Světoznámý jazykovědec a politický aktivista Noam Chomsky slaví zítra pětasedmdesátiny. Muž, jenž ztělesňuje univerzitní establishment, se paradoxně stal jedním z nejvýraznějších kritiků americké politiky.
O poslední knize Michaela Moorea, známého tím, že při přijetí Oscara kritizoval George Bushe, napsal recenzent levicového Guardianu, že je to "takový Chomsky pro děti". Paradoxně nám toto (hanlivě míněné) přirovnání pomůže lépe pochopit Noama Chomského než Michaela Moorea. Moore je poměrně přímočarý levicový (v Americe radikální, v Evropě bližší středu) filmař a dlouholetý aktivista. Chomsky je osobnost mnohem složitější a v jistém smyslu také rozporuplnější.
Moore natočil Bowling for Columbine, napsal knihy jako Pitomí běloši a Hele vole, kde je moje země, zatímco Chomského první práce napsaná již ve dvaceti letech nesla název Morfofonemika moderní hebrejštiny.
Michaela Moorea znají a jeho knihy si koupily miliony lidí, Chomsky během posledního půlstoletí možná zasáhl desetitisíce. V Evropě levicoví intelektuálové vzhlížejí uctivě k Chomskému, předstírajíce, že ho četli, a pohlížejí svrchu na Moorea, předstírajíce, že ho nečetli. Chomsky 7. prosince slaví 75. narozeniny a Mooreovi bude příští rok 50. Přesto mají mnoho společného. Například oba začali svou kariéru jako redaktoři studentského časopisu na střední škole a oba jsou nenáviděni a zesměšňováni pravicovým establishmentem. Oba byli svými kritiky zařazeni mezi "antiamerické" živly. Oba kritizovali obě války s Irákem. A oba mají věrné a oddané následovníky.
Chomsky, syn ruského židovského emigranta, se narodil a vyrostl v intelektuálně stimulujícím prostředí Philadelphie. Již ve dvou letech ho rodiče posílali do experimentální školy a ranou pubertu prožil jako sionistický anarchista. Na univerzitu byl přijat již v šestnácti letech, studoval filozofii, arabštinu a logiku, ale málem školu ještě před dokončením opustil, aby se mohl zapojit do aktivistického politického hnutí v Palestině. Teprve pod vlivem strukturalisty Zeliga Harrise, s nímž sdílel politické přesvědčení, zúžil svůj široký zájem na lingvistiku, v níž o několik let později získal doktorát přelomovou prací vydanou v roce 1957 pod názvem Syntaktické struktury.
Michaelu Mooreovi byly v té době tři roky a vyrůstal v rodině železárenského dělníka irskokatolického původu ve městě Flint ve státě Michigan. Jako mladý skaut získal ocenění za prezentaci o znečišťování životního prostředí velkými společnostmi. V osmnácti letech kandidoval na post do místní "školské rady" (v Americe je většina takových institucí volitelná) s předvolebním slibem, že svou střední školu zbaví stávajícího ředitele. Volby vyhrál a ředitel dostal padáka. Na univerzitě, kde evidentně nenašel svého Harrise, zůstal jen jeden rok a odešel, aby se mohl plně věnovat politickému aktivismu.
Chomsky v té době již vypracoval svou druhou zásadní teorii fungování jazyka a stále aktivněji se angažoval na scéně amerického politického disentu. Ať si o podstatě Chomského lingvistických teorií myslíme, co chceme, nelze jim upřít, že zcela změnily intelektuální i materiální prostředí lingvistiky druhé poloviny minulého století. A přestože tento výrok ponechá naprostou většinu čtenářů zcela chladnými, mnoho současných neokarteziánských představ o povaze jazyka a myšlení se odvolává právě na myšlenkový odkaz Chomského raného díla: pro pana Nováka, účetního z Dolní Lhoty, to například znamená, že mu jeho počítač dokáže zkontrolovat pravopis. Jestli mu ale jednou bude schopen počítač opravdu porozumět (nebo si aspoň nechá nadiktovat dopis), bude záležet především na tom, do jaké míry budou odborníci schopni Chomského překonat
Jádro jeho teorie totiž spočívá v tom, že lidský jazyk lze uchopit pomocí kvazimatematického modelu, který máme už při narození zavařený do mozku. Chomsky první polovinu své kariéry věnoval nastínění právě takového modelu, což v době Manhattanského projektu a nesmírného nadšení pro možnosti počítačů zaujalo jak lingvisty, tak programátory, a nakonec také ředitele grantových nadací. Ze zesměšňované teorie zastávané hrstkou progresivních nadšenců se během deseti let stal intelektuální establishment.
Michael Moore se mezitím stal redaktorem a později šéfredaktorem nezávislého investigativního týdeníku Michigan Voice. V polovině osmdesátých let přešel do levicového periodika Mother Jones, odkud ho po roce za přílišný radikalismus vyhodili, po čemž se krátce angažoval v neúspěšné kampani za zvolení environmentalisty Ralpha Nadera americkým prezidentem.
