Blíží se konec třináctého roku po listopadu 89. Sotva jsme domýšleli výsledky parlamentních voleb, přišly povodně. Lidé kolem rozvodněných řek zažili nebývalou koncentraci zkázy a utrpení. V Čechách se ale děje něco hlubinnějšího než v korytech řek. Něco se mění ve společnosti, něco se v ní vyvíjí. Jakkoliv to vypadá, že volby vlastně nebyly.
V tomto pohledu podle mne vyhráli volby voliči. A to i ti, kteří k volbám nešli. Jejich vzkaz politickým stranám je jasný - vy jste tu pro nás, ne my pro vás. Pokud se hodláte chovat nezávisle na svých voličích a jejich zájmech, pak vás nepotřebujeme. Pokud jste tu jen pro sebe, případně pro nejbližší okruh svých věrných, pak si vystačte se svými hlasy.
A nemohli to ti voliči (oprávnění) udělat lépe. Jen každý dvanáctý volil Koalici, tedy adekvátní ocenění politického stylu, který tady předváděla, ale stále ještě šance. Každý devátý volil KSČM, tedy dost na to, aby se zděsili (zamysleli?) antikomunisté a málo na to, aby se cokoliv výrazně měnilo. Jen každý sedmý volil ODS, tedy přesně tolik, aby to již brala vážně, ale současně jí to zachovalo solidní startovací pozici pro něco nového. Přímo mistrovsky (protože živelně) vyšel i hlas každého šestého voliče pro ČSSD, což je stejně tak vítězství, jako v celkové povolební aritmetice nástraha. Bude hájit zájmy svých voličů, když již může? Nebo si připraví příští prohru? No a nejčitelnější jsou jistě hlasy téměř každého druhého voliče, který to řekl politikům zřetelně - nestojíte nám ani za pár kroků do volební místnosti.
Po volbách se opět z některých stranických sekretariátů ozývalo, že voliči to či ono nepochopili. Tyto strany jsou však asi odsouzeny k zániku.
Volič již pochopil. Chápat musí začít politici.
Třináctý rok po pádu vedoucí úlohy KSČ se faktickým vítězem voleb stali komunisté. Proti předchozím parlamentním volbám v roce 1998 ztratily Koalice, ČSSD i ODS každá zhruba půl miliónu hlasů. Pouze komunistům hlasy přibyly a to o 224 000. Volilo je celkem 882 653 voličů.
Zřejmě šok, který nárůst hlasů pro komunisty vyvolal, následná doba dovolených a pak povodně mohou zato, že dosud neexistují solidní rozbory výsledků voleb. Dovolím si proto pár poznámek k tomu, čí zájmy to vlastně ve volbách vyhrály.
ODS ztrácí voliče nejvýrazněji. Vsadila totiž zejména na český kapitál, který ale nemohl být jiný než vytunelovaný či jinak ukradený (proto Klausovi peníze nikdy nesmrděly). Problém ODS je v tom, že mnozí jejich podnikatelé v ČR nezůstali a ani jejich kapitál. Dnes ji podporují z ekonomického sektoru především zbytky kriminálně-podnikatelských seskupení a lepší už to nebude. Zdá se, že ODS již nemá šanci, poté co zde předvedla, jak se stát obhájcem zájmů malých a středních podnikatelů. Stejně tak již končí doba euforie z Václava Klause a pravicové politiky, ačkoliv se stále ještě většina obyvatelstva k pravici hlásí.
Zájmy velkého kapitálu hájí nyní podle mého názoru v ČR zejména ČSSD a to po vzoru ostatních socdem v Evropě. Její podnikatelé jsou z velkých firem spojených se státem a zejména představitelé nadnárodních firem, které k nám přišly v rámci podpory zahraničních investic. Tím ČSSD velmi chytře omezila ekonomickou moc ODS a navíc si tak vytvořila podmínky pro naplňování státní kasy. Tím netvrdím, že je ČSSD mravnější než ODS. Jen zaměnila tunelování korupcí. Již tradičně však hájí ČSSD i zájmy zaměstnanců (odborářů). Ne však již natolik, aby si jejich hlasy dokázala dlouhodobě udržet.
