W. Leonhard (nar. 1921) byl synem německé komunistické aktivistky, které pracovala od 20. let na tiskovém oddělení sovětského velvyslanectví v Berlíně. Chlapec vyrůstal sám s matkou a o svém otci se nikdy nezmiňuje. Malý Wolfgang byl od roku 1931 členem německého pionýra a navštěvoval školu Karla-Marxe. Po uchvácení moci nacisty v roce 1933 uprchl se svou matkou do Švédska, kde se naučil švédsky. Ve Švédsku ovšem nemohli zůstat natrvalo z důvodu omezenosti vízového pobytu pro jeho matku. Ta se Wolfganga prý jednoho dne zeptal, jestli se chce ze Švédska přestěhovat do Anglie nebo do SSSR. Wolfgang se rozhodl pro SSSR. S matkou pak jeli od SSR přes Finsko do SSSR vlakem. Leonhard vzpomíná, jak tehdy neexistovala přímá vlaková linie Finsko Leningrad, ale finský vlak končil v poslední finské stanici, odkud je dopravil přes hranice speciální sovětský vlak do první ruské stanice, odkud konečně mohli pokračovat vlakem do Leningradu. Z Leningradu se dále vydali do Moskvy, kde si začali hledat byt a povolání pro matku, zatímco Leonhrad zde měl začít chodit do školy.
Matka chtěla dát Leonharda nejdříve učit rusky aby mohl chodit do školy, ale to nebylo nutné, neboť v Moskvě se nacházela škola pro děti německých emigrantů. Obtížné bylo hledání bytu, ale přesto se jim podařilo po několika dnech najít nábytkem zařízený pokoj. Při svých pochůzkách po Moskvě ale naráželi na problém, že tehdy nebyl k dostání žádný plán Moskvy. Měli sice u sebe jeden starý z roku 1924, ale od té doby proběhlo tolik přestaveb města, že byl jen obtížně použitelný, navíc bylo přejmenováno mnoho ulic. Konečně se jim podařilo sehnal v jednom moskevském knihkupectví nový plán města, ale ten nebyl pro roku 1935, ale už pro roku 1945 – odrážel tedy stav, jak měla Moskva vypadat za deset let. Když se matka překvapeně ptala, proč vydávají plány na deset let dopředu, bylo jí řečeno, že jde především o to, zpopularizovat budoucí výstavbu Moskvy a kromě toho, „jak Moskva vypadá dnes, to ví přece každý tak jako tak“. Jinak ale bylo ovzduší v tehdejší Moskvě spíše příznivé: Občanská válka byla minulostí a masové procesy budoucností. Kromě toho byly právě roku 1935 odbourány poslední potravinové lístky.
Nová škola udělala na Leonharda velký dojem: Už při vstupu spatřil návštěvník sochy Lenina a Stalina. Pod sochou Lenina se na podstavci skvěl nápis: učit se, učit se, učit se. A pod sochou Stalina: Není pevnosti, jíž by nemohli bolševici zdolat. V Sovětském svazu tehdy začínala školní docházka až v osmi letech. Prvních sedm tříd bylo pro každého povinných, zatímco osmá a devátá třída byla navštěvována těmi, kteří chtěli jít na univerzitu nebo vysokou školu. Když byl uveden do třídy a představen novým spolužákům, všimnul si, že téměř všichni nosí červený šátek, pouze jedna dívka jej nenosila.
Učební plány přesně odpovídaly ruským školám. Všechny učebnice včetně Matematiky a fyzika byly doslovnými překlady ruských učebnic. A po několika dne zjistil Wolfgang, že nová škola je velmi odlišná od všech které dosud navštěvoval: Ve srovnání s nimi požadovala na svých studentech výrazně více. Žáci dostávali mnoho domácích úkolu a museli se velice snažit, aby vše zvládali. Každý den měli hodinu ruštiny a jako druhá řeč byla zvolena angličtina. Obzvláště velký důraz byl kladen na přírodní vědy. Již od šesté třídy byli vyučováni algebře, geometrii, fyzice a technickému kreslení. Kontrola žákových schopností byla ve srovnání s moderními školami, které dříve navštěvoval velmi přísná. Všechny známky byly psány jak do sešitu učitele tak do žákovské knížky. Od rodičů musela být žákovská knížka každý týden kontrolována a podepisována. Na konci školního roku se ve všech předmětech konaly závěrečné písemky, často jak ústně, tak písemně.
Často byli žáci vyzýváni k intenzivnějšímu učení a ti z nich, kteří dostali špatnou známku nebo poznámku, museli k tomu zaujímat na třídních hodinách svá stanoviska. Učitel se jich vždy zeptal: Jak k tomu došlo, že jsi obdržel špatnou známku. Když se žák pokoušel jakkoliv vymlouvat, byl okamžitě učitelem ostře přerušen. Celé toto divadlo byl nejnižším stupně tehdy v Sovětském svazu tolik rozšířených spektákulech kritky a sebekritiky.
Po dvou týdnech se spolužáci-pionýři Leonharda zeptali, jestli by nechtěl vstoupit do jejich organizace. Odvětil jim, že rád, ale že je už od roku 1932 je u pionýru. Bylo mu řečeno, že jeho členství tady neplatí a že musí vstoupit znovu. Vstup předpokládal také novou přísahu, kterou opakovat po pionýrském vedoucím: Já, mladý pionýr Sovětského svazu slibuji dnes před svými druhy věrnost a udatnost v boji za věc dělnické třídy, zachovávat svatý odkaz Lenina, jít ostatním příkladem a plnit všechny tradice a povinnosti mladého pionýra.
Poté mu byl předán pionýrský šátek a odznak s plameny, který stál také na vlajce pionýrů s heslem: Buď gatov! Vsigdá gatov!
Bylo mu řečeno, že tři roky šátku znamenají stranu, komsomol a mladé pionýry. Dále, že úkolem pionýrů je podporovat školu, upevňování disciplíny, podpora učitelů a výchovy k odpovědnosti za naši socialistickou vlast. Dříve existovaly v pionýrské organizaci nebezpečné tendence. Zrádcovská levicová úchylka propagovala, aby pionýr převzal funkce vedení školy. Toto není jen velice nebezpečná, ale také straně nepřátelská úchylka, říkali nám. Byla zde prý také ještě pravicová oportunistická úchylka, která naopak chtěla začlenit pionýrskou organizaci do správy školy, což ovšem zase znamenalo ji likvidovat.
Také propagandě bylo věnováno dost místa a času, takže již brzy přešlo mladým pionýrům do krve, že zvýšení cen potravin v kapitalistických zemích je novým dokladem zostřovaného vykořisťování dělníků, zatímco zvýšení cen potravin v sovětském svazu je „důležitým příspěvkem národnímu hospodářství k výstavbě socializmu“.
Kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám se Leonhardova matka rozhodla umístit ho do dětského internátu Číslo 6., který byl zřízen převážně po německé děti, jejichž rodiče byli zavražděni nebo uvězněni nacisty v únorovém povstání v Rakousku 1934. Těmto dětem byla od příjezdu do SSSR věnována velká pozornost, mohli strávit prázdniny v nejkrásnějším pionýrském táboře Artěku na Krymu. Jejich oblečení bylo šito ve zvláštních závodech, pro vyvařování byla v internátu k dispozici rakouská kuchařka, (takže děti dostávali pravidelně vínr šnicl a ne jen boršč pozn. SH) Také další privilegia ukazovala na zvýšenou pozornost věnovanou těmto dětem (např. jim byla každé ráno měřena dokonce teplota). V pozdější době, když zájem o ně opadl, jim ale byla mnohá privilegia odňata. Byl jim např. vzat autobus a museli chodit do školy pěšky jako každý jiný. Vydatné jídlo se stávalo stále jednodušším, i když ve srovnání s ruskými internáty bylo vždy na vyšší úrovni. Na konci školního roku dostávali také nejlepší žáci takové odměny, o jakých se mohlo normálním sovětským dětem jenom zdát. Děti byli po Moskvě natolik známé, že se jim na procházkách často stalo, že slyšeli od kolemjdoucích: Smatri, eto děti šucbundovcev!“ A celkově prožívali tak blahobytné dětství, o němž si mohla většina ostatních dětí v SSSR nechat jenom zdát.
Leonhard také vzpomíná, jak trávil téměř každý den mnoho času v internátní knihovně nad německou literaturou: bratry Mannovými, Franzem Werfelem, Maxem Brodem, Stefanem Zweigelem a dalšími. Už tehdy ho ale překvapilo, že některé knihy měly začerněné celé stránky a odstavce. Stinnou stránkou byla také neobyčejná politizace všech věcí: „Sotva existovala otázky, jež by nebyla posuzována politicky.“
Zatímco Wolfgang bydel v internátě, přestěhovala se jeho matka do jakési primitivní komůrky, resp. jednalo se o část chodby u schodů oddělenou pouze stěnou z dřevěné desky. Jednou měl mít sraz opět se svojí matkou kdesi ve městě, ale ona tam nepřišla. Myslel si, jestli není třeba nemocná a tak se za ní vypravil do její komůrky. Zde ovšem také nikdo nebyl a navíc byla na dveřích pečeť. „Nerozuměl jsem vůbec ničemu, mezitím se otevřely dveře vedlejšího bytu a vykoukl nějaký soused: Co chceš? Chtěl bych za svou matkou, která tady bydlí! Tvá matka tady není! A kde je? Je pryč! Ale jak to? Nenechala mi tu nějaký vzkaz? Ne nic tady nenechala! Musela náhle odjet, pravděpodobně je na nějaké komandatuře a brzy se vrátí. Běž klidně domů.“ Zneklidněn šel jsem zpátky do internátu. Byl jsem už v Rusku dost dlouho na to, abych věděl co je komandatura.“
Když se byl podívat do matčina bytu později, byl odmítnut ještě příkřeji. Později potkal jednoho známého své matky, který mu vyprávěl, že je prý v Tbilisi. To už ale začínalo období masových čistek. Jak Pravda, tak německé noviny Deutsche Zeitung začaly přecházet od výstavby kolchozů a továrem k nadávkám a útokům proti trockistům a špiónům, diverzantům, zrádcům vlasti, a restaurátorům kapitalismu. Ti, kteří byli dříve příkladnými vůdci strany, se zde dne na den stávali špióny, agenty a diversanty, kteří vedli tajná jednání s Hitlerovým Německem s cílem předat mu Ukrajinu, zatímco Japonsku měl připadnout dálný východ. Na velkých demonstracích byly vnášeny požadavky typu: Odstřelte tyto fašistické psy. Nebo: Nepřátelé lidu musí být vyhlazeni z povrchu zemského. Zatýkání se také nevyhnulo německé škole Karla Liebknechta. Nejprve zmizel učitel němčiny, pak učitel dějepisu a zeměpisu a konečně učitel matematiky a chemie. Strach a panika začala být mezi učiteli tak velká, že mnozí z nich se začali zakoktávat a kvalita jejich výuky upadala. Něco podobného se stalo učiteli občanské nauky: Na konci hodiny chtěl završit svůj výklad Stalinovým citátem: „Těm, kteří by chtěli přepadnout naši zemi, bude dána taková pádná odpověď, aby je v budoucnu přešla chuť strkat své prasečí rypáky do naší sovětské zahrádky.“ Zrovna při této větě se přeřekl a sdělil svým překvapeným studentům: „aby je v budoucnu přešla chuť strkat své sovětské rypáky do naší prasečí zahrádky.“ Leonhard oddává: Všechny nás to velmi mrzelo, neboť jsme věděli že toto znamená jeho konec. Bylo jasné, že tento poklesek musí hlásit straně. O pár dní později skutečně zmizel.
