Vážení přátelé,
srdečně Vás zdravíme při příležitosti Vašeho 3. mezinárodního setkání a přejeme Vašemu jednání plný úspěch.
Charta 77 sice není mírovým hnutím v tom smyslu, jak se tomu pojmu běžně rozumí na Západě, totiž v jistém smyslu "jednoúčelovou" iniciativou, vznikla na jiném základě a s jiným posláním, ale to v žádném případě neznamená, že bychom se k otázce míru obraceli zády. Zrod nezávislého národního mírového hnutí považujeme za významný mezník i pro své usilování o demokratičtější a svobodnější poměry v naší části Evropy. Klademe přitom důraz na to, že spravedlivého a důstojného míru se národům Evropy dosud nedostalo, že 40 let po světové válce žijeme v uměle rozdělené Evropě a důsledky tohoto rozdělení pro celý svět jsou stále zlověstnější. Je to stav, s nímž se nelze smiřovat. Vy se s ním nesmiřujete, i z tohoto důvodu jste nám blízcí.
Sdílíme především Vás spontánní odpor k politice, založené na vojenské síle a z pozice této síly diktující svou vůli jiným národům i vlastním občanům. Právě tato politika, nesnesitelně prodlužující tak velice neuspokojivý stav na našem kontinentě, která nás proti naší vůli rozděluje.
Podobně jako mnozí u Vás jsme přesvědčeni, že je třeba přehodnotit politiku udržující při životě vojenské bloky, že se musíme vymanit ze zajetí politiky vojenské síly, pro niž je hlavní podmínku bezpečnosti národů vojensky-strategická rovnováha a nikoli svobodně projevovaná vůle národů, že nastal čas učinit právě v Evropě rozhodný krok k úplnému překonání neblahého dědictví druhé světové války i vtisknout Helsinským ujednáním jejich původní a pravý, v jistém smyslu i nový a hlavní smysl.
Podporujeme proto návrhy, vyslovující se pro stažení amerických a sovětských vojsk z evropských zemí. Snad nemusíme dokazovat, že československý lid je na takovém kroku obou velmocí životně zainteresován. Připomínáme, že Charta 77 opakovaně (poprvé k 10. výročí 21. srpna 1968) upozorňovala na to, že smluvní předpoklady dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území pominuly. Stažení vojsk Spojených států a Sovětského svazu z Evropy by od základu změnilo politické klima na celém kontinentě a ve světě. O tom se sotva musíme navzájem přesvědčovat. V příštím roce uplyne 40 let od konce 2. světové války. Pro všechny evropské národy, národy SSSR nevyjímaje, ovšem i pro americký lid by bylo nesmírnou úlevou, kdyby byl stálý přízrak války konečně nahrazen prostorem pro budování skutečného míru.
Evropa Evropanům, tato deviza našich holandských přátel je perspektivou velkého obratu k demokratickému a spravedlivému míru. V této perspektivě se obrysy našich společných zájmů a cílů stávají jasnějšími. Stále zřejmě platí, že vaše naděje je i naší nadějí, že jednotlivé národní emancipační snahy v obou částech Evropy se mohou zdárně rozvíjet, jen v podmínkách stále účinnější mezinárodní solidarity. Musíme se proto učit chápat, vítat a podporovat iniciativy, jež sice pocházejí z různých stran, a mohou být tak či onak jednostranné, ale ve svém základním směřování mají jeden smysl. Je to imperativ, který diktuje smrtelné ohrožení naší civilizace, zabředávající do stále hlubší krize.
Proto jsme v úvodu našeho nedávného dopisu britským mírovým organizacím napsali, že vítáme všechno, co směřuje ke sbližování našich stanovisek a co skýtá naději pro další dialog a spolupráci. Pozorně sledujeme také odezvu, jakou náš dopis vyvolal. Považujeme proto za vhodné opakovat, že naše kritika se týká jen onoho krátkozrakého pacifismu, který chápe mírové hnutí jako pouhopouhé hnutí proti zbraním (převážně jaderným) a jemuž unikají vnitřní souvislosti diktující politiku zbrojení. Domníváme se, že tento, svým způsobem pokleslý pacifismus, je škodlivý tím, že mírové hnutí zbavuje jeho duchovního a demokratického smyslu a stává se tak překážkou formování širokého a účinného spojenectví všech lidí dobré vůle.
