Dušan Třeštík
Na vyrovnání s dědictvím minulosti měli Němci padesát roků. Kde jsme my po deseti letech?
Každý má své kostlivce ve skříni. Jejich kosti chrastí v mramorových sálech Vatikánu i v trezorech švýcarských bank. Občas vypadnou a pak se začne každý omlouvat každému. Američané indiánům a černochům v Africe, papež protestantům a židům, Volkswagen otrokům nahnaným nacisty do jeho továren, dokonce i britská královna se omlouvá za smetení Drážďan z povrchu země spojeneckým letectvem roku 1945.
»Vyrovnání se s minulostí« je náhle heslem doby. Nikdo ale dost dobře neví, jak by takové vyrovnání mělo vypadat. Dějiny přece nejdou vrátit zpět, kdo má dnes hasit hranice, na nichž kdysi hořeli kacíři, kdo vyhasí pece Osvětimi? Nejjednodušší je za dějiny zaplatit, tomu pánové ve Volkswagenu a IG Farben rozumějí docela dobře. Není to přece tak špatný obchod, čisté svědomí za pár milionů marek. Nebo je možné obnovit starý status quo, třeba nastěhovat - tak či onak - zpátky Němce vyhnané po válce z Polska a Československa.
Tomu ovšem v Polsku i u nás rozumí sotvakdo. Stejně je tomu se všemi ostatními možnostmi onoho »vyrovnání se«, a tak si navzájem buď účtujeme své viny, nebo se alespoň omlouváme. Dějiny nás tíží všechny bez rozdílu, kupodivu ale nejméně historiky, snad proto, že o nich nejvíce vědí. Není to ale jediný důvod, historikové k tomu mají i své vlastní a dobré důvody.
Ve Frankfurtu nad Mohanem skončil minulý pátek veliký kongres Svazu německých historiků s 3000 účastníky a 270 proslovenými referáty. Monstrkongres jako mnoho jiných, mnoho vypité kávy, mnoho řečí a nejvíce oficiální nudy, řeklo by se. Tentokráte tomu ale bylo ve Frankfurtu jinak. Mluvilo se totiž - poprvé od konce války - o aktivní, ba horlivé účasti cechu historiků na nacismu. To by ale nebylo konec konců to nejhorší, minulost zůstává minulostí, tady ale šlo o současnost.
Ukazuje se totiž, že téměř všichni dnes významnější profesoři jsou žáky těch velikánů německé historické vědy, kteří jako mladíci psali memoranda o nutnosti a o metodě »odžidovštění« dobytých polských měst, jež použil poté Eichmann při »konečném řešení«. Když se tedy předseda svazu ve svém úvodním vstupu zeptal účastníků: »Jak mohlo dějepisectví Spolkové republiky mlčet o nacistické minulosti svých předních reprezentantů? Jak jsme mohli žít s přikrášlenými biografiemi?«, ozval se v sále jak potlesk, tak pískot. Mnozí se prostě nemohli smířit s tím, že vynaložili vlastní vědecký život na něco tak pochybného, většina ale s položením této otázky souhlasila.
Někteří požadovali v duchu módní »omluvománie« dokonce formální omluvné prohlášení svazu, naštěstí to ale nebylo přijato. Jednak by takový, o padesát let opožděný antifašismus mohl působit jen směšně, jednak k němu svaz historiků prostě ještě nemá dostatečnou vnitřní legitimaci. Okřídlené rčení »Kdo jednou myslil hnědě (nacisticky), už nikdy jinak myslet nebude«, které ne náhodou souzní s naším »Starého psa novým kouskům nenaučíš«, samozřejmě takto jednoduše neplatí. Přesto je poznání, že jsem byl formován učiteli, kteří možná byli ve skrytu duše stále hnědí nebo nahnědlí, znepokojivé a ještě horší je, že takto podezřele byla formována i ta věda, kterou jsem vyznával a provozoval.
Posláním historiků je zkoumat pokud možno nestranně minulost a dávat odpovědi na otázky, co tato poznaná minulost znamená pro současníky. Jaké, jak kvalitní mohly být odpovědi takovýmto dědictvím nahlodané vědy? Co říkali němečtí historikové svému národu, když se jich ptal, kým je a kam kráčí? Nic, řekl jeden z účastníků kongresu: »Němečtí historici se zabývají jen sami sebou a to také odpovídá jejich velice vysoké společenské izolaci.« Je to - podle mého soudu, s nímž moji němečtí kolegové nemusejí souhlasit - zase vina oněch více či méně přihnědlých starých pánů. To oni izolovali německé historiky od vlastní společnosti a ponechali ji na pospas jejímu kultu marky, oni to také byli, kteří izolovali německé historiky od světa, samozřejmě především od Západu, zcela v tradicích »správně německého« odporu proti západnímu liberalismu.
Smutné konce, chtělo by se říci českému historikovi, který si může stěžovat na cokoliv (třeba na desetinu platu svých německých kolegů), jen na izolaci od své společnosti ne. Dá se to ale říci i jinak, je možno mluvit o potěšitelných začátcích. Potěšitelná je tato revoluce proti otcům pro naše německé kolegy, ale i pro nás. Poprvé po válce se totiž setkáváme, konečně bez postranních myšlenek a bez často obtížně skrývaných resentimentů, na půdě společných hodnot a na společném hřišti mezinárodní vědy. Nejde ale jenom o historiky, jde o německou společnost. Rádi tvrdíme, že je dávno demokratická a evropská. To je samozřejmě pravda, avšak - jak vidno - s menšími výhradami. Rozhodující tu zřejmě nebyla řízená převýchova v padesátých a šedesátých letech, ale právě tato »revoluce proti otcům« let sedmdesátých až devadesátých.
Abychom ale neviděli jen břevno v oku bratra svého: Co kdybychom si tak početli v Cibulkových seznamech a spočítali, kolik je v nich českých historiků? Nebo se podívali pozorněji do nových učebnic dějepisu? Viděli bychom, že se sice změnilo hodnocení, ale myšlení za ním zůstalo stejné. Nejsme náhodou stejně narůžovělí jako ti na Rýně a na Labi nahnědlí? Měli jsme na takové zamyšlení deset let, Němci padesát. Kdy přijde česká revoluce proti nám - otcům?
Zemské noviny, 19. 9. 1998 - str. 6