Nedávno jsem četl článek Jiřího Peheho, ve kterém se tvrdí, že se komunisté v Evropské unie ztratí, že zde nenajdou spřízněné levicové síly a že by je tedy bylo např. zbytečné volit do Evropského parlamentu. Tento a podobné názory se odvíjejí od minulostního, dnes přežilého pohledu a od momentální politické situace u nás. Ignorují tedy skutečnost, že se změnily a dále mění podmínky vývoje v Evropě a ztrácí se jim časový rozměr integračního procesu.
Historie velice přesně ukazuje, že rozvoj výrobních sil za sebou táhne změny v myšlení, jednání a chování lidí. Nelze si představit, že by narůstající rozpory kapitalismu v Evropě neovlivnily subjektivní faktor, že by neposilovaly rozvoj evropské levice jak kvantitativně, tak kvalitativně, že by nevytvořily předpoklady pro její sjednocení a její akceschopnost[1]
Rozhodující otázkou není kdo dnes ovládá kapitalistickou společnost, ale kde a jak se formují, v hloubi společnosti, prvky nové civilizace[2].
Abychom však byly na spolupráci levicových sil připraveni, musíme si uvědomit: za prvé proč se vnitřně zhroutil socialismus v roce 1989, za druhé si musíme uvědomit, jaké jsou perspektivy (naděje i rizika) Evropy v časovém horizontu 20 – 30 let. Bez toho bychom dělali chyby a možná nenapravitelné.
Perspektivy Evropy si můžeme ujasnit jedině tak, že budeme analyzovat hlavní podmínky a síly, které budou vývoj Evropy určovat. Lze důvodně předpokládat, že změny výrobních sil, které proběhnou mezi roky 2000 – 2030 budou podstatně rozsáhlejší než mezi roky 1970 – 2000. Jejich váha dostane nový kvalitativní rozměr. To je síla, která rozhoduje a bude rozhodovat o vývoji v příštích desetiletích a bude objektivně formovat sjednocování Evropy.
Dále k tomu budou přistupovat tlaky pramenící z toho, že rozšiřování trhu bude stále obtížnější, že se budou zvětšovat problémy se zajišťováním energie, surovin, pitné vody atd., že porostou ekologická omezení, že se budou prohlubovat problémy v demografickém vývoji. Z toho zároveň vyplývá, že na pořadu dne může být pouze kapitalistická integrace a že nekapitalistická integrace může nastoupit teprve s koncem kapitalismu. Jakkoliv už můžeme sledovat růst postkapitalistických prvků, konec kapitalismu ještě nedozrál, i když historicky je již blízko. Přitom sám proces integrace v Evropě je faktorem, přispívajícím ke konci kapitalismu. Toto poznání však mnohým nedošlo.
Záleží tedy na tom, jak brzo subjektivní faktor bude schopen (rozumí se historicky) pochopit měnící se situaci, tj. správně interpretovat tlak uvedených objektivních sil, formulovat řešení a uskutečňovat ho. Existuje ovšem i nebezpečí, že život kapitalismu bude prodloužen.
Pro pochopení možností levicových sil v Evropě je ještě důležité postihnout správně skutečnost, že globalizační proces dneška se vyznačuje rozporností mezi mocí nadnárodních společností (TNC) a mocí národních států. Ekonomická síla řady nadnárodních společností je větší než např. České republiky a mnoha dalších evropských států. Vytvoření Evropské unie jako superstátu může tento nepoměr tlačit k rovnováze, a to i proto, že „prostor“ nadnárodních společností a Evropské unie se do značné míry překrývá. To vytváří možnost blokovat snahy nadnárodních společnosti tam, kde se to dotýká zájmů Evropy a v tom životních zájmů lidí či národů.
Dále si je nutno uvědomit, svět se bude vyvíjet vícerychlostně. Znamená to, že Evropa se bude střetávat ve svém okolí s činy a procesy, které vycházejí z myšlení a zájmů zrozených v devatenáctém a v dvacátém století i s myšlením, které produkují nastupující podmínky století 21. Vícerychlostnost vývoje světa bude pravděpodobně vytvářet konflikty[3] různé intenzity a různé podoby a Evropa bude muset být připravena jim čelit.
Kumulace působení všech těchto faktorů akceleruje proces změn uvnitř kapitalistické společnosti. Nicméně to neznamená, že i uvnitř Evropy (a v tom i uvnitř České republiky) nebudou síly, které jí budou chtít táhnout zpět a udržet její kapitalistický charakter. Ironii osudu by bylo, kdyby mezi nimi byli komunisté. To ovšem neznamená, že by k takové historické změně nedošlo; jde jen o to, že k ní může dojít dříve nebo později.
Pro nás a pro evropskou levici z toho vyplývá, že se nemůžeme opírat o zjednodušené ideologické poučky, jejichž neoprávněnost potvrdil vnitřní rozpad socialismu. A svou strategii a taktiku musíme formovat podle podmínek 21. století a nikoliv jen podle současné situace. Musíme tedy podporovat všechny procesy, které překračují hranice kapitalismu, i kdyby to v daném momentu pomáhalo Evropskou unii posilovat (např. princip soudržnosti, princip jednotné federace, vytváření evropského povědomí lidí, fungování jednotné evropské měny, vyrovnávání slabších zemí a regiónů, informační zabezpečení všech apod.).
To je cesta, která by za prvé otevřela naší cestu k levicovým silám Evropy a jejich vztah k nám. Za druhé by to umožňovalo získávat ty, kteří jsou schopni porozumět současným problémům světa, Evropy či České republiky v jejím rámci, aby se stávali intelektuálními spolubojovníky, kteří by vliv objektivních podmínek na změnu současného systému na postkapitalistický uměli převést do jazyka, který by pronikal k lidem v celé Evropě a vytvořili tak syntetický faktor změny.
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003
[1] „Jakmile však život prošel určitým vývojovým obdobím, jakmile vyšel z daného stadia a vstupuje do jiného, začíná se také řídit jinými zákony.“ Karel Marx, Kapitál I, SNPL 1954, str, 29.
[2]Během několika krátkých
desetiletí společnost přetváří samu sebe… My sami žijeme v době takové transformace,
kdy se tvoří postkapitalistická společnost. P. Drucker, Postkapitalistická
společnost.Praha, Management Press, 1922, s,9.
„Marx chápe společenský pohyb jako přírodně historický proces, řízený zákony,
které nejen nezávisí na vůli, vědomí a úmyslech lidí, nýbrž naopak samy
jejich vůli, vědomí a úmysly určují…“, Karel Marx, Kapitál I, SNPL 1954,
str. 29.
[3] Samuel P. Huntington,
Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (česky Rybka Publishers,
Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5)
Svět zůstává bez ohledu na soudobou globalizaci rozdělen ve všech základních
rovinách a hraniční linie jsou dokonce hlubší než dříve. Václav Bernášek,
Globalizační procesy ve světové ekonomice, Praha 2002, Nakladatelství VŠE.