Při jedné slohové práci měli žáci za úkol převyprávět vlastními slovy kapitolu z knihy známého německého fašisty Georga Borna. V tom se přihlásil jeden žák: Učitel: „Copak je?“ Žák vstal: „Soudruhu učiteli, můj otec vyprávěl, že Georg Born byl před několika dny uvězněn jako nepřítel lidu.“ Učitel zcela zpopelavěl, a třesouc se uložil knihu zpět od desek. Přehraboval se pak chvíli ve své tašce a pak z ní vytáhl knihu od E. Kische, který žil v té době v Mexiku a nebylo tudíž pravděpodobné, že by byl odhalen jako „nepřítel lidu“. Poté se učitel poněkud uklidnil a slohová práce mohla začít.
V sovětských novinách se za tím běžně psalo: Bezpečnostní služba bude ještě silnější, větší a mocnější. Ať se všichni špióni, diverzanti a vrazi třesou. Sovětská bezpečnostní služba ještě ukáže, co dovede!
Jeden spolužák za námi tehdy přišel celý pobledlý a říkal nám: „Co mám jen dělat? Provedl jsem něco hrozného!“ „A co proboha?!“ „Obzvláště jsem chválil v minulém slohu Tuchačevského (který byl mezi tím odhalen jako špión společně s dalšími sedmi generály pozn. SH) „Ve tvém slohu?“ „Je to ještě daleko horší: Zakončil jsem ho větou: Pod vedením Stalina a Tuchačevského zvítězila Rudá armáda v občanské válce a je i dnes neporazitelná.“ Naštěstí se ale pro tentokrát vůbec nic nestalo...
Jednoho večer se k nám dostala novinka: Tohle léto jedeme na prázdniny na Krym, do Gursufu. Ten samý večer jsem měl tehdy nepochopitelný zážitek: Jeden pedagog z našeho internátu přišel ke mě a celý vážný mi podal ruku, aniž by ovšem řekl jediné slovo. Vůbec jsem tomu nerozuměl.
Odjeli jsem na Krym a zrovna tam jsem dostal pohlednici. Byla od mé matky! Jako odesílatel bylo uvedeno: L.P.
Schor, Čibiju, Komi ASSR a pod tím poznámka: KRTD, 5 let. Nyní my bylo jasné co se stalo a zasáhlo mě to jako blesk: L.P. To je zkratka pro Lager punkt a KRTD znamená: Kontrarevolucionalna trockistkaja dejatělnost – tedy kontrarevoluční trockistická činnost. Matka je tedy ve vězení a žije v hrozných podmínkách za sibiřským polárním kruhem, zatímco já jsem v privilegovaném dětském internátu a trávím prázdniny na Krymu pod palmami.
Je třeba dodat, že to nebyla pouze Leonhardova matka, ale i rodiče dalších 8 – 10 chovanců dětského internátu, kteří byli ve vězení NKVD. Krátce před tím přišlo do našeho internátu rozhodnutí, že tyto děti mají být přemístěny do dětského internátu NKVD. V ten samý den ke mně přišel onen učitel a rozloučil se se mnou, aniž by mi ovšem mohl cokoli říci. O pár dní později byl ovšem naštěstí tento rozkaz zrušen.
Po ukončení 7. třídy německé školy uměl Leonhard již natolik dobře německy, že se rozhodl pro ruskou školu. Především uvádí, že s nimi zde vycházeli ruští žáci a učitelé velmi přátelsky a kamarádsky a pomáhali jim, když nerozuměli obtížným věcem v ruštině. Ani jednou prý nezažili nepřátelské jednání. Ani zde nebylo zvládání učiva vůbec jednoduché. Píše: Jsem přesvědčený o tom, že v sovětských školách neučilo méně, ale pravděpodobně více, než ve většině škol západní Evropy a Ameriky, i když bylo samozřejmě mnohé předkládáno velice jednostranně. Sice jsme se neučili latinu a řečtinu, ale jen jednu moderní cizí řeč, ale v dalších předmětech – především v oblasti přírodních věd byly požadavky velmi vysoké.
... V dějinách jsme se zabývali vývojem národů SSSR, které nezačínaly prvními událostmi ruských dějin, nýbrž říší Uratu, která existovala v 6.- 9. stol. př. n.l. tam, kde je dnes Arménie. V roce 1937 byla poprvé věnována velká pozornost studiu Ivana Hrozného. Jeho role byla nyní pojímána, jako role pokrokového vládce a sjednotitele Ruska, který nebyl dosud reakčním ruským dějepisectvím správně vnímán a zcela neoprávněně dostal své přízvisko.... Náš přechod do ruské školy měl také za následek, že mnozí z nás Němců začali i mezi sebou mluvit rusky.
Během procesů se také mnozí ptali, co je nejlepší učinit, jak je nejlépe se chovat v tehdejším neklidném období politických procesů a zatýkání. Jedni mínili: Nejdůležitější je, co možná vůbec nic neříkat. A především se nijak nevyjadřovat k politice. I v případě, že se jedná o linii věrné stanovisko. Pro dnešek platí: „Mlčet, mlčet, mlčet!“
Jiní namítali: Neexistuje nic nebezpečnějšího než mlčet. Tím, získáte pověst člověka, který má tajné myšlenky a je nepřítelem lidu. Právě v dnešní situaci je obzvláště důležité, chovat se aktivně a každodenně vyjadřovat své názory ve shodě s aktuálním stanoviskem Pravdy.
Nikdy není jisté, kdo bude zítra odhalen jako nepřítel lidu. Proto je nejlepší nikoho nezdravit a zcela se stáhnout do ulity. Jiní namítali: Naopak je nutné se chovat co nejsrdečněji a jako dříve, jako by si žádných čistek vůbec nevšiml. Nic není nebezpečnějšího, než se uzavřít ve své komůrce.
Nejdůležitější je vyčistit si svou knihovnu. Všechny knihy, u nichž je nebezpečí, že by se nemusely shodovat s dnešní linií, je třeba okamžitě spálit. Jiní říkali: Není nic nebezpečnějšího v těchto měsících, než pálit i ty nejmenší kousky papíru. Toho si okamžitě všimnou ostatní sousedé a budou si myslet že pálíte dokumenty a že jste tedy špiónem. Raději mít deset straně nepřátelských knih v knihovně, než kousek spáleného papíru v kamnech.
Nakonec se ukazovalo, že nepomáhá prakticky nic. Byla zatýkáni takoví, kteří mlčeli jako ryby i takoví, kteří při každé možné příležitosti nadšeně a nahlas citovali články z Pravdy. I v našem dětském internátu se vědělo, že 99% zatčených lidí neučinilo nikdy nic proti sovětské moci a nemůže jim být nic jakkoli dokázáno.
Existovaly i různé rady, jak se chovat při výslechu, pokud byl člověk už zatčen. Jedni tvrdili: Je třeba si uvědomit: Nikdy jsem nic neudělal proti sovětské moci a v případě že budu zatčen, budu toto tvrdit za všech okolností. Nic neřeknu a nic nepodepíšu.
Jiní říkali: Zatýkání nemá nic společného s vinou nebo nevinou. Odmítání cokoli podepsat nepomůže nikomu a naproti tomu člověk dostane o hodně vyšší trest. Proto je třeba si vymyslet co možná nejdůvěryhodnější výpověď, kterou to NKVD ulehčím a dostanu snad co možná nejmenší trest, když už jsem byl zatčen.
Jeden vyprávěl: Myslím, že jsem nalezl řešení: Je třeba si k výslechu vymyslet takovou historku, která připadne vyšetřovateli jako důvěryhodná, ale zároveň bude tak hloupá, že vás pak bude muset každý soudce osvobodit. Ptali se ho, jak má taková výpověď vypadat. Dal příklad jednoho chemika, který byl obžalován ze spolupráce s německou bezpečnostní službou, které prý předal návod na výrobu důležité chemické látky. Okamžitě se ho zeptali, o jakou látku se jedná. Napsal jednoduše: H2SO4 a vše bylo zaprotokolováno. U NKVD jsou prý, díky tomu že i řada jejich pracovníků byla nedávno zatčena, mnozí nezkušení kluci z vesnice, kteří prý něco takového zbaští.
Byl prý i takový který byl odsouzen za přiznání, že s úmyslem poškodit kronštadský válečný přístav a flotilu házel kameny do přístavu. Bez tohoto přiznání by prý dostal 10 – 12 let a navíc prý může doufat, že bude první, z těch kteří budou propuštěni, až dojde k revizím procesů.
Mnozí si tehdy hodně slibovali od sovětského maršála Bluchera, který byl tehdy vojenským náčelníkem dálného východu. Říkalo se z tam nedochází k masovému zatýkání a dokonce prý vsadil do vězení celý vlak lidí z NKVD, kteří ho přijeli zatknout. Za nějaký čas se ovšem rozšířila novina, že i maršál Blucher byl zatčen a od té doby jako by se po něm slehla zem.
V těchto neradostných časech existovala také řada šibeničních vtipů o zatýkání a čistkách. Např. jaký je rozdíl mezi Sovětským svazem a přeplněným autobusem. Prý žádný: Polovina lidí sedí a polovina se třese.
Nebo: Ve čtyři ráno bouchá někdo na dveře moskevského činžáku v němž bydlí pět rodin. Všichni sice okamžitě vyskočí z postele ale žádný nemá odvahu jít otevřít. Bouchání je stále silnější a tak se přeci jen soused Abram Abramovič osmělí otevřít: Za chvíli se objeví a klidně říká: „Žádný strach sousedé, to jenom hoří náš dům.“
Mnozí byli dokonce obviňováni z takových nesmyslů, jako že očkovali prasata červenkou a morem, sabotovali dodávku vajec do Moskvy a do másla dávali střepy skla a jehly. (str. 65) Grotesknost dodávala procesům také frazeologie používaná žalobci. Vyšinski nenazýval obžalované jako obvykle jen „bandou špiónů a zrádců“, ale dokonce „hadím klubkem“. Bucharin, kterého kdysi nazval miláčkem strany, byl nyní Vyšinským nazýván „mizerným bastrardem vzniklým spářením lišky a prasete“. Vyšinský požadoval ve své závěrečné řeči, aby byli obžalovaní odstřeleni jako vzteklí psi.“
Četl jsem tehdy náhodou knihu amerického komunisty John Reeda „Deset dnů, které otřásly světem“. Reeda zde popisuje revoluční dny v říjnu 1917, které prožil v Petrohradě. S překvapením jsem zjistil, že v této knize není vůbec zmíněno Stalinovo jméno, zatímco jsou jako vůdcové revoluce představováni ti, kteří jsou dnes odsuzováni jako špióni a agenti.
