Když jsme v listopadu 89 tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na náměstích odzváněli konec starých časů, nevěděli jsme ještě, že zvoní hrana také Masarykovu Československu. Nic takového jsme si nepřáli a nepřejeme si dodnes, jenomže dějiny se podle našich přání řídí jen výjimečně. Je možno je postrčit, jdou ale nakonec vždy tam, kam jdou a ne tam, kam bychom chtěli, aby šly. Ti, kteří se tehdy shromažďovali na bratislavských a jiných slovenských náměstích, měli o starých časech poněkud jinou představu a postrkávali dějiny také trochu jinam, až se nakonec daly úplně opačným směrem než naše. Poslední volby to předvedly neúprosně, ukázaly, že pomlčka mezi Česko - Slovenskem neposkytuje oddech, že je tvrdým rozdělovníkem místo spojovníkem.
Pokud se nám před dvěma a půl lety zdálo, že jsme se konečně, alespoň na čas, vyhnuli tomu nevyzpytatelnému proudu dějin, který se přes tuto nešťastnou střední Evropu přeléval z východu na západ a ze západu na východ ve všech, zvláště však v moderních stoletích její existence, víme nyní, že to byla neodpustitelná naivita. Z řeky času nikdo nikdy nevystoupí a náš čas je tady ve střední Evropě časem dějin. Dějinnost totiž není nutně příznakem času, ve Francii se politický čas měří střídáním stále stejných "republik", ve Spojených státech je to proměna časů určovaných životním stylem, v Británii jsou nad změny vůbec povzneseni, my však žijeme mezi jednotlivými, neopakovatelnými válkami a převraty všeho druhu, stále začínáme znovu na spáleništích válečných i morálních, nic tu netrvá tak samozřejmě jako jinde ve šťastnějších zeměpisných šířkách a délkách, vše je třeba obnovovat a tedy především zdůvodňovat, vždy znovu a znovu. To jsou naše dějiny. Nejsou plynutím ani trváním, jsou řetězem větších či menších katastrof (to z pohledu pesimisty) či stálé výstavby (po oněch katastrofách - to z pohledu optimisty). Dnes nás dostihly výjimečně naše vlastní dějiny, nepřijely tanky, nejedná se o nás bez nás, můžeme si za vše, co nás čeká, sami. Založili jsme v roce 1918 tento dosud trvající stát tak, jak to bylo tehdy vůbec možné, na těch pohyblivých píscích, na nichž stojí střední Evropa a je sotva naší (Masarykovou) vinou, že se nám přece jen pečlivě cementované základy pohnuly. Zprvu jsme trhliny jen registrovali, pak jsme se je pokoušeli slepovat a nyní se už jen bojíme, aby nám chatrný dům nespadl na hlavu dříve, než se z něho vystěhujeme.
Co se vlastně stalo a jak je v českých zemích?
Jsme tím stále ještě poněkud zaskočeni, pokusme si tedy objasnit, co se vlastně stalo a jak vypadá současná situace v obou republikách. V českých zemích dominuje téměř bezvýhradně to, co se označuje jako hospodářská reforma a co je z širšího historického hlediska jen součástí velkého procesu modernizace společnosti, který byl započat již v 19. století a po únoru 1948 byl vlastně jen přerušen, takže reforma je jeho dovršením. Jde v podstatě o dohnání té modernizace, kterou prodělala západní Evropa po druhé světové válce, přičemž startovní bloky jsou pro nás poněkud posunuty a pokřiveny dědictvím komunistického experimentu. To není v žádném případě jen záležitost rozvoje hospodářství, zrovna tak důležité jsou společenské a myšlenkové aspekty tohoto komplexního procesu. Důležité také je, že tu v zásadě nejde o nějaký revoluční zásah (třebaže současné společenské změny jsou obrovské), ale v zásadě o organický proces navazující na situaci před socialistickým experimentem. Je totiž až překvapující, jak v podstatě hladce (opět oproti zdání) téměř všechny tyto procesy v českých zemích probíhají, alespoň v tom smyslu, že nenarážejí na žádné zásadní a nepřekonatelné překážky.
