostrově demografický přírůstek porušoval rovnováhu a způsobil, že staří byli v menšině. Ale měli dávno svá místa, lpěli na nich: jakmile nováčci zvedli hlavu a podívali se na kubánskou společnost, uviděli, že všechny východy jsou ucpány a že poslední výnosná místa obsadili útokem jejich starší bratři. Potom se dveře zavřely, žádný postup už nebyl možný.
Na jedné straně byla nehybná pyramida zaopatřených, na druhé straně dav lidí bez práce, který každým rokem vzrůstal a jehož první řady byly vystaveny stále většímu tlaku zadních. Žádná budoucnost, leda zhoršování živobytí. Noví nezaměstnaní přišli na to, že nezaměstnanost není výsledkem náhody, ale zcela prostě jejich osudem. Tyto mladé masy náhle odmítly systém, který jim odmítal život. Dospělí měli štěstí - dnes se z toho možná stala smůla-, že měli zaměstnání: měli co ztratit; sebeskromnější pravidelný plat vede k rezignaci.
Mládež neměla co ztratit, viděla ohledy starších k tyranii a myslela si: „Smiřují se s naším neštěstím.“ Když tyto děti zaútočily na výsady, byla to zároveň vzpoura proti dospělým. Zatímco dospělí kapitulovali, v mladých se zrodila neústupnost, které už nikdy nepozbyli a jež jim umožnila pochopit výzvu neústupnosti Castrovy. Těmto hrozným dětem bylo jedno bouřit se proti diktátorskému režimu nebo proti nedostatkům těch, kteří jej připustili či podporovali svou nečinností; bylo pro ně jedno rozdrtit armádu žoldnéřů nebo přimět starší, aby ustoupili. Při tomto podivuhodném dobrodružství byla města osvobozena venkovem a otcové syny.
Když se vojáci vracejí z války, jsou členy bratrstva, z něhož jsou civilisté vyloučeni. Na Kubě je tato výluka ještě radikálnější; mladí vojáci ilegality někdy odhalovali své záměry mladším bratrům nebo sestrám, ale hnutí odporu působilo zlomyslné potěšení střežit svá tajemství před odcházející generací.
Byla to zajisté otázka bezpečnosti, ale z čeho vyplývalo, že dospělí byli nespolehliví? Synové se pohybovali krajem pod falešnými jmény a s falešnými papíry, v otcovském domě bděli mladší bratři a sestry připraveni lhát, varovat je, kdyby to bylo možné, a přísní domácí páni o ničem nevěděli.
V jednom provinčním městě několik dnů po vítězství potřeboval lékař benzín. Požádal o něj, byl poslán za revolučními úřady a dostavil se do jejich hlavního stanu. Místní velitel byl na inspekční obchůzce, příděl benzínu závisel na něm, bylo zapotřebí vyčkat. Lékař čekal. Jako všichni, znal mladého vůdce podle jeho přezdívky v hnutí odporu a podle jeho zásluh. Jak se proslýchalo, byly takové, že vzbouřenci mu svěřili město, jakmile se ho zmocnili, s úkolem odstranit co nejrychleji válečný nepořádek. Žadatel byl brzy zneklidněn přecházením mladých lidí - nejbližších spolupracovníků vůdcových - a zdálo se mu, že je poznává, neboť je viděl navštěvovat fakulty nebo gymnasia; tvrdošíjně se však oslovovali pseudonymy a svého šéfa označovali jen jeho přezdívkou. Za chvíli však bylo pro doktora útěchou zjištění, že zná vůdce z neznámé stránky: byl to jeho syn.
Tento mírný, rozvážný mladý muž se brzy oženil a měl syna. Jak bývá zvykem, bydlela mladá dvojice u manželových rodičů. Lze si představit soudržnější rodinu?
Občanská válka zuřila, ale klidný syn spal každou noc doma. To znamená, že spal několikrát týdně jinde a jeho žena tajila tuto nepřítomnost. Lékař pochopil se smíšenými pocity, že má slavného, ale poněkud příliš diskrétního potomka. Oklamán klidnou přítomností ženy-dítěte a novorozeněte, žil tento otec v nevědomosti, ve které ho udržovali, aby jim poskytoval alibi. Ještě horší bylo, že jeho snacha věděla všechno; více se důvěřovalo této síle tak křehké než síle dospělého muže. Případ skončil vesele; revoluce zvítězila, syn si tedy počínal skvěle. Nevím, zda lékař zpytoval sebe, zda hledal příčiny zdrženlivosti, která jej nakonec odsuzovala. Kdyby byl býval důvěrníkem svého syna, byl by jej jistě neprozradil ani na mučení. Ale byl by ho povzbuzoval?