Časného rána okolo 4 hodin jsme byli probuzeni v dětském internátě hlasitými ránami na dveře. Dva muži v civilu vstoupili do našeho pokoje, jako by tu bydleli. Za nimi se ukázal vystrašený obličej naší noční pečovatelky. „Je zde přítomen Rolf Geisslet?“ řekl jeden z nich. Ano tady jsem.“ řekl tehdy sedmnáctiletý Rolf celý rozespalý ještě německy, ale jakmile viděl oba muže, zopakoval to ještě rusky. „jste zatčen orgány NKVD!“ uslyšel jsem stereotypní větu. „Kde jsou vaše věci?“ Rolf ukázal na noční stolek, který stále vedle jeho postele. „Máte zbraně?“ „Ale počkejte soudruzi, tady jste přeci v dětském internátu.“ ozvala se vychovatelka. „Nikdo se vás na nic neptal!“ „Máte zbraně?“ opakovali svoji otázku. „Ne“ „Sbalte si své věci Ale všechny psací potřeby co máte nechte na sole!“
Leonhard vzpomíná ještě na jednu historku z doby procesů. Při vyučování jim byl oznámen výsledek monstrprocesu včetně trestů. Učitelka se formálně zeptala má-li k tomu ještě někdo nějaký dotaz. Jeden žák se přihlásil a říká: „Chtěl bych ještě říci, že ne se vším souhlasím!“ Všichni se zděšeně obrátili k němu, nevěříce, že by si někdo mohl pár slovy takto rozhodnout svůj osud. Zbláznil se snad? Obzvláště znervózněla ale učitelka, která byla koneckonců odpovědné za vše, co se stane na její hodině. Zdálo se že chce chlapce přerušit, ale náhle zmlkla, neboť si uvědomila, že to by mohlo být označeno za pokus o „zaretušování“ a tedy „objektivní pomoc lidu nepřátelskému žákovi“. Mezitím žák začal: Sledoval jsem proces co nejpozorněji od začátku do konce a jsem toho názoru, že je správné zastřelit nepřátele lidu, záškodníky a špióny, ale vůbec nerozumím tomu, proč nedostali tři obvinění trest smrti, ale jen 15 nebo 20 let vězení. Pletjanow, Rakovskij a Bessonov měli být také popraveni!“ Učitelka si ulehčeně oddechla a odpověděla žákovi: „ Soudruh Vyšinskij ukázal, že všichni zločinci nemohou nést odpovědnost stejnou měrou a míra trestu musí být určována individuálně. Není samozřejmě správné kritizovat rozhodnutí nejvyššího soudního dvora SSSR ale lze určitě říci: Skutečnost, že soud ukazuje, že existuje jasný rozdíl mezi hlavními a vedlejšími viníky je jen dalším příkladem spravedlnosti naší sovětské justice.
Události kráčely dále mílovými kroky a byl tu rok 1939. Jednoho dne ke mně přiběhl ráno jeden spolužák: „Mám důležitou novinu!“ „Co se stalo?“ „Uzavřeli jsme s Německem pakt o neútočení!“ Dívali jsme se na něj s otevřenými ústy. Očekávali jsme všechno, jenom tohle ne. .. Byli jsme jako zasažení bleskem. Bezmocně a mlčky jsme seděli v internátě. Konečně prohlásil nejmladší z nás Egon Dirnbacher smutným hlasem: „To je škoda, teď už nebudeme určitě smět sledovat Chaplinův film Diktátor!“
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: Jednoho dne jsme se vrátili z Krymu a už na nádraží v Moskvě nám bylo řečeno: Náš německý dětský internát je zrušen!“ Když jsme přijeli to internátu byly už naše všechny věci složeny v jedné místnosti. Všechny děti byli poté rozvezeny do nových . ruských internátů. My starší chovanci jsme byli převezeni od internátu „Spartakus“ Na první pohled nebyl mezi bývalým a nynějším internátem vidět žádný rozdíl. Budova byla sice o něco menší, ale stejně hezká. Když jsme však vstoupili dovnitř, vše se změnilo. Při vstupu nám bylo oznámeno: Všichni ihned do hlavního sálu!“ – to neznělo zrovna přátelsky. Deprimování jsme tak čekali dokud tam nevstoupil vysoký, přísně vypadající muž s tmavými vlasy. „Do řady!“ zavelel. Takový tón byl v našem bývalém internátu nepředstavitelný. Nové rozkazy nás zasahovaly jako rány bičem: „Nikdo nesmí opustit internát bez dovolení učitele. Školní úkoly bude dělány pod dozorem učitele. Všichni se musí podřídit řádu tohoto internátu. Kouření je striktně zakázáno jak v domě tak na dovře. Každý kdo kouří musí okamžitě odevzdat své cigarety. Ten, kdo tak neučiní, musí počítat s těžkými tresty.“ .. Pak nám byly ukázány naše ložnice. Šokováni jsme se dívali na místnosti, kde stály primitivní postele. Rozdíl s naším minulým internátem byl obrovský. „Sem určitě nebudou voděny zahraniční delegace.“ Potom byl večeře. Nemusím dodávat, že byla mizerná. Mnozí z nás si stěžovali: „Není to tady.“
Následky paktu se projevily i ve výuce dějepisu: Zatímco ještě před rokem bylo vítězství Alexandra Něvského nad řádem německých rytířů v ledové bitvě na označováno za nejdůležitější událost v ruských dějinách, po uzavření paktu, byla tato událost zmiňována jen ve vedlejší větě. Místo toho byla věnována zvláštní pozornost zahraniční politice Petra Velikého, který podpořil vytvoření pruského státu v roce 1701 a tím položil základní kámen k těsné prusko-německo – ruské spolupráci. V knihovně zahraniční literatury nyní ležely často místo emigrantských časopisů časopisy nacistů a některé antifašistické romány zmizely z knihoven. Slovo fašizmus se přestalo v sovětském tisku vůbec vyskytovat, bylo to jakoby nikdy žádný fašizmus neexistoval.
Oblíbené tezi o oboustranně imperialistické válce – tedy válce Německa s Francií a Anglií odpovídal i lidový humor. Říkalo se: „Slyšel jsi už o novém nárůstu v naší výrobě letadel?“ „Ne jak to?“ „Včera bylo ve vzdušných bojích sestřeleno 12 anglických a 8 německých letadel. „Ale co to má společného s naší produkcí letadel?“ „No pak máme přece o 20 letadel navíc!“ I přes tuto tezi oboustranně imperialistické válce dávala Pravda výňatkům z Hitlerových řečí více prostoru než řečem Churchilla. Nebylo tedy těžké poznat, že oficiální propaganda má tendenci být poněkud více na straně Hitlerova Německa nežli na straně západních mocností.
Krátce poté Leonhard nastoupil na univerzitu a vstoupil i do komsomolu: Dnešnímu čtenáři se možná zdá živné, že sice moje matka byla zatčena, sám jsme zažil zatýkání několika svých pedagogů a přátel a samozřejmě jsem viděl, že sovětská skutečnost je zcela jiná, než se píše v Pravdě a přesto jsme mohl vstoupit do komsomolu. Ale nějak jsem tyhle věci odděloval, tedy mé osobní prožitky a dojmy a mé základné politické přesvědčení.
Za chvíli jsem se naučil rozlišovat v komsomolu tři skupiny lidí: Nejprve to byli enthusiasté. Mladí lidé plní aktivity a iniciativy, kteří s nadšením a obětavostí pracovali pro komsomol, ale nedělali si moc starostí s politickými problémy a politické rozpory nebo změny linie sotva vnímali. Pro ně byl komsomol jedinou možností uplatnit své mladé síly. Ale někdy jsem měl dojem, že by je podobně zaujalo i jiné hnutí nebo organizace se stejnými možnostmi.
K dalšímu typu komsomolců jsem tehdy náležel i já. Vstoupil do svazu z důvodu politického přesvědčení a cítil se zaangažovaný ve všech politických otázkách a diskusích. Také tito komsomolci byli aktivní i když ne tak rozsáhle jako entuziasté. Viděli jistě také mnohé rozpory a často měli vážné pochyby, které se ovšem pokoušeli překonávat všemožnými a často i velmi komplikovanými argumenty.
Třetí typ jsem nazýval kariéristy a nalézal jsem je především mezi syny a dcerami stranických a státních funkcionářů, stejně jako ředitelů podniků. Chtěli něčeho v životě dosáhnou a často to také otevřeně říkali. K komsomolu viděli jen jakousi trampolínu nutnou pro další kariéru.
Konečně jsem ke svému překvapení poznal typ, který bych nazval „lhostejně-samozřejmým“. Byli to mladí lidé, kteří si už při vstupu do komsomolu nedělali o organizaci žádné iluze. Vstoupili proto, že tam vstupovali i ostatní, protože byli jejich přátelé v komsomolu „protože to tak je.“ Tento typ jsem nacházel především mezi dívkami, ale nejen mezi nimi.
Mnozí jiní opoziční přátelé byli marxisté-leninisté ale proto, že učení Lenina a Marxe brali vážně a stáli tak v mnoha rozhodujících otázkách v opozici proti systému, především proti všemocnosti NKVD.
Už od počátku roku 1940 kolovaly pověsti, že vztahy mezi Německem a SSSR budou ještě těsnější. Stále více se hovořilo o možnosti vojenského spojenectví mezi Moskvou a Berlínem a v SSSR bylo hodně lidí, kteří této možnosti věřili. V polovině února bylo obzvláště slaveno uzavření hospodářské smlouvy s Hitlerovým Německem. Množili se články o imperialistických světovládných plánech Francie a Anglie stejně jako výňatky z Hitlerových řečí. 26. února četli překvapení sovětští čtenáři Pravdu ve které byla celá jedna strana věnována z poloviny článku o komunistickém manifestu a z druhé poloviny zde byla přetištěna část Hitlerova projevu. Stále častěji byla Anglie a Francie činěny odpovědnými za válku, kterou prý vyvolali, aby udrželi své panství. Počátkem dubna byl Hitlerův útok na Dánsko a Norsko popisován v Pravdě těmito slovy: „Opatření Německa byla v tomto případě nutná.. Tvrdí se, že Německo svou operací ve Skandinávii porušilo principy mezinárodního práva, a že prý pak o neútočení s Dánskem změnilo na cár papíru. Dnes ale poté, co Anglie a Francie poškodily suverenitu skandinávských zemí stejně jako poškodily zájmy Německa a tím vyvolaly jeho protiopatření. To že si dnes stěžují na nespravedlnost německých operací neznamená nic jiného, nebo směšný pokus obrátit skutečnou situaci v její pravý opak.
