Věda a náboženství

Albert Einstein

Tento článek je z Einsteinových "Myšlenek a názorů" (Ideas and Opinions), str. 41-49. První sekce je z příspěvku na theologickém semináři v Princetownu, 19. květen 1939, publikovaná v Out of my Later Years, New York. Druhá sekce je z Science, Philosophy and Religion, publikovaná Konferencí o vědě, filozofii a náboženství v jejich vztahu k demokratickému způsobu života, New York, 1941.

1.

V průběhu minulého století, a v části předminulého, se mělo obecně zato, že existuje nesmiřitelný rozpor mezi znalostí a vírou. Mezi pokrokovými mysliteli převažoval názor, že je čas, aby byla víra stále více nahrazována znalostí; víra, která sama nespočívala na znalosti, byla pověrou a jako takové se jí bylo třeba postavit. Podle této koncepce bylo hlavní funkcí vzdělávání otevřít cestu myšlení a vědění, a tak škola, nejvýznamnější orgán pro vzdělávání lidí, musela sloužit výlučně tomuto cíli.

Stěží, jestli vůbec, najdete toto racionalistické stanovisko vyjádřené v takto hrubé formě; každý vnímavý člověk by na první pohled viděl, jak jednostranné takové stanovisko je. Ale je dobře vyslovit tezi jasně a bez obalu, chce-li si člověk vyjasnit její podstatu.

Je pravda, že přesvědčení je nejlépe podporováno zkušeností a jasným myšlením. V tomto bodě je třeba souhlasit bezvýhradně s extrémním racionalistou. Slabým bodem jeho koncepce však je, že tato přesvědčení, která jsou nutná a určující pro náš postoj a úsudky, nemohou být získána pouze tímto pevně vědeckým způsobem.

Protože vědecká metoda nás nemůže naučit nic nad to, jak spolu navzájem fakta souvisejí a jak se vzájemně podmiňují. Aspirace na takovou objektivní znalost patří k tomu nejvyššímu, čeho je člověk schopen, jistě mne nebudete podezírat z touhy zlehčit výdobytky a heroické úsilí člověka v této oblasti. Je ale rovněž jasné, že znalost toho, co je, neotevírá přímo dveře k tomu, co by mělo být. Člověk může mít nejjasnější a nejucelenější znalost toho, co je, a přesto nemusí být schopen z toho odvodit, co by mělo být cílem našich lidských aspirací. Objektivní znalost nám poskytuje mocné nástroje k dosažení jistých cílů, ale sám konečný cíl a touha se k němu přiblížit, musí vycházet z jiného zdroje. A je nutné tvrdě hájit stanovisko, že naše existence a činnost získávají význam teprve stanovením takového cíle a odpovídajících hodnot. Znalost pravdy jako taková je krásná, ale ta je tak málo schopná být vodítkem, že nemůže ani dokázat ospravedlnění a hodnotu této aspirace vůči té samé znalosti pravdy. Stojíme zde proto před omezením čistě racionalistické koncepce naší existence.

Nesmíme ale předpokládat, že inteligentní přemýšlení nemůže hrát svou roli při stanovení cíle a etických soudů. Uvědomí-li si někdo, že k dosažení určitého konečného cíle by byly užitečné určité prostředky, stanou se tudíž tímto konečným cílem tyto prostředky. Je to inteligence, která nám ujasňuje vzájemný vztah cílů a prostředků. Pouhé přemýšlení nám však nedá cit pro konečné a fundamentální cíle. Vyjasnit tyto fundamentální cíle i hodnoty a rychle je nastavit v emočním životě jednotlivce, to se mi zdá být nejdůležitější funkcí, kterou má hrát náboženství v sociálním životě člověka.

A zeptá-li se někdo, odkud se odvozuje autorita těchto fundamentálních cílů, protože nemohou být stanoveny a ospravedlněny pouze rozumem, lze mu pouze odpovědět: existují ve zdravé společnosti jako mocné tradice, které působí na jednání, aspirace a soudy jednotlivců; existují tam jako něco živého, co nemusí hledat ospravedlnění pro svou existenci. Stávají se realitou ne důkazem, ale zjevením, skrze médium silných osobností. Člověk se nesmí pokoušet je ospravedlňovat, ale spíše jejich podstatu vycítit jednoduše a jasně.

Nejvyšší principy pro naše aspirace a soudy nám jsou dány židovsko-křesťanskou náboženskou tradicí. Je to velmi vysoký cíl, kterého s naší slabou mocí můžeme dosáhnout jen velmi přibližně, ale který dává jistý základ našim aspiracím a hodnocením. Kdyby se měl ten cíl vyjmout z jeho náboženské formy, mohlo by se snad říci toto: svobodný a odpovědný rozvoj jednotlivce, aby mohl umístit svou energii svobodně a rád do služeb celého lidstva.