Jeden mladý revoluční příslušník buržoazie podle mého názoru shrnul nejlépe stanovisko mládeže:
„Respektoval jsem a stále ještě respektuji svého otce a starší bratry. Jsou to hodní lidé; když jsem byl dítětem, byli mým vzorem, byl bych je chtěl napodobovat celý život. A potom mě zklamali; není to jejich vina, ale také ne moje.“
Představuji si, že styl lidí a činnost úřadů lze ještě popsat sterým způsobem. Já začnu jedním a setrvám u něho; je-li zapotřebí červené niti - a té zapotřebí je-, pak je mládež nejbezprostřednějším a nejnespornějším svědectvím, je všude, běhá na ulicích, večer se v Havaně u moře cvičí. Na Kubě se mládí stalo duševní kvalitou vůdců, aniž přestalo být údobím života. Když se mládež prohlásila za revoluční, určila své společenské postavení. Pracovní vztahy, třídní konflikty, všechno bylo zdvojeno tímto základním vztahem mezi mladými, snášejícími svůj život, a dospělými, kteří jim jej uchystali. Dnes je na staveništích, na polích i v ministerstvu mladá práce. Skutečně mladá. Velení se řídí podle směru hodinových ručiček: aby velel, nesmí mít člověk za sebou příliš velký kus života; aby poslouchal, stačí, není-li mu přes třicet. To znamená, že režim způsobuje a dává najevo radikální zvrat v lidských vztazích. Chceme-li pochopit tyto změněné vztahy,musíme hledat na všech úsecích následky historické události, jíž je invaze barbarů na Kubu.
Velmi civilizované a poněkud vyčerpané obyvatelstvo ostrova bylo přepadeno novými barbary: mládeží, která postupovala maskována. Noví dobyvatelé zacházejí s domorodci vlídně, ale zachovávají vůči nim odstup a žení se mezi sebou; nedochází k žádnému sbratřování.
Mnoho revolucí si může stěžovat jako lidé: „Neměla jsem žádné mládí, kdepak já!“ Příliš je honili, ubožačky, a ještě k tomu příliš brzy; muselo to být, bylo nutno přeskakovat třídy, skládat zkoušky, trpěly dětskými nemocemi. Kuba měla dosud štěstí v tom, že nemusela oklešťovat své začátky; to by bylo znamenalo její konec. Od roku 1957 do roku 1959 revoluce mládeže připravovala nové dobrodružství, které už čtrnáct měsíců prožíváme: mládí jedné revoluce.
Položme si otázku, co to pro mladou moc znamená, vykonávají-li ji mladí.
Omezím se na zkoumání tří zásadních otázek: jak toto nové počínání utváří tyto mladíky, aby se z nich stala výkonná moc, která by to zdárně dokončila; jak zachovávají konstruktivní revoluci její negativní charakter vzbouření; jak prakticky uskutečňují rozsudek vynesený demografickým tlakem nad dospělými. Jinými slovy: co z nich dělá moc? Co oni dělají z moci? Uskutečnili na tomto ostrově, mládnoucím každým dnem, zásadní obrat ve volbě spojenců, který je nezbytný, a vycházejí ve své praktické demokracii z nejnovějšího lidského vztahu?
Když uchopili moc, uvědomili si dík svému mládí své nedostatky a dokázali je snášet. Bylo zapotřebí odborníků na všech místech, techniků, expertů, specialistů: kde je vzít? Projevoval se nedostatek kádrů; pokud se ještě vůbec vyskytovaly, bylo nutno hledat tuto elitu v podezřelém světě dospělých. Kvalifikovaní praktici zaujímají rádi vyčkávací stanovisko; vyčkávali mezi světlem a stínem a pokradmu ohmatávali tep revoluce. Ale nazítří po velkých zmatcích, kdy je všechno povaleno na zemi a je zapotřebí odstranit stopy války, kdy ofenzívní návrat nepřítele není zcela vyloučen, je prvotním poutem důvěra.