Je tu sice stále ještě poměrně silná skupina komunistických pohrobků reálného socialismu a nově i výrazná skupina vykolejeného sociálního odpadu, špinavé pěny překypující z kotle společenských proměn, ty jsou však daleky toho, aby udávaly tón a cokoliv podstatněji ovlivňovaly. Také to, co se jeví jako pravicově - levicová polarizace, není tak podstatné, jak se oběma stranám zdá. "Revoluční", či přinejmenším "pokroková" je ostatně právě pragmatická a programově neideologická pravice a "konzervativní" je levice, soustřeďující se stále výrazněji okolo sociální demokracie, která se pouze potřebuje rychle zbavit prognosticko-hereckých výstřelků a nakonec i profesorské moudrosti, odtažité ode všeho, především od politiky, aby mohla hrát svou roli normálně fungující levicové opozice. V každém případě není vyloučeno, že se poměrně brzy vytvoří zdravá politická struktura, založená na vzájemném korigování se "pokrokových" a "konzervativních" stran, sjednocených na základním souhlasu s nezbytností široce pojaté modernizace.
Demokratická většina české společnosti je tedy v zásadě jednotná a z tohoto hlediska ustupují hlučné pravolevé spory o tempo a způsob reformy do pozadí, i když - a to je třeba přiznat -levice zatím nikdy a ničím nedokázala skutečně přesvědčit, že její způsob reformy nepovede do polské pasti ztráty tempa, a tím i sociálního konsensu. Nervozita pravice je proto zcela oprávněná. To je ale spor o reformu - byť jakkoliv osudovou - a ne o modernizaci. V politice je taková shoda v dalších cílech velmi důležitá, protože poskytuje základnu pro jednání a dosažení kompromisu. Pravice i levice jí však využívaly zcela nedostatečně a uvědomily si ji vlastně teprve tehdy, když Slovensko odmítlo nejenom jeden způsob reformy, ale i modernizaci vůbec, přičemž se ovšem levice dala vmanévrovat do nešťastné, v zásadě obstrukční taktiky, vyhovující pouze komunistům.
Myšlenkově by se pravicově - levicová polarizace měla projevit jako protiklad mezi pravicovým liberalismem a levicovým etatismem a kolektivismem, to se však kuriózně zkomplikovalo nástupem tradicionalistického fundamentalismu křesťanského zabarvení a ultrapravicového nenávistného jakobínství, takže liberálové se vlastně ocitli na "pokrokové" levici oproti sociálně demokratickým "konzervativcům" a křesťanským či jakobínským fundamentalistům. Důležité je v této souvislosti to, že vznikla skutečně moderní křesťanskodemokratická strana, pro niž je nepřijatelný sektářský fundamentalismus a která zároveň nevidí v liberalismu pouze ďáblovo kopýtko. Paradoxem je však to, že ta liberální pravice, která je u moci, se ve svém upřímném odporu k "intektuálštině" odmítá k liberalismu přiznat (líbila by se jí decentní nálepka konzervativismu) a ti intelektuálští liberálové, kteří se jimi cítí, volby prohráli nebo téměř prohráli. Je to vpravdě babylónské zmatení jazyků, nejenom tady v Praze, matce měst českých. Nedávno se mi přiznal jeden varšavský přítel: "Jsem 'levičák', který ze všech sil bojuje za radikální reformu, za kapitalismus, proti pravicovému klerikálnímu socialismu."