Na jedné přednášce marxismu leninismu došlo k tématu spravedlivé a nespravedlivé války. Docent vysvětlil nejprve rozdíl mezi nimi: Spravedlivé války nemohou být okupačními válkami, nýbrž osvoboditelskými s cílem, ochránit národ před vnějším útokem, nebo jej osvobodit od otroctví kapitalizmu nebo od koloniálního pouta imperializmu. Nespravedlivé války, jsou naopak, ty, které mají za cíl, ovládnout cizí země a zotročit jejich obyvatelstvo.
Jeden student se zeptal, zde je válka Německa proti Dánsku a Norsku spravedlivou nebo nespravedlivou válkou. V sálu se rozhostilo naprosté ticho. Na vyučujícím bylo vidět, že tato otázka je mu vysoce nepříjemná. Vykroutil se z toho tak, že prohlásil, že tyto věci nelze posuzovat jen takto schematicky a formalisticky ale je třeba je posuzovat také ve vztahu s vedlejšími následky. Označování války v tomto případě za spravedlivou nebo nespravedlivou představuje špatné a nevědecké kladení si otázek, a není možno na ně jakkoli odpovědět.
Podobné názory bylo slyšet i mezi moskvany: Hitler je skutečnej chlap, kterej udělá v Evropě pořádek.“ „On už spráská anglický a francouzský imperialisty a válečný štváče.“ Někdo se mě dokonce zeptal: „Mají nacisti koncentrační tábory, jak se o nich dříve mluvilo, nebo to byla jen propaganda Němců a Francouzů?“
Jeden zástupce sovětské inteligence se tehdy vyjádřil: „Hitlerův útok na Francii způsobil názorový posun v ruské inteligenci. Dokud se válka omezovala jen na Polsko a skandinávské země, byla většina z nich neutrální, někteří z nich dokonce sympatizovali s Hitlerem. S útokem na Francii se vše zcela změnilo. Postupně se rozvinula antipatie proti Hitlerovi, nikoli z důvodů sympatií k Anglii ale ze spoluúčasti s tragickým osudem Francie. S Francií se mnoho zástupců inteligence cítilo být vysloveně v duchovním spojení.
Jednou jsem jel moskevskou tramvají a četl noviny. Vedle mě seděl nějaký zemědělec, který zde byl patrně na návštěvě. Podíval se na mě a pravil: „Tak co, mladíku, copak je nového ve válce s Francií?“ Já na to: „Německé oddíly vstoupily do Paříže.“ Radostně si zamnul rukama: „No tak to konečně Hitler těm Francouzům nandal.“ Ostatní cestující mlčeli.
O pár minut později jsem stál před stánkem s novinami: Viděl jsem jak asi čtrnáctiletý, židovsky vyhlížející chlapec četl noviny: „Paříž je obsazen“ volal a tekly mu slzy. Poté odešel domů, pravděpodobně aby sdělit smutnou zprávu i svým rodičům. Tak různorodě reagovali tehdy lidé v Moskvě.
Místo šestidenního týdne navrhly odbory zavedení po celém světě běžného sedmidenního týdne. Do té doby také neměly dny jména ale byly označovány jen jako první den, druhý den atd. Vedení odborů se ve svých návrzích neohraničilo jen na nový týden, ale také začalo prosazovat omezení volby povolání. Doslova se uvádělo: Ústřední rada sovětských odborových svazů je toho názoru, že svévolné opouštění pracovních míst ve státních, družstevních nebo komunálních podnicích dělníky nebo zaměstnanci, stejně jako svévolná změna jednoho podniky za druhý musí být zakázané. (návrat k nevolnictví, pozn. SH)
Také další odbourávání sociálního zákonodárství následovaly: Už i dvacetiminutový pozdní příchod do podniku mohl být označen mohl být označen za svévolné zdržování se práce a mohl vést až k redukci platu o 25% po dobu 6ti měsíců. Samozřejmě že i nadále měly autobusy běžně půlhodinové zpoždění, takže počet takto trestaných dramaticky narůstal. I přes tuto vážnou situaci s brzy v Moskvě rozšířily následující vtipy: „Slyšel jsi to, balšoj ťiátr vyhořel až do základů!“ „Jak je to možné? To nemohli zasáhnout hasiči?!“ „Ne ti jsou teďka ve vězení! Přijeli o 20 minut později a už jim nebylo dovoleno hasit, nýbrž byli posláni na povinné vzdělávací práce do vězení.“
Na universitě si Leonhard zvolil jako hlavní obor anglistiku: V roce 1937 a částečně i 1938 bylo stanoveno, že všichni studenti, jejichž rodiče byli zatčeni a uvězněni měli mít tento údaj vyznačen ve své studijní kartě a zkoušky pak pro ně měly být obzvláště obtížné. Toto opatřen muselo být ovšem rychle odbouráno, neboť se podle toho zkušební komise okamžitě dovídali, jak se rozšiřuje vlna zatýkání.
Jakmile jsme si zvolili určitou fakultu, obdrželi jsem přesný plán přednášek. Jejich návštěva byla povinná a byla také pravidelně kontrolována. Denně se konaly 2-3 přednášky, z nichž každá trvala 90 minut. Kromě toho zde bylo praktické vyučování v menších skupinách ve fonetice a gramatice. Studenti každého ročníku byli rozděleni do 12studijních kruhů, z nichž každý byl tvořen 15 –20 studenty. V těchto malých skupinách se konaly semináře, které měly ale jen velmi málo společného se svými protějšky na západních univerzitách. Většinou se opět jednalo o čisté vyučovací hodiny, více nebo méně podobné obyčejné škole.
Zkoušky byly přirozeně těžší než zápočty, bylo možné je skládat jenom jednou a dostali jsem u nich známku. Ve srovnání se západním systémem se mi zdála kontrola studia a zkoušek na sovětských univerzitách represivnější, ostřejší a více proorganizovaná.
Další rozdíl proti univerzitám jiných zemí je v, obzvláště propracované specializaci. Sice existovaly v nejdůležitějších městech Sovětského svazu také university s různými fakultami, ale převládající formou nebyla universita ale institut s velmi detailním, specializovaným studijním plánem. Takže neexistovaly v sovětském svazu jenom technické vysoké školy, ale přímo „Vysoké školy pro těžké strojírenství“, „vysoké školy pro signalizaci“ „vysoké školy pro barevné kovy“.
Velká specializace vysokých škol v sovětském svazu odpovídá nutnosti v krátkém čase vybudovat ve všech oblastech a zvláště v hospodářství specializované pracovní síly. Je třeba poznamenat, že toto se Sovětskému svazu podařilo.
Byl jsem velice udiven kvalitním vybavením vysokých škol. Vedle velkých přednáškových sálů a obzvláště proslulé knihovny zde byly „kabinety“ pro jednotlivé předměty: psychologii, pedagogiku, fonetiku, dějiny a dějiny literatury.
Pýchou institutu byl „Marrův kabinet“. Který byl pojmenován po sovětském lingvistovi Nikolaji Jakovlevoviči Marrovi. Jeho spisy byly tehdy oceňovány jako nejvyšší objevy v lingvistice a v kabinetu byla dokonce jeho socha v nadživotní velikosti. Jeho nauka o řečech byla tehdy téměř tak nedotknutelná jako stalinovy spisy. Jeho dílo nám bylo představováno jako lingvistika, která se opírá o marxismus –leninismus a zasazuje smrtelnou ránu buržoazní jazykovědě. Na rozdíl od buržoazních názorů považoval Marr řeč za část nadstavby, jejíž vývoj je pochopitelný je ve shodě s vývojem společnosti. Lidstvo si vytvořilo svou řeč v procesu práce a za určitých společenských podmínek a řeč se mění se změnou sociálních forem života. Nikdo z nás tehdy netušil, že o deset let později bude velký a nedotknutelný Marr napaden samotným Stalinem stejně ostře, jako jsme ho před tím museli chválit.
Na moskevském institutu bylo tehdy 2500 studentů. Z toho 2440 dívek, a 60 chlapců. Byla to jediná škola v sovětském svazu, která měla takovou převahu ženského pohlaví. V celém sovětském svazu tehdy na universitách a vysokých školách studovalo 600 tisíc studentů.
Bydlelo se tehdy na kolejích za velice jednoduchých podmínek. Všechny své věci měl člověk v kufru pod postelí, jen kabát a oblečení se dávaly do jakési primitivní skříně. V zimě bylo v pokojích často velice chladno, někdy jsme dokonce večer seděli v pokoji v kabátech a četli důležitou studijní literaturu. Tehdy byl jedinou záchranou kotlík zvaný kipjanok – škopek s vařící vodou, která byla ale někdy jen vlažná. Některé studentky měly malé primitivní vařiče na kávu a čaj, přestože bylo na koleji zakázáno užívání elektrických spotřebičů. Studium bylo tehdy bezplatné a kromě toho dostával každý student od státu stipendium, které bylo zvyšovaná po vstupu do vyššího ročníku. Pohybovalo se tehdy mezi 140 rubly v prvním ročníku a 280 v posledním. Tato suma stačila jen na zaplacení kolejného a jídla. Oblečení si člověk mohl ze stipendia koupit jen za velkého šetření. Studenti si přilepšovali různými způsoby. Ti kteří měli na vesnicích rodiče nebo příbuzné, dostávali od nich balíčky s potravinami, jiní dostávali od rodičů peníze. Větší část studentů si přivydělávala – např. odklízením sněhu nebo překladatelstvím. Většina zahraničních studentů a především děti emigrantů dostávali pravidelně tzv. MOPR – rudou pomoc, což byl příplatek 200 rublů měsíčně. Také ruští studenti, kteří neměli rodiče dostávali stipendium, ačkoli nižší než naše MOPR. Všechny materiální těžkosti nám ovšem moc nevadili. Byli jsme do studia tak ponořeni, že jsme nepřipisovali blahobytu velkou důležitost. a navíc tehdy také většina ostatních lidí až na úzkou vládnoucí vrstvu bojovala se podobnými těžkostmi.
Také státní bezpečnost měla mezi studenty své informátory. Stalo se mi, že jsem se velmi přátelil s jednou studentku se kterou jsem mohl otevřeně mluvit o čemkoli včetně politických témata a vzájemně jsme si neskrývali své kacířské myšlenky. Jednoho dne mi řekla, že si se mnou musí promluvit o velice vážné věci. V soukromí mi sdělila, že ji oslovila NKVD, aby pro ni pracovala. Takovou věc nemohla přirozeně odmítnout. Svůj úkol musí nyní bohužel plnit a tak by mě chtěla požádat, abych se už s ní nebavil o politice, jinak by to musela hlásit.
