Převzato z Socialist Review, No. 227, únor 1999
Marx je dnes zase v módě poté, co s ním bylo po většinu 90. let nakládáno jako s mrtvým psem. V několika posledních letech komentátoři režimních médií jako například Financial Times a New Yorker zařazují souhlasné články potvrzující význam Marxova myšlení pro současný svět. Sotva proběhne týden, aby se na ekonomických stránkách časopisu Guardian neobjevil alespoň jeden odkaz na Marxovu kritiku kapitalismu.
Oživení Marxovy pověsti vysvětluje známý výrok Billa Clintona „je to v ekonomice, blbče“. Marx byl ignorován v první polovině 90. let, kdy se zdálo, že světový kapitalismus triumfoval. Nyní, když má světová ekonomika hluboké, stále se prohlubující potíže, jeho práce se znovu oprašují.
Přesto je to v mnoha ohledech menší návrat k Marxovi, než se na první pohled zdá. Přes větší respekt a pozornost, která je mu nyní věnována, je podstata jeho myšlení stále silně znevažována. Tak třeba Viktor Keegan z Guardianu začátkem ledna napsal, že by si rád v pořadu „Z očí do očí“ promluvil s Marxem, ale vzápětí pokračoval, že „co by Marxe určitě překvapilo, je pružnost tržního systému, který patrně zase přežil další krizi”.
Vedle těchto ve skutečnosti velmi odmítavých zmínek o Marxovi existuje řada velmi trvanlivých mýtů o podstatě jeho myšlení. Žádný z nich není nový - většinu formulovali jeho první kritici před stoletím. Jsou ale stále opakovány vzdělávacím systémem a masovými médii, která jsou více sofistikovaná a mají větší dosah. Jsou to tedy, jak říkám, mýty - tj. chybně podávají reálný obsah Marxova myšlení. Tady je pět těch nejhlouběji zakořeněných.
Počínaje Komunistickým manifestem zobrazuje Marx kapitalistickou společnost jako rozdělenou na malou menšinu kapitalistů, v jejichž rukou je koncentrovaná veškerá ekonomická moc, a velkou většinu dělníků, na jejichž práci systém závisí. Podle četných sociologů však do tohoto obrazu současná společnost nezapadá. Většina lidí, alespoň v zemích jako Británie, je ze střední třídy a zastává práci bílých límečků ve službách, než aby se plahočila ve viktoriánských fabrikách.
Tato kritika je založena na totálním nepochopení Marxovy koncepce třídy. Podle něj není třída definována životním stylem či zaměstnáním lidí, a do určité míry ani jejich příjmem. Příslušnost individua k třídě závisí na jeho vztahu k prostředkům produkce. Těmi jsou výrobní zdroje - půda, budovy a stroje, bez nichž nemůže dojít k žádné ekonomické aktivitě.
Dělníci nemají přístup k výrobním zdrojům - s velmi důležitou výjimkou jejich pracovní síly, jejich schopnosti pracovat. Aby žili, musí prodávat tuto pracovní sílu kapitalistům, jejichž bohatství jim umožňuje ovládat produkční prostředky. Slabá vyjednávací pozice dělníků vzhledem k šéfům znamená, že prodávají svou pracovní sílu za nepříznivých podmínek. Pracují tvrdě ovládáni manažery a šéfy výměnou za mzdy, což umožňuje šéfům z jejich práce profitovat.
Třída je tedy pro Marxe sociálním vztahem. Být dělníkem znamená podle jeho definice, že můžeš pracovat v kanceláři, v supermarketu nebo v nemocnici spíše než v továrně. Můžeš vykonávat práci bílých límečků nebo můžeš poskytovat služby - třeba učit děti či roznášet hamburgery - spíše než vyrábět hmotné zboží. Podle této definice je pak velká většina pracovní síly v zemích jako Británie dělnická - a skutečně průzkumy veřejného mínění k nelibosti sociologů ukazují, že se většina za dělnickou třídu neustále považuje.
Marxovi se dále vytýká přesvědčení, že bude dělnická třída během vývoje kapitalismu neustále ochuzována. To se někdy nazývá jeho předpovědí „narůstajícího zbídačování“ mas. Protože však reálné mzdy v pokročilých kapitalistických zemích během posledních zhruba sto let podstatně stoupaly, bylo tím spolehlivě dokázáno, že se Marx zmýlil.