Stejně málo přehledná je situace sociální jak momentální, tak předvídatelná. Volby ukázaly masivní podporu pravici a zároveň její menšinové, ale rozhodné odmítání. Tato menšina je, s velmi důležitou výjimkou Prahy, nejsilnější v tradičních průmyslových oblastech, které volily jednak staré komunisty, jednak novou stranu bezhlavého protestu. To se dalo očekávat, jde tu o ty, kteří jsou v modernizačním procesu předurčeni k prohrávání, varovné jsou ale odmítavé postoje venkova, ukazující, že zde reforma přinesla zatím jen málo přesvědčivé výsledky. Důležité je to proto, že zatímco problém sociální restrukturalizace průmyslových oblastí je v rámci "klasického" modelu modernizace, jak v Evropě probíhala v posledních několika desetiletích, v zásadě řešitelný, nelze to tak jednoznačně říci o problému zemědělského venkova. Pokud tedy setrváme v tomto "klasickém" rámci, lze sice očekávat i nárůst podpory modernizace i v průmyslových oblastech, na venkově však spíše její další odmítání. Vcelku je ale sociální podpora pro modernizaci v českých zemích dostatečná, i když poměrně křehká.
Není to dáno jenom dosavadními úspěchy reformy, ale v nemalé míře tím, že společnost českých zemí - oproti očekávání mnohých - si zachovala historické dědictví slibně se rozvíjející modernizace, která již koncem minulého století dosáhla lepšího evropského standardu. Nelze sice říci, že čtyřicet let socialistického experimentu bylo jen pouhou epizodou a že nezanechalo hluboké a těžko odstranitelné stopy, na druhé straně je však až překvapující, jak celkem hladce a bez větších problémů, nenásilně a organicky, vplynuly české země do poměrů občanské společnosti. Žádné zásadní problémy nebyly ani s demokratizací. Obecné povědomí o základních principech demokracie sice zdaleka nedosahuje žádoucí úrovně, chápeme je však jako samozřejmé a obecně uznávané hodnoty, protikladné tomu kolektivistickému, většinou nacionálně zabarvenému populismu, který je vydáván za demokracii v zemích "východního" typu. I ten zde ovšem existuje, je však evidentně okrajový.
A nyní - jaký je obraz Slovenska?
Slovensko poskytuje prakticky ve všem zrcadlově převrácený obraz. I ono je pod dominantním vlivem svého historického dědictví, to je však úplně jiné než české a moravské. Bylo sice poměrně nejvíce urbanizovanou částí starých Uher, nezachytilo však nástup industrializace a modernizace v minulém století, takže do Československa vstupovalo jako zaostalá agrární země bez významnějšího průmyslu a téměř beze zkušeností s občanskou společností. První republika stačila za dvacet let své existence položit jen první základy modernizace. Skutečnou industrializací prošlo Slovensko, podobně jako ostatní převážně agrární země reálného socialismu, od šedesátých let tohoto století. Ta však nemohla vést k sociálním důsledkům srovnatelným s industrializací 19. století v českých zemích. Místo občanské společnosti vytvořila "osamělý dav" nejistých jedinců, vytržených z přirozeného venkovského prostředí, snadno manipulovatelných lidmi a idejemi totalitárního typu, tedy takový, jaký existoval téměř všude v sovětském bloku. Na Slovensku byla tato málo strukturovaná a atomizovaná společnost vcelku spokojena se svými jistotami skromného blahobytu zaručovaného reálným socialismem, jeho konec proto přijala spíše s překvapením. Vnímala to jako zásah z Čech, podpořený "federálními" slovenskými inteligenty. Reformu takto vnímanou proto odmítla, odmítla však zároveň ve jménu tradičních hodnot agrárních společností (smíšených s dědictvím reálného socialismu) i jakoukoli modernizaci "západního" typu, vnucovanou "federálem". Toto odmítání modernizace splynulo s nacionalismem obranného typu, jemuž nezbývalo nic jiného, než požadovat vlastní stát, který by poskytl kýženou ochranu před modernizací. Skutečná politická vůle však za touto ideou nestála. Nejasná idea národní suverenity proto degenerovala v projekt sice samostatného slovenského státu, chráněného před českou modernizací, zůstávajícího však za ní v bezpečném závěsu v jakémsi rámcovém Česko - Slovensku, které by na sebe zároveň vzalo tu část zodpovědnosti za samostatnost, kterou nechce Slovensko samo nést. Jako politická idea to patří do "východního" folklóru, kde je přání běžně vydáváno za skutečnost a kde je iracionalita samozřejmým základem politiky. V tomto případě ovšem tento "spravedlivý", i když nesmyslný požadavek narazil na českou poněkud kupeckou racionalitu, takže Slovensko bude muset svou samostatnost přijmout jako holý, za ničím neskrývaný fakt.
