Už je to tak, Hospodin se na Čechy rozhněval a seslal na ně zmatení jazyků. Věděl dobře, co dělá, už když za trest znemožnil stavitelům věže, aby se mohli domluvit. Lidé, kteří si nerozuměli, nemohli spolu žít, a proto byli nuceni stvořit si jazyky a národy, národy jsou trest Boží. Nejinak je tomu teď tady v Čechách. Nikdo tu už nerozumí druhému, budeme si muset za trest stvořit různé jazyky a k nim národy. Už teď jsou tu prý nejméně dva, jeden je zatuchlým, stařecky zlým národem staročeského jazyka a krve a druhý je nějakou nepodstatnou lokální variantou národa evropského svaté říše bruselské. Jeden prý má své pudově sobecké, nemravné národní zájmy a druhý něco takového už dávno s radostí obětoval na posvátný oltář Evropy.
Tak vypadá zmatení, má-li v tom všem být vůbec nějaký smysl, musíme se především dohodnout na pojmech. Buď budeme používat standardního pojmosloví společenských věd, nebo budeme nadále jen blábolit. Tak tedy: národ je v zásadě dvojího historického typu. Prvním je francouzsko-anglosaský národ, který splývá se státem, ale není s ním totožný. Druhým je německo-středoevropský národ založený na jazyku a "krvi". Ten stát vlastně nepotřebuje, vystačí si sám.
Národní zájmy (national interests) jsou výhradně, pouze a bez výjimky a vždy zájmy národa prvního, občanského typu. Ideální představa je taková, že občané se spojují a zřizují si stát, kterému svěřují správu a ochranu svých společných zájmů. Kdyby je neměli, nemuseli by si nic takového pořizovat. Takto vzniklému společenství říkají národ. Nenazývají je státem, vládu (government, administraci) pečlivě odlišují od národního společenství občanů. S národem jazyka krve to nemá nic společného, ten přece nevzniká tak nemravně účelově, "pragmaticky", nýbrž prý "přirozeně", "rodem" a "krví".
Kronikář Kosmas si představoval svůj národ pragmaticky jako společenství, které na počátku svých dějin uzavřelo s Přemyslem Oráčem a jeho potomky jasnou smlouvu o svých zájmech. Pak však přišli obrozenci, kteří přesvědčili ještě neexistující národ, že nic takového není třeba, že stačí zpívat národní písně a podporovat chudé literáty. Lidé jim to uvěřili, probudili se ze spánku a stali se národem. Začali čile podnikat, bohatli a učili se v obecních zastupitelstvech úspěšně demokracii, stále však dbali na to, aby také chodili na plesy v čamarách a akcie svých společností zdobili mistrem Janem. Postavili si (za peníze vídeňských bank) Zlatou kapličku a Slavín. Nečetní realisté jako pan profesor Masaryk jim to sice kazili, nic však s národem nepořídili. Tak bývalo (a sotva mohlo být jinak), ale samozřejmě už dávno není.
Naše potíž je v tom, že ačkoliv objektivní sociologická fakta jasně ukazují, že jsme už dlouho občanským národem západního typu, neuvědomujeme si to a máme o sobě pouze nesmyslné představy zděděné po obrozencích. Za ty si navzájem nadáváme, místo abychom se racionálně domlouvali na svých reálných společných zájmech. Musíme si svůj národ vymyslet po obrozencích znovu, tentokráte však jako skutečný, ne virtuální. Národ by pak měl přestat být neslušným slovem, měl by se stát i v našich představách tím normálním a obyčejným, čím je všude v Evropě - pragmatickým společenstvím občanů, kteří se spolu domlouvají (lhostejno zda jedním či více jazyky) na svých zájmech a budou se o tom domlouvat i s ostatními obdobnými národy tady v Evropě, která přece není reálně ničím jiným než takovýmto vyjednávacím fórem.
Možná to není nic příliš vznešeného, taková přízemní, ošklivě účelová je však demokracie. Uvědomíme-li si to, snad se nad námi Hospodin slituje a sejme z nás babylonské prokletí.
Autor je historik
MF Dnes, 05.06.2002 - str. 08