Zlatou éru Spojených států si Temple,[1] píšící bez servítků, samozřejmě pochvaluje: byla to podle něj „americká moc a svaly”, co učinilo svět bezpečnějším místem (odhlédneme-li, poznamenává decentně na okraj, od „malých konfliktů, válek a `policejních akcí`”), co „vyřešilo studenou válku, zachovalo výbušnou Evropu bez konfliktů a vytvořilo prostředí relativní stability”. Rovněž americká ekonomika, po desetiletí největší na světě, odvedla podle autora kus dobré práce. „Spotřebitelé v USA, ačkoli budovali zdánlivou prosperitu na hromadě zadlužení, přispěli k ekonomické aktivitě na jiných místech světa tím, že spotřebovávali tak mnoho. Skutečně lze říci, že, zejména v nedávných letech, Amerika prakticky nesla celý svět na vlastních bedrech.” A mělo to i své výhody: „Lidé a dokonce i vlády házeli nekonečné sumy peněz do amerických finančních aktiv, čímž dávali Spojených státům jako obrovskému stroji na tvorbu bohatství ještě větší auru.”[2]
Nicméně, poznamenává Temple, „co nemůže trvat věčně, to také jednou skončí”. A scénář minulých desetiletí končí právě nyní.
Japonský yen versus americký dolar
Jeden ze signálů konce celé epochy vidí Temple v překvapivém oznámení Japonska, že ofenzivní a dlouhotrvající intervence japonského státu, která měla za cíl držet hodnotu yenu nízko, končí.[3] Nenechme se mýlit, Bank of Japan se v případě potřeby intervence nezříká - vyslaný signál byl však jasný: ukázněné posilování yenu je nyní něco, čemu již Bank of Japan nebude bránit - pakliže to dokonce nebude vítat. Zatímco dosud bylo pro japonskou ekonomiku prospěšné, když byla její pracovní síla zaměstnána v odvětvích zaměřených na export, která sytila americkou spotřebu (čemuž vyhovoval slabý yen), v posledních letech se objevily známky toho, že ožívá spotřeba samotného Japonska. Kromě toho, Japonsko stále více obchoduje s jinými zeměmi v Asii, zejména s Čínou.
S tím, jak Japonsko přestává být závislé na americké spotřebě, modifikuje vlastní ekonomický model: musí si všímat vlastního domácího růstu a udržitelně zvyšovat domácí spotřebu. S tím se pojí, uvádí Temple, praxe, kterou Spojené státy důvěrně znají - samy ji koneckonců prováděly po většinu 90. let: spočívá v tom, mít silnou měnu, která by držela dovozy tak levné, jak jen je to možné.
Jak křísící se ekonomika Japonska prokazuje stále rostoucí apetit, co se týče dovozu nerostných surovin, bude Japonsko potřebovat silnou měnu, aby zajistilo, že tyto komodity (které jsou všechny oceňovány v amerických dolarech) nebudou příliš drahé... v jeho yenech.
... a po Japonsku Čína?
Nebude přitom trvat dlouho, a stejný kurs jako Japonsko bude podle autora článku následovat též Čína. S tím, jak národ o více než miliardě lidí projevuje ještě neuvěřitelnější touhu po dovozech, vzrůstá inflační tlak (a to do té míry, že mnozí mají za to, že se Čína stala „bublinou”, jejíž rychlý růst je neudržitelný, alespoň v krátkodobém horizontu). A následuje otázka: existuje pro Čínu lepší způsob, jak se vypořádat s inflačním tlakem, než „vzdát se” americkému dolaru a konečně dovolit své měně, aby proti dolaru posílila?[4]
V této souvislosti Temple připomíná, jak politici obou stran v USA svalují vinu za problémy domácí ekonomiky Spojených států právě na Čínu (podobně jako používali v 80. letech jako obětního beránka Japonsko). „Kdyby jen ta Čína dovolila, aby juan posílil! Neměli bychom takovou obchodní nerovnováhu... stouply by exporty... hřiště by bylo vykolíkováno férově,” přibližuje hořekování amerických politiků Temple - a jízlivě dodává: člověk by měl zvažovat svá přání: může se mu totiž stát, že se vyplní!
Pokud by Čína dovolila, aby její měna proti americkému dolaru posílila - a zejména pokud by k takovému kroku sáhla před listopadem, bude to prezident Bush jistě vydávat za své velké vítězství (konečně se mu podařilo přemluvit Číňany, aby byli „férovější”!), jenže... „Jenže téměř nikdo neporozumí skutečnému významu tohoto tahu,” předvídá Temple a vypočítává: zaprvé tento krok demonstruje víry Číny v to, že dříve nenasytitelný americký spotřebitel je nyní „plný” a že zlaté dny vyvážení tun levného zboží do USA jsou ty tam; zadruhé potvrdí vlastní růst Číny; a za třetí se potom kroky Japonska a Číny promítnou do prudce rostoucích cen všeho, co bude oceňováno v amerických dolarech, což se samozřejmě znatelně dotkne životů Američanů.
OPEC vzkazuje USA: nepotřebujeme vás!
