Když přišly výsledky víkendových zemských voleb v Německu, v nichž na území bývalé NDR uspěli postkomunisté a krajní pravice, v prvních hodnoceních zazněl především názor, že je to daň za reformy sociálního státu, které provádí Schröderova vláda a jejichž tíha nejvíce dopadá právě na východní země Spolkové republiky.
Toto ekonomické vysvětlení je nezpochybnitelné. Jak se ale vyrovnat s fakty, podle nichž nemusí podporovat strany spojené s minulostí - u nás tedy komunisty - jen lidé, kteří se v nových podmínkách ocitli na ekonomickém dně?
V reakcích čtenářů se mísí pravicovost, levicovost, moudrost, zloba, naivita, vizionářství i omezenost. Existuje však mezi nimi zvláštní skupina lidí, kteří bezesporu nepostrádají vysoké IQ, ale dnešek odmítají. Zpravidla jde o voliče KSČM - ani ne proto, že by sdíleli vše, co tato strana hlásá a činí, ale kvůli tomu, že vyvolává vzpomínky na dobu, kdy jim bylo lépe.
V souvislosti s úspěchy postkomunistů na území bývalé NDR se obvykle hovoří o ostalgii, tedy stesku po starých dobrých časech, a někteří pozorovatelé zvenčí se snaží působnost tohoto fenoménu omezit pouze na východní země Německa. Je pravda, že tam se tento pocit zhmotnil mimo jiné v televizních show nebo v tak známém filmu jako Good bye, Lenin!. Ale se svým vztahem k nedávné reálsocialistické minulosti se definitivně nevyrovnala žádná ze zemí bývalého socialistického bloku.
Určitě jsou kořeny tohoto jevu v pociťované absenci ekonomických jistot, které tehdejší režim zaručoval výměnou za politickou konformitu. Nad touto základnou však existovala i důležitá nadstavba, kterou si část dnešních ostalgiků uvědomovala a ostatní ji brali jako danost. Není sice stoprocentně korektní pomáhat si argumenty z uměleckého díla, ale jde-li o dílo povedené... Ve filmu Good bye, Lenin! si matka hlavního hrdiny Alexe za časů NDR budovala svoje postavení ve společnosti i svou seberealizaci společenskou kontrolou úrovně výrobků socialistického průmyslu. Šaty de-mode nebo další obludy zrozené nepřekročitelnými úkoly shora to sice z obchodů neodstranilo, ale Alexova matka cítila, že nežije zbytečně - a režim ji nakonec vyznamenal.
Když lidé postrádají duševní pospolitost, spolčují se podle národnostně druhových příznaků jako smečka. A jsou nebezpeční jako smečka. Napsal to jeden z nejmoudřejších žijících spisovatelů Fazil Iskander, syn Íránce a Abcházky píšící rusky, tedy člověk, který za dlouhých 75 let života poznal pravdivost svých slov na vlastní kůži. Zkusme si připustit, že lidé, kteří dnes teskní za minulostí, nevidí v ní jen dobu, kdy každý měl sice málo, ale soused na tom nebyl lépe. Že tehdejší svět jim připadal pospolitější a dokázali v něm najít své místo, které v dnešku postrádají.
Jde o specifickou skupinu spoluobčanů ve středním a starším věku. Není jich tolik, aby pro mladší, dynamičtější či stejně starou, ale názorově odlišnou generaci představovali společenskou sílu, s níž je třeba počítat. Proto je většinovým veřejným postojem vůči těmto lidem přezíravost.
Je pravda, že mnozí z nich ve své zapšklosti dokáží šířit už jen zlobu a negaci. Tomu nelze zabránit žádnými zákony či opatřeními. Stejně jako nelze nařídit úspěšnějším, aby nepohrdali outsidery. Když jsou ale tlačeni ke zdi nejen špatným nebo neexistujícím zaměstnáním, ale i společenskou ostrakizací, míra naštvanosti na celý svět v nich může jen růst a tendence sdružovat se v nenávistnou smečku je vyšší.
Pak se někdo diví, jak je možná taková podpora komunistů patnáct let po listopadu 1989 a že se ke KSČM hlásí nejen ta nejméně vzdělaná část obyvatelstva. V tomto směru z nekomunistických politiků zatím postupuje nejzajímavěji prezident Klaus, který tento segment národa nezatracuje a navíc slíbil úvahu o tom, co to vlastně doba vlády komunistů v Česku byla.
Značná část veřejnosti i politické scény se ovšem chová - když už jsme u těch uměleckých příkladů - jako matka Rubešová ze seriálu Rodinná pouta, která je posedlá hledáním komoušství v každém člověku, který se jí připlete do cesty. Ani v tom seriálu to k ničemu dobrému nevede.
Musíme tvrdě čelit antidemokratické zášti, kterou někteří ostalgici překypují. S těmi, kteří nešíří zlobu, máme ale žít v jedné společnosti a neplýtvat energií na různá odhalování, kdo kdy zpíval na festivalech politické písně a má tu drzost zpívat i dnes, tentokrát pro ČSSD. Společnost, která se snaží tvářit, že její minulost byla jedním velkým omylem, není totiž zdravá.
Právo, 22. 9. 2004