Koalice měla šanci stát se obhájcem zájmů středních vrstev, ale stal se z ní jen symbol české malosti a ubohosti. To je ale škoda, protože malé a střední podnikání na svoji politickou reprezentaci u nás stále marně čeká a v Evropě hrají její roli tradičně strany umírněné pravice.
Podle sociologických průzkumů volí KSČM jako obhájce svých zájmů především nezaměstnaní, nekvalifikovaní dělníci a důchodci. To ale nevysvětluje nárůst jejich hlasů v posledních volbách. Sociolog Lubomír Vacek uvádí, že zhruba třetina nových hlasů pro komunisty byla od bývalých voličů ČSSD, druhá od původních nevoličů a třetí třetina od bývalých voličů malých neparlamentních stran. Proč ale komunisty volili?
Soudím, že základní chybou listopadových vítězů bylo, že v souvislosti s předchozím režimem začali používat pojmu totalita. A nejen to. Tento pojem jasně nedefinovali (politologie zná více definic), pouze v něm zdůrazňovali silný negativní emocionální náboj. Dokonce natolik, že socialismus byl a je mnohými ztotožňován s fašismem.
Touto totální negací čtyřiceti let československého vývoje si vytvořili past, ze které není úniku, leda popřením sebe sama, leda přiznáním se ke lži a manipulaci. A stovky prodejných novinářů, umělců, politiků a funkcionářů čehokoliv jim tuto past celou dobu jen prohlubují a rozšiřují.
Jenže v Čechách má téměř každý občan ve svém příbuzenstvu bývalé a někteří i současné komunisty. Většinou je nepovažují za zločince, za zloděje a vůbec ne za někoho, pro nějž by nemělo být v této společnosti místo. Jak ukazují sociologické výzkumy, stále zhruba polovina obyvatelstva se domnívá, že socialismus měl i pozitivní charakteristiky. A nejen ti již zřejmě mají dost primitivního antikomunismu.
Máme specializovanou instituci na odhalování zločinů komunismu a její výsledky jsou žalostné. Buď je to dáno nízkou intelektuální úrovní jejích pracovníků, nebo chybí konkrétní zločiny. Kombinace obojího bude nejblíže pravdě.
Byla tady za socialismu doba temna a kulturní nesvobody. Herci nesměli hrát, spisovatelé psát, režiséři režírovat. Abychom tomu věřili, nesmíme umět číst a vidět filmy z toho období.
Za socialismu jsem nesměli cestovat, ale jak proboha emigrovaly ty desetitisíce lidí ze socialistického Československa? A kde se berou vzpomínky z dětství na dovolenou u moře?
Děti z rodin disidentů nesměly studovat střední a vysoké školy, ale kde se tedy v listopadu vzaly mezi vůdci studentských stávkových výborů?
Listopadoví vítězové a jejich apologeti lžou tak hloupě a nestydatě, že pravda o minulosti nahrává komunistům.
V listopadu 1989 nešlo fundamentálně o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, ale o vytvoření podmínek pro největší přerozdělování majetku v novodobých dějinách naší země. Jak již pochopila značná část českých občanů (viz výsledky sociologických výzkumů), šlo o jednu velkou krádež.
Hodnota majetku, který po listopadu změnil své majitele, se odhaduje na několik biliónů korun. Během privatizace se z bank ztratilo nenávratně cca 500 miliard korun a jen za loňský rok se příjmy z organizovaného zločinu v ČR odhadují na zhruba 400 miliard (odhad vysokého policejního důstojníka z října 2002).
Je faktem, že v Čechách se rychleji rozdával či rozkrádal majetek, než se vytvářela pravidla pro jeho privatizaci. Jak poznamenal jeden z posrpnových emigrantů, již potřetí za padesát let tak bylo možno získat nebo ztratit majetek způsobem, který byl a je sice výrazně neetický, ale současně není nezákonný. Co je však nejdůležitější - listopadoví vůdcové nemohli, dříve či později, nevědět, že tomu tak bude. Tyto kontinuální krádeže byly polistopadovými politiky když ne organizovány, pak rozhodně tolerovány. (V. Tlustý z ODS: "Očekávám, že jak se bude transformace chýlit k závěru, začne se prosazovat zákonnost a etika". M. Grégr z ČSSD: "Rozkrádání společenského majetku nás připravilo o stovky miliard. Je třeba brzy obnovit především váhu zákona." - Hospodářské noviny 14. 2. 2001)
Polistopadová praxe je výsměchem i dalším heslům, pod nimiž tehdejší revolucionáři "šturmovali nebe". Chtěli vládu odborníků a ne politických kariéristů - nechce se mi vyjmenovávat dnešní "odborníky". Chtěli zrušení výhod "papalášů" - nechce se mi vypisovat jejich dnešní požitky. Nechtěli policejní stát zasahující proti každému projevu jiného názoru - dnešní vybavení a formy zásahů policejních jednotek se mohly vybavovat minulým esenbákům jen v těch nejdivočejších snech. Nechtěli mít strach o práci, když si řeknou svůj názor - jak by si tehdy mohli představit, že o práci přijdou i ti bez názoru. Asi jen svoboda pohybu a volnost cestování byly dosaženy - když na to máte.
