Mimo akademické kruhy sloužil Leninův Stát a revoluce po mnoho let jako primární vysvětlení marxistického chápání státu. Toto dílo dodávalo generacím marxistů zdánlivě základní analýzu státu a definitivní koncepci komunismu. Další následná díla spadají do dvou kategorií. Nejprve tu máme sice sofistikovaná, ale často akademická a rozhodně nikoli všeobecně přístupná díla od autorů, jako je třeba Pashukanis, Poulantzas, Bob Jessop, John Holloway, Werner Bonefeld, Simon Clarke, nebo německou debatu o derivaci státu (s autory jako Offe, von Braunmueller, Hirsch a další) a tak dále. A pak máme populárnější díla, která ve skutečnosti buď nepřekračují Stát a revoluci, nebo jsou ještě horší - jako třeba dílo Ralpha Millibanda a spousty skoro-marxistů, jakým je například William Domhoff.
Zvláštní je, že jen velmi málo z těchto sofistikovanějších děl Leninovo dílo a jeho vztah k Marxovi přímo kritizuje. Takovouto kritiku předložilo jen několik málo lidí a debata o ní se často odehrávala jen mezi akademickými marxisty. Například debata mezi Poulantzasem a Millibandem zcela oživila celou analýzu státu v marxismu, středem pozornosti se však stali Poulantzas a Milliband. Německá debata o derivaci státu se později odpíchla od knihy Evegnyho Pashukanise Marxismus a právo z roku 1924, ale zdá se, že se ze všech těchto diskusí nejvíce přiblížila Leninovi.
Možná že to částečně souvisí s faktem, že mnozí akademičtí marxisté považují Stát a revoluci za surové a zjednodušující dílo. Tomuto hodnocení však unikají dvě důležitá hlediska. Zaprvé, Lenin není tak surový, jak se řada lidí domnívá. Na tehdejší dobu představuje jeho dílo jednu z nejsofistikovanějších kultivací marxismu v otázce státu. Pouze Reforma či revoluce od Luxemburgové a některé polemiky Antona Pannekoeka proti Kautskému a Bernsteinovi představují na tehdejší dobu skoro stejně tak sofistikované přístupy ke státu, ale svým rozsahem jsou mnohem omezenější. Zadruhé, jedině Leninovo dílo natolik detailně reflektuje problém diktatury proletariátu, Kritiku gothajského programu (nadále zmiňovanou jako Gothacritik) a Pařížskou komunu. Význam této Leninovy knihy spočívá rovněž v tom, že předestírá ten nejlibertinštější přístup ke státu, s jakým kdy Lenin přišel. A jelikož chceme uvažovat nad dílem, které bylo stěžejní pro utváření názorů desetitisíců marxistů, kam jinam než k němu bychom se měli obrátit? Bylo by to jako hovořit o leninistickém pojetí strany, aniž bychom diskutovali Co dělat?. A přesto se tak neustále děje.
Svoji kritiku Státu a revoluce se tudíž pokusím vést po několika liniích. Zaprvé se budu zabývat Leninovým pojetím státu, a to zejména státu kapitalistického. Během toho budu muset diskutovat také Engelsovo chápání státu, protože Leninův přístup fakticky vychází z Engelse, nikoli z Marxe. Zadruhé se budu věnovat otázce diktatury proletariátu u Lenina a Marxe. Lenin pronáší řadu tvrzení ohledně ustavení "socialismu" (první fáze komunismu) i existence státu. V obou případech se sice silně odvolává na Marxovu Občanskou válku ve Francii a Gothacritik, já se však domnívám, že se od těchto děl zásadně odchyluje. Zatřetí budu hovořit o vztahu mezi Leninovým pojetím porevoluční společnosti a otázkou strany a uvědomění. Pak uvedu pár stručných poznámek o alternativních pojetích vztahu revoluční organizace k revoluci a orgánům dělnické moci. A nakonec si položím některé otázky, nad nimiž je třeba přemýšlet z hlediska rozvoje pojetí revoluce (přičemž začnu u Marxova pojmu "fetišismus" a u jeho představy komunismu coby skutečného hnutí/boje dělnické třídy) pro 21. století.
Jelikož Lenin začíná Stát a revoluci svým chápáním státu, zdá se logické začít také tam. Lenin však v přístupu ke státu následuje Engelse, a tak musíme začít kritikou Engelse.
