Rudolf Převrátil
Sociální demokracie v červnových parlamentních volbách ve srovnání s rokem 1998 trochu ztratila, ale uchovala si své postavení nejsilnější české politické strany. Její postupný přesun směrem k centru a doprava, jehož jsme byli svědky za poslední čtyři roky uplynuvší od předchozích parlamentních voleb, měl za následek přelití protestních hlasů. Ani ne tak k výrazné či krajní pravici, populistickému nacionalismu nebo nějakému regionálnímu či skupinovému separatismu, jak tomu bylo poslední dobou v řadě evropských zemí. Většina nespokojených hlasovala pro umírněnou a státotvornou komunistickou stranu, která se jako třetí na žebříčku stala faktickým vítězem voleb. V tomto smyslu může Česká republika mluvit o štěstí; společenský protest je "kanalizován" převážně konstruktivně. Otázkou je, jak dlouho to vydrží. Duo ČSSD - KSČM nese společnou odpovědnost za to, jaký politický výraz dostane příliv obecné nespokojenosti a nejistoty, kterému se nevyhneme - bez ohledu na to, zda na sebe tyto dvě strany nevraží nebo se na sebe usmívají, zda spolupracují nebo o sobě nechtějí vědět.
Posun české sociální demokracie doprava nezačal až nástupem tandemu Vladimír Špidla - Stanislav Gross do vedení strany, jak věří někteří příznivci Miloše Zemana. Začal poté, co se ČSSD pod Zemanovým vedením chopila státní moci. Hlavní úlohu zde nesehrála až do nesmyslu omílaná opoziční smlouva s ODS, ale postup vlády v privatizaci, diktovaný hlavně zvnějšku, a její reakce na další vnější problémy - požadavky nadnárodních korporací, vstup do NATO, konflikt na Středním východě, migraci. Neplatí ani protikladné tvrzení, že Špidlův slovní důraz na uchování a rozvoj sociálního státu povede k potvrzení levicového charakteru ČSSD jako "strany dolních deseti milionů", jak se domnívají jiní lidé v ČSSD, nebo dokonce k nástupu "socialismu s lidskou tváří", jak demagogicky straší Václav Klaus. Stačí se podívat, jak se rétorika "spodních deseti milionů", která charakterizovala předvolební materiály naší strany, zejména zdařilou žlutou knížku "Člověk na prvním místě", rozmělňuje a vytrácí v koaliční smlouvě a návrzích vládního prohlášení. Podstatnou úlohu zde ovšem opět sehrávají vnější vlivy, které se např. staví proti spolupráci mezi ČSSD a KSČM.
O těchto věcech se u nás ovšem veřejně nediskutuje, nepatří to k dobrému tónu. Zásadní věci se probírají pouze na neveřejných setkáních nejvyšších špiček, např. když kandidát na funkci ministerského předsedy přijde na Hrad pohovořit s hlavou státu o charakteru příští koaliční vlády. Není také dobré se do této problematiky příliš aktivně vměšovat nebo dokonce plout proti hlavnímu proudu, jak zjistil předchozí ministr zahraničí Jan Kavan. Nynější hon na něj v souvislosti se Srbovou aférou a snaha podkopat - k naší vlastní škodě - jeho postavení předsedy Valného shromáždění OSN je zřejmou odplatou za Kavanovy opatrné protesty proti útoku USA a NATO na Jugoslávii na jaře roku 1999. M. Zeman z toho už dříve vyvodil poučení, že pokud se ministerský předseda ČR mezinárodně angažuje, je lepší, aby to bylo co nejvíc po proudu, tj. napravo. A tak se poplácával po ramenou se Sharonem, přirovnal Arafata k Hitlerovi a na návštěvě v USA předvedl známé extempore s terorismem. Tyto postoje mají pak zpětný dopad na naší vnitropolitickou atmosféru, i když se to na první pohled nemusí zdát. Orientují náš vnitřní diskurs na ochranu "domácího teplíčka" a vnější kontexty redukují na náš co nejhladší vstup do EU a co nejkorektnější členství v NATO, tedy na naši žádoucí roli "nejlepšího žáka Západu", který se přizpůsobuje a příliš nepřemítá, co přitom činí.
V posunu naší strany směrem doprava sehrává svou úlohu i široce přijímaná ideologie kompromisu hlásající, že volební sliby jsou jedna věc, ale nutnost dohodnout se ve vládě s koaličními partnery, kteří učinili jiné a často protikladné sliby je věc druhá a stejně důležitá. Opravdový demokrat prý nemůže smýšlet jinak. Prosím, ale věc má několik háčků. Diskredituje politické strany v očích veřejnosti. Stále více lidí přestává věřit jejich slibům a chodit k volbám. Tím se diskredituje i sama koncepce zastupitelské demokracie. Zejména levicové strany jsou vystaveny pokušení bezzásadovosti výměnou za účast na moci. A i když si vedou seriózně - domnívám se, že ČSSD si v uplynulých čtyřech letech u moci seriózně vedla, mnohem seriózněji než předchozí Klausovy vlády -, jsou objektivně, silou okolností tlačeny doprava, protože v dnešní situaci restaurace kapitalismu jsou nuceny seriózně plnit úkoly, které vlastně přísluší pravici - privatizaci, investiční pobídky atd.
Pokud dnes někdo usiluje o bezprostřední politickou moc v zemi na světové semiperiférii snažící stát se součástí centra, což je také případ ČR, myslím, že se tomuto "kompromisnímu skluzu doprava" vyhnout nedá. Podílet se na moci nutně znamená být součástí establishmentu. Úkolem skutečné levice je ale jednak zabránit tomu, aby tento skluz zašel příliš daleko, což lze pouze neustálým vytvářením tlaku zleva, a zároveň připravovat dlouhodobou lidštější alternativu. To je dnes také a možná především myšlenková práce. Odkazuji na to, co k tématu řekli v předchozích číslech 3D např. G. Monbiot, O. Krejčí a I. Wallerstein.