Sjezdy komunistické strany už nejsou předepsaným středem pozornosti. Přesto o víkendové fórum KSČM je značný zájem doma i v zahraničí. Jedni spojují vysoké preference komunistů s nadějemi na svůj lepší život, jiní jsou z toho upřímně zděšeni.
Jestli zvítězí Miroslav Grebeníček, jaký bude osud Miloslava Ransdorfa a zda Vojtěch Filip postoupí výš ve stranické hierarchii, to teprve uvidíme. K dispozici je ale Zpráva ÚV KSČM o činnosti KSČM v období po V. sjezdu KSČM jako autentický předsjezdový materiál. Lze se z ní například dozvědět, že dělníci se stále dívají na KSČM s odstupem.
Ale strana hledá i jiné zdroje: "Mnozí umělci, vědci, učitelé, řídící pracovníci i dělníci vykonávající duševně vysoce náročné pracovní úkony v KSČM nikdy nepřestali pracovat. Další k ní teprve hledají cestu. KSČM sama jim musí vycházet vstříc." Novinář je svým způsobem dělník vykonávající duševně vysoce náročné pracovní úkony. Co mi může vstřícná KSČM nabídnout?
Například toto hodnocení: věda, kultura, umění a publicistika byla "donucena posluhovat systému, vyhlašovanému za poslední, už jen dílčími zásahy napravitelný stav světa". Velmi výstižná sebekritika situace za vlády komunistů, řekl by jeden. Chyba: jde o sžíravou kritiku současných poměrů. To ovšem patří ke stylu zprávy. Stroj času se zasekl a stále hází na dnešek, jistěže plný rozporů a nevyřešených problémů, formulace odpovídající starým časům.
"Za takové situace nemohly vznikat podmínky pro těsnou vazbu mezi občany a jejich politickou reprezentací. Vlády si naopak stále více zvykaly jednat za zády občanů i parlamentu a kupčit přitom s mocí a národními zájmy." Sedí to jako ulité na minulý režim, jen místo vlády se má doplnit strana.
A když jsem došel k pasáži, že "KSČM má největší potenciál ve svých členech a sympatizantech, v činech mnoha často bezejmenných lidí" a že se strana stará o "prosté lidi práce", vybavilo se mi oblíbené studijní čtení Kim Čong-il, lidový vedoucí představitel.
Mezi legendárními činy korejského vůdce mám obzvláště rád vyprávění bezejmenného prostého člena strany o tom, jak soudruh Kim Čong-il méně než za deset minut prostudoval mnohasetstránkový dokument k přípravě důležitých politických akcí u příležitosti výročí narození soudruha Kim Ir-sena. Jenže Kim mladší ty stovky stránek nejen prohlédl - on je za těch pár minut pečlivě zredigoval "tak, že na okrajích nezbylo žádné volné místo".
Nechuť delegace KSČM na nedávném ustavujícím sjezdu Strany evropské levice zmínit mezi zločiny páchanými jménem komunismu stalinismus a pozdější vysvětlení místopředsedy strany Václava Exnera, že západoevropští kolegové nesnášející stalinismus jsou "v zajetí určitých klišé", napovídá, že kimčongilovské asociace nebyly náhodné.
Osobně si vážím některých komunistů, a zároveň jsem se setkal i s členy KSČM plnými nenávisti. Ale to platí pro každé lidské společenstvo. Důležitější je, k čemu vede základní myšlenka, kvůli níž se sjednotili v organizaci. Ze zprávy o činnosti KSČM to vyplývá jasně: zbourat dnešní systém a nastolit lepší - socialismus. Snaha najít sociálně spravedlivější uspořádání nikdy nezmizí. Komunisté v bývalých reálsocialistických zemích mají však smůlu, že jejich éra je ještě v živé paměti a že se na ni stále odvolávají.
A když se někdo v jejich řadách pokouší tuto zatuchlinu vyvětrat, dostane se mu následujícího odsudku: "Hlavním motivem je dosáhnout ,přijatelnosti' podle podmínek, diktovaných vládnoucí elitou. V postupu se zdůrazňuje zejména pragmatická orientace na krátkodobější, povrchní potřeby a zájmy, objevuje se snaha rázněji se oddělit od minulosti, představy o socialistické perspektivě jsou stále mlhavější."
KSČM prohlašuje, že jejím cílem není "spokojený, se vším smířený maloměšťák", a chválí nekonformní mládež, která "ve své naprosté většině ... úspěšně vzdorovala a vzdoruje snahám režimu o pěstování nemyslivých, poživačných konzumentů". Říká to dceřiná organizace KSČ, která svého času vynaložila nemalé úsilí na splnění náročného úkolu vychovat z mániček spořádané občany socialistické vlasti.
Právo, 14. 5. 2004