Jednotlivci v tom není ponechán žádný prostor pro zbožnění nějakého národa, nějaké třídy. Nejsme snad všichni syny jediného otce, jak je to řečeno náboženským jazykem?  Skutečně, ani zbožnění lidství jako abstraktní totality by nebylo v souladu s tímto ideálem. A nejvyšším předurčením jednotlivce je spíše sloužit než vládnout nebo podvést sám sebe jakkoliv jinak.

Podíváme-li se na podstatu spíše než na formu, pak lze tato slova chápat i jako vyjádření fundamentálního demokratického stanoviska. Skutečný demokrat se bude klanět svému národu stejně málo jako člověk náboženský v našem smyslu toho slova.

Co je potom ovšem funkcí vzdělávání a školy? Měly by pomoci mladému člověku vyrůst v takovém duchu, že by pro něj byly tyto fundamentální principy jako vzduch, který dýchá. Samotná výuka to nedokáže.

Držíme-li tyto vysoké principy jasně před očima a porovnáme je s životem a duchem naší doby, projeví se zcela nápadně, že se civilizované lidstvo nachází v současnosti ve smrtelném nebezpečí. V totalitních státech jsou to sami vládci, kdo se snaží zničit ducha humanity. V méně ohrožených částech je to nacionalismus a netolerance, stejně jako potlačení jednotlivců ekonomickými prostředky, které hrozí zadusit tyto nejvzácnější tradice.

Mezi myslícími lidmi se však šíří uvědomění si toho, jak velké je to nebezpečí , a hledají se prostředky na poli státní a mezinárodní politiky, legislativy či organizace vůbec. Takové snahy jsou bez pochyby velmi žádoucí. Přesto již staré národy znaly něco - co se zdá, že my zapomněli. Všechny prostředky jsou jen tupým nástrojem, není-li za nimi živý duch. Avšak je-li touha v nás po dosažení cíle mocně živá, nebude nám chybět síla k nalezení prostředků k dosažení tohoto cíle a její převedení do skutků.

2.

Nebylo by těžké shodnout se na tom, co chápeme pod vědou. Věda je celá staletí stará snaha uvést vnímatelné jevy tohoto světa do co nejdokonalejší souvislosti pomocí systematického myšlení. Stručně řečeno, jde o pokus o zpětnou rekonstrukci existujícího pomocí procesu konceptualizace (aktivní tvorbou pojmů - pozn. překladatele). Zeptám-li se sám sebe, co je náboženství, nedokážu přijít na odpověď tak snadno. A dokonce po nalezení odpovědi, která mne snad v dané chvíli uspokojí, zůstávám stále přesvědčen, že nebudu nikdy za žádných okolností schopen, byť jen zlehka, shrnout myšlenky všech těch, kdo se touto otázkou vážně zabývali.

Proto než se ptát, co je to náboženství, měl bych dát nejprve přednost otázce, co charakterizuje aspirace člověka, který ve mně budí dojem, že je nábožensky orientováni: nábožensky osvícený člověk se mi jeví jako ten, kdo se v rámci svých možností osvobodil od pout svých sobeckých tužeb a který je zaneprázdněn myšlenkami, pocity a aspiracemi, které ho přitahují svou nadosobní hodnotou. Zdá se mi, že právě důležitá je intenzita tohoto nadosobního obsahu a hloubka přesvědčení o jeho podmaňující smysluplnosti, bez ohledu na to, zda je to spojeno s pokusem spojit tento obsah s božskou Bytostí, protože jinak by nebylo možné považovat Buddhu a Spinozu za nábožné osobnosti. V souladu s tím je nábožensky orientovaný člověk oddaný v tom smyslu, že nemá pochybnosti o významu a ušlechtilosti těchto nadosobních objektů a cílů, které racionální základ ani nevyžadují, ani ho nemohou mít. Existují s tou samou nutností a samozřejmostí jako on sám.

V tomto smyslu je náboženství věčnou snahou lidstva uvědomit jasně a úplně tyto hodnoty a cíle, aby tím neustále posilovalo a rozšiřovalo jejich účinek. Pokud člověk pojme náboženství a vědu podle těchto definic, pak se zdá být konflikt mezi nimi nemožný. Protože věda může pouze zjistit to, co je, ale ne to, co má být, a mimo její doménu zůstávají hodnotové soudy všeho druhu nutné. Naproti tomu náboženství se zabývá pouze hodnocením lidských myšlenek a skutků: nemůže oprávněně hovořit o faktech a vztazích mezi nimi. Podle této interpretace se musí všechny v minulosti známé konflikty mezi náboženstvím a vědou připsat nepochopení situace, která byla popsána.