Lenin začíná Původem rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Engels v této knize tvrdí, že stát vzniknul spolu se vznikem tříd, a tudíž že rozdělení společnosti na třídy dává vzniknout státu. Tento zdánlivě prostý a samozřejmý argument však opomíjí cosi zásadního: žádný stát není nikdy obecným státem. Všechny státy existují jako státy nějaké konkrétní společnosti. Engelsův přístup ale vychází z něčeho jiného, vychází z meta-kategorie. Richard Gunn ve svém článku Marxismus a filozofie (Capital and Class č. 37, 1989) charakterizuje tento druh abstrakce jako empirickou abstrakci, abstrakci, která u skutečných historických států předpokládá rodově-druhový vztah. Jinými slovy, máme metafyzický objekt zvaný stát - a pod něj pak můžeme hierarchicky seřadit všechny skutečně existující státy. Takže pod meta-kategorii zvanou "stát" můžeme zařadit otrokářské státy, feudální státy, kapitalistické státy atd. Stát se stává transhistorickou abstrakcí, apriorní konstrukcí, která definuje, zda je taková či maková "věc" státem. Stejně jako se meta-teorie neptá "Je pravda, že růže jsou červené?", ale ptá se "Co je to pravda?", tak se také Engels ptá "Co je to 'stát'?" - a ihned nám dává odpověď: speciální ozbrojené těleso lidí organizovaných na obranu zájmů vládnoucí třídy. Tento přístup nám však neposkytuje prostředky, s jejichž pomocí bychom mohli pochopit, co jedinečného je na kapitalistickém státě.
Každý přístup musí zodpovědět otázku "Co činí tento stát kapitalistickým státem?". Engelsův (a tudíž i Leninův) přístup pojednává o státu jako o nástroji vládnoucí třídy, jako o objektu, o "věci", která existuje a kterou určují její funkce. Stát je tedy kapitalistickým státem, protože jej kontrolují kapitalisté. Jak jej ale kontrolují? Kapitalisté stát kontrolují prostřednictvím korupce, osobních vazeb ke státu a "svazků" mezi státem a kapitálem.[1] Kapitál tak naplňuje nádobu státu svými zástupci - a tím se jí zmocňuje. Až si pak tito zástupci odslouží svoje funkční období, získávají pozice v kapitalistických korporacích, čímž se to propojení upevňuje. Předpokládá se tak, že stát je prázdná nádoba, dokud ji nějaká třída nenaplní novým obsahem.
Alternativní přístup ke státu musí tudíž rozpoznat, co odlišuje kapitalistický stát od států ostatních. Zaprvé, zatímco vycházíme z Marxova pojetí fetišismu (vztahy mezi lidmi se jeví jako vztahy mezi věcmi zprostředkované lidmi), musíme začít u státu jakožto sociálního vztahu, nikoli věci. Jenže Engels s Leninem, místo toho, aby začali u sociálního vztahu, který je základem státu, začínají u zvěcněného státu, protože s ním zacházejí jako s věcí, nádobou, nástrojem.
Zadruhé, když už jsme si stanovili, že je třeba nezvěcňovat stát: co pak činí stát kapitalistickým státem? Kapitál, spočívající na separaci výrobců od výrobních prostředků a měnící pracovní sílu výrobců v komoditu, vytváří separaci mezi trhem (říší svobodné směny) a výrobou. Tato separace však separuje i prostředky panství nad prací od vykořisťování pracovní síly: separuje se ekonomické od politického. Neexistuje tudíž žádná přímá identičnost kapitálu a státu; jejich vzájemný vztah se jeví jako nepřímý. Ve snaze učinit tuto vazbu explicitní, Lenin s Engelsem postupují, jako by kapitalisté různými způsoby stát přímo kontrolovali, to však slouží jen další fetišizaci této vazby, protože se tak předpokládá vnější identičnost státu a kapitálu. Ve fetišizovaném světě se ale zevnějšek s podstatou neshoduje - a právě tím se Marx zabývá ve svém pojetí fetišismu a dialektiky. Pokud se ptají "Co činí z tohoto státu stát kapitalistický?", přecházejí Lenin a Engels od dialektického k pozitivistickému přístupu ke státu.
Zatřetí, Lenin s Engelsem pak přikračují k přijetí funkcionalistického postoje ke státu. Stát již není ničím jiným než svými funkcemi: ochranou obecných zájmů kapitálu. Jakmile se ze státu stala "věc", nástroj, pak jsme stát zvěcnili, a tudíž jsme jej učinili stabilnějším, než ve skutečnosti je. Začneme-li však od fetišismu, existuje stát jako forma (modus existence) vztahu kapitál-práce, a proto musí být produktem boje, což znamená, že stát nelze definovat souborem předem určených funkcí. Tyto "funkce" se stávají produktem třídního boje. A z ustavování státu se stává nepřetržitý proces; proces neustálého ustavování státu, o něž se bojuje a který je odrazem třídních bojů. Kapitalistický stát tak neustavily jednoduše buržoazní revoluce nebo absolutismus (jak o tom hovoří Lenin). Stát je nepřetržitě ustavován a re-ustavován třídním bojem jakožto fetišizovaný sociální vztah.
