Od druhé poloviny 70. let byla v prostředí komunistických stran západní Evropy velmi populární myšlenka eurokomunismu. Někdejší antisystémové strany chtěly reagovat na novou politickou situaci všeobecné prosperity a současně vyjít vstříc zájmům nových stranických elit vstoupit do vlád. Být eurokomunistou znamenalo deklarovat nezávislost na Moskvě a odmítnout leninské principy násilné revoluce a diktatury proletariátu. Komunistickým stranám Itálie a Francie se tak otevřely dveře do vlád a parlamentních funkcí. O dvacet let později jsou tyto strany už na okraji politického spektra nebo se přejmenovaly a přijaly sociálnědemokratický program. Pokus o eurokomunismus po česku už několik měsíců probíhá i v KSČM.
Tomuto pohybu však chybí věrohodnost. Jeho vůdcové jsou někdejší ostří hoši, kteří před jedenácti lety vyhráli souboj za komunistický charakter KSČM s tehdejším předsedou Jiřím Svobodou a současně většinou poslaneckého klubu, který později založil stranu Levý blok. Dnešní vzbouřenci jsou přece jen opatrnější a pokoušejí se o transformaci KSČM na zapřenou - nic neodvolat, k ničemu se nezavázat a šikovně se protaktizovat do vládních vod. Za klíčový průlom považují odstranění dnešního předsedy Miroslava Grebeníčka na sjezdu v květnu 2004. Z jeho popela se hodlají mediálně očistit a vstoupit do měšťanských salonů, přesněji do vlády se sociální demokracií.
Hlavní Grebeníčkův konkurent, dnešní místopředseda KSČM Vojtěch Filip, už našel překlenovací ideologii. Navrhuje vytvořit obdobu levicového spojenectví nazývanou ve 30. letech 20. století lidovou frontou. Šlo o jednu z taktik Komunistické internacionály, jak přitáhnout ke společné akci politické strany levého spektra, rehabilitovat se za dřívější radikalismus a získat vůdcovství na levici. Stejně jako kdysi nacismus vidí dnes Filip hlavní světové zlo v USA, NATO a nadnárodních korporacích. „A je naší odpovědností vytvořit něco podobného, například Frontu solidarity, a nenechat v nás zvítězit 'malost',“ napsal nedávno v Právu.
Komunisté se nyní snaží řešit svou tradiční kvadraturu kruhu, která se vrací s neúprosnou pravidelností: v semknutém hnutí, které chce systémově změnit svět, se čas od času vytvoří skupina, která ho chce pouze reformovat. Většinou je vytlačena, hnutí se opět semkne a jde dál. Proto jsou dějiny těchto stran historií zrad, vylučování a odpadlictví. Jejich dnešní Moskvou je většina stotisícové členské základny, stojící v opozici k tomuto systému, podobně jako různé satelitní organizace. K tomuto postoji ji ostatně vedení KSČM přes jedenáct let vedlo. Nyní mu začíná být tento kabát příliš těsný.
Sociální demokraté by do pasti „fronty solidarity“ neměli skočit, a už vůbec by neměli vstup do jakékoli koalice komunistům ulehčovat. Znamenalo by to jejich rehabilitaci se všemi symboly a idejemi. Pokud KSČM chce skutečně přistoupit na „historický kompromis“ a přijmout vládní odpovědnost, musí udělat přinejmenším to, co jejich sesterské organizace v západní Evropě. Pro ČSSD bude mít tento krok symbolický i praktický smysl: komunisté se svou „sociáldemokratizací“ uznají vítězství reformních stran na levici a současně tím otupí svůj protestní potenciál.
Autor je komentátorem Reflexu
MF Dnes, 31.01.2004 - str. 06