Kdyby někdo chtěl natočit film o víkendovém sjezdu KSČM, název by se přímo nabízel - Nuda v Českých Budějovicích. Není samozřejmě originální, ale původnost je to poslední, co na sjezdu bylo k vidění.
Na pohled to bylo běžné politické schůzování s obvyklým mlácením prázdné slámy, jen oslovení soudruh připomínalo, že nejde o přátele či bratry. Zmizela tesilová uniformovanost a zloba ve tvářích, známá z předchozích shromáždění. Ani řeči neoplývaly opravdovým revolučním zápalem a povinné tepání kapitalismu se odbývalo jako zaměstnání, pro leckoho dost výnosné, protože dovedlo k místům v parlamentu.
KSČM se chovala jako uhnízděný pták, kterého nic nenutí měnit polohu. Všudypřítomná spokojenost a dobrá nálada vyvrcholila žertem od řečnického pultu: "V návrhu je chyba - dnes není šestnáctého, ale patnáctého května. Budem hlasovat: kdo je pro, že je dnes patnáctého?" A s uvolněným smíchem se hlasovalo, všichni pro.
Jako upomínka se rozdával budík s logem KSČM. Už je čas. Čas na co? Odpověď sjezd nepřinesl, protože jakékoli změně většina delegátů bděle přibouchla dveře před nosem. Nejenže ponechali ve funkci veterána Grebeníčka, ale nepustili ani návrh, aby místopředsedy strany volili delegáti sjezdu. Jaképak novoty, jen ať pěkně zůstane osvědčená praxe, že o tom rozhoduje ústřední výbor. Stejně dopadl návrh, aby funkční období předsedy a místopředsedů bylo omezeno maximálně osmi lety.
Ti sečtělejší z delegátů si možná vzpomněli na osud Nikity Chruščova, který taková omezení zavedl a zanedlouho se už stěhoval z Kremlu na daču do domácího vězení. Proto atmosféra sjezdu připomínala břežněvovské časy, což podkreslili vietnamští soudruzi předávající na pódiu jménem svého ÚV obraz s lidovým motivem coby dar bratrské straně.
Nakonec se v diskusi ozvalo, že je třeba "pokračovat v dosavadní úspěšné levicové politice". Jaký div, že takto naladění delegáti si nepřáli, aby v čele stál někdo jiný než Miroslav Grebeníček. Bezbarvost řečníků se evidentně vnímala jako správná komunistická identita. Výjimku tvořil mladý superradikál, který žádal, aby KSČM vstoupila jedině do takové vlády, která si dá za úkol vybudování socialismu.
Miloslav Ransdorf, který se jako jediný ze 345 delegátů pokusil o výrazný a strukturovaný projev, byl odměněn ve volbách předsedy až 25 hlasy. Převládlo mínění, že Míla je sice chytrý jak opice, ale věříme Mirkovi, který vyvedl stranu z krize.
Menšina, která se obávala, že Grebeníček za pár let přivede KSČM do situace, kdy se ukáže, že kromě prázdných řečí a obratného manévrování nic nemá, se nakonec dialekticky smířila s tím, že v přestárlé a vůči změnám nevrlé straně se nic udělat nedalo. Ransdorf sice okamžitě přispěchal s názorem, že Grebeníček stejně padne před volbami v roce 2006. Ale Ransdorf, ač někdejší prognostik, do poslední chvíle předpovídal i překvapení, které mu pomůže na předsednický stolec.
Na sjezdu velmi často zněl výraz optická většina. Je to pomůcka ve chvíli, kdy předsedající chce, aby návrh prošel, ale nemá chuť dávat spočítat zvednuté ruce. Při zevrubnějším pohledu se obvykle zjistí, že většina je sice optická, ale ne monolitní: někteří se zdrželi, a leckdo byl proti.
KSČM právě prožívá situaci optické většiny. Její vratkost je v tom, že spokojení zvedači rukou z nejstarší generace, jejichž zásluhou vzrostl průměrný věk členské základny o čtyři roky, za pár let odejdou. Střední generace pak může zjistit, že za dlouhou dobu, kdy musela ve všem brát ohled na pamětníky, ztratila tah na branku. S nadějí pohlédne na mladé pokolení - pokud ovšem nějaké silné mladé pokolení komunistů zbude. Jeden z mladších delegátů totiž z tribuny řekl: "Co můžeme nabídnout mladému člověku? Vstup k nám, budeš platit příspěvky, pomáhat na akcích, a když se osvědčíš, zvolí tě do OV - a budeš schůzovat více a radostněji."
Pokud si tento stav za nějaký čas uvědomí příznivci KSČM, kteří po ní současně budou moci chtít alespoň nějaké výsledky v celostátní politice místo zírání na vlastní stranický pupek, může tato strana přijít o jediné, co ji v české politice drží. Může začít ztrácet voliče.
Právo, 17. 5. 2004