A konečně si musíme položit otázku, jak můžeme hovořit obecně o "kapitalistickém státu", když stojíme tváří v tvář tolika specifickým kapitalistickým státům? Protože kapitál je globální - a byl globální vždy už od svého počátku v pirátství, otrokářství a dobyvatelství - je globální i politično jakožto sociální vztah. Každý stát pak můžeme chápat jednoduše jako fragmentaci politična na lokality. Toto tříštění se odvíjí kolem dvou vztahů: potřeby kontrolovat pohyb práce a potřeby přitahovat kapitál. Kapitál se pohybuje (s různým stupněm mobility, který závisí na tom, zda se pohybuje jako výrobní kapitál, komoditní kapitál nebo peněžní kapitál) a usazuje jen tam, kde se zdají být přitažlivé podmínky pro získávání nadhodnoty. Vzniká tak rozpor mezi mobilitou kapitálu a imobilitou státu. Jelikož kapitál existuje jako globální kapitál (národní kapitál je skutečně jen fikcí), je ztotožňování kapitálu s konkrétní kapitalistickou třídou nebo s konkrétním kapitalistickým státem nesmysl. Zde se tímto tématem nemohu hlouběji zabývat, tento přístup by však vážným způsobem podryl pojem "státně monopolního kapitalismu", na kterém Lenin také staví a který rozvíjí. Leninův stát je rozhodně státem národním a stejně tak i jeho kapitál - a jeho svět je státním systémem, v němž některé státy vykořisťují jiné. V teorii, která začíná u fetišismu, existuje každý stát jako fragment, odštěpený moment politična jakožto globální totality. Z toho plyne, že neexistuje žádné vykořisťování koloniálních či neokoloniálních států imperialistickými státy, ale pouze vykořisťování globální práce globálním kapitálem.
Byť tedy Lenin říká, že stát je třeba zničit a byť zaujímá ke kapitalistickému státu politicky revoluční postoj, jeho teorie je ve finále odrazem teorie Druhé internacionály. Naprosto stejně správné tedy bude, když prohlásíme, že Leninova mechanika kapitalistické kontroly nad státem se od G. Williama Domhoffa a dalších vnímavých liberálních kritiků státu jakožto elitní instituce liší jen terminologicky.
Co to ale znamená pro naše chápání revoluce? Abych se přiblížil k odpovědi na tuto otázku, načrtnu v další části rozdíly mezi Marxem a Leninem v jejich chápání termínu "diktatura proletariátu" a komunismu.
Zde nás zajímá několik problémů. Jak Lenin a Marx chápou termín "diktatura proletariátu"? Jaký je vztah mezi diktaturou proletariátu a komunismem? Jak Lenin interpretoval Marxovu diskusi o dvou fázích komunismu z Kritiky gothajského programu? Pojímá Lenin komunismus jako sebe-emancipaci dělnické třídy, jako svobodnou asociaci výrobců?
Všechna Leninova starší díla a většina těch pozdějších chápe diktaturu proletariátu jako obzvlášť diktátorský typ státu, jehož úkolem je potlačování kapitalistické třídy po revoluci. Měli bychom si ale udělat jasno: zde, na rozdíl od jiných míst, Lenin tento význam neužívá důsledně. Občas použije termín "diktatura proletariátu" ve stejném významu jako Marx.
Jak tedy Marx tuto frázi chápe? V rozsáhlém pojednání o tomto termínu, které se jmenuje Diktatura proletariátu od Marxe po Lenina, Hal Draper působivě argumentuje, že v Marxově pojetí tento termín neznačí nějaký konkrétní typ státu, ale sociální diktaturu dělnické třídy. Stejně jako hovoříval Marx o všech kapitalistických státech a dokonce i o kapitalistické společnosti jako o diktatuře buržoazie, hovořil i o diktatuře proletariátu. Pokud si skutečně přečtete tu hrstku míst, kde Marx této fráze užívá, stává se již zmíněný význam poměrně zřejmým.
Zadruhé, Marx tuto frázi nepoužíval moc často. Draper jasně ukazuje, že při těch několika málo příležitostech, kdy jí Marx užívá, má jasně polemické ostří namířené proti blanquistům a anarchistům. Tento termín vlastně i pochází od Augusta Blanquiho a jeho stoupenců. Marx tedy v diskusi sice užíval jejich termínu, ale argumentoval proti pučistické představě sociální revoluce, proti představě, k níž se Lenin nebezpečně blíží. Přinejlepším tak můžeme říci, že občas Lenin tuto frázi chápe v Marxově smyslu, ale že je, dokonce i ve Státu a revoluci, nedůsledný. Téměř ve všech svých ostatních spisech ji Lenin chápe soustavně špatně.