Další kapitolu nazval Leonhard „tvrdá rána přišla 2. října 1940.“ Dosud jsme spali, když přiběhl jeden student, který si šel ráno pro noviny a zuřivě bouchal na dveře a volal: „Stipendia jsou zrušena!“ Můj spolubydlící odtušil: „je nalitej“ ale přesto vstal z postele. Na chodbě už stála skupina studentů a četla si v pravdě rozhodnutí rady lidových komisařů SSSR o zavedení poplatků za studium ve vyšších třídách a na universitách. „Ve shodě s rostoucím materiálním blahobytem pracujících“ četl – a po tomto začátku jsme okamžitě začali tušit to nejhorší. A pak následoval úder: Za studium na vysokých školách v SSSR bude požadována následující výše poplatků: 1. za školy, které se nacházejí v Moskvě, Leningradu a hlavních městech svazových republik – 400 rublů za rok. 2. za vysoké školy v dalších městech – 300 rublů za rok. 3. Vysoké hudební školy, umělecké školy a divadelní školy – 500 rublů za rok. Poplatek musí být zaplacen dvakrát za rok: k prvnímu září a prvnímu lednu. Poznámky: Pro první pololetí školního roku 1940/41 musí být poplatek zaplacen do prvního listopadu.
Všude byly vidět protáhlé obličeje. Nejen kvůli samotným poplatků ale už kvůli skutečnosti, že první splátka musí být do 1. prosince. Ale to nebylo vše „Také stipendia jsou od nynějška rušena. V budoucnosti budou poskytována jen nejlepším studentům.“ O pár dní později mi vyprávěl jeden student, jak na jedné moskevské VŠ referoval náměstek ministra školství o novém zákonu. Jeden student se ho po jeho referátu přede všemi zeptal, jak se to shoduje s článkem 121 ústavy, kde jasně stojí že v SSSR je zaručeno bezplatné vzdělání na všech stupních vysokých škol včetně univerzit. Náměstek odpověděl, že brzy bude ústava změněna, aby nedocházelo k rozporu. Kromě toho to nebylo v Sovětském svazu poprvé, co byl nějaký zákon v rozporu s ústavou.
Mnoho studentů se tedy muselo rozloučit se studiem na VŠ. Obzvláště těžce mě zasáhlo rozloučení s malým rusovlasým studentem, který pocházel z chudé rolnické rodiny a zarputile a pilně studoval a už se těšil na své budoucí povolání učitele na základní škole.
Nebyl jediný. Stále více studentů jejichž rodiče, náleželi k chudším vrstvám opouštěli svá vysoké školy zatímco zůstávali děti privilegovaných, důstojníků a dalších „odpovědných kádrů“. My zahraniční studenti jsme naštěstí dostali popru od MOPR, který slíbil uhradit školní poplatky a zvýšit nám stipendia.
Když si kladu otázku, proč k tomu všemu došlo, je třeba si uvědomit, že přístup ke všem důležitým funkcím v SSSR vyžaduje ukončené absolvování vysoké školy. Do 2: října 1940 to bylo možné všem dětem nezávisle na bohatství svých rodičů. Od 2. října 1940 mohli do vedoucích pozic vstupoval jen děti, jejichž rodiče byli bohatí, neboť zastávali vysoké funkce. Kruh se tak uzavřel: Vládnoucí byrokratická vrstva, která se utvářela od konce 20. let a zkonsolidovala si svou moc vyčistěním staré gardy v letech 1936 – 1938 se začala v roce 1940 uzavírat vůči okolnímu světu a učinila tak první krok za zachování svých privilegií a funkcí.
Teprve na počátku roku 1941 začala být cítit lehká změna linie. Ve svém referátu na shromáždění německých emigrantů hovořil Ulbricht o možnosti, že jak tomu bylo častěji v dějinách, může se změnit charakter války v jejím průběhu. V sále panovalo naprosté ticho. Takovouto poznámku nebylo tehdy možno číst v žádném sovětském časopise. „Tato skutečnost“ říkal Ulbricht „je obzvláště důležitá v souvislosti s útokem Německa a Itálie na Jugoslávii a Řecko. Jsou pro to důkazy obzvláště v případě Jugoslávie, že lze hovořit o spravedlivé obrané válce proti vnějšímu útoku. Ačkoli se Ulbricht vyjádřil velmi opatrně a ani jednou nepadlo slovo fašizmus . které bylo po dobu trvání sovětsko-německého paktu naprostým tabu, byl mi tento obrat dostatečně jasným důkazem změn.
Po skončení řeči se někdo v sále Ulbrichta zeptal, co si myslí o tom, že zahraniční noviny upozorňují na nebezpečí německého útoku na Sovětská svaz. Ulbricht zopakoval krátce oficiální dementi a uzavřel své vystoupení slovy: „To jsou fámy, které jsou rozšiřovány s provokatérskými úmysly!“ O šest dní později začal Hitlerův útok na SSSR.
Ostatně je zajímavé, že čím více jsme byli vždy v Sovětském svazu ujišťováni že je něco pevné, nerozlomitelné a v pořádku, tím víc jsme o tom začínali pochybovat. Další zvěsti na sebe nedaly dlouho čekat. Jedna studentka nám vyprávěla: Na sovětsko-finských hranicích si musí vojáci Rudé armády odpárávat svá čísla divizi z uniforem. A to se děje vždy, když existuje nebezpečí války. Byl jsem skeptický: „Na sovětsko- finské hranici? Vždyť Finové zrovna prohráli válku proti SSSR? Proč by na něj znova chtěli útočit?“ „Možná společně s němci. Tato zpráva je ale jistá, protože mi ji vyprávěla jedna kamarádka, která tam má bratra jako důstojníka. Ale nikomu to nevypravuj!“ Odpověděla mi.
Také další oficiální sdělení bylo zneklidňující: „SSSR jak vyplývá z jeho mírové politiky dodržuje pakt o neútočení s Německem a má v úmyslu jej zachovávat i nadále. Dále považuje všechny pověsti o tom, že se Německo připravuje na válku proti SSSR za nepravdivé a provokační.“ To bylo něco, k čemu snad dosud v dějinách diplomacie nedošlo: SSSR nejen že vyhlásil dodržování paktu o neútočení, ale dokonce odmítnul všechny pověsti o přípravě druhé strany k válce!
Molotov bude hovořit
Večer 21. června jsme seděli s mým kamarádem z pokoje – polským studentem Benekem Girchovičem jako obvykle nad našimi knihami. V dalších dnech se měly konat naše poslední zkoušky. Najednou někdo zaklepal na dveře. „Co to k čertu znamená?“ zakřičel Benek. Nechtěli jsme být totiž jakkoli při přípravě na zkoušky rušeni. Klepání bylo hlasitější a silnější. „Oktroje!“ Zavolal někde z části prosebně, zčásti příkazem. To určitě nebyl žádný student. Vztekle jsem otevřel dveře. Přede mnou stál malý mužíček s velkou rolí papíru a lepící páskou v ruce. „Nechci vás, soudruzi studenti, rušit při přípravě na zkoušky. Poslalo mě k vám ale vedení institutu, abych tady provedl zatemňovací opatření.“ Přistoupil k oknu, přilepil na něj pásku a začal připevňovat velkou roli papíru. To celé působilo poněkud nepříjemně, ale Benek, který prožil španělskou válku, se nenechal rušit. „No co, je to tak nebezpečné?“ Mínil se smíchem. Malý mužíček mu odpověděl: „Samozřejmě ne, je to pouze určité bezpečnostní opatření. Žijeme sice v míru, ale v západní Evropě je přece ve válka v plném proudu. Jedná se o bezpečnostní opatření pro všechny případy.“ Toto bylo oficiálním vysvětlením, které bylo také řečeno v jiných pokojích. V dalších minutách bylo zatemňování hotovo. „A teď uvidíme, jak ta věc funguje. Něco podobného jsme měli také v Barceloně“, mínil Benek. A ještě chvíli jsme se bavili vytahováním a zase zatahováním naší zatemňovací opony, tedy nové ozdoby naší světnice. Za chvilku nás ale hra přestala bavit. Ani já ani Benek, ani žádný jiný ze studentů si vůbec nemyslel, že by bylo možné tento večer věřit na nějaké nebezpečí. Měli jsme úplně jiné starosti. Naše ranní zkoušky – poslední v roce.
Bylo 21. červan 1941 večer. Až do pozdní noci jsme se zaměstnávali přípravami na zkoušky. Ráno – 22. června bylo v našich kolejích už hodně studentů velice brzy na nohou. Mnozí nastavili budíka na pět nebo na šest hodin ráno, aby si ještě v posledních hodinách před zkouškami zopakovali pár věcí. Benek a já jsme k nim nepatřili. Benek uvěřil mé teorii, že je mnohem důležitější se dobře vyspat a v pohodě přijít ke zkouškám. Takže jsme chtěli spát až do 9. ráno. To se nám ale bohužel nepodařilo. Už velmi brzo ráno jsme slyšeli pobíhání sem a tam po chodbách. „Prokletý idioti, nemůžeme se nikdy pořádně vyspat před zkouškama“, mínil Benek v polospánku. Souhlasil jsem a přidal nějakou drsnou ruskou nadávku. Ale kroky a pobíhání byly stále silnější. Na další spánek nebylo pomyšlení. Sotva jsme vstali bylo také zaboucháno na naše dveře. „Bude hovořit Molotov! Bylo to vyhlášeno před půl hodinou a bylo stále znovu opakováno. Má to být prý nějaké velice důležité prohlášení“, volal jeden student za dveřmi. „A kdy to má být?“ „Ve dvanáct!“ odpověděl nám. Podívali jsme se na hodiny – bylo zrovna devět. Tak to máme ještě hodně času.