Polistopadová realita je natolik vzdálená představám listopadových revolucionářů o chtěné společnosti, že pravda o ní komunistům opět spíše nahrává.
Diskutoval jsem nedávno se zhruba třicetiletou slečnou, která mne brala jako představitele generace svých rodičů a učitelů. A pěkně jsem to slíznul, za všechny a za všechno. A bylo za co.
Na základní i střední škole se učila výborně, všichni jí předvídali skvělou budoucnost. Pak přišel rok 1989 a všechno bylo jinak. Dozvídala se, že ve škole i doma se jí lhalo, žila v době temna a totality, černá je bílá a bílá je černá. Socialismus byla totalita a diktatura, to kapitalismus přináší svobodu a demokracii. Teď teprve vítězí láska a pravda nad lží a nenávistí. Věřila tomu. Vždyť to říkali skoro všichni - herci, zpěváci, spisovatelé, novináři, učitelé, vědci, studentští vůdci i noví politici. Věřila tomu a aktivně se do polistopadových událostí zapojila.
Ale objevovaly se první pochybnosti. Z čeho tedy měla ve škole ty jedničky? Ze lží a nesmyslů? Proč ji to tedy někdo učil, když věděl, že ji jenom ohlupuje a lže? A jak je možné, že ti učitelé, kteří jí lhali, ji učí dál úplně něco jiného? A lhali jí i rodiče, máma i táta? A co s tím, co ví? Má to zapomenout, když škola byla jen nástrojem její manipulace?
A čí a proč to hrála hru, když v Pionýru připravovala dětské soutěže? Byla také součástí hrozné totalitní mašinérie, když jako svazačka pořádala rockové koncerty a večery (i ruské či sovětské) poezie? Má se za své dětství stydět, když stála i čestnou stráž u pomníčků rudoarmejců padlých při našem osvobozování? Nenese náhodou i ona odpovědnost za utrpení disidentů, o nichž před rokem 1989 věděla tak hrozně málo? Co s tím má dělat? Dá se s tím vůbec žít?
Řešila to po svém. Z nadané studentky se stala tulačka. Opustila školu, rodiče, republiku a toulala se po Evropě. Protože se učila španělsky, žila několik let v té krásné prosluněné zemi, kde se dá živit i jen tím, co volně roste v přírodě. Občas se nakrátko vrátila domů, ale pak zase musela pryč, do Španělska.
A hledala se. Dívala se kolem sebe, mluvila s lidmi, četla, přemýšlela o všem, co se kolem ní a v ní dělo. A to nejhorší teprve přicházelo. Ti dospěláci jí lhali dvakrát!
Ani kapitalismus přece není jen o pravdě a lásce. Opět rozhodují a manipulují jen ti mocní a všehoschopní. Svoboda práci hledajícího nezaměstnaného je přece nicotná, leda v jeho úplné rezignaci. Parlamentní demokracie přece není vláda lidu. Vedoucí úloha komunistických stran byla jen nahrazena vedoucí úlohou bank či ještě nečitelnějších, nevolených a nekontrolovatelných mocenských center. Společnost postavená na zisku nemůže dlouhodobě fungovat.
A socialismus přece nebyl jen totalitou a diktaturou. Měla pro sebe i kus svobodného prostoru. Mohla organizovat hry, které děti bavily, i koncerty, na nichž jim bylo fajn. Rozhodně nemá pocit, že byla ovcí uzavřenou v obehnaném prostoru. A tenkrát měl práci i táta.
