Sázka na Vladimíra Špidlu jako na nástupce Václava Havla v roli našeho člověka ve Washingtonu se před odchodem exprezidenta nekonala. Ale kdyby ji nějaká kancelář vyhlásila a nějaký odvážlivec by vsadil na handicapovaného premiéra své úspory, dnes by shrábl milióny. Co se zdálo být k neuvěření, stalo se skutkem. Špidla ve Washingtonu chodí po červených kobercích, Růžových zahradách a Bílých domech a požívá poct, jež náležejí pouze největším americkým spojencům. Jeho audience u prezidenta Bushe se neplánovaně prodlužuje - a jako na potvoru týž den se neplánovaně zkracuje přijetí českého prezidenta u francouzské hlavy státu. Václav Klaus má důvod pozvedávat obočí. Jeho případná návštěva Bílého domu je ve hvězdách. Marně připomíná svůj letitý proamerický postoj a respekt k základním hodnotám USA. V procesu hledání spojenců, který Spojené státy rozvinuly po 11. září 2001 po celém světě, byl z české politické šachovnice vybrán nikoli král Klaus, ale kůň Špidla. Euroatlantická karta, kterou tak dlouho rozehrávala liberálně konzervativní ODS, najednou z vůle samotných Američanů přeskočila do Špidlových socialistických dlaní. Měřítko zaoceánských hostitelů je srozumitelné. Nehledí na politické zabarvení spojence, jen když je to spojenec věrný. Ostatně sociálnědemokratické sako patří v této souvislosti k uznávaným oděvům. Spojené státy mnohokrát dokázaly, že když jde o jejich národní zájmy, jsou ochotny přehlédnout dokonce černé košile či rudé rubášky. Špidla je pro roli přítele USA bezvadně kvalifikovaný politik. Nejen zastává umírněné postoje, ale také v konečném důsledku podpořil americké vojenské akce minulých měsíců, a při nynějším vyjednávání se nebrání myšlence vyzbrojit českou armádu americkými stíhačkami. Na rozdíl od Klause dokáže držet jazyk za zuby a neprovokuje výroky zpochybňujícími případný nález zbraní hromadného ničení v Iráku - a to ani když ty zbraně skutečně ne a ne se najít. Pro nás je ale důležité pochopit chování českého premiéra. Opustil tradiční soc. dem. rezervovanost vůči zemi za velkou louží? Přestal být státníkem orientovaným především na evropskou integrací? Co ho vůbec vede k mlčenlivému přijetí role miláčka amerických jestřábů? Přikláním se k odpovědi, že Špidla hraje atlantickou kartu proto, že ji chápe jako příspěvek ke splnění svého dějinného úkolu, který zní: maximálně ochránit české národní zájmy. Premiér je víc než skoupý na slovo, ale z řady jeho vyjádření se dá sestavit obrázek světa podle Špidly. Je to místo, v němž slabí a osamocení sami o sobě nepřežijí, kolbiště, na němž se bojuje s použitím zakázaných úderů, loď, kterou unášejí vlny neznámo kam, a úlohou kapitána je postarat se, aby posádka neumřela hlady a včas chytala správný vítr do plachet. Tento svět řídí silní, a nemá smysl se ptát, jak přišli k své moci. Pro tak malou zemi jako Česko by bylo katastrofou zůstat v izolaci, tvrdí Špidla léta jako zaklínadlo. Proto ta obrovská snaha dosáhnout vstupu ČR do Evropské unie. Proto současné vyjednávání s USA, doprovázené až křečovitým nekritizováním a zároveň nechválením války v Iráku. I proto Špidla v zásadě neodmítá žádnou mezinárodněpolitickou iniciativu, která by posílila postavení Česka ve světě. Ten sice má mnoho koutů s různými dominantními hráči, ale především je to pax americana. Premiéra nová role hodně změnila. Byl ale na tento vývoj událostí připraven už při nástupu do funkce šéfa ČSSD v roce 2001. Ve svém nominačním projevu tehdy řekl: " Rychlost změn znovu a znovu vyžaduje se učit, znovu a znovu se nově kvalifikovat. Stále vzývanějším slovem je slovo pružnost - je to hladké, elegantní, blýskavé slovo. Ale skrývá se za ním obrovský tlak na pracovníka. Skrývá se za ním nová forma nevolnictví." Nebylo by překvapením, kdyby Špidla službu českému státu pojímal jako své osobní nevolnictví pro blaho celého národa.
Právo, 18. 7. 2003