Guevara mi jednoho dne řekl, ukazuje na vlastní hlavu: „Castro by stěží mohl najít hlavu, v níž by toho bylo více; snad by mohl najít nějakou s hezčím tvarem, ale ví, že žádná jiná by se s ním tak neshodla, dokonce i v podrobnostech.“
Osvědčení praktikové byli ponecháni své nejistotě: obešli se bez jejich služeb, funkce rozdělovala důvěra. Vláda vzbouřenců a hnutí odporu dosadily do ministerstev a ústavů,v čelo nejtechničtějších služeb příslušníky hnutí odporu a vzbouřence. Jedni i druzí se vrhli ve dvaceti létech do víru událostí a neměli dost času, aby nabyli zvláštních znalostí o některém úseku ostrova, aby získali kompetenci a zdokonalovali ji. Všichni si stěžovali na výuku: jak jsem už řekl, jejímu planému řečnění chyběla pravda. Těm, kteří pokračovali ve studiu a hledali na fakultách začátky specializace, Batista odmítl vzdělání ještě rázněji; v posledních létech mu byl nejmenší incident záminkou, aby universitu zavřel „sine die“. (Naposledy byla universita zavřena od 26. listopadu 1956 do dubna 1959.)
Po pravdě řečeno, nikdo a nic nemohlo pomoci mladým vůdcům: ani dospělí, ani tradice - pouta ostrova k jeho folklóru, k jeho touze po nezávislosti byla nemilosrdně přestřižena yankeeskými nůžkami okolo roku 1900 -, ani někdejší velikáni.
Jejich příklad nemohl být Castrovi užitečný; situace byly příliš rozdílné, společná jim byla jen odvaha a neochvějná vůle dobýt ' své zemi nezávislost.
Tito dobyvatelé musí tedy spoléhat jen na sebe, jejich cíle jsou jasné, ale k jejich dosažení nebyla proklestěna žádná cesta. Co si počnou tito náramné pečliví mladí lidé? To, co by na jejich místě učinil kdokoli; chápou, že vstupují do údobí člověka-orchestru. Když se nějaká méně vyvinutá země usilovně pokouší odstranit bídu, musí rodící se hnutí uváznout, mrtví a bolesti zůstanou marné, nebo musí vedoucí činitelé, dokud nevyškolí kádry, převzít všechny úkoly, přisvojit si veškerou kompetenci a neobávat se změnit v univerzální lidi.
„Udělali ze mne ministra spojů a nevím proč,“ řekl Oltusky, velmi aktivní člen M 26-7. „Možná proto, že jsem byl předtím pověřen ničit je.“
Ředitel Národní banky Guevara mi řekl, když mi ve své kanceláři nabízel výbornou kávu: „Jsem především lékař, potom trochu voják a nakonec, jak vidíte, bankéř.“
To není na Kubě jen jeho případ, revoluce ráda provádí nábor svých lidí-orchestru mezi lékaři nebo chirurgy.
INRA rozdělila ostrov na hospodářská pásma. Bylo zapotřebí agronomů, kteří by v plném rozsahu spravovali každé z nich. Použili k tomu doktorů a někdy zvěrolékařů. Ptali se, co je nutno podniknout, a odpověděli jim:
„To poznáte sami.“
Bylo nemálo neúspěchů, zejména v prvních měsících, ale nakonec se lékařský stav tohoto mimořádného úkolu zhostil víc než čestně.
„Je to proto,“ řekl mi kdosi, „že mají smysl pro organismy. Pokládají kraj, hospodářskou oblast za živé tělo a vědí, že v něm všechno závisí na všem.“
Podle mého názoru však tento lichotivý úspěch lékařů-agronomů pochází především ze zvláštní povahy jejich vědění. Tito praktikové se naučili už na fakultě nerozlučně spojovat praxi s vědou a své návyky si přinášejí i do nové činnosti. V řešení, které improvizují, spatřují ihned aplikaci přísného zákona, jejž se pokusí objevit; v souhrnu známých zákonů ovládajících hospodářství okamžitě postřehnou ty, které je nutno zachovat dnes, protože je lze uplatnit.
Fakulta nevládne sama, dobrovolníci se vyskytují ve všech svobodných povoláních a také mezi mladými lidmi, kteří nikdy žádné povolání neměli.
Jinak řečeno, člověk-orchestr je vždy uchvatitelem; zaujímá místo, které by normálně připadlo někomu jinému; má jedinou omluvu. že ten jiný neexistuje. Nikdo není ve skutečnosti na Kubě plně kvalifikován pro to, co dělá. Ale o to se nikdo nestará; kvalifikace se dostaví s úspěchem, diskvalifikace s nezdarem.
Dokud revoluce neoddělí zrno od plev, dokud nevrátí soukromým povoláním ty, kdo měli málo štěstí nebo zlou vůli, nemá na Kubě nikdo dekret na svou funkci. Jmenovat někoho do veřejné funkce znamená vyzkoušet ho tam, nic víc, při každém malém úspěchu získá další prodloužení. Ale není pojištěn proti zítřku, proti příští hodině; je možná uchvatitelem, ale prozatímním; celý ostrov ignoruje to, co se jinde nazývá nabytými právy.
