Zájmy Spojených států amerických a zájmy Evropské unie byly, v podmínkách studené války, přibližně do roku 1990 v podstatě shodné. Projevovalo se to v mnoha směrech, zde můžeme vyzdvihnout zvláště existenci NATO. Koncem devadesátých let minulého století se však situace začala měnit. USA se staly, po rozpadu Sovětského svazu, ekonomicky a vojensky nejsilnější supermocností a Američané si jsou toho vědomi. Toto vědomí zde bylo i před tím[1], ale od poloviny devadesátých let 20. století sílilo a sílí. V projevech presidenta Bushe, jakož i ve výzkumech veřejného mínění, se to velmi jasně zrcadlí.
USA, jako jediná supermocnost, je určitý systém, který zcela objektivně - a systémová teorie to potvrzuje - musí usilovat o svou reprodukci. Proto se zájmy USA s evropskými musí nutně v určitých situacích rozcházet.
Vidíme to už dnes v ekonomice, v zápasu dolar euro, v politice (např. vztah k okupaci Iráku), v problematice ochrany životního prostředí. Tyto problémy se v budoucích desetiletích budou prohlubovat a další se budou různě vynořovat.
Rozdílnost zájmů EU a USA se bude zvětšovat, protože svět se vyvíjí a bude vyvíjet vícerychlostně, a to se v zájmech EU a USA bude projevovat odlišně. Vícerychlostnost vývoje světa bude pravděpodobně vytvářet politické, ekonomické či ekologické konflikty[2] různé intenzity a různé podoby s nestejnými dopady na EU a USA. Evropa, nebude-li silná jako celek, nebude připravena jim čelit.
Ačkoliv dlouhodobým národním zájmem České republiky je a musí být silná Evropská unie, která by byla schopná obhájit zájmy našeho kontinentu, obíhají u nás i názory, které jsou proamerické a zároveň v dlouhodobějším pohledu protievropské. Je to jednak výsledkem orientace některých kruhů v České republice pouze na okamžikové zájmy, jednak výsledkem absence poznání o budoucnosti, danou nedostatečnou analýzou změn, které nastaly po roce 1990.
Amerika, vzhledem ke svému současnému postavení supervelmoci, nemá a nemůže mít zájem na silné Evropě (Evropské unii - superstátu). Je tomu tak protože slabá Evropa by se musela USA podřizovat a angažovat se za americké zájmy, i když nebudou v její prospěch.. Konečně je to markantně vidět v současnosti, kdy se snaží - a možná bohužel úspěšně - v rámci akce obnovy Iráku o zainteresování některých států EU25, přes jejich aktuální ekonomické zájmy, na rozmělnění ústavy Evropské unie[3]. Mnozí nevidí nebo nechtějí vidět, že pro USA jsou zcela pochopitelně na prvním místě jejich zájmy. Je to přece obecný úkaz v celém světě.
NATO bylo zformováno jako nástroj proti Sovětskému svazu a východnímu bloku. Dnes přestává mít proto smysl, a to jak proto, že minulá situace už není, tak proto, že předivo zájmů je jak dnes, tak zítra ve světě jiné než dříve. Z toho z dlouhodobého hlediska vyplývá, že v EU budou hledány cesty, jak z NATO vycouvat a nahradit je spojenectvím pro jednotlivé případy. Samozřejmě toto poznání politici unie tiše obchází, ale to přece patří k diplomacii.
Nová světová situace vytváří tomu odpovídající specifické zájmy Evropské unie. Jsou tedy objektivní a nejde je pominout ani ve vojenské oblasti. Proto EU začala budovat své vlastní vojenské síly. Evropská unie je nepotřebuje formovat jako protiváhu Spojeným státům americkým, ale pouze pro obhajobu svých zájmů. To rozhodně neznamená, že by neúčinkovaly spolu s americkými, v případech shodných zájmů.
Používá-li tedy někdo proti eurooptimistům a politickým odpůrcům ideologické fráze minulosti (např. „bojovat proti americkému imperialismu“) zřejmě neví, kudy jede vlak. Realita je taková, že některé oblasti zájmů USA a EU se prolínají a některé rozcházejí. Z toho vyplývá, že pro všechny státy - členy Evropské unie, tedy i pro Českou republiku, musí být na prvním místě zájem Evropy. Pokud tak nečiní, bojují proti sobě samým.
Z uvedeného závěrem vyplývá, že od roku 1990 je zvyšující se diferenciace zájmů USA a EU výsledkem objektivních procesů a že je to nutno vzít na vědomí, zvláště když jde o dlouhodobý proces.
V Praze dne 6.1.2004
[1] R. Reagan „Bůh nám svěřil nejen osud naší země, ale i velkou sjednocující sílu pro celé lidstvo“.
[2] Samuel P. Huntington, Střet civilizací.
Boj kultur a proměna světového řádu (česky Rybka Publishers, Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5)
Svět zůstává bez ohledu na soudobou globalizaci rozdělen ve všech základních
rovinách a hraniční linie jsou dokonce hlubší než dříve. Václav Bernášek, Globalizační
procesy ve světové ekonomice, Praha 2002, Nakladatelství VŠE.
[3] Viz např. článek politologa Bohumila Doležala „S Amerikou nebo proti ní?“ Mladá fronta dnes, dne 27. prosince 2003.