Byli bychom vůbec rádi, kdybyste pochopili, že v našem prostředí je všechno, co připomíná málo promyšlené nebo dokonce bezmyšlenkovité úsilí o mír "za každou cenu" přijímáno s důvodnou nevolí. A to nejen v reminiscenci na známé historické události, v reakci na mnichovsky smýšlivé postoje, jakož i na československé události osmašedesátého roku (pro leckoho byly jen "dopravní nehodou" na cestě k uvolnění). Ještě dnes jsou prostoduší lidé, kteří v zápalu boje proti modernizaci Atlantického paktu chtějí v Chartě 77 vidět podnik málem válkychtivý: dodejme k tomu, že při geografickém položení našeho státu v "první linii" eventuálního konfliktu by to na nás prozrazovalo velice vyvinutý sklon k sebevraždě.
Víme, že chcete těmto náladám čelit. Přinesli jste o tom již dříve důkazy a přinášíte je i nyní (nejnověji svou solidaritou s Ladislavem Lisem). Pokusíme se usnadnit Vám úlohu jasným a srozumitelným prohlášením, že máme daleko k paušálnímu postoji, vyjádřeného větou "pacifisté (jsou) proti míru". A neprohlašujeme to jen dodatečně z taktických důvodů či jiných oportunních důvodů. V dopise britským mírovým hnutím jsme rovněž napsali, že mírová hnutí nepovažujeme za produkt cizí ideologické manipulace, zmrazujícího strachu či hysterického útěku před skutečně závažnými rozhodnutími, ale i za výraz hluboké občanské odpovědnosti, která se neváhá angažovat ve jménu lidského života a jeho základních hodnot. A to, co bychom mohli nazvat směřování jaksi "napříč" klasickými demokratickými strikturami a politickými mechanismy (v čem je patrný duch charakterizující jakékoliv demokratické a samosprávné smýšlení a snažení) je velmi blízké smyslu i formám našeho usilování. Opakujeme ještě jednou, že z těchto důvodů je pro nás dialog s mírovými hnutími nejen vítaný, nýbrž přímo závazný.
Dialog však opravdu není výměnou zdvořilostí, přestal by být tím, čim je a má v tom okamžiku, kdy by získala vrch pouhá zdvořilost a diplomacie. Dovolte tedy proto, abychom i dnes pokračovali v kritice určité tendence uvnitř západního mírového hnutí. Chceme to učinit co nejkonstruktivněji. Naše kritická úvaha vychází z toho, že toto hnutí je koneckonců součást členitého světového mírového hnutí a jako takové - nehledě na vaši zvláštní a nezávislou pozici opírající se o výzvu z roku 1980 - má něco společného s oficiálním mírovým hnutím v naší části Evropy. Tedy s onou složkou mírového hnutí, jež je těsně spojena s politikou vlád zemí Varšavské smlouvy. To našlo svůj výraz i v tom, že pražského světového mírového shromáždění, jež se konalo krátce po vaší 2. berlínské konferenci, se zúčastnili i představitelé některých vašich organizací a skupin, jakož i lidé vám blízcí či alespoň vám nepříliš vzdálení.
Podtrhujeme, že pozitivní význam tohoto jevu (což samozřejmě neznamená, že bychom kritizovali neúčast E. P. Thompsona, jež byla gestem solidarity s námi). Právě zásluhou některých z vás se v Praze mluvilo o Chartě 77, jež nebyla na shromáždění - v jasném rozporu s jeho deklarovanou otevřeností - připuštěna, ač o to usilovala. Oceňujeme tato vystoupení stejně vysoko, jako společnou schůzku s některými delegáty (bohužel, byla ukončena zásahem policie) a úmluvou mezi Chartou 77 a těmito delegáty o vzájemné spolupráci.