Budeme to ovšem muset přijmout i my, obyvatelé Čech, Moravy a Slezska. Československo zaniklo již ve volbách, protože se tu diametrálně rozešly nejzákladnější projekty obou společností do budoucnosti a zánik České a Slovenské federativní republiky bude již jen důsledkem. Země na východ od Bílých Karpat již definitivně spadla do toho, co se zjednodušeně nazývá Balkánem, na západ od nich však také něco zbude. Nebude to ani staré Československo v žádné podobě, ani žádný Zbytkostan obývaný sirotky po Československu, musí to být nový, od základů nově založený stát.
Vyjasňování českého státu
Bude to již třetí pokus. Ten první, Boleslavův z roku 935, byl úspěšný, i když na jeho počátku stála vražda. Vydržel totiž fakticky až do Bílé Hory a státoprávně až do Marie Terezie, tedy asi tři čtvrtiny tisíciletí, což je v evropském měřítku celkem slušný výkon. Druhý, Masarykův, vydržel necelé tři čtvrtiny století. Jednoduchá extrapolace této sekvence by mohla třetímu pokusu, tomu našemu, předpovídat trvání tři čtvrtiny desetiletí, tedy asi dost zřejmé fiasko.
Není však ani třeba být pověrčivými, abychom si dělali starosti. Tato náhodná shoda klade i skutečnou a vážnou otázku: na jak dlouho, s vědomím jaké historické dimenze se zakládají státy? Rozumná manželství se uzavírají na celý život, to víme všichni (i když se podle toho ne vždy řídíme), a dáme proto asi za pravdu Janu Sokolovi, když (v 6. čísle letošní Přítomnosti) tvrdí, že státy by se měly zakládat na věčnost (i kdyby to mělo být jen "jakoby" na věčnost). Profesor Jan Křen je (na stránkách Lidových novin) znepokojen z podobných důvodů, také on postrádá v pragmatické, krátkodobě zacílené přímočarosti, s níž se (na obou stranách, koalice i opozice) český stát zakládá, vědomí širší zodpovědnosti před dějinným rozměrem, který mu náleží. O potřebě pocitu širší, vnitřní odpovědnosti, jakožto rámce perspektivnosti a skutečné životaschopnosti nového státu v nejenom blízké, ale i další budoucnosti, mluví (v Lidových novinách z 11. září) naléhavě Václav Havel.
Má samozřejmě pravdu, když říká, že tržní ekonomika, přinášející blahobyt a prosperitu, nemůže být sama o sobě smyslem či ideou českého státu, pravdu má i Jan Sokol, když se svou "česky britskou" rozumností poukazuje na to, že stát stojí na důvěře občanů v něj (i v takové věci, jako je měna garantovaná státem), která nemůže být časově či jinak podmíněná a musí tedy počítat se státem "na věčnost". Pravdu má i Jan Křen, když připomíná rizika, s nimiž se operace zakládání státu v dějinách setkávala a která příliš bezstarostně přecházíme.
Proti všemu zdání však mají pravdu i ti, kteří namítají (jako Václav Klaus), že čas nečeká, že je třeba jednat hned a nyní, třeba i s pouhou nejbližší perspektivou. To už je v povaze pravdy, že sice neexistuje, že však je nalézána, tak jako ve středověku (a v anglosaských zemích dodnes) neexistovalo právo v podobě obecných, závazně platných zákoníků, nýbrž bylo případ od případu "nalézáno" rozumnými a čestnými muži na soudech. (Právo a pravda jsou ostatně slova sourodá. Metoděje pozval Rostislav na Moravu proto, aby tu "napravil pravdu", tj. boží zákon, a nejstarší ruské soubory právních pravidel se jmenovaly Pravdy.)