To je úžasné překroucení Marxova myšlení. „Železný zákon mzdový“, podle kterého nemohou reálné mzdy stoupat nad pouhé minimum fyzické existence, byl jedním z hlavních dogmat prokapitalistické ekonomie v průběhu 19. století. Byl založen na teorii populace Tomáše Malthuse, podle níž má populace tendenci růst mnohem rychleji než produkce potravin. Podle této teorie bude každý růst mezd nad životní minimum stimulovat populační růst, tudíž způsobovat masové zbídačování.
Marx, dalek tomu, aby tuto teorii přijal, naopak proti ní důrazně vyrazil do boje a snažil se přesvědčit socialisty, aby ji neakceptovali. Ve stati „Mzda, cena a zisk“ napadl argument pokračovatele utopistického socialisty Roberta Owena, že „železný zákon mzdový“ znamená, že odbory nemohou nikdy zlepšit podmínky dělníků. Marx ukázal, že rozdělení produktu mezi práci a kapitál závisí na rovnováze moci mezi dvěma stranami, a tudíž na třídním boji.
Pravdou je, že Marx rozlišoval mezi absolutním a relativním zbídačením. Reálné mzdy stoupají, ale podíl produktu práce, který si berou dělníci, může současně klesat ve srovnání s podíly šéfů ve formě zisků. Je-li práce dělníků produktivnější, jejich životní standard může růst, ale stále budou více vykořisťováni, protože šéfové z nich dostanou větší zisk.
Marx také tvrdil, že existují určité hranice reforem, kterých mohou odbory dosáhnout. Ovládání výroby šéfy znamená, že mohou oslabit vyjednávací sílu dělníků propouštěním. To se právě děje v průběhu recesí. Vyšší nezaměstnanost nutí pracující dělníky, aby v práci přijali zrychlování, nižší mzdy a horší pracovní podmínky. Během posledních 25 let ekonomické krize významně poklesly reálné mzdy v USA, nejbohatší zemi na světě. To sotva potvrzuje, že se Marx mýlil.
Kritici se ptají, zda Marx netvrdil, že se kapitalismu nevyhnutelně zhroutí v důsledku svých ekonomických rozporů? A protože k žádnému zhroucení kapitalismu nedošlo, neprokázalo se znovu, že se Marx mýlil?
Marx opravdu ve své velké práci Kapitálu rozvíjí teorii ekonomické krize. Dlouho před ekonomem Maynardem Keynesem skoncoval s myšlenkou - stále ústřední v hlavním proudu ekonomie a hlásaná dnes Gordonem Brownem - že správně organizovaná tržní ekonomika musí dosáhnout rovnováhy, v níž jsou plně využity všechny její zdroje. Marx dále ukazuje, že existují hlubinné síly, které ženou kapitalismus do krizí.
Nejdůležitější z nich je tendence míry zisku ke klesání. Míra zisku - výnos kapitalistů z investice - je hlavní mírou úspěchu kapitalistické ekonomiky. Šéfové jsou vnitřně rozdělenou třídou - navzájem si konkurují, každý hledá větší podíl na zisku, který vymačkali z dělníků.
Jednotliví kapitalisté investují do zdokonalování výrobních metod, aby získali větší podíl na trhu. Jejich rivalové však musí dělat totéž, aby přežili. V důsledku toho rostou investice - zejména do strojního vybavení - rychleji než výdaje na pracovní sílu. Práce těchto dělníků je však zdrojem zisků. Objem zisků roste tudíž pomaleji než objem investic, a míra zisku tak klesá. Když všeobecná míra zisku klesne pod určitý bod, ustane nové investování a ekonomika jde do krize.
Existuje však pouhá tendence k poklesu míry zisku. Marx jmenuje „protichůdné vlivy“, které tlačí míru zisku zpátky do výše. Skutečně říká, že „stejné vlivy, které způsobují tendenci k poklesu obecné míry zisku, také vyvolávají protiúčinky, které brzdí, retardují a částečně paralyzují tento pokles.“ Z nich nejdůležitější jsou krize samotné.
Během ekonomických krizí firmy kolabují a jejich aktiva se levně rozprodávají. To snižuje celkové množství kapitálu v ekonomice. Ve tu samou dobu jsou, jak jsme již viděli, dělníci nuceni přijmout vyšší vykořisťování pod bičem nezaměstnanosti. Tyto síly pomáhají znovu obnovit míru zisku na úroveň, kde seobnoví investice a tedy růst.