Ten rozhovor mne donutil vrátit se o mnoho let zpět. Vždyť i moje generace procházela obdobným vývojem.
A tak jsem začal vzpomínat. Bylo to koncem padesátých let, kdy jsem začal být v základní škole seznamován se zločiny kapitalistického systému v předválečném Československu. Byl propastný rozdíl mezi bohatými kapitalisty a chudými dělníky, rolníky a bezdomovci. Střílelo se do hladových dělníků, ba i do hladových dětí. Buržoazie neváhala zradit vlastní národ, když v Německu začal vládnout Hitler. Já tomu věřil a i to byla pravda.
Jak jsem dospíval, zjišťoval jsem, že kapitalismus není jen zločinný a krutý. Tehdejší vyspělý kapitalismus uměl být také dynamický, uspokojoval mnoho potřeb obyčejných lidí, dával motivaci i prostor pro aktivitu jednotlivců a po hrozných zkušenostech dvou světových válek rozvíjel i účast občanů na řešení věcí společných. Já to poznával a i to byla pravda.
Dnes se školáci dozvídají o zločinech socialismu. V padesátých letech byli ve zmanipulovaných procesech odsuzování lidé k trestům smrti. Existovaly seznamy zakázaných knih, jinak myslící a jednající lidé byli pro své názory a skutky pronásledováni i vězněni. Komunisté pro své podřízení Sovětskému svazu zrazovali vlastní národní zájmy. Děti tomu věří a i to je pravda.
Jenže jak budou dnešní děti dospívat, dozví se i to, že socialismus zajišťoval sociální jistoty, právo na práci, podpory mladým rodinám s dětmi, více rovnosti mezi lidmi a prostředky i prostor pro uměleckou tvorbu, bez níž by neměla dnešní média čím naplnit svůj vysílací program. Poznají, že i socialismus se vyvíjel a že i ten deformovaný socialismus byl asi sociálně spravedlivější než to, co přišlo po něm. Dospívající to poznají a i to je pravda.
Logika času a poznání funguje nezávisle na chtění mocných. A tak v rámci léto logiky začínají být nejen mladými lidmi konfrontovány dva systémy. Oba byly zločinné i přínosné zároveň. Ani jeden není pouze konstruktivní či pouze destruktivní. Snaha spočítat a porovnat počty obětí toho či onoho systému narazí na subjektivnost hodnocení. Nový Solženicyn popíše mnohé zločiny postkomunistických režimů také tak sugestivně, že bude čtenářům běhat mráz po zádech a oči budou plné slz. A Klausové, Bratinkové, Rumlové a jim podobní se svojí podporou bezohledných zlodějů a zločinců dostanou na úroveň symbolů krutostí komunismu.
Jednou se ale, s odstupem dalšího času, mnozí pokusí pochopit důkladněji. Proč byl ten či onen systém i zločinný? Proč byl i přínosný? Čeho bylo v kterém více? Z čeho to vyplývalo? Jak se ten který systém vyvíjel? Kam směřoval? Kudy vede cesta k budoucnosti?
A třeba se jednou objeví nějaký nový studentský vůdce, který prohlásí: "Odmítáme společenský systém postavený na zisku. Honba za ziskem, jak ukázala naše polistopadová zkušenost, je ze své podstaty nelidská až zločinná. Sice se dá zisk zdaňovat a přerozdělovat, což jistě oceňují socdemáci, aby mohli posilovat a využívat (zneužívat) státní moc. Jistě lze ve jménu zisku žít na úkor jiných, což jako motivační faktor oceňuje pravice. Nikdo z nás se ale jako jedinec s potřebou zisku nenarodil. Co každý z nás potřebuje je svobodný, a tedy i materiálně zajistitelný prostor pro svou seberealizaci. A že tento prostor předlistopadový systém vytvořit nedokázal ještě není důkazem, že to nelze bez honby za ziskem jinak."
Co se to tedy v Čechách děje? Vlastně nic mimořádného. Jen běží čas prostorem obydleným i myslícími lidmi. Ačkoliv, přece jen něco. Běží již druhé desetiletí po událostech roku 1989.
A v Čechách se něco děje zhruba každých dvacet let...
Obrys-kmen, 48/2002, 29. listopadu 2002