Tento rozdíl reflektuje další problém. Zatímco jak Marx, tak Lenin pojímají dělnickou třídu jako revoluční, činí tak ze zcela odlišných důvodů. Například Lenin cituje tuto pasáž z Engelse jako nějaké evangelium:
"Jakmile tu už není žádná společenská třída, kterou je třeba potlačovat, jakmile spolu s třídní nadvládou, s bojem o samostatnou existenci, podmíněným dosavadní anarchií výroby, odpadnou i z toho všeho vyplývající kolize a excesy, pak už nebude co potlačovat a nebude už tedy potřebná ani zvláštní potlačovací moc, stát." [2]
Povšimněte si, jak Engels spojuje kapitalistický útlak s anarchií výroby, aniž by vůbec pojednal o Marxově stěžejní kritice kapitálu: o separaci výrobců od výrobních prostředků. A porovnejte si to s Leninem:
"Vládu buržoazie může svrhnout jedině proletariát jako zvláštní třída, jejíž ekonomické podmínky života ji k tomu připravují a poskytují jí možnost i sílu toto svržení uskutečnit. Buržoazie rozděluje a rozptyluje rolnictvo i všechny maloburžoazní vrstvy, ale zároveň stmeluje, sjednocuje a organizuje proletariát. Jedině proletariát je díky své ekonomické úloze ve velkovýrobě schopen stát se vůdcem všech pracujících a vykořisťovaných mas, které buržoazie vykořisťuje, utlačuje a deptá často stejně, ba ještě víc než proletáře, ale které nejsou schopny samostatně bojovat za své osvobození."[3]
Lenin zaujímá postoj, podle něhož je proletariát osvobozující třídou díky své úloze ve velkovýrobě. Zaměňuje tak konkrétní historické organizace pracovní síly za klíčový vztah mezi prací a kapitálem. Lenin nikdy nepochopil Marxovo pojednání o odcizené práci a fetišismu. Emancipační moc proletariátu totiž vyplývá ze skutečnosti, že dělnická třída existuje jako negace vlastnictví a vykořisťování. Totální separace výrobce od výrobních prostředků pod vládou kapitálu znamená, že dělnická třída nemá žádnou možnost existovat jako vlastnická, tj. vykořisťující, třída. Konkrétní organizace práce je vzhledem ke specifickému modu existence práce za kapitalismu podružná.
Tento problém je podstatný jednoduše proto, že dvě odlišné perspektivy vedou ke dvěma odlišným pohledům na revoluci. Pro Lenina (a částečně pro Engelse) je první fází komunismu převzetí současného výrobního procesu dělnickou třídou a správa stávajících výrobních vztahů (dělnickým) státem. Pro Marxe znamená první fáze komunismu svobodnou asociaci práce, zrušení separace výrobců od výrobních prostředků, tj. zrušení vlastnických vztahů. To, co Marx považuje za ty nejzákladnější podmínky komunismu, za jeho předpoklady naplněné v průběhu revoluce, v průběhu vyvlastnění vyvlastňovatelů, považuje Lenin až za první fázi komunismu.
Lenin tak naprosto nechápe Marxovu Kritiku gothajského programu a pojednání o dvou fázích komunismu. Pro Marxe neexistuje žádné stádium komunismu, kde by byl stát nebo zbožní výroba či námezdní práce. Lenin si zcela plete problematiku období revolučního zvratu s první fází komunismu. Lenin to formuluje takto:
"Proletariát potřebuje státní moc, centralizovanou organizaci síly, organizaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k řízení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloburžoazie a poloproletářů při `organizování` socialistického hospodářství."[4]
Tímto se Lenin v druhé polovině věty rozchází s Marxem. Až do této chvíle mohl tvrdit, že Marxův názor reprezentuje.
Skutečnost, že si plete revoluční období s první fází komunismu, dává Lenin jasně najevo i v následující citaci:
"Ve svém úsilí o socialismus se řídíme přesvědčením, že socialismus bude přerůstat v komunismus a že souběžně s tím bude zanikat jakákoli potřeba násilí vůči lidem vůbec, nutnost podřizování se jednoho člověka druhému, jedné části obyvatelstva jeho druhé části, protož si lidé zvyknou sami dodržovat elementární podmínky společenského soužití bez násilí a bez podřízenosti." [5]
Je zřejmé, že Lenin vidí první fázi komunismu stále jako fázi, kde bude existovat podřízení, protože si ji dokáže představit pouze v intencích uchvácení státní moci a postátnění soukromého vlastnictví. Proto Lenin dále konstatuje, že
"... v první fázi komunistické společnosti (které se obvykle říká socialismus) není ještě `buržoazní právo` překonáno úplně, nýbrž jen částečně, jen úměrně již dosažené ekonomické přeměně, tj. jen ve vztahu k výrobním prostředkům. `Buržoazní právo` je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je přeměňuje ve společné vlastnictví. V tom - a jenom v tom - přestává `buržoazní právo` platit."
"`Kdo nepracuje, ať nejí` - tato socialistická zásada je už uskutečněna; za stejné množství práce stejné množství produktů - i tato socialistická zásada je už uskutečněna. Ale to ještě není komunismus, tím ještě není překonáno `buržoazní právo`, které dává nestejným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce stejné množství produktů."[6]
Tím naprosto popírá Marxe. Marx hovoří o buržoazních právech, nikoli o právu, které by předpokládalo stát. Lenin se zaměřuje na "hospodářský převrat" čistě po technické stránce, z hlediska "výrobních prostředků", kdežto Marx se soustředí na výrobní vztahy, které separují výrobce od výrobních prostředků.
