V dnešní době zacházíme se slovy bezmyšlenkovitě jako se spoustou drobných v kapse. Demokracie nepředstavuje žádnou výjimku.
Jsme svědky požadavků na “demokratizaci” Světové banky, MMF a Světové obchodní organizace. Někteří tvrdí, že “demokracie” je měřítko dobré vlády. Jiní prohlašují, že “více”, “lepší” či dokonce “participační demokracie” je potřebnou protilátkou na naše strasti. V jádru všech těchto dobře myšlených ale zavádějících pocitů se skrývá skutečná touha: získat kontrolu nad našimi životy.
To je samo sebou pochopitelné ve světě, ve kterém žijeme. Anonymní, často vzdálené události a instituce – jsou téměř nepopsatelné a mnohem nesnadněji se jim čelí – určují, zda budeme pracovat, pít čistou vodu nebo mít střechu nad hlavou. Většina lidí cítí, že život nevypadá tak , jak by měl. Mnozí jdou až tak daleko, že si stěžují na “vládu” nebo na “korporace”. Ale nad to jsou zdroje sociální bídy tak zamaskované, že dokonce mohou vyhlížet přátelsky: zmrzlina od Ben & Jerry's v kornoutu “dobrosrdečného” kapitalismu (původně domácí firma Ben & Jerry's z Vermontu v USA si získala popularitu zmrzlinou z ekologicky šetrných surovin, později však již méně kvalitní výrobky začala distribuovat v supermarketech, ale stále přispívá na některé aktivistické projekty – pozn. překl.) nebo “humanitární” gesta Západních velmocí.
Protože skutečné příčiny se zdají být nedotknutelné a nepochopitelné, lidé mají tendenci přesunovat vinu na pomyslné terče s tváří: na jednotlivce spíše než na instituce, na lidi spíše než na moc. Listina obětních beránků je dlouhá: od černochů a Židů ke svobodným matkám a gayům atd. Je mnohem snadnější rozdávat rány těm, kteří podobně jako my nemají žádnou nebo jen malou moc. Nenávist k viditelně “odlišným” nahrazuje sociální boj proti zdánlivě neviditelnému systému útlaku. Touha po komunitě – místě, kde můžeme uchopit své vlastní životy, sdílet je s ostatními a budovat něco podle vlastního výběru – je po celém světě deformována v nacionalismy, fundamentalismy, separatismy a jejich následkem jsou zločiny z nenávisti, genocida a etnické čistky. Pospolitost již neznamená plodné poznávání sebe sama a společnosti. Přenáší se v boj na smrt mezi nepatrným “my” proti dalšímu malému “oni” a zatím nás drtí soukolí nadvlády. Bezmocní utiskují bezmocné, zatímco mocným vše prochází bez pohromy.
Na výběr nám zůstává několik špatných možností, vymezených pro nás stávajícími mocnými. V souvislosti s kosovským konfliktem v minulém roce to bylo v článku Národ označeno za “dvojnásobné vydírání”: kdo byl proti vzdušným úderům, poskytoval tichou podporu Miloševičově autoritativnímu režimu etnických čistek; kdo odsuzoval Miloševiče, postavil se za svět utvářený globálním kapitálem. Tato volba bez možnosti výběru se stejně tak týká mnoha jiných současných krizí. Genocidy, zdá se, vyžadují zásahy národních států. Excesy volného trhu jako by volaly po mezinárodních regulačních orgánech. Pokud ale správná odpověď, z etického pohledu, leží zcela mimo tento obraz, jak zní? Všechno jsou jen řeči a zatím lidé umírají a životní prostředí je ničeno. Alespoň tak se to jeví při běžném uvažování, ať už jde o vládní činitele, komentátory z novin nebo obyčejného člověka na ulici.