Konflikt vzniká například tehdy, když nějaká náboženská komunita trvá na absolutní pravdivosti všech tvrzení zapsaných v Bibli. To představuje intervenci ze strany náboženství do oblasti vědy; sem patří boj Církve proti názorům Galilea a Darwina. Na druhé straně se představitelé vědy často pokoušeli dospět k fundamentálním soudům v otázkách hodnot a cílů pomocí vědeckých metod, a tím se postavili do opozice vůči náboženství. Všechny tyto konflikty vyplývaly z fatálních chyb.

Přestože jsou dnes říše náboženství a vědy jimi samotnými jasně mezi sebou vymezeny, přesto mezi nimi existují silné vzájemné vztahy a závislosti. Ačkoliv náboženství může být tím, kdo určuje cíl, přece jen se naučilo od vědy v nejširším slova smyslu, jaké prostředky přispějí k dosažení cílů, které si stanovilo. Věda však může být vytvářena jen těmi, kdo jsou naplněni snahou po zjištění pravdy a pochopení. Tento zdroj pocitů však vyvěrá ve sféře náboženství. K tomu patří též víra v možnost, že zákonitosti platící v existujícím světě jsou racionální, teda pochopitelné rozumem. Neumím si představit skutečného vědce bez takové hluboké víry. Tato situace může být vyjádřena obrazně: věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.

Ačkoliv jsem výše prohlásil, že legitimní konflikt mezi náboženstvím a vědou nemůže v skutečnosti existovat, musím toto tvrzení přece jen upřesnit ještě v jedné podstatné věci, a to s ohledem na skutečný obsah historických náboženství. Toto upřesnění souvisí s pojmem Boha. Během období mladosti duchovního vývoje lidstva si vytvořila lidská fantazie bohy ke svému obrazu, o nichž se předpokládalo, že působením vůle určují, nebo v nějakém rozsahu ovlivňují svět jevů. Člověk se snažil měnit záměry těchto bohů v svůj prospěch magií a modlitbami. Představa Boha v náboženstvích, která se vyučují dnes, je sublimací té staré představy o bozích. Jeho antropomorfní charakter se například projevuje tím, že se lidé obracejí na božskou bytost v modlitbách a prosí o splnění svých přání.

Nikdo nebude jistě popírat, že představa všemocného, spravedlivého a laskavého osobního boha je schopna poskytnout člověku útěchu, pomoc a vedení; také je svou jednoduchostí přístupná i nejméně rozvinuté mysli. Na druhé straně jsou však s touto myšlenkou spjaty rozhodující nedostatky, které se bolestně pociťovaly od počátků dějin. Je-li totiž tato bytost všemocná, pak je každá událost, včetně každého lidského skutku, každé lidské myšlenky a každého lidského pocitu a touhy, rovněž Jejím dílem; jak je pak možno volat lidi k odpovědnosti za jejich skutky a myšlenky před takovou všemocnou bytost? Když Bůh trestá a odměňuje lidí, pak do jisté míry soudí i Sebe. Jak to lze zkombinovat s dobrotou a spravedlivostí, která se mu připisuje?

Hlavní zdroj současných konfliktů mezi sférami náboženství a vědy spočívá v této koncepci osobního boha. Cílem vědy je zjistit všeobecná pravidla, která určují vzájemné vztahy objektů a událostí v čase a prostoru. Pro tato pravidla, čili přírodní zákony se požaduje absolutní platnost - ta není prokázána. Je to hlavně program, ale víra v možnost jeho realizace je principiálně založena jen na částečných úspěších. Avšak sotva by se našel někdo, kdo by tyto částečné úspěchy popíral a připisoval je sebeklamu člověka. Skutečnost, že jsme schopni na základě takových zákonů předpovídat s velkou přesností a jistotou časové chování jevů v určitých oblastech, je hluboce zabudována do vědomí moderního člověka, ačkoliv možná chápe z obsahu těchto zákonů velmi málo. Stačí když jen uváží, že dráhy planet ve sluneční soustavě je možno spočítat dopředu s velkou přesností na základe omezeného počtu jednoduchých zákonů. Podobně, třebaže ne se stejnou přesností, je možno dopředu spočítat chování elektromotoru, převodovky nebo rádia, i když jde o nově vyvinuté zařízení. Samozřejmě, když do hry fenomenologického komplexu vstupuje příliš velký počet faktorů, vědecká metoda nás ve většině případů zklame. Stačí jen pomyslet na počasí, kdy je předpověď jen na pár dní dopředu nemožná.