Pravda není pouhá shoda se skutečností, taková shoda je pouhou správností, pouhým předpokladem pravdy. I rozumní a čestní muži se ovšem mohou mýlit. Čestné a citově plně pochopitelné lpění na zachování Československa je dnes naprosto jasně nesprávností, protože odmítá vzít na vědomí skutečnost (a využívání těchto citů je nečestné, to na adresu politikařící opozice). Totéž platí o těch čestných, kteří tvrdí, že nejsprávnějším způsobem rozdělení Československa je referendum. To vypadá jako samozřejmá pravda, fakta ale ukazují, že by to nevyřešilo nic, stát by v žádném případě nezachovalo a jen by zvýšilo rizika "balkanizace" naší situace. Nesprávnost, neshoda s fakty nemůže být pravdou, pravdu tu tedy má Václav Klaus.
Ne každá pravda, a vlastně jejich naprostá většina, je však takovouto evidentní správností. Fakta nejsou nejčastěji zjevná ani zjistitelná, musíme tedy spoléhat na to, že pravdy budou "nalézat" čestní a rozumní muži na základě této své podvojné kvalifikace. Budeme si muset zvyknout na to, že budou různé a často i protichůdné. V našem babylónském zmatení jazyků, v situaci, kdy každý vidí v jiném názoru názor nepřátelský, kdy se používá bez jakýchkoliv rozpaků primitivní pravolevé optiky na vše beze zbytku, se to zdá nemožné. Ti muži činu, kteří by v různosti pravd rádi viděli prázdné inteligentské mudrování (a kterým proto vyhovuje dělení na "přítele" a "nepřítele"), se tím vzdávají nároku na pravdivost a tedy i věrohodnost. Pravda totiž není přítelem nikoho, jen sebe samé.
To je naše hlavní starost. Zdá se totiž, že domluvit se nemohou nejenom političtí protivníci (ačkoli, jak jsme si výše řekli, k tomu mají všechny předpoklady pro své další cíle, které jsou, přese všechno, společné), ale ani političtí spojenci. Je to způsobeno především tím, že skutečná myšlenková polarizace se nekryje s politickou. Na to není žádný jednoduchý recept. Jediný opravdu reálný nabízí ve své nedávno vyšlé knížce (Kapitalismus a občanské ctnosti) Václav Bělohradský: "Nic se nedá dokázat, nic nevyplývá nutně z nějakého nepochybného principu, ale o všem se dá pochybovat. Je tedy třeba nastolit prostředí, v němž ideje snadno vznikají, ale nesnadno přežívají, protože jsou vystaveny neustálé a nepředvídatelné kritice ze strany nekonečného množství lidí." Jde o prostředí, v němž se pravdy nalézané rozumnými a čestnými muži rodí jako houby po dešti, konkurují si, navzájem se ruší, jejich vektory se ale skládají v jakousi výslednici. Bude jistě provizorní, bude ale nejbližší k té pravdě, kterou vůbec můžeme svým rozumem nalézt. Předpokládá to jakýsi "trh pravd", zvláštní prostor pro ně - třeba i tento Prostor.
Potřebujeme ho právě teď a právě zde, protože si potřebujeme dělat starosti se svou budoucností, se svým státem. Potřebujeme nalézt něco, co se podobá pravdě (je pravděpodobné) ve vztahu k této naší situaci. Děláme totiž něco, co se - do třetice všeho dobrého - podařit prostě musí, nechceme-li zůstat pouhými sirotky po Československu - nebo dopadnout ještě hůře.
Prostor, 29. září 1992
Dušan Třeštík, PhDr., CSc.
je historik a esejista, člen Centra medievistických studií, Centra pro
teoretická studia, Vědecké rady Akademie věd ČR, nositel ceny Učené společnosti
za rok 2002 v kategorii vědecký pracovník, který se věnuje českým dějinám
a píše o nich zajímavé knihy.
("Počátky Přemyslovců", "Mysliti dějiny", "Češi,
jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci", "Vznik Velké
Moravy").