Představa, že "socialismus" se rovná pouhé přeměně buržoazního soukromého vlastnictví ve společné vlastnictví, je totálním nepochopením Marxe. Pro Marxe znamená soukromé vlastnictví kapitalistické vlastnictví jakožto celek, jakožto celkové vlastnictví kapitalistické třídy - a nejen prostě právně uznávané individuální vlastnictví. Státní kapitalismus přeměnil individuální vlastnictví ve vlastnictví společné, aniž by jakkoli narušil soukromé vlastnictví, tj. kapitalistické vlastnictví.[7] Lenin tudíž pouze postuluje jinou formu kapitalismu, jelikož se za "socialismu" nemění žádný ze společenských vztahů výroby.[8]
Lenin zde, ve svém nejlibertinštějším díle, dokonce činí ze státu protiváhu vůči dělnické třídě. Následující odstavce ukazují, jak daleko má Lenin k Marxovi.
"Nejsme utopisté.`Nesníme` o tom, jak se okamžitě obejít bez jakékoli správy, bez jakékoli podřízenosti; tyto anarchistické sny vyplývající z nepochopení úkolů diktatury proletariátu jsou marxismu zásadně cizí a ve skutečnosti slouží jen k odkládání socialistické revoluce na dobu, kdy se lidé změní. Jenže my chceme uskutečnit socialistickou revoluci s takovými lidmi, jací jsou dnes, s lidmi, kteří se neobejdou bez podřízenosti, bez kontroly, bez `vedoucích a účetních`." [9]
"My sami, dělníci, navážeme na to, co už vytvořil kapitalismus, a zorganizujeme velkovýrobu, využijeme svých dělnických zkušeností, zavedeme co nejpřísnější, železnou kázeň, kterou podpoří státní moc ozbrojených dělníků, a učiníme ze státních úředníků pouhé vykonavatele našich příkazů, odpovědné sesaditelné a skromně placené `vedoucí a účetní` (samozřejmě s technickými pracovníky všech kategorií, oborů a stupňů)... "
"Jeden vtipný německý sociální demokrat v sedmdesátých letech minulého století označil poštu za vzor socialistického hospodářského systému. To je velmi přiléhavé. Dnešní pošta je hospodářská instituce zorganizovaná podle vzoru státně kapitalistického monopolu. Imperialismus postupně přetváří všechny trasty v organizace podobného druhu. Nad `prostými` pracujícími, kteří jsou zavaleni prací a hladovějí, tu stojí táž buržoazní byrokracie. Ale mechanismus společenského hospodaření je tu už hotov. Svrhněme kapitalisty, rozdrťme železnou rukou ozbrojených dělníků odpor těchto vykořisťovatelů, rozbijme byrokratický aparát moderního státu - a máme tu výborně technicky vybavený mechanismus zbavený "parazita", mechanismus, který jsou schopni uvést do chodu sami sjednocení dělníci, najmou-li si k tomu technické pracovníky, vedoucí a účetní a budou-li jim všem, jakož i všem `státním úředníkům` vůbec, za jejich práci vyplácet dělnickou mzdu. To je konkrétní, praktický úkol, kterýže ihned uskutečnitelný ve všech trastech, který zbavuje pracující vykořisťování, úkol, který vychází ze zkušeností, které už prakticky začala uskutečňovat (jmenovitě ve sféře výstavby státu) Komuna."
"Zorganizovat celé národní hospodářství jako poštu s tím, že techničtí pracovníci, vedoucí, účetní a vůbec všechny úřední osoby budou dostávat plat nepřevyšující `dělnickou mzdu`, to vše pod kontrolou a vedením ozbrojeného proletariátu - to je náš nejbližší cíl. Takovýto stát a na takovémto technickém základě potřebujeme. To nám umožní zlikvidovat parlamentarismus a zachovat zastupitelské orgány, to pracujícím třídám zajistí, aby těchto orgánů přestala pro sebe zneužívat buržoazie."[10]
Musíme zajít ještě dál a konstatovat, že Lenin zcela špatně pochopil Marxovo pojednání o buržoazních právech v první fázi komunismu a věří, že Marx jím míní další existenci námezdní práce. První fáze komunismu však již předpokládá konec peněz a námezdního vztahu. Předpokládá konec státu a kapitalistických výrobních vztahů. Obě fáze komunismu spočívají na tom, čemu Marx říkal "svobodné sdružení výrobců", v němž je svoboda jednoho podmínkou svobody všech.
Znamená to, že Marx nebyl přesvědčen o tom, že proletariát potřebuje stát - byť přechodný a okamžitě odumírající stát - k potlačení kapitalistické třídy? Zaprvé, Marx sice má zcela jasně na mysli nějakou přechodnou podobu státu, tento stát však existuje, jen dokud trvá vyvlastňování vyvlastňovatelů. Nemá nic společného s první fází komunismu (o níž Lenin a další hovořili jako o socialismu).