Nikdo však nepochybuje, že stojíme před kauzálním vztahem, jehož kauzální složky nám jsou v hlavních rysech známy. Události v této oblasti jsou mimo dosah přesné predikce kvůli velkému množství působících faktorů, ne kvůli nedostatku řádu v přírodě. Pronikli jsme podstatně méně hluboko do pravidelností v říši živých věcí, avšak dost hluboko natolik, abychom alespoň cítili pravidlo pevné nutnosti. Stačí pomyslet na systematické zákonitosti dědičnosti a účinku jedů, jako je například alkohol, na chování organických bytostí. Stále tu ještě chybí pochopení všeobecných souvislostí, ne však jistota o existenci samotného řádu.

Čím víc poznává člověk uspořádanou pravidelnost všech událostí, tím pevnějším se stává jeho přesvědčení, že vedle této řádné pravidelnosti nezbývá prostor pro příčiny odlišné podstaty. Nebude pro něj možné připustit jako nezávislou příčinu přírodních událostí ani lidské, ani božské důvody. Samozřejmě že doktrína osobního Boha, zasahujícího do přírodních událostí, se nikdy nedá vědou reálně vyvrátit, protože tato doktrína může vždy najít útočiště v těch oblastech, do nichž ještě věda nevstoupila. Jsem však přesvědčen, že takové chování na straně reprezentantů náboženství by bylo nejen nedůstojné, ale i osudné. Doktrína, která se nemůže udržet v jasném světle, ale jen v tmě, totiž nutně ztratí svůj účinek na lidstvo včetně nevyčíslitelných škod pro pokrok lidstva.

Učitelé náboženství musí mít ve svém boji za etické dobro odvahu vzdát se doktríny osobního Boha, musí mít tedy odvahu vzdát se toho zdroje strachu a naděje, který vkládal v minulosti do rukou knězů tak velkou moc. Ve své činnosti se budou muset spoléhat na ty síly, které jsou schopny pěstovat Dobro, Pravdu a Krásu v lidství samotném. To je samozřejmě mnohem těžší, ale i nesrovnatelně záslužnější úkol. (Tuto myšlenku přesvědčivě formulovala kniha Herberta Samuela Belief and Action - Víra a akce). Jakmile učitelé náboženství splní naznačený čistící proces, nepochybně s radostí zjistí, že skutečné náboženství se zušlechtilo a prohloubilo vědeckým poznáním. Je-li jedním z cílů náboženství osvobodit co nejvíc lidstvo z pout egocentrických tužeb, přání a obav, může vědecké myšlení pomoci náboženství ještě i v jiném smyslu.

Ačkoliv je pravda, že cílem vědy je odhalit pravidla, která umožňují dávat do souvislosti a předpovídat skutečnosti, není to jejím jediným úkolem. Věda se též snaží snížit objevené souvislosti na nejmenší možný počet vzájemně nezávislých pojmových prvků. Právě v tomto úsilí o racionální sjednocení mnohostrannosti, s níž se setkává, dosahuje největších úspěchů, i když je to právě tato snaha, která má za následek největší riziko, že se stane obětí iluzí. Ale kdokoliv podstoupil intenzívní zkušenost úspěšného pokroku v této oblasti, je hnán hlubokou úctou před racionalitou, která se projevuje v bytí. Prostřednictvím pochopení dosahuje dalekosáhlé emancipace od pout osobních nadějí a tužeb a tím dosahuje toho stavu pokory mysli vůči velkoleposti rozumu inkarnovaného v bytí, který je ve svých největších hloubkách člověku nepřístupný. Tento přístup se mi však jeví náboženským v nejhlubším slova smyslu. A tak se mi zdá, že věda nejen očišťuje náboženskou pohnutku od smetí antropomorfismu, ale přispívá i k náboženskému zduchovnění našeho chápání života. Čím dále pokračuje duchovní vývoj lidstva, tím jistější se mi zdá, že cesta k opravdové nábožnosti nás nevede přes strach ze života či smrti, ani přes slepou víru, ale přes úsilí po racionálním poznání. V tom smyslu věřím, že se musí kněz stát učitelem, pokud se chce vyrovnat se svým vznešeným výchovným posláním.

Přeložil Milan Neubert, 19. ledna 2003

Originál naleznete např. zde nebo zde.

Na fotografii z roku 1934 hraje Einstein na housle při plavbě z Evropy do USA.