Dokonce velká část levice nevidí jiné “realistické” možnosti jak kontrolovat svět vymknutý z kontroly, než ty předkládané nám shora. Za této situace se horizont levice omezuje na údajně dosažitelné: účast nevládních organizací či zástupců rozvojového světa v mezinárodních rozhodovacích orgánech; odpovědnost a otevřenost národních států; náprava omylů kapitalismu. Tyto a podobné požadavky jsou stěží minimální v rámci stávajícího systému. Stále jsou vzdálené od jakékoliv osvobozující odezvy. Pracují s ohraničeným a neutralizovaným pojetím demokracie, v němž “demokracie” není vláda lidu, vykonávaná lidem a pro lid, ale spíše v předpokládaném jménu lidu. To, čemu se přezdívá “demokracie”, je pak stěží zastupitelství a nejlepší, co mohou pokrokáři a příznivci levice obhajovat z pozic této omezené a předupravené definice, jsou vylepšené varianty na od základů zkažený systém.
“V okamžiku, kdy si lid sám určí zástupce, není již svoboden,” jak to výborně vyjádřil Jean-Jacques Rousseau ve Společenské smlouvě. Svoboda, obzvláště sociální svoboda, leží vskutku v protikladu ke státu, dokonce i k zastupitelskému. Na té nejzákladnější úrovni si zastupitelství “žádá” dát naši svobodu jiným. V podstatě předpokládá, že někteří by měli mít moc a mnoho dalších nikoliv. Bez moci všem rovnoměrně rozdělené se zříkáme naší nejvlastnější schopnosti spojit se při smysluplném utváření naší společnosti se všemi ostatními. Vzdáváme se schopnosti sebeurčení a tím i naší svobody. A tudíž, nehledě jak osvícení mohou vůdci být, nám přesto vládnou tyransky, neboť my – “lid” – jsme podrobeni jejich rozhodnutím.
Tím nemá být řečeno, že zastupitelská správa je srovnatelná s více autoritativními formami vlády. Zastupitelský systém, který nenaplňuje sliby, řekněme všeobecných lidských práv, je jednoznačně vhodnější než vláda, jež si žádné takové nároky nedělá. Přesto i ten nejlaskavější zastupitelský systém s sebou nutně nese ztrátu svobody. Podobně jako kapitalismus, imperativ Zesiluj nebo zemři! je zabudován do samotné struktury státu. Karel Marx vysvětloval v Kapitálu, že cílem kapitalismu je – ve skutečnosti musí být – “neustálá honba za ziskem”. Na tomtéž cíli se stejně tak zakládá stát: neustálá honba za mocí. Usilování o zisk a usilování o moc se stávají účely sami pro sebe. Neboť bez tohoto úsilí není ani kapitalismu ani státu - toto “směřování” je součástí jejich vlastní tělesné stavby. Tudíž, dva často propojené systémy vykořisťování a nadvlády musí činit cokoliv je nutné k jejich vlastnímu udržení, jinak nejsou schopny uspokojit onen neustálý hon.
Cokoliv pak stát udělá musí sledovat jeho vlastní zájem. Někdy se samozřejmě zájem státu shoduje se zájmy rozličných skupin či lidí; mohou se dokonce překrývat s pojmy jako spravedlnost nebo soucit. Ale tyto styčné body vůbec nejsou ústřední nebo dokonce základní pro jeho hladké fungování. Představují stěží pomocné schůdky, po nichž stát neustále stoupá k udržení, ustálení a upevnění své moci.
Je tomu tak, ať se vám to líbí nebo ne, všechny státy jsou nuceny zápasit o mocenský monopol. “Stejná soutěž,” napsal Michail Bakunin ve Státu a anarchii, “která na ekonomickém poli ničí a pohlcuje drobný a dokonce středně velký kapitál … ve prospěch velkokapitálu … rovněž působí v životech států a vede k zániku a pohlcování malých a středně velkých států ve prospěch říší.” Státy musí, jak Bakunin poznamenal, “pohlcovat jiné, aby nebyly pohlceny.” Taková hra o převzetí moci téměř vždy povede k centralizaci, hegemonii a k stále sofistikovanějším metodám vládnutí, donucování a kontroly. Jednoduše řečeno, na této cestě za monopolizací moci budou vždy podmaněné subjekty.