Zadruhé, jak jsem již ukázal jinde, Marx si tuto konkrétní státní formu nepředstavoval jako "diktátorskou", jako diktaturu v moderním smyslu, ale zároveň tuto otázku specifické podoby státu ponechal otevřenou. Maximálně můžeme říci, že jádro jeho představy tvořila Komuna, kterážto forma rozhodně nemá žádné z rysů diktatury v moderním smyslu tohoto slova. Jako důkaz by mělo postačit pár z Marxových "pro-státnějších" citátů, jelikož ve své Občanské válce ve Francii a v Poznámkách k Adolfovi Wagnerovi se ubírá ještě jednoznačněji protistátním směrem. Marx poznamenává následující:
"... Při výkladu nejobecnějších fází vývoje proletariátu jsme sledovali více nebo méně skrytou občanskou válku v nynější společnosti až do okamžiku, kdy propukne v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoazie nastolí svou vládu..."
"... Už jsme tu řekli, že první krok dělnické revoluce spočívá v tom, že pozvedne (doslova: povznese) proletariát ve vládnoucí třídu, že vydobude demokracii."
"Proletariát využije své politické moci k tomu, aby se postupně zmocnil veškerého kapitálu buržoazie, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného ve vládnoucí třídu, a co možná nejrychleji rozmnožil celkový úhrn produktivních sil."[11]
"Uplatňuje-li dělnická třída ve svém politickém boji revoluční formy,` napsal Marx na posměch anarchistům a jejich odmítání politiky, `dosazují-li dělníci místo diktatury buržoazie svou revoluční diktaturu, dopouštějí se tím strašlivého zločinu porušování zásad, neboť k tomu, aby ukojili své ubohé, přízemní všední potřeby a zlomili odpor buržoazie, dodávají státu revoluční a přechodnou formu, místo aby složili zbraně a stát zlikvidovali... "[12]
"Mezi kapitalistickou a komunistickou společností je období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomuto období odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu."[13]
Leninovo pojetí strany spočívá na představě uvědomění, kterou odvozuje od Kautského a Druhé internacionály. Tuto spojitost Lenin ozřejmuje samozřejmě v Co dělat?, když tvrdí, že dělnická třída nemůže přejít od odborářského uvědomění k uvědomění revolučnímu bez vnější intervence strany. Revoluční uvědomění vzniká mimo třídní boj - z vývoje vědy.[14]
Řada lidí tvrdí, že na jiných místech, třeba ve Státu a revoluci, Lenin tuto perspektivu překonává. Lenin zde údajně zaujímá jiný náhled na otázku sebeosvobození třídy. Můžeme tento názor něčím podepřít?
Domnívám se, že nikoli. Lenin dál pohlíží na vývoj třídního uvědomění mechanicky - a počítá tak se stranou jako s nezbytným katalyzátorem a ztělesněním třídního uvědomění. Ve Státu a revoluci objasňuje Lenin úlohu strany následujícím způsobem:
"Tím, že vychovává marxismus dělnickou stranu, vychovává avantgardu proletariátu, schopnou vydobýt moc a vést všechen lid k socialismu, usměrňovat a organizovat nový řád, být učitelkou, řídící a vedoucí silou všech pracujících a vykořisťovaných při organizování jejich společenského života bez buržoazie a proti buržoazii."
Toto pojetí úlohy strany jí stále silně přisuzuje- na rozdíl od dělnické třídy - úlohu nositelky uvědomění. Strana existuje jako vzdělavatelka, nositelka zvláštních vědomostí a postupů. Samozřejmě, jsme oprávněni zeptat se: "Odkud pochází tato výsadní informovanost, tyto výsadní vědomosti?" A Lenin nám jasně odpovídá: z marxismu coby pozitivní vědy.
Pak však před námi vyvstává několik problémů. Marx své myšlenky nepostuluje jako pozitivní vědu o světě. Když Marx používal termín věda, používal jej negativně - a naznačoval tak "nemilosrdnou kritiku všeho existujícího" (Svatá rodina). Pro Marxe dialektika vždy znamená negativní dialektiku. Engels byl první, kdo to nepochopil a z jeho částečných chyb vyrostlo celé pozitivistické zacházení s dialektikou, které Lenin plně absorbuje. Leninova představa marxismu stojí tudíž proti Marxově marxismu.
Vně třídního boje, vně odcizení a fetišizace ani nemůžeme nalézt prostor, z nějž bychom si tuto pozitivní vědu mohli nárokovat. V Marxovi nenalézáme nic, co by bylo vztahu kapitál-práce vnější, žádný výsadní, odtržený, objektivní prostor, z nějž můžeme změnit dělnickou třídu nebo naši vlastní aktivitu či cokoli jiného v čirý předmět studia. Protože kapitál není nic jiného než odcizená práce, práce v kapitálu, neexistuje kapitál odloučeně od práce. Poněvadž ale práce za panství kapitálu neznamená nic jiného než odcizenou práci, protože kapitalismus existuje jako separace výrobců od výrobních prostředků, existuje práce také proti kapitálu. Odhaluje se tak spojitý antagonistický vztah, ale jedná se o vztah asymetrický: kapitál potřebuje práci, ale práce nepotřebuje kapitál. Práce existuje v a proti kapitálu a zároveň jej překračuje.