Pokoušeli jsme se koncentrovat na zkoušky, ale nepodařilo se nám to. Čas běžel tak pomalu, jako snad ještě nikdy. Konečně bylo dvanáct. Poslouchali jsme: „Hovoří Moskva. Uslyšíte nyní řeč zástupce předsedy rady lidových komisařů SSSR, ministra zahraničních věcí SSSR Vjačeslava Molotova.“ Následovala sekunda ticha. Pak jsme uslyšeli Molotovův hlas. „Občané a občanky sovětské republiky.“ Začal vážným, poněkud slavnostním tónem: „Dnes ve čtyři hodiny ráno, bez jakéhokoli varování, nebo vyhlášení války, napadly německé oddíly naši zemi. Naše hranice překročily na mnohých místech a začaly bombardovat Žitoměř, Kyjev, Sevastopol, Kaunas a některá další města. Nepřátelské vzdušné útoky a dělostřelba pocházejí také z rumunského a finského teritoria. Tento neslýchaný, věrolomný přepad naší země, nemá v dějinách civilizovaných zemí srovnání. Přepad naší země se uskutečnil, přestože existuje mezi SSSR a Německem pakt o neútočení a sovětská vláda plnila podmínky tohoto paktu. Přepad naší země se uskutečnil, přestože německá vláda po celý čas trvání tohoto paktu nevyslovovala žádné požadavky vůči SSSR. Celková odpovědnost na tento zločinný útok na Sovětský svaz padá tedy zcela na německé fašistické vládce.“
Trhli jsme sebou, když jsme poprvé po téměř dvou letech uslyšeli slovo fašistický v moskevském rádiu. Po několika sekundách odmlky pokračoval Molotov ve své řeči: „Nyní, když došlo k přepadu Sovětského svazu, vydala sovětská vláda svým jednotkám rozkaz, aby kladly odpor tomuto zločinnému útoku a vyhnaly německé jednotky z našeho území. Tato válka nám nebyla vnucena německým lidem, německými rolníky a dělníky, německou inteligencí. Jejich utrpení my zcela chápeme. Byla nám vnucena klikou krvelačných fašistických vládců, kteří zotročili Francouze, Čechy, Poláky, Srby, Nory, Dány, Řeky a další národy. Poté přinesl Molotov historické srovnání, které bylo v první fázi války stále znovu připomínáno. „Není to poprvé, co má náš lid co do činění s nečekaným nepřátelským útočníkem. Kdysi odpověděl náš lid na tažení Napoleona proti Rusku vlasteneckou válkou. Napoleon se dočkal porážky, která vedla k jeho pádu. Totéž se stane s povýšeným Hitlerem, který rozpoutal nové tažení proti naší zemi. Rudá armáda a náš celý lid opět povedou vítěznou vlasteneckou válku za naší otčinu za její čest a svobodu.“ Molotov ukončil svou řeč (a byla to pravděpodobně nejkratší řeč, kterou jsme v sovětském svazu zažil) výzvou k sovětskému obyvatelstvu: „Vláda vás vyzývá, občané a občanky Sovětského svazu, aby vaše řady ještě více podpořily naši slavnou bolševickou stranu, naši sovětskou vládu a našeho vůdce soudruha Stalina. Naše věc je spravedlivá, nepřítel bude poražen. Vítězství bude naše!“
Dřív, než nám všechno došlo, skončil Molotov svou řeč. V našich uších ještě zněla slova „naše dělo pravoje. Vrag budět razbit. Pabjeda budět za nami.“ Seděli jsme jako zkamenělí. To jsme očekávali ze všeho nejméně. Vůbec jsme tomu nemohli porozumět. Poté jsem opustil s Benekem náš pokoj. Nedokázali jsme být o samotě. Ve vedlejším pokoji se bavilo několik studentů. Posadili jsme se k nim. Také mezi nimi vládlo stísněné ovzduší plné strachu. V rozhlase hráli sovětské pochodové a bojové písně, které nemohly překonat naše pocity. Náhle vstoupila do pokoje jedna studentka. „Nu těpjer my vajujem!“ „A teď vedeme válku!“ Povídá nahlas, podnikavě a téměř vesele. nepříjemně se nás to dotklo. „Není žádný důvod být veselý“, mínil jeden. Válka je velice vážná a hrozná věc. Poté bylo opět ticho.
V těchto minutách jsem cítil, jak moc jsem spojen se Sovětským svazem. Smutně jsem si jako mnozí představoval, jak to všechno, co zde bylo dosud vybudováno, by mohlo být válkou zničeno. Jaké oběti může válka stát. Jak může válka pozdržet a vrátit zpět vývoj. Při všech mých kritických myšlenkách a opozičních pocitech, jsem byl tolik výstavbou Sovětského svazu tolik uchvácen, že zpráva o válce na mě padla jako těžká noční můra. Další studenti si v těchto minutách mysleli a cítili to samé. Postupně jsme se uklidnili a tíživé ticho bylo rozbito.
Postupně zaznívaly různé názory. Nyní dojde ke konci hitlerovského fašizmu. Za své ovládnutí Evropy dostane nyní Hitler účet k zaplacení. Naše oddíly určitě rovnou vstoupí do Polska. Jeden student byl skeptický: Boj bude určitě velice těžký. Je také možné, že Němci nejprve obsadí západní Ukrajinu a západní Rusko a že bude zastaven teprve na dřívějších hranicích Sovětského svazu. Útočník je přeci určitě ve výhodě. Jeho názor byl ale od ostatních zpochybňován. Od roku 1936 do nás bylo stále vtloukáno, že se už nikdy nebude opakovat intervence z let 1919 – 1922. Když by byl Sovětský svaz napaden, říkalo se nám na všech shromážděních, zasáhne Rudá armáda a útočníka zažene na jeho vlastní území. Tato myšlenka nám přešla tak do krve, že jsme si vůbec nedokázali představit válku na sovětském území. Pak vyslovil jeden student otázku, kterou si kladlo 22. červa 1941 mnoho sovětských občanů. Co bude dělat Anglie. Mínění byla rozdílná: „Nyní budeme určitě společně s Anglií bojovat proti Hitlerovi“, domnívala se jedna studentka s takovou určitostí, třebaže pro nás byly tyto myšlenky po dvou letech paktu o neútočení zcela nové a cizí. Jiný student byl skeptický: „Válka, která dosud probíhala mezi Německem a Anglií, byla určitě jenom jako na oko. Nyní budou určitě bojovat společně proti Sovětskému svazu.“ Ostatní mu okamžitě odporovali. Většina z naší malé skupiny studentů si ale myslela toho rána 22. června, že proti Hitlerovi budeme bojovat společně s Anglií.
„Naše zkoušky!“ Uslyšeli jsem impulzivní hlas jedné studentky a to nás přivedlo zpět do každodenního života. Když jsme vyšli z kolejí, naskytl se nám obrázek rozbitého mraveniště: Celá Moskva byla na ulici. Obchody byly přeplněné. Všichni se pokoušeli rychle něco nakoupit, neboť ve vzpomínkách na Rusko ve válce to znamenalo v první řadě hlad. Jako politicky vzdělaní komsomolci, jsme se těchto křečkujících nákupů neúčastnili. U jednoho stánku s cigaretami se na mě prodavač podíval udiveně, když jsem chtěl jednom jednu krabičku. Všichni ostatní je kupovali po tuctech. Stále znovu se opakovala stejná otázka: „Co bude dělat Anglie?“ Večerní zprávy nám daly odpověď: Moskevské rádio vysílalo na začátku zpráv výňatky z Churchillovy řeči o společném boji proti Hitlerovi. Oddechli jsme si. Našimi kolejemi proběhla vlna optimizmu, a pravděpodobně také celým Sovětským svazem.
V Moskvě se nyní začalo horečně pracovat. V několika dnech se skutečně změnil obraz celého města. Největší stavby města jako například Dům rady ministrů nebo naproti ležící velký hotel Moskva, které se dříve vyznačovaly jasně bílými barvami, byly pokryty maskovací sítí. Velké ulice města byly pomalovány tak, že to vypadalo, jako by se jednalo o střechy malých domků. Také velká náměstí, jako např. náměstí revoluce byla pomalována domovními střechami a další velké plochy byly dokonce pokrývány dřevem ve tvaru obrysu domů. Také moskevská řeka byla zakryta dřevem, aby pro letce zmizela možnost orientace.
Moskevské metro začalo záhy sloužit jako kryty civilního obyvatelstva. Pouze stanice „kirovskaja“ byly pro běžné moskvany nepřístupná. Protože toto nádraží leží obzvláště hluboko pod zemským povrchem, byla rezervována jako kryt pro diplomaty a další privilegované. Každý večer s příchodem tmy stoupaly do vzduchu balóny. Byly nazývány „Aeorstati vazdušnogo zagražděnja“. Byly spojeny navzájem sítí drátů a měly představovat účinný prostředek proti nepřátelským letadlům.
Obzvláště účinné byly tehdy mnohé plakáty na ulicích Moskvy, které představovaly nejen vrchol propagandistické, ale vskutku i umělecké tvorby. Nejvíce si vzpomínám, na plakát, který bývalo vidět po celou dobu války: V pozadí byl nakreslen Napoleon a v obrysech zánik jeho armády u Breziny. V popředí byla karikatura Hitlera. Nahoře napravo a nalevo byla dvě čísla: 1812 a 1941 a dole ruský nápis: „Tak bylo, tak budět!“
Krátce po začátku války byla vyhlášena povinnost odevzdat po dobu války radiopřijímače. Každý tak musel učinit do 48 hodin na nejbližší poště. Tam také obdržel potvrzení, že na konci války mu bude přístroj vrácen, ale málokdo tomu věřil. Zároveň byly ale ve všech obytných domech, úřadech a továrnách zřizovány tlampače.
Změny byly vidět i v mnoha filmech, jejichž verze byly narychlo přepracovávány. Tak například ve původní verze filmu Čapájev končila scénou, že tento sovětský hrdina občanské války je při pokusu přeplavat řeku zasažen palbou nepřátelského kulometu a klesá do vln řeky. Nové verze měla změněnu pouze tuto poslední scénu. Na rozdíl od staré, přeplave Čapájev šťastně na druhý břeh a zde prohlásí: „Tak jako jsme v dobách občanské války rozdrtili bílé, tak porazíme dnes našeho nepřítele na život a na smrt – německý fašizmus. Taktéž ve filmu „Mladík z našeho města“ pojednávajícího o občanské válce nekončí hlavní hrdina v německém vězení, kde je zastřelen německým generálem, ale podaří se mu útěk a potká německého generála opět až onen padne do zajetí rudé armády.
Halasně bylo také oznamována že již 22. června zběhl první německý voják na ruskou stranu. O dva dny později přistál v Kyjevě dokonce první německý Junker 88, jehož posádka se rozhodla přejít na sovětskou stranu poté, co hodila bomby určené k bombardování ruských měst do řeky Dněpru.
V prvních měsících války byla vůbec uváděna jména míst bojů jen v těch nejřidších případech. Hovořilo se jen o směrech nebo prostorech, kde se odehrávají boje. Mapy s přesných zachycením postupu bojů pro nás neexistovaly. Zmíněné „směry“ nebo „prostory“ ovšem ukazovaly, jak rychle postupují německé jednotky vpřed. Vysvětlení tohoto postupu nám ale nikdo nedával.
3. července v 6 hodin promluvil Stalin poprvé od počátku války do rozhlasu. Už dříve jsem ho několikrát slyšel, ale tentokrát, jsem téměř nemohl poznat jeho hlas. Udiveně jsem slyšel první slova: „Soudruzi, občané, bratři a sestry! Bojovníci naší armády a našeho loďstva! Obracím se na vás, drazí přátelé!“ Znělo to téměř, jako by nás prosil. Už po těchto několika slovech cítil každý, že situace je o hodně vážnější, než bylo sdělováno ve frontových komuniké. ...