Jakožto institucionalizované systémy nadvlády nejsou už poté ani stát ani kapitál kontrolovatelné. Nemohou být ani napraveny ani učiněny dobrotivými. Tudíž povzbuzující volání jakéhokoliv druhu příznivců levice nebo pokrokového aktivismu, kteří se smířili s podmínkami národního státu a/nebo kapitalismu, nakonec vyzní pouze takto: “Žádné vykořisťování bez zastupitelství! Žádná nadvláda bez zastupitelství!”
Přímá demokracie, na druhou stranu, znamená naprostý protiklad jak státu, tak kapitalismu. Neboť “vláda lidu” (etymologický kořen demokracie), základní logika demokracie, je v podstatě neustálou honbou za svobodou. A od svobody, jak jsme již viděli, musí být upuštěno i v těch nejlepších zastupitelských systémech.
Ne náhodou bývají odpůrci přímé demokracie obyčejně ti u moci. Kdykoliv “lid” promluvil - ve své většině těch, kdož byli zbaveni práv, emancipačních schopností nebo dokonce vyhladověni – chopil se obvykle revoluce, aby se propracoval “dialogem” o hodnotě demokracie. Jakožto přímá forma vlády nemůže tedy demokracie být ničím, než hrozbou oněm malým skupinám těch, kdo chtějí vládnout nad ostatními: ať už to jsou monarchové, aristokraté, diktátoři nebo i federální administrativa ve Spojených státech.
Vskutku, zapomínáme, že k radikálnímu zintenzivnění demokracie dochází ve velkých revolucích minulosti, americkou revoluci nevyjímaje. Když se shromažďujeme ve Washingtonu D.C., jeví se obzvláště vhodné věnovat pozornost onomu vypětí zradikalizované demokracie, která během americké revoluce bojovala tak statečně a byla tak drtivě poražena. Potřebujeme se chopit onoho nedokončeného plánu, pokud chceme mít naději postavit se nadvládě samotné.
To neznamená, že četné nepravosti spojené se založením Spojených států by měly být opomíjeny či zakrývány. Skutečnost, že domorodí obyvatelé, černoši, ženy a jiní byli (a mnohdy stále jsou) odstaveni, podrobeni brutalitě a/nebo vykořisťováni, nebyla pouhou vedlejší kolejí historické událostí, která dala vzniknout této zemi. Jakékoliv hnutí za přímou demokracii se musí vypořádat se vztahy mezi tímto útlakem a osvobozujícími momenty americké revoluce.
Stejně tak musíme na revoluci nahlížet v kontextu její doby a ptát se: V jakém směru šlo o pokrok? Nabízela záblesky nových svobod, těch, které bychom konečně měli rozšířit na všechny? Podobně jako během velkých moderních revolucí, za americké revoluce se zrodila politika založená na shromážděních tváří v tvář, propojených na městské i meziměstské úrovni.
“Americké demokratické zřízení vzniklo z opravdového pospolného života … Městské okrsky či o něco málo větší oblasti představovaly politickou jednotku, městské shromáždění bylo politickým médiem a cesty, školy, poklid v komunitě představovaly objekty politiky,” jak uvedl John Dewey ve Veřejnost a její problémy. Tento obrys samosprávy se neobjevil náhle roku 1776. Doslova dorazil s prvními kolonisty, kteří, osvobozeni z pout moci Starého světa, se dohodli ustanovit si nanovo pravidla své společnosti v Úmluvě z Mayflower (loď, na níž první kolonisté připluli – pozn. překl.). Tato a mnoho dalších úmluv byly považovány za vzájemné sliby – práv i povinností – dané ze strany každé osoby komunitě, sliby původně vycházející ze znovunalezených rovnostářských náboženských hodnot. Tato myšlenka se uchytila a mnoho osad v Nové Anglii si navrhlo vlastní charty a institucionalizovalo přímou demokracii prostřednictvím městských shromáždění, na nichž se občané pravidelně scházeli, aby určili veřejnou politiku a potřeby své komunity.