U Marxe je revoluční uvědomění zvláštní výsadou dělnické třídy, nikoli strany intelektuálů či dokonce "předvoje" militantů z dělnické třídy. Dělnická třída, prostoupená antagonismem bytí v a proti kapitálu, je - jakožto celek - jedinou třídou, která se nachází v postavení, z něhož může prohlédnout proces fetišizace. Je to vykořisťování a odcizená práce, a nikoli "myšlenky vědeckého socialismu", co vede třídu jako celek k revolučnímu třídnímu uvědomění. Marxovo pojetí sebeosvobození třídy (a jeho představy o organizaci, vyřčené v Komunistickém manifestu, jeho práce v Mezinárodním sdružení pracujících lidí a jeho dopisy, které napsal ke konci svého života, včetně Gothacritik) naznačuje odlišnou představu o uvědomění, než jakou nalézáme u Lenina. A tato odlišná koncepce utváření uvědomění nutně vede i ke zcela jinému pojetí státu a revoluce. Rovněž s sebou nese zcela odlišná pojetí organizace.
Pokud se nemýlím a pokud ztělesňuje Leninova koncepce organizace odklon od Marxova přístupu k problému uvědomění, a tudíž i organizace, od čeho pak máme začít?
Zaprvé se musíme pustit do seriózního přezkoumání neleninistických forem organizace, a to i těch, které nakonec selhaly. (V jistém smyslu selhaly všechny formy organizace, některé však selhaly lepším způsobem než jiné.) Komunisté rad čerpali z dělnických rad a tuto otázku rozvíjeli, i když si v určitou chvíli udělali z rad fetiš. Nakonec se zřejmě rozhodli, že revoluční organizace by se měly po revoluci rozpustit v radách a netrvat na tom, že budou existovat odděleně od orgánů dělnické moci. Marxistický humanismus a Socialisme ou Barbarie sice vyvinuly v opozici k myšlence avantgardismu odlišná pojetí organizace, ale kladli silný důraz na jednotu teorie a praxe, i když se v zásadních bodech rozcházejí. Situacionistická internacionála vytvořila důležitou kritiku "militantismu". Ohledně úlohy marxistické organizace rovněž zaujala radovecký postoj, takže pro ni plánovala čistě negativní, antibyrokratickou úlohu. Ta ale měla trvat i po revoluci. Směsici myšlenek o těchto různých skupin přejala Solidarity z Anglie - a přišla s řadou věcí, které stojí za další zkoumání. Zmiňuji se zde jen o tom, co byly zásadní intervence pro mě, a doufám, že položit na stůl další příklady a ideje může každý z nás.
Zadruhé můžeme začít tím, že si položíme tuto otázku: "Jelikož se revoluční uvědomění vyvíjí v průběhu třídního boje a jelikož se přitom v hlavě každého revolučního dělníka nevylíhne marxismus, jakou úlohu potom mají marxisté?" V rámci našeho přehodnocování bychom mohli zvolit i horší postup, než se vrátit k Marxovým jednoduchým poznámkám z Komunistického manifestu o úloze komunistů v dělnickém hnutí. Degradování Marxovy organizační teorie a praxe tvořilo zásadní součást leninismu (zejména post-Leninovského leninismu). Odsuzuje nás tato skutečnost k pozici mudromilů? Marxe k tomu neodsoudila, a tak si nemyslím, že by k tomu měla odsoudit nás. Stále se musíme ptát "Co máme, jakožto revolucionáři, dělat?" Přitažlivost leninismu spočívala vždy v tom, že měl vždy odpověď, byť byla špatná.
Nezabýval jsem se problémem bolševiků u moci ani Říjnem, i když jsem o tom přemýšlel - a takovéto pojednání je v celém tomto článku implicitně obsaženo. Vyžadovalo by to mnohem větší prostor, než tu máme k dispozici. Přinejlepším mohu doporučit řadu děl, k nimž se lidé mohou obrátit a z nichž každé zachycuje část toho, co bych považoval za rozvoj další kritiky leninismu, zejména leninismu u moci.[15]
Místo toho bych rád učinil několik závěrů. Zaprvé se nedomnívám, že lze obhájit myšlenku, podle níž Lenin rozvíjí koherentní marxistickou analýzu státu. Spíše rozvíjí názor silně zatížený funkcionalismem a pozitivismem. Zadruhé, Leninovo pojetí revoluce nemá mnoho společného s Marxovou koncepcí revoluce jakožto sebeosvobození dělnické třídy. Tam, kde má Lenin pravdu, neříká nic, co bychom již nenašli u Marxe. Lenin obecně nepochopil Marxovu Gothacritik. Celé jeho pojednání o komunismu a diktatuře proletariátu je odklonem od Marxe, nikoli jeho rozšířením. Lenin spíše rozšiřuje myšlenkovou linii, kterou bychom vzhledem k její fetišizaci státu mohli označit jako lassallovství. Jinými slovy, musíme nejen pokročit za Lenina; my musíme leninismus odhodit na smetiště dějin. Musíme začít někde naprosto jinde.