Tito mladí lidé si plně uvědomují svou neodbornost, obávají se omylu v budoucnosti a z toho vyplývajícího odsudku. Dokonce je ani nenapadne, že by se mohli hájit odvoláváním na dřívější zásluhy; to by byl nedostatek hrdosti.
Jedinou výjimkou je Jiménez. Byl předem kvalifikován řídit INRA. Je geografem a za Batisty uveřejnil jedinou studii o Kubě. Přivedla jej k zeměpisu vzpoura, nebo ke vzpouře zeměpis?
Skutečností je, že kniha odhalovala všechna zla a naznačovala prostředky k nápravě s objektivností, která se nelíbila režimu; proto byla zabavena. Nyní byla vydána znovu a je dosud aktuální. Ale co tím chci říci: nejspolehlivější věda, kompetence uznávaná všude - dokonce i v zahraničí - poskytuje tomuto revolucionáři jen zdánlivou kvalifikaci; všechno, co bylo řečeno, napsáno a vykonáno před prvním dnem vítězného roku,zůstane mrtvou literou, minulostí. Geograf Jiménez nemá větší kvalifikaci než vzbouřenec Jiménez k tomu, aby se stal reformátorem Jiménezem. Je povolán a schopen řídit INRA dík obtížnému úsilí, které musel vynaložit a ještě vynakládá, aby se změnil podle toho, jak mění země. V době vzbouření mohl být bez nesnází vědcem a vojákem: tato dvě povolání spolu nežijí ni v míru, ani v boji, ignorují se. Všechno začalo po vítězství: nelze nevyhovět požadavku národa, je nemožné být v klidu svého nitra geografem i revolucionářem. Jiménez postavil zeměpis do služeb revoluce. Bylo nutno přizpůsobit vědecké poznatky podrobnostem praktické potřeby, učinit z vědce praktika, a nepřestat přitom činnost kontrolovat vědou. Jeho znalost míst, terénu, klimatu ztratila veškerou svébytnost. Je shrnuta každý den v prováděných opatřeních, ale to postřehne jen on sám: u jednoho milíře založit družstvo deseti nebo patnácti rodin, na jiném místě rozhodnout o osivu nebo zahájit zalesňovací práce. Pro vědce je obtížné stát se mužem činu. člověk si přitom poláme kosti . . .
Ve chvíli, kdy se muži pracoven učili uplatňovat teorii v praxi, museli se dát poučovat teorií ti, jež zrodila akce.
Jedni i druzí nesmírně trpěli nedostatky svých znalostí a nejvíc je to trápilo v prvních měsících roku 1959. Před naléhavostí úkolů jim připadaly jejich nedostatky k zešílení. Jedni se tázali: „Odvážím se rozhodovat?“ Druzí říkali: „Budu rozumět tomu, o čem rozhodnu?“
Z obou těchto druhů zaškolování může druhý působit více skličujícím dojem: dva roky v džungli a potom se muset vrátit do školy. Kdyby jim bylo čtyřicet, věk by byl utvrdil jejich neznalosti a pokryl rzí jejich schopnosti. Dospělí se leknou, chcete-li je vzdělávat. Máme strach, že už nebudeme vnímat nebo že si to nezapamatujeme. Je-li člověk-orchestr příliš starý, revoluce skřípe, je kožená, dochází k třenicím, jde to na nervy. Nedostatek kádrů v méně vyvinutých zemích, snažících se vymanit z tohoto postavení, vyvíjí dvojí tlak na vedoucí činitele; vyrábět je nejnaléhavější. Svádějí se bitvy: o rajčata, o rýži, později o železo. Věnovat hodinu studiu agronomie, obrábění kovů znamená ukrást ji a promrhat.
Promrháme ji však stejně, postupujeme-li krátkozrace, pracujeme-li v mlze. Je to méně nápadné; už se nekrade, ale plýtvá. Nakonec jsou náklady stejné; je-li zapotřebí začít s prací podruhé, přijde to ještě dráže. Jak je možno vyrábět a zvyšovat výrobu bez znalostí? Nelze směšovat revoluci, která ví, co riskuje, a své objevy opírá o zkušenost, s dobrodružstvím, které je pouze nejzábavnější hazardní hrou.
Zkrátka, tento dvojí protichůdný požadavek vymezuje čas revolucionářů: ani minutu teorie, ani akci, která by se neopírala o zkušenost. Člověk-orchestr si na začátku uvědomuje, že neví nic; musí se všemu naučit, to znamená, že se musí učit pořád. Ale zbývá mu všechno vykonat, musí tedy po celou dobu jednat.