Účast v rozpravách, úvahy a rozhodnutí něčí komunity se staly součástí plného a kypícího života; neposkytly kolonistům (ačkoliv byli většinou muži) pouze zkušenosti a instituce, které později byly oporu jejich revoluce, ale zároveň hmatatelnou svobodu, za niž stálo za to bojovat. A tak se tedy bili o zachovaní kontroly nad svým každodenním životem: nejdříve s Brity o nezávislost a později mezi sebou o konkurenční formy vlády. Výsledná ústava samozřejmě zřídila federální republiku, ne přímou demokracii. Ale před, během a po revoluci, znovu a znovu, městská shromáždění, meziměstská setkání a občanské milice využívaly svých zavedených pravomocí samosprávy nebo si vytvořily nové, když byly zablokovány – jak v zákonných, tak v mimozákonných institucích – přičemž se stávaly ještě radikálnějšími.
Zdědili jsme toto samovyškolení v přímé demokracii, i když jen v nezřetelných odezvách jako je heslo New Hampshiru “Žij svobodně nebo zemři” či každoroční Den městského setkání ve Vermontu. Tyto institucionální a kulturní fragmenty však přesto vypovídají o hluboko usazených hodnotách, které jsou mnohým ve Spojených státech drahé: nezávislost, iniciativa, svoboda, rovnost. Neustále vytváří velmi reálné napětí mezi samosprávou zdola a zastupitelstvím vykonávaným shora – napětí, na němž my, dnešní revolucionáři musíme stavět.
Tyto hodnoty rezonují v historii americké levice: od pokusů v utopických komunitách devatenáctého století, přes boj hnutí za občanská práva, za sociální svobodu, přes požadavky Studentů za demokratickou společnost na participační demokracii v šedesátých letech 20. stol., až po anarchisty inspirovanou organizaci protijaderného hnutí v afinitních skupinách v sedmdesátých letech a akce v Seattlu v minulém roce. Jak ve svých principech, tak v praxi, levice Spojených států byla vynalézavá a dynamická, zejména v poválečné éře. Postavili jsme se mnoha “ismům”, vyvolali jsme řadu otázek ohledně starých výsad a nebezpečných výjimek. Vytvořili jsme v rámci našich organizací vlastní kulturu, kde je téměř povinný, i když to nefunguje pokaždé, vnitřní demokratický proces. Jsme velmi úspěšní při organizování všeho, od demonstrací po kontrainstituce.
Toto nemá romantizovat minulou nebo současnou práci levice, spíše to směřuje k tomu ukázat, že ani nám nechybí zápas za hodnoty stojících u zrodu této země. Tehdy a nyní však naším největším omylem bylo opomíjení politiky samotné – tj., potřeby zajistit místo, z něhož by mohla povstat svoboda.
The Clash před lety zpívali o “rebelech tančících ve vzduchu” a zdá se, že na tom jsme postavili náš politický zápas. Můžeme se cítit svobodní nebo silní v ulicích, v informačních stáncích, na schůzích našeho kolektivu, ale jde jen o chvilkové a často soukromé pocity. Umožňuje nám to být politickými při reakci, vzdoru, odvetě nebo dokonce při snaze konat věci mimo rámec veřejné politiky. Ale nepomáhá nám to účastnit se politiky, utvářet samotnou veřejnou politikou. Jde jen o “svobodu od něčeho”, od těch věcí, které se nám nelíbí, či lépe řečeno, od osvobození.
“Osvobození a svoboda nejsou totéž,” tvrdila Hannah Arendtová v díle O revoluci. Samozřejmě, osvobození je základní nezbytností: lidé se musí zprostit bezpráví, hladu a nenávisti. Ale k osvobození dochází ještě před dosažením svobody. Pokud kdy budeme s to naplnit naše potřeby i tužby, pokud budeme s to zmocnit se kontroly nad našimi životy, každý jeden z nás bude potřebovat “svobodu k něčemu”, k sebezdokonalení – individuálnímu, sociálnímu a politickému. Jak poznamenala Arendtová: “[Osvobození] samo nedokáže byť jen uchopit, natož realizovat ústřední myšlenku revoluce, jíž je ustavení svobody.”
Revoluční otázkou se tak stává: Kde jsou dělána rozhodnutí, která ovlivňují společnost jako celek? Neboť tam sídlí moc. Je na čase otevřít dveře onoho sídla každému. Protože pokud všichni máme rovný a neustálý přístup k účasti v prostoru, kde se dělá veřejná politika – k politické sféře – pouze tehdy bude mít svoboda příležitost vybojovat si své základy.