Nevíme, k jakým závěrům jste dospěli Vy, nejsme povolání k tomu, abychom dělali závěry o Praze za Vás, ale dovolte , abychom se dotkli toho, co se nám na polemice kolem Charty 77 jeví jako nejdůležitější. Není to ani tak výrok západoberlínského účastníka, který řekl na adresu delegáta německé strany Zelených, že otázka tzv. disidentů není otázkou mírového hnutí, že ji do tohoto hnutí vnášejí antikomunisté, a to uměle, jako skutečnost, že za tento výrok sklidil pořád ještě hlučný potlesk. Bylo by samozřejmě absurdní, kdybychom za potlesk špatné věci obviňovali právě vás. Víme, že na různých vlivných místech v naší části Evropy už padlo slovo o tom, že profesora Thompsona (případně END vůbec) "nastrčila" do mírového hnutí CIA. Pana Mienta van Fabera policie z Československa bez okolků vyhostila a náš tisk se o něm vyslovil podobně nevlídně. Snadno si lze spočítat, pro jaké hříchy se jim dostalo tak špatné známky (nelibost, kterou na naší oficiální straně vyvolalo už vaše loňské berlínské setkání, má ostatně stejnou příčinu).
Nicméně skutečnost, že se na takovém širokém a různorodém fóru, jakým bylo pražské shromáždění, tleskalo zjevně protidemokratickému vystoupení, nepřestává být alarmující. Lhali bychom sami sobě, kdybychom se chlácholili argumentem, že to bylo shromáždění manipulované v jistém duchu a že protidemokratickému výkladu tleskali jen přesvědčení stoupenci nedemokratických praktik. Domníváme se, že tomu tak není, že zde tleskali,byť třeba jen zdráhavě, nebo přinejmenším mlčeli i třeba ti představitelé západního mírového hnutí, kteří osobně smýšlejí zcela liberálně, ale upřímně se domnívají, že otázka politického zřízení, otázka politické demokracie, jakož i všechno to, co s ní prakticky a bezprostředně souvisí, do mírového hnutí skutečně nepatří, protože životně důležité pro lidstvo je jen jedno - odvrátit jadernou válku, jež hrozí vypuknout mezi různými sociálně-politickými systémy. Je to onen známý "pacifistický" sklon vytrhnout otázku míru z přediva politických vztahů, stavět otázku demokracie jaksi vedle vlastní otázky míru anebo dokonce za ni, jako něco vedlejšího, druhořadého, dílčího a podřízeného, co přijde na pořad dodatečně a víceméně automaticky. Vidíte v této věci neodůvodněný a věci míru škodlivý ústup před konzervativním pojetím mírového soužití dvou prakticky protikladných společenských systémů. Toto pojetí je dnes překonáno i stanovisky evropských vlád i v Závěrečném dokumentu z Helsink a zvláště ve Výsledném dokumentu z Madridu, protože zjevně mír nezajišťuje ani v té míře, v jaké jej snad mohlo zajišťovat v dobách Leonida Brežněva a Richarda Nixona. Je to pojetí (polská krize to dokazuje zvlášť názorně), jež propadlo nedůvěře ve vlastní lid a zapletlo se do představy, že socialismus lze budovat jen za hradbou vojensko-politických sil. Toto pojetí koexistence troskotá před našima očima. Deset let trvá jednání ve Vídni. Ženevská jednání byla přerušena. Ve Stockholmu se přešlapuje nad prázdnou agendou. Po této cestě se mírové hnutí nemůže dostat k žádnému ze svých dlouhodobých cílů. Ani k bezjaderné Evropě, ani k Evropě osvobozené od přítomnosti cizích vojsk, ani k rozpuštění bloků, ba ani k tomu, aby se překonala slepá ulička, vyvolaná rozmístěním jaderných střel středního doletu.