Obzvláště zdůrazňoval, že při ústupu armády musí být všechno celé odvezeno do zázemí. A všechno důležité, co odvézt nejde je nutné zničit. Poté vyzval, aby byla k podpoře rudé armády vytvářena v každém městě lidová milice. Věděl jsem už z dřívějška, že Stalin není žádný velký řečník, který obvykle hovoří pomalu, vážně, klidně a věcně. Ale když jsme slyšeli tentokrát jeho řeč, koukali jsme na sebe zcela konsternováni: Tak nejistého a zadrhávajícího Stalina, jsme ještě nikdy neslyšeli. Více než rychlý postup německých oddílů a více než do té doby vydaná frontová komuniké, nám tato řeč ukázala, v jaké situaci je Sovětská svaz počátku července 1941.
Zakrátko se šířily různé pověsti: „Němci tvrdí, že na jejich stranu přešel Stalinův syn. Prý hovořil v německém rozhlase a rozhovorech, které vedl se svým otcem. A pak vyzval k boji proti diktatuře Stalina.“
Ostatní lidé si říkali: „Dlouhé roky jsme hladověli, všeho se zříkali a odtrhávali si od huby jen kvůli výstavbě a obraně naší země. A dnes pár týdnů od začátku války jsou německé jednotky už před Leningradem, Smolenskem a Kyjevem.“
Jednoho dne za mnou přišel na kolej policejní důstojník. Vytáhl z aktovky jakýsi dokument a povídá: „Jste soudruh Leonhard, student moskevské státní vysoké školy pedagogické pro cizí jazyky?“ Odporovat nešlo, musel jsem přisvědčit. „Žádám vás abyste se zítra odpoledne ve čtyři hodiny dostavil na stanici milice. Podepište mi to prosím.“ Na milici bylo jako v cikánském táboře. V předsálí čekalo asi 100 – 150 na sebe natlačených osob. Podle obličejů čekali mnozí už celé hodiny. Jednalo se o německé emigranty, někdy se svými ruskými ženami a dětmi. Za chvíli jsem uviděl mnoho známých. během krátké doby jsem také zaslechl onu jobovou zvěst: Všichni Němci z Moskvy budou po dobu války evakuováni do Kysyl-Kordy. Někteří se ptali, kde ona Kysyl-Korda leží. Někdo řekl, že prý někde v republice Kazachstán. A kde leží Kazachstán? To je prý druhá největší svazová republika, která se rozkládá mezi Volhou a čínskými hranicemi. Kysyl-Korda je prý jedním ze čtyř největších měst Kazachstánu a v překladu to znamená Rudá horda.
Konečně jsem přišel na řadu. Policejné důstojní se mě nejprve krátce vyptával na můj život v SSSR. Pak mi oznámil verdikt o přesídlení po dobu války. Nakonec mi dal do občanského průkazu razítko „Držitel tohoto pasu má právo žít výlučně v oblasti Kysyl-Kordy v republice Kazachstánu.“ Termín a místo odjezdu nám prý budou sděleny v blízké době. Mohli jsme si sebou vzít osobní zavazadla do váhy 1000 kg. Mladí dělníci a studenti se tomu smáli, vše co jsme měli se vešlo do jednoho či do maximálně do dvou kufrů.
Po několika dnech se mi ale podařilo sehnat potvrzení z moskevského rozhlasu, že je moje přítomnost v Moskvě nezbytná a proto musím být z odsunu vyjmut. Velitel milice, ke kterému jsem s tímto potvrzením přišel, mi řekl: „Máte nyní samozřejmě právo zůstat v Moskvě, na vašem místě bych ho ale neuplatňoval, neboť by se mohlo stát, že za pár týdnů byste musel opouštět Moskvu za o hodně těžších podmínek než dnes. Proto bych vám chtěl nabídnout možnost, přesto odjet s transportem z Moskvy a po příjezdu ukázat veliteli transportu tento dokument, a pak se můžete vydat kamkoli chce, kde budete chtít studovat nebo pracovat. Poté dodal, že pokud ví, má být celý moskevský institut cizích jazyků evakuován do Alma-Aty. Prý tam mohu bez problému z Kysil–Kordy odejít a dále pokračovat ve studiu. Všechno se zdálo toho zářijového dne 1941 jasné. Netušil jsem že už pár o týdnů později zažiju hořká zklamání. Pak jsem dostal zprávu, že odjezd z Moskvy je plánován na 28. září. V šest hodin ráno jsme odjížděli dvěma náklaďáky z kolejí. Ty nás pak zavezly nikoli na nádraží, jak jsem očekával, ale na jakési předměstí ke kolejím, kde po čtvrt hodině zastavil nákladní vlak asi s 80 vagóny. Už tam čekali další stovky lidí s kufry a batohy. Nebylo vidět žádnou nádražní budovu, od okolního světa jsme byli odděleni dřevěným plotem. U příjezdu stál jeden milicionář. „Vaše propustka!“ Vedle řidiče sedící průvodce mu ukázal příslušný papír. Poté nás nechali vjet dovnitř.
Sotva jsme vystoupili, přišel k nám další uniformovaný: „Vyložte rychle své věci a okamžitě nastupte do vlaku. Nikdo nesmí prostor nástupiště bez dovolení opustit.“ Teprve teď jsem pochopil skutečnou situaci. Získal jsem zneklidňující pocit že jsem ve vězení.
Náš transport obsahoval všechny sociální vrstvy a všechny věkové kategorie. S výjimkou některých emigrantů nebyl nikdo z nich v životě v Německu. Většina se dokonce nikdy neučila německy a byla natolik ruská, jako ostatní obyvatelé Moskvy. Do transportu se dostali tak, že v roce 1939 při sčítání lidu napsali do kolonky národnost často jen z vědomí určité tradice po předcích „ňemjec“.
Sedmnáctého dne cesty jsme překročili hranice Kazachstánu. Poprvé jsme uviděli Kazachy. Téměř všichni měli jako smůla černé vlasy, tmavé oči, žlutohnědá bělma a tak sešikmené oči, jak bych si to představoval u Mongolů. Poněkud nesouměrně dlouhé trupy jim seděly na překvapivě krátkých nohách. (škoda že tam nedošel ÁdaJ)
22. den naší cesty v pět hodin ráno vlak zastavil. Vojáci nejprve otevřeli všechny dveře. „Jsme na místě, všichni můžou vystoupit.“ Rozhlíželi jsme se udiveně okolo: Neviděli jsme jediný dům, dokonce ani jedinou cestu. Žádný strom, žádný keř. Všude kolem byla jenom step. Ptali jsme se našich stráží, ale jako obvykle jsme nedostali žádnou odpověď. Teprve za hodinu jsme se dověděli, že se nacházíme poblíž malé vsi Osokarovky asi 120 kilometrů severně od Karagndy. Byl to tedy cíl naší cesty.
Za pár minut přišel jeden z našich strážných s jakýmsi seznamem. „Poďte všichni sem, oznámím nyní vaše roztřídění. Budete rozděleni od poblíž se nacházejících obcí.“ Poté začal předčítat seznam. Ale co to bylo, neslyšel jsem žádná jména! Stále jenom „Pasjolok numjer 5, pasjolok numjer 12, pasjolok numjer 8, pasjolok numjer 24. „Pasjolok“ znamená sídliště. Očividně zde nebyly žádné vesnice, ale jenom sídliště s čísly. Poté jsem uslyšel své jméno „Leonhard, pasjolok numjer 5.“
Nyní šlo o to, abych se dostal z transportu. Vytáhl jsem ze své aktovky potvrzení a oslovil jsem důstojníka „soudruhu vedoucí transportu, víte že nemám povinnost jet s tímto transportem a že jsem se zúčastnil jen na návrh vedoucího milice v mém okrsku Moskvy. Dal mi výslovně právo po ukončení této cesty se rozhodnout, kam chci dále pokračovat. Chtěl bych proto dostat zpět své věci, abych mohl jet dále do Alma Aty!“ Ještě nikdy nezávisel můj osud na jedné odpovědi, jako nyní, ale byl jsem si se svou věcí zcela jist. Ale pak se stalo něco neočekávaného. „To není moje věc. Pokud souhlasí vaše doklady, můžete tuto věc vyjasnit přímo na místě. Ale nejprve se musíte dostat do sídliště, jež vám bylo přiděleno. „Soudruhu důstojníku! Zde je můj pas. Byl vydán nedávno 21. září v Moskvě a neobsahuje žádná omezení pobytu.“ Posupně se zasmál: „No tak vám v Moskvě zapomněli dát do pasu razítko. Ostatně si zde je napsáno, že jste Němec.“ Nemělo to dále smysl. Vydali jsme se tedy na cestu. Vozy tažené osly vezly ženy, děti a staré lidi. My ostatní jsme šli po svých. Muž na vozíku nám vyprávěl, že zde sídlí samí bývali kulaci, kteří sem byli odvezeni počátkem 30. let. Tehdy prý zde nebylo vůbec nic. Jenom kusy půdy s cedulkami Sídliště 5., sídliště 6. atd. Kulaci sem byli dovezeni a každý si musel pomoci jak uměl. V prvních letech zemřeli mnozí hlady a zimou. Ale dnes už mají vybudované hliněné chaloupky a daří se jim lépe. „No a pak jsme dostali rozkaz, vytvořit kolektivizované zemědělství.“ „Kdo dal ten rozkaz? Místní sovět?“ Muž si poklepal na čelo: „U nás sověty nejsou.“ Musel jsem se tomu zasmát: Ten rolník nebyl určitě při smyslech. Nevěděl o čem hovoří. Místní sověty jsou přeci po celém SSSR. Sověty jsou přeci v celém SSSR. Ale už večer jsem měl poznat, že se nemýlil.
Konečně jsme dorazili na místo. Blížilo se k nám několik sedláků. „Tak už jste tady, však jsme na vás taky čekali. Mysleli jsme si, že nám sem pošlou zrovna Němce.“ Někteří z nás včetně mě zkoušeli sedlákům objasnit, že jsme antifašisté a odpůrci Hitlera. Ale sedláci se jenom smáli: „Němec zůstane Němcem.“ Také nám za chvíli bylo jasné, že mnozí ze zde žijících kulaků cítí k sovětskému režimu dosud nepřátelství. Naše vyjádření nebrali vážně a očividně nás považovali za přívržence Hitlera. „A jak daleko už ten váš Hitler postoupil vpřed? Myslíte, že přijde i sem, aby nás osvobodil?“ Přeběhl mi mráz po zádech. Něco takového jsem ještě v Sovětském svazu nikdy neslyšel. Pokoušeli jsme se zemědělcům vysvětlit naši situaci. Ale oni se dobromyslně smáli, pokyvovali hlavou a říkali: „Až tady pár let budete, uvidíte mnohé jinak.“
Zašel jsem ještě ten den za náčelníkem vesnice a objasnil mu svou situaci. Poté co mě na půl ucha vyslechl povídá: „Tak to vás klidně můžeme z toho seznamu škrtnout. Stejně je vás tady až moc. Tak rychlé a jednoduché řešení jsem si nepředstavoval ani na okamžik. Mé myšlenky byly soustředěny na jediné. Všechno, jen ne tohle kulacké sídliště. Jen pryč odsud. Ale nyní, když jsem si představil tuto možnost, uvědomil jsem si obtížnosti tohoto podniku. Do Alma–Aty to je odsud několik tisíc kilometrů a stále budu na cestě dotazován po dokumentech. A také jsem neměl peníze. Poté jsem prodal všechny své věci (tj. něco málo oblečení), jsem se vydal se na cestu. Čtvrtinu strženého obnosu jsem ale musel zaplatit už člověku, který mě dovezl na nádraží. Odtud jsem se vydal vlakem do Kargandy.