Montesquieu, který byl pro americké revolucionáře jedním z nevlivnějších teoretiků, se pokoušel vypořádat s “ustavením politické svobody” v monumentálním díle O duchu zákonů. Došel k závěru, že “moc musí bránit moci”. V porevolučních Spojených státech si tato myšlenka nakonec našla cestu do Ústavy v systému vzájemných brzd a rovnováhy mocí. Jenže Montesquieho pojetí bylo mnohem rozsáhlejší, dotýkající se samotné podstaty moci. Problémem není moc samotná, ale moc bez omezení. Nebo, aby bylo zdůrazněn koncept Montesquieho, problémem je moc jako účel sám pro sebe. Moc musí být navždy spojena se svobodou; svoboda musí být omezením moci. Tom Paine tyto myšlenky pro jednou přinesl na úrodnou půdu americké revoluce v Právech člověka: ”Vláda ve starém systému je předpokladem samoúčelného růstu moci, v novém je pověřenou mocí přinášející společnosti obecný prospěch.”
Pokud je svoboda společenským záměrem, moc musí být udržována horizontálně. Všichni musíme být současně vládnoucími a ovládanými jinak je jedinou alternativou systém vládců a podmaněných. Pokud má svoboda koexistovat s mocí, musíme držet moc ve svých rukou rovnou měrou. Jinými slovy, svoboda může být udržována sdílením politické moci a k tomuto sdílení musí docházet prostřednictvím politických institucí. Místo, aby se z ní stal monopol, moc by mezi nás měla být rozdělena a tím by umožnila všem našim různým “mocím” (rozumu, přesvědčení, rozhodování atd.) rozkvétat. To je moc, která tvoří, spíše než ovládá.
Samozřejmě, institucionalizace přímé demokracie zajišťuje pouze holou kostru svobodné společnosti. Svoboda nikdy není dosaženým údělem ani ustáleným pojmem. Nové formy nadvlády budou pravděpodobně vždy pozvedávat své nebezpečné hlavy. Ale když nic jiného, instituce přímé demokracie otevírají veřejný prostor v němž se každý, pokud chce, může sejít v poradním a rozhodovacím orgánu; prostor, kde má každý možnost přesvědčovat a nechat se přesvědčit; prostor, kde se žádná diskuse nebo rozhodnutí neskrývá a vždy může být vráceno k přezkoumání, povoláno k odpovědnosti nebo přehodnoceno. Pokud má vůbec přímá demokracie fungovat jako opravdu otevřený mechanismus utvářející politiku, musí v zárodku obsahovat hodnoty jako rovnost, různost, spolupráci a vzájemný lidský respekt – doufejme, že půjde o stavební kameny osvobozující etiky, až začneme sami spravovat naše komunity, naše hospodářství a společnost ve stále rozšiřujícím se kruhu propojených občanských shromáždění.
Přímé demokracii, ve smyslu praxe, se bude nutné učit. Jako princip bude muset obsáhnout všechno rozhodování. Jako instituce bude muset být vybojována. Nezjeví se kouzelně přes noc. Spíše se bude kousek po kousku vynořovat ze zápasů, jak vyjádřil Murray Bookchin, “o demokratizaci republiky, o radikalizaci naší demokracie.”
Všechny naše politické aktivity musíme naplnit politikou. Je na čase vyvolat druhou americkou revoluci, ale tentokrát takovou, která rozbije pouta národních států, takovou, která nezná hranice nebo pány a takovou, která dovede potenciál libertinské samosprávy až k jeho limitům a přizná všem úplné právo zacházet s mocí demokraticky. To musí začít znovuzískáním samotného slova demokracie – ne ve smyslu lepší varianty na zastupitelství, ale ve smyslu radikálního procesu přímého přetváření našeho světa.
Zdroj: Institut pro sociální ekologii (Institute for Social Ecology), P.O. Box 89, Plainfield, Vermont 05667 USA, (802) 454-8493, ise@sover.net
Originální text: Democracy is direct, by Cindy Milstein
převzato z http://odpor.wz.cz