Noam Chomsky byl v té době na vrcholu své lingvistické slávy s teorií číslo tři a uznávaným politickým disidentem. Zatímco jeho politické názory (kritické k americké podpoře vojensky výbojných režimů od Vietnamu a Chile přes Izrael až po Indonésii) z něj činily nebojácného zastánce utlačovaných, jeho lingvistická teorie na čas zcela převálcovala jakékoli alternativní pojetí povahy jazyka.
Neznamená to, že by se Chomsky aktivně snažil své oponenty utiskovat, ale na jistý čas nebylo vůbec jednoduché pro takový přístup získat finanční podporu (a to nejen v USA) a místa na univerzitách byla k dispozici převážně tzv. chomskyáncům. Jeden kritický sborník z té doby, vydaný bývalým Chomského žákem, se dokonce jmenoval Poznámky z lingvistického podzemí. Chomsky sám však svou práci lingvistickou a politickou naprosto důsledně odděloval.
Michael Moore se takovéto dichotomie obávat nemusel. Zadlužil se až po uši, ale přesto dokončil komický dokumentární film Roger a já, v němž se snažil získat interview se ředitelem nadnárodního koncernu General Motors, který se rozhodl zavřít ziskovou železárnu v jeho rodném městě. Kromě komerčního úspěchu mu to přineslo mnohá mezinárodní ocenění a jistou dávku slávy. Od té doby natočil několik dokumentárních filmů, jeden film hraný (s Alanem Aldou) a získal Emmy za televizní diskusní pořad, který běžel dva roky.
Je zajímavé, že stejně jako Chomsky se i on ke své odborné specializaci (tedy dokumentaristice) dostal přes své politické názory (žertuje, že tak dlouho o tématu svého prvního filmu říkal "o tom by měl někdo natočit film", až to nakonec udělal sám). Jeho filmařská práce a politické zaujetí se však neustále prolínají: Zatímco Chomsky si ve svých lingvistických přednáškách podle svých slov vždy dával pozor, aby se do nich nemísila ideologie, Moore podobnými skrupulemi netrpí. Všechny jeho filmy i knihy i veřejná vystoupení mají silný politický náboj, včetně jeho slavného odsouzení Bushovy zahraniční politiky místo díků pánubohu a rodičům za pomoc při získání Oscara.
Jak Moore, tak Chomsky musejí často čelit kritice obviňující je z neznalosti faktů. Chomského lingvistickým teoriím je vytýkáno, že jsou příliš úzce svázány se systémem angličtiny (přestože on sám hovoří několika jazyky), a jeho teze o tom, že lidé se musejí rodit s vrozenou univerzální gramatikou, protože jinak by se během několika málo let nebyli schopni naučit tak složitý systém, jakým jazyk je, se zdá zcela spekulativní a ignoruje rozsáhlý výzkum, který v této oblasti existuje.
Nesmíme ale zapomenout, že v jazykovědě následují jeho příkladu tisíce odborníků, kteří jeho myšlenky dále rozvíjejí, obhajují a případné "mistrovy" nedůslednosti se snaží zdůsledňovat.
Co se politického aktivismu týče, stojí Chomsky opravdu sám proti mnohým. Protivníci mu vyčítají, že se často mýlí v podrobnostech. Ani co se týče predikcí vývoje, nebyl vždy úspěšný. Například v sedmdesátých letech zastával názor, že problém Izraele lze vyřešit vytvořením jednoho státu, v němž by spolu žili jak Palestinci, tak židovští usedlíci. Historický vývoj se ale (jak se zdá i podle nedávných výroků prezidenta Bushe) vydal právě cestou dvou nezávislých států. Na druhé straně jeho kritika americké podpory indonéskému režimu v potlačování Východního Timoru se ukázala jako víceméně oprávněná.
Jak v lingvistice, tak v politice je Chomsky ale především fenomén, jakási značka, která podobně jako General Motors má pro někoho konotace pozitivní a pro jiného silně negativní.
Také Michaelu Mooreovi odpůrci vytýkají časté faktické chyby, i když stejně jako u Chomského není jasné, do jaké míry jimi trpí jeho argumenty jako celek. Nacházejí u něj ale i chyby logické. Například v oscarovém filmu Bowling for Columbine se mnohokrát ukazuje, jak snadné je získat v USA střelnou zbraň. Moore naznačuje, že kdyby mezi lidmi bylo zbraní méně, snížila by se i zločinnost. Zároveň ale také uznává, že v Kanadě je v oběhu zhruba stejné množství střeliva, ale postřeleno je mnohem méně lidí. Tímto logickým rozporem se však nijak netrápí a vrací se k původnímu argumentu. Jeho poslední kniha byla zase kritizována za to, že víceméně opakovala obsah knihy předchozí.
Chomsky a Moore žijí v naprosto odlišných světech. Chomsky hlavně kritizuje mezinárodní politiku a Moore se soustřeďuje především na politiku domácí. Chomsky dokončil (v pořadí již čtvrtou) teorii lingvistického minimalismu a Moore vede po stadionech kampaň za sesazení George Bushe. Co mají společného, je pocit zodpovědnosti za demokratický proces, za který se donkichotsky (a občas naivně) perou slovem i činem. Oba představují vrchol amerického intelektuálního a uměleckého úsilí, americké upřímnosti a snahy o lepší svět. Tak jen aby jim sloužilo to zdraví!
Lidové noviny, 6. 12. 2003, Dominik Lukeš (lingvista)