Karganda se tehdy skládala ze dvou měst. Jedno mi připomínalo divoký západ doby Jacka Londona. Vedle Rusů a Kazachů zde žilo také velké množství Číňanů a Korejců. Primitivní domky byly zbity ze všemožných materiálů a na ulicích vládla nepopsatelná špína a nepořádek. Když jsem nasedl do autobusu, který jel do nového města, spatřil jsem zde o poznání lépe oblečené lidi. Po půl hodině jízdy tmou jsme se začali blížit ke komplexu výstavných čtyř nebo pětipatrových domů, Vystoupil jsem a zeptal se někoho místního, jaká je zde možnost k přespání. Odpověď mě překvapila : „V hotelu.“ Po čtyřech týdnech štrapacích mně toto slovo připadalo téměř neskutečné. Jak jsem tam přišel, moje překvapení se ještě zvětšilo: Dobře vypadající budova byla komfortně vybavena, všude byly koberce, na stěnách obrazy a květiny. Zamířil jsem do recepce, abych se zeptal na nocleh. Otázka mě nepřekvapila: „máte komandirovku?“ Ukázal jsem mu dokument ústředního výboru z Moskvy na němž stálo, že ÚV MOPR žádá abyste byli nápomocni držiteli tohoto dokumentu Leonhardu Wolfgangovi na jeho cestě do Alma-Aty. Nebyla to sice žádná mocná komandirovka, MOPR nenáležel k privilegovaným organizacím a kromě toho Karganda neležela přímo na cestě mezi Moskvou a Alma-Atou, ale přesto všechno to byla přece jenom komandirovka, takže mi recepční odpověděl: „Dobře, můžeme vás ubytovat.“ O pár minut později jsem dokonce zjistil, že se právě podává večeře. V luxusně vyhlížející restauraci hrála kapela a na výběr byl bohatý jídelní lístek. Kontrast ke starému městu Kargandy, kde žili kulaci v hliněných chaloupkách byl prostě neuvěřitelný. Hosté restaurace byli očividně funkcionáři nebo vysocí úředníci na služební cestě, v převážné většině ruského původu. Pouze u jednoho stolu seděli dva Kazaši.
Příštího dnes vyhledal Leonhard místní pedagogický institut a zažádal si o přihlášení. Po některých byrokratických obstrukcích se mu to skutečně podařilo a mohl začít nový život vysokoškolského studenta v tomto městě. Studenti byli většinou synové a dcery kulaků, kteří sem byli vysídleni v roce 1930. Od té doby bylo ale mnohé zapomenuto, kulaci nebyli dávno největším nepřítelem, tím byli nyní trockisté. Také oni byli dnes přesvědčenými komsomolci, i přestože se jejich rodičům staly mnohé křivdy. Když se po víkendu vraceli z návštěvy rodičů, kteří bydleli v některém z kulackých sídlišť, často si stěžovali, že doma vůbec nic nepochopili, přestože se jim často pokoušeli vysvětlovat, proč byla kolektivizace potřebná.
Jednoho dne se Leonhard dozvěděl, že se má v Kargandě konat německá emigrantská konference, na níž bude mluvit také Ulbricht, který se dostavil do Kazachstánu především, aby navštívil německé válečné zajatce. Konference se konala 21. prosince 1941. Kromě oficiálních proslovů pronášených především „profesionálními emigranty“ se ke slovu dostala také řada Němců, kteří sem byli nuceně přesídleni. Mnozí si stěžovali, že jim je od Rusů nadáváno a že jsou jimi šikanováni. Dokonce se vyskytovaly případy otevřeného fyzického násilí. V mnoha případech dostávali také menší podíl potravin. Když si stěžovali, bylo jim často řečeno: Pro vás Němce žádné normy neplatí, vy byste měli být rádi, že vůbec něco k jídlu dostanete.“ Přesto všechno bylo udivující jak disciplinovaně se emigranti na konferenci chovali a jak klidně seděli v jednacím sálu.
Jednoho dne jsem jako obvykle hladový šel z přednášek po městě a tu jsem z dálky uviděl nějakého černocha. Černoch? To může být jenom Weiland Rodd. To byl totiž jediný černoch v sovětském svazu. Ve třicátých letech emigroval ze spojených států do SSSR plný idealismu a velkých nadějí, které tehdy mnozí lidé chovali k Sovětskému svazu. Obzvlášť dobře uměl zpívat a stepovat a hrál dokonce ve známém sovětském filmu cirku a také v několika dalších. Někdy psal novinové články nebo pronášel proslovy, které mu byly očividně připraveny o pronásledování černochů ve spojených státech a o šťastném životě v SSSR. Poznal jsem se s ním v Moskvě a velmi si ho oblíbil. „Ahoj, to je ale překvapení!“ Řekl svou milou, poněkud zkomolenou ruštinou. „Němec a Američan se setkávají zrovna v Kargandě.“ „Co tady děláš?“ ptal jsem se ho překvapeně, neboť jsem si nedokázal představit, že by byl také nějaký černoch nuceně přesídlen. „Jsem tady na turné s pár umělci a budeme tady koncertovat. Rád ti je představím. Bydlíme v hotelu a zvu tě tam na oběd.“ „Rád bych šel s tebou, ale hotelová restaurace je od ledna otevřena pouze pro hosty a jinak není nikdo pouštěn dovnitř.“ On se jen smál: „Ale se mnou tě určitě pustí!“ Před vchodem do hotelu byla kontrola průkazů, ale přesto zde stály pořád fronty lidí, kteří doufali dostat zbytky od oběda pro hotelové hosty. Ta šance byla malá ale přesto zde čekalo mnoho lidí, často i několik hodin.
Brzy mi začal vyprávět o své osudu a já zjistil, že být černochem v SSSR má také své stinné stránky. V dobách zesíleného napětí mezi SSSR a USA se nabídky na koncerty jen hrnuly a v jednom kuse byl zván na bankety jako zástupce utlačovaných černochů v Americe. Když se ale vztahy s USA zlepšovaly a navazovalo se přátelství, pak se musel zase odebrat do zapomenutí přesně tak, jako se tam odebírali němečtí emigranti v době paktu s Hitlerem. A to pak na milého černocha přicházela suchá léta. Sice mohl stále vystupovat, ale bylo mu zakázáno zpívat černošské písně, nebo jakékoli jiné americké. Mohl dnes zpívat jenom rusky. Také bankety a pozvánky byly dnes minulostí.
V těchto dnech mi Karganda připadala skutečně jako světové velkoměsto. Jeden den jsem zde potkal Ulbrichta, příští den jediného černocha žijícího v Sovětském svazu, pár dní později zase Alxeje Stachanova, který ovšem už dávno nebyl horníkem, ale ředitelem jednoho z největších dolů v Kargandě. A nakonec se v Kargandě objevila další pozoruhodná figurka: Hubert Lhoste. Šel jsem jednoho jarního dnes městem a uviděl jakéhosi zpustlého, v hadrech zabaleného mladíka. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byl to Hubert v říši divů! Jeho příběh začal v roce 1934. Tehdy nemohl tento malý chlapec, syn horníka ze Sárska, ani omylem tušit, co se mu v příštích letech přihodí. V roce 1935 mělo v Sársku dojít k plebiscitu o soudu této země. Tehdy ho také navštívil jeden z nejznámějších sovětských novinářů Michael Kozlow. Ten také dostal nápad adoptovat hornického synka jménem Hubert Lhoste. Adopci se okamžitě rozkřikla po SSSR. Časopisy přinášely fotografie malého chlapce a detailně popisovaly životní podmínky v nichž vyrůstal. Při jeho příjezdu do Sovětského svazu byl všemožně oslavován. Sotva kdo ho mohl uchránit od přítomnosti na velkých slavnostech a banketech, kam byl denně zván. Všechny časopisy uveřejňovaly jeho fotky a přinášely o něm dlouhé články. Kdekoli se objevil, okamžitě se to rozkřiklo a byl zván z jedné akce na druhou, sedával za předsednickým stolem a často nebyl pro záplavu květin ani vidět.
Později byla dokonce vydána knížka o jeho pobytu v Sovětském svazu s mnoha obrázky a fotografiemi, pod názvem Hubert v říši divů (Hubert v stranje čuděs). Kniha měla velký ohlas a udělala Huberta ještě populárnějším. Byl dokonce pozván do Kremlu a přijat maršálem Buďonym a Tuchačevským. Divadla, kina mladých a školy byly pojmenovány po Hubertovi. Také na demonstracích byly nošeny portréty malého zrzavého a pihovatého kluka v nadživotní velikosti. Asi se skutečně cítil jako v říši divů.
Jeho šťastný život neměl ovšem dlouhého trvání. Jeho pěstoun a ochránce byl brzy odhalen jako nepřítel lidu a tak začal Hubertův odchod do zapomnění. Hubertovy fotografie zmizely z časopisů, knihy o něm byly vyřazeny z knihoven. Pro člověka, který byl takto zvyklý žít, muselo být asi obzvláště těžké začít život obyčejného sovětského mladíka. Začal bydlet v našem moskevském internátu pro německé děti, spřátelil se se mnou a po 1- 2 letech se z Huberta v zemi divů stal zase obyčejný Hubert Lhoste. Poté jsem ho neviděl dva a půl roku a nyní stál přede mnou ve špinavých a otrhaných šatech jako malý vagabund. Začal se mhou hovořit rusky. Je to prý tak dávno, co viděl nějakého Němce, že naši řeč už skoro zapomněl. Prý byl také jako ostatní Němci transportován od oblasti Kargandy, ale dokonce byl poslán do svého sídliště jako jediný ze své národnosti a teď tam prý dělá v kolchozu a prý tam pase krávy. Také on si na svůj osud nestěžoval stejně jako já. Bylo pro nás samozřejmé, že v Sovětském svazu jsi jednou nahoře a jednou dole a někdy možná také naopak.
vybral, přeložil a komentáře napsal Stanislav Holubec
něm. originál: Die Revolution entlässt ihre Kinder, Leipzig : Reclam-Verl.
1990
převzato z www.klubkscm.cz
20. 5., 15. 6. 2004