Druhou událostí, která podle autora přispěje k drastické změně současné ekonomické podoby světa, je poté odmítnutí zemí OPEC zrušit plánované snížení produkce.[5]
To podle něj naznačuje změnu režimu, který byl po dlouhá léta normou a který spočíval na schopnosti Spojených států přinutit ropný kartel, aby se podřídil jejich vůli. Věc byla prostá: v souvislosti s tím, že byly Spojené státy největším světovým dovozcem ropy, musely země OPEC čas od času přihlédnout k tomu, jaké ceny jejich největší zákazník snese. Řečeno jednoduše: při mnoha příležitostech byly Spojené státy schopné zastrašit ropný kartel a vynutit si, aby byla, již takhle (relativně) levná, ropa v Americe ještě levnější. Jak? Prostě hrozbou, že pokud by USA musely utrácet za energii vyšší procento svých příjmů, jejich ekonomika by stagnovala... a tím by utrpěly i následné obchody s ropou, byť by ji země OPEC prodávaly za jakoukoli cenu.
A tohle je argument, připomíná Temple, který prezident Bush zdůrazňoval zemím OPEC v minulých týdnech - a který vývozci ropy, v čele se Saudskou Arábií, prostě odmítli.
Jde o to, vysvětluje, že zejména díky růstu v Číně i jinde je poprávka po ropě tak velká, že ceny ropy růst musí. Odpověď, kterou OPEC Spojeným státům dal, vlastně zní: „To je nám moc líto, že máte naši cenu za ropu za příliš vysokou... ale pokud nechcete naši ropu za 36 dolarů za barel, máme řadu zákazníků v Japonsku a Číně (a počet odběratelů roste i v Indii), kteří si ji za onu cenu koupí.”
Skutečně, proč by měl OPEC podlézat Spojeným státům, když po jeho ropě roste poptávka a když má řadu jiných zákazníků, kteří jsou ochotní ji kupovat za tu cenu, kterou určí? „Tohle je volný trh, který Bush (a dokonce i Kerry), jak tvrdí, podporují,” dodává Temple.
Konec jedné éry
„Realitou je, drazí přátelé,” shrnuje autor, „že svět se pro Ameriku obrací vzhůru nohama. Dále již nebudeme řídit všechny aspekty globální ekonomiky a diktovat ceny, jak jsme to dělali kdysi, abychom si zachovali naše výhody (v tomto případě ropu za daleko nižší cenu, než jaká byla pro zbytek světa).”
Tento zlom bude mít pro USA jasné důsledky, jako například inflační tlak, a změní ráz celé globální ekonomiky. Zatímco však Temple hořekuje nad tím, že realistickému zhodnocení situace a perspektiv se Spojené státy brání a preferují hledání příčin v zástupných problémech a vidění světa skrze růžové brýle, a volá po nástupu těch, kdo by „nepodváděli”, napravili škodu a Spojeným státům vrátili sílu určovat svůj osud, naší otázkou by spíše bylo, jaké implikace rekompozice světového pořádku může mít pro radikální intervenci v něm.
http://alarm.solidarita.org/, Jindřich Lukáš
Poznámky redakce Alarmu:
„Nikdo z nás neměl nikdy nic do činění s ekonomickým a tržním prostředím, které by nemělo ve svém srdci zakotven jeden důležitý rys,“ píše v článku z 9. dubna nazvaném „Svět vzhůru nohama“, z něhož přinášíme výtah, redaktor The National Investor Chris Temple, „a tím je, mí přátelé, to, že se svět (…) točil kolem Spojených států amerických.“ Tato epocha končí, poznamenává - a ve svém textu se věnuje dvěma událostem z posledních týdnů, které podle něj budou mít hluboké dopady na ekonomiku a trhy Spojených států: povedou k tomu, že postavení USA ve světě globální ekonomiky bude drasticky jiné než to, na nějž byla Amerika zvyklá dosud. „Skutečně lze říci, že svět se během několika příštích let obrátí vzhůru nohama,“ varuje Temple a jeho text je důkazem, že buržoazní ekonomové mají ve zvyku mluvit o realitě a vyhlídkách otevřeněji a méně chlácholivěji než politici. Ostatně, politici mají v popisu práce lhát lidem; buržoazii by se to, lhala-li by sama sobě, nevyplatilo.
[1] Komentáře a analýzy
autora článku „Svět vzhůru nohama” najdete na adrese:
www.gold-eagle.com/research/templendx.html
[2] Otázkou amerického dolaru a jeho vztahu k ropě se zabýval článek Gavina Putlanda, který jsme vydali zde: alarm.solidarita.org/index.php?id=389
[3] O současném vztahu yenu a dolaru viz zprávu na serveru Finanční noviny z 1. dubna 2004 („ ... Na trhu se však objevují pověsti, že vláda spolu s Bank of Japan mohou ponechat yen posilovat i pod hranici 100.”): ipoint.financninoviny.cz/detail.php?article=30721
[4] Neuvěřitelný růst Číny, stejně jako obavy z přehřátí její ekonomiky, potvrdily statistiky z prvního čtvrtletí 2004. Zatímco se očekávalo, že data odhalí zpomalení ekonomiky v Číně, činil růst HDP za první tři měsíce letošního roku 9, 7 procenta - zatímco za celý loňský rok se jednalo o růst 9, 1 procenta. (Někteří nezávislí ekonomové přitom mají za to, že oficiální činitelé Číny se snaží realitu zmírnit a že ekonomika Číny roste tempem 11 až 12 procent za rok.) Přesto je třeba dodat, že míra inflace, která je klíčovým ukazatelem „přehřátí” ekonomiky, zůstává stále ještě mírná.
[5] K rozhodnutí kartelu OPEC viz zprávu „OPEC utáhne ropný kohoutek”: www.zpravodaj.cz/dpg_m88397.htm