Tudíž, jak to podal Marx, „permanentní krize neexistují“. Kolísání míry zisku vede kapitalismus cyklem vzestupu a poklesu, který Marx analyzoval jako jeden z prvních. Sestupná fáze „hospodářského cyklu“ působí dělníkům velké strádání. Když je systém v krizi, tak je třídní boj ostřejší a intenzivnější. Z této polarizace může vzejít pracující třída, která je politicky rozhodnuta svrhnout kapitalismus. To ale neznamená, že kapitalismus musí ekonomicky zkolabovat.
Toto pokroucení Marxovy ekonomické teorie je částí širší chybné interpretace jeho myšlení. Příliš často je Marx líčen jako ekonomický determinista, který věří, že historická změna je nevyhnutelným výsledkem rozvoje výrobních sil. Obzvláště je obviňován z víry, že sám socialismus je nevyhnutelný.
V marxistické tradici určitě existuje snaha - zvláště během debaty mezi socialistickými stranami, které se připojily k Druhé internacionále, vzniklé po Marxově smrti - podle níž se dějiny skutečně vyvíjejí podle nevyhnutelných ekonomických zákonů. Ale přes Marxovy příležitostné formulace, které toto stanovisko podporují, je hlavní tah jeho myšlení jiný.
„Lidé si tvoří svou vlastní historii, ale netvoří ji přesně tak, jak si přejí;“ zní slavný Marxův výrok, „netvoří ji za okolností, které si sami zvolili, ale za okolností, se kterými se přímo střetli, které jsou dány a předávány z minulosti.“ To připomíná, že lidské bytosti jsou ve skutečnosti omezeny svými materiálními podmínkami, ale že jim tato omezení nebrání v rozhodování a iniciativě.
V Komunistickém manifestu Marx znovu říká, že každá velká krize třídní společnosti skončila „buď revoluční přestavbou společnosti ve velkém, nebo společnou záhubou bojujících tříd.” Jinými slovy, krize představuje spíše alternativy, než že by předurčovala výsledky. To, jak dělníci reagují na větší ekonomický propad, závisí nejen na jejich materiální situaci, ale také na síle jejich kolektivních organizací, na různých ideologiích, které je ovlivňují, a politických stranách, které si konkurují, aby je mohly vést.
Marx rozlišuje mezi ekonomickou základnou společnosti a její politickou, právní a ideologickou nadstavbou. Tu první popisuje jako „reálný základ“ společenského života. Neznamená to však, jak prohlašují jeho kritici, že považuje nadstavbu za irelevantní. Naopak, v dobách krize nabývá to, co se odehrává v nadstavbě - kde, jak říká, „si lidé začínají uvědomovat tento konflikt a vybojovávají ho” - rozhodujícího významu určujícího výsledek.
No a nakonec nám říkají, že Marxova vize socialismu je totalitární, v níž získává stát kontrolu nad ekonomikou a reguluje život každého občana do nejmenšího detailu. Kolaps stalinistických společností koncem osmdesátých let byl proto přímým důsledkem chyb Marxovy vlastní koncepce budoucnosti.
I zde dochází k úplnému zkomolení Marxových skutečných názorů. Marx považoval myšlenku státního socialismu za contradictio in adiecto. Napsal, že „svoboda spočívá v přeměně státu z orgánu nadřazeného společnosti v orgán společnosti zcela podřízený.”
Ve své práci o Francii nadával na růst centralizovaného byrokratického státu parazitujícího na společnosti v zájmu kapitálu. Vítal Pařížskou komunu v roce 1871 přesně jako „revoluci proti samotnému státu“. Chválil pařížské dělníky za likvidaci státního byrokratického aparátu a za jeho nahrazení veřejnými institucemi pod přímou demokratickou kontrolou.
Marx tvrdil, že socialismus nemůže být lidem vnucen nějakou osvícenou elitou. Je to „sebeemancipace pracující třídy” - proces, v němž se obyčejní lidé sami osvobodili demokratickým organizováním, aby vyrvali moc menšině kapitalistických vykořisťovatelů. Stalinistické společnosti s obrovskou koncentrací moci na nejvyšších místech byly tudíž protikladem k Marxově pojetí socialismu.
Z toho důvodu nevyvrátil kolaps těchto společností Marxovo myšlení. Jak se stávají nerovnosti a iracionality, typické pro liberální kapitalistické společnosti, dominující současnému světu, čím dál tím více zřetelnými, je čas vrátit se k Marxovi - ne k Marxovi zde odmítnutých mýtů, ale ke skutečnému Marxovi, s jeho pronikavou kritikou existujícího systému a s jeho vizí alternativy: lidského osvobození.
Z anglického originálu Marx: Hit and Myth přeložil Milan Neubert, 6. 12. 2003