Ze slepé uličky, do které Evropu vehnala politika vojenské síly, se můžeme dostat jen v zásadní opozici vůči této politice - na základě politiky, která spojí skutečně všechny, kdo jsou proti jadernému šílenství, v mohutnou demokratickou koalici spojující autentickou vůli obyvatelstva Evropy. Dnešní neblahý stav by nebyl možný, kdyby lid Evropy nebyl rozdělen "vnitřně" - ideově a politicky. Toto vnitřní rozdělení je předpokladem vnějšího rozdělení Evropy - jejího rozdělení geopolitického a nikoli naopak. Překonat toto rozdělení a dospět k vnitřní jednotě i síle, kterou umožňuje duch demokratické politiky mravní síly, vědomí, že mír a demokracie jsou nedělitelné, že budovat mír v troskách občanských práv a demokratických práv je zpozdilé, že základní hodnoty spravedlnosti, svobody a důstojnosti člověka stojí výš než pouhý zájem na biologickém přežití. Tak by bylo možno shrnout naše představy o duchovních základech politiky, která by vedla k zformování nejširšího demokratického mírového hnutí a spojenectví a tím i k průlomu do přežitých struktur a ideologií studené války. Hodina takového obratu udeří v okamžiku, kdy se budeme moci sejít v Praze u kulatého stolu, svobodně a bez policejní asistence, zato spolu s představiteli oficiální československé strany.
Zatím to vypadá jako beznadějný podnik, jako nerealistická vize, jako něco zcela mimo oblast "možného" (stačí připomenout zásah našich úřadů proti některým účastníkům březnového kolokvia Charty 77, CODENE a IEV). Ale budeme-li se na tento relativně skromný pokrok dívat jako na něco absurdního, tak je absurdní všechno to, oč usilujeme: bezjaderná Evropa, stažení amerických a sovětských vojsk, mírová smlouva s Německem...
Aby ovšem mohlo k svobodnému setkání u kulatého stolu v Praze dojít, nesmí už dojít k tomu, aby na nějakém dalším světovém shromáždění převládl duch, inspirující jeho účastníky k potlesku proti demokratickým vystoupením pánů, kteří sugerují, že "disidenti v Československu jsou nepřátelé míru". I tím je naznačen dosah našeho spojenectví: vaše i naše plány musí vycházet z toho, jaká je situace v celém světovém mírovém hnutí - musí se stát dobrým rozvrhem našeho společného úsilí získat v tomto hnutí spojence "dole" i "nahoře", na východě i na západě, v Evropě i v zámoří.
Pro tento zápas na získání nové demokratické většiny musíme být lépe připraveni než dosud. Rozdíly v názorech neexistuje pouze mezi občanskými iniciativami v naší části Evropy a západním mírovým hnutím, existují i mezi námi, stejně jako ve vašich řadách a koneckonců v celém evropském demokratickém životě. Působí tu tradice různých duchovních proudů a vlivy bezprostřední politické. To není žádné neštěstí. Jde však o to, aby všechny tyto rozdíly získaly pozitivní předznamenání. Abychom se v tvořivém úsilí překonávajícím staré rozpory stále více sbližovali. My i vy mezi sebou, my s vámi, jakož i vy s námi. A abychom se všichni naučili - v duchu nejlepších demokratických tradic naší kultury - chápat i respektovat, že rozdíly ve smýšlení nejsou jakousi nepříjemnou nehodou, ale naopak motorem tvořivého společenského vývoje. Tedy něčím, co je základem jak svobody, tak míru a práva na skutečný lidský život.
Leccos bude možné vyjasnit a definovat i v souvislosti s úsilím vypracovat společné stanovisko západního mírového hnutí a některých jejich skupin a některé z nezávislých občanských iniciativ v naší části Evropy. Chceme se na tomto úkolu u vědomí naléhavé výzvy doby důstojně podílet.
Jsme přesvědčeni, že k tomu významně přispějete i svým jednáním v Perugii.
Za širší kolektiv mluvčích Charty 77:
Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Božena Komárková, Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Miro Kusý, Václav Malý, Anna Marvanová, Miloš Reichrt, Jaroslav Šabata, Milan Šimečka.
Převzato z materiálu Informace o Chartě 77, červen 1984