Znamená to, že se prostě vracíme k Marxovi? Klademe si nové otázky a vstřebáváme nové zkušenosti. Svět se od Marxových dob nezastavil a nezastavila se ani revoluce. Přezkoumání některých problémů, s nimiž se Marx potýkal tak, jak se s nimi potýkal, nám možná může pomoci formulovat odlišný marxismus, který John Holloway, Werner Bonefeld, Richard Gunn a další nazvali "otevřeným marxismem".
Je jisté, že ve světle 20. století již nemůžeme uvažovat o moci a revoluci stejným způsobem. Nemůžeme prostě říci "Podívejte se, jak to dělali komunardi". Stejně tak si ale nemůžeme dovolit tuto zkušenost ignorovat. Netvrdím, že mám nějaké odpovědi, mám ale otázky. Nebudu zde tedy navrhovat novou koncepci revoluce, jakkoli chci nastolit řadu bodů, které nám možná pomohou při kolektivním vytváření této koncepce.
Jedná se jednoduše o provizorní otázky a návrhy, ale možná, že musíme začít právě u nich. Nejenže si již neumíme na všechno odpovědět, musíme počítat s faktem, že jsme to neuměli nikdy. Musíme se v co největší míře snažit pohlédnout na Marxe novýma očima a znovu objevit revoluci.
Autonomy (č. 1, 2003)
Přeložily a publikovaly internetové noviny libertinského komunismu Alarm, 10. 2. 2004
[1]Srovnej, Lenin, Sebrané spisy 33, str. 44-46
[2] Anti-Dühring. Páně Evžena Dühringa převrat vědy, str. 302-303 třetího německého vydání. Citováno in: Lenin, Sebrané spisy 33, str. 48
[3] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 57.Pasáž zvýraznil autor textu.
[4] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 57.
[5] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 114.
[6] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 126.
[7] Viz Paresh Chattopadhyay, The Marxian Concept of Capital and the Soviet Experience, Praeger, 1994.
[8] Nepoužívám termín "státní kapitalismus", protože si myslím, že představuje chybné pojetí vztahu mezi kapitálem a státem. Důkladnější pojednání viz má diskuse o Leninově koncepci státu výše a článek Johna Hollowaye Global Capital and the National State v Capital and Class č. 52 z roku 1994.
[9] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 80.
[10] Lenin, Sebrané spisy 33, str. 80-82.
[11] Komunistický manifest, sedmé německé vydání, 1906, str. 31 a 37. Citováno in: Lenin, Sebrané spisy 33, str. 55.
[12] Neue Zeit, 32. ročník, 1913-14, str. 40. Citováno in: Lenin, Sebrané spisy 33, str. 91. Pasáž zvýraznil autor textu.
[13] Marx, Kritika gothajského programu. Citováno in: Lenin, Sebrané spisy 33, str. 117-118
[14] Kritika tohoto názoru viz Open Marxism: 1.-3. ročník, Bonefeld, Gunn, Psychopedis a kol., 1993-94.
[15] Začít je možno u těchto lidí a směrů: Paresh Chattopadhyay, John Holloway, Werner Bonefeld, Raja Dunajevskaja, Situacionistická internacionála a Guy Debord, Maurice Brinton a Solidarity, Anton Pannekoek, Paul Mattick starší, italský autonomistický marxismus a další. Počínaje Marxem, existuje v marxismu celá velká podzemní tradice, kterou musíme přezkoumat.
[16] Viz jeho Dopis Bebelovi z roku 1875, který se tímto tématem zabývá. Citován ve Státu a revoluci, v části o Marxově Kritice gothajského programu.
*Z důvodů snazšího dalšího nakládání čtenářky či čtenáře s textem jsou,
co se citací ze Státu a revoluce týče, v poznámkách uváděny stránky českého
vydání Státu a revoluce: Lenin, Sebrané spisy, svazek 33, II. vydání, Nakladatelství
Svoboda 1987.
*Máte-li zájemní další literaturu, o níž se autor textu zmiňuje (Open Marxism,
Paresh Chattopadhyay, John Holloway atd.), kontaktujte redakci Alarmu.
Kritika leninismu se v našich luzích a hájích doposud většinou odbývala na úrovni moralizování o jeho "autoritářství", případně se sahalo po demagogických nálepkách typu "rudý fašismus". Že otázka leninismu je mnohem složitější a hlubší, zůstávalo opomíjeno. Nyní přicházíme s překladem marxistické analýzy a kritiky Leninova "Státu a revoluce" z pera Chrise Wrighta. Zdaleka se však nejedná pouze o nějaký textologický rozbor - nalézáme zde totiž přesah směrem ke kritice leninismu jako takového, stejně tak jako mnoho provokativních otázek týkajících se revoluční teorie obecně.