Můj kolega kandidát do Senátu na Praze 4, pan docent Ježek, mi nabízí, abychom převlékli dresy a místo za levici a pravici kopali za proužkované a puntíčkované. Vážím si jeho dobré vůle. Jenže mně nejde o slova. Ani ve svých článcích, ani v knížce Průvodce po demokracii nepopírám oprávnění dělení na levici a pravici. Jen zdůrazňuji potřebu vycházet v politickém myšlení ze skutečných postojů a praxe, ne z nálepek.
Rozdíl mezi panem docentem Ježkem a mnou se opravdu dá označit jako rozdíl levice a pravice. Protože v Americe jsem se seznámil s "mafiánským" kapitalismem, vítal jsem pád komunistické totality v Československu jako příležitost k budování vyspělé demokracie skandinávského typu, demokracie se sociálním a ekologickým svědomím.
Proto jsem se vrátil bez nároků na restituce, privatizace či odškodnění a dal jsem se do učitelování s představou, že se podílím na obrodě národa. Pan docent Ježek chápal pád totality jako výzvu k budování kapitalismu v Čechách a notně se o ně zasloužil, se vším všudy. Tak dobře, nazveme to "levicový" a "pravicový" postoj.
Jenže jakmile mi lidé přilepí nálepku "levicový", oprávněnou v tomto smyslu, začnou mi přičítat postoje, které naprosto odmítám. Třeba sympatie k minulému režimu, vulgaritu režimního tisku, ochotu k násilnému inženýrství lidských duší, ač s tím vším jsem celý exilový život zápasil.
Ostatně pan docent, ač pravicový v budování kapitalismu, by nepochybně odmítl všechno, co tato nálepka naznačuje celosvětově - sklon k násilným řešením, sympatie k fašismu a nacionalismu, asociální postoj k sociálním problémům. Nic z toho bych panu docentovi nepřičítal, a proto váhám a nálepkou "pravicový", ač pan docent je na ni hrdý.
Vážím si zkušeností pana docenta v politické praxi období divokého kapitalismu, které dnes nese jméno jeho knihy. Své zkušenosti jsem čerpal ve zcela jiných podmínkách. Přesto stejně jako on jsem si vědom, že politická praxe vyžaduje stálé vymezování vůči druhým a hledání společných řešení s nimi.
Protože jsem vzděláním humanista, a ne technik, jde mi však nejen o politickou praxi, nýbrž také o politické myšlení. Jde mi o základní postoj hledání dohody a co nejširší občanské podpory, ne jen podpory 51 procent těch, kdo zrovna přišli volit v daných volbách.
Jsem přesvědčen, že jako politická praxe potřebuje vycházet od občanů a voličů, tak politické myšlení potřebuje vycházet ze skutečností, z postojů a přístupů k problému, ne z odtažitých nálepek.
Proto vybízím - nemyslete na chvíli na levici a pravici. Myslete na změnu, ke které došlo v této zemi rozhodnutím budovat klasický kapitalismus podle von Hayeka místo skandinávské demokracie se sociálním svědomím. Promyslete ji se vším všudy, od možností prudkého vzestupu, které otevřela zdravým a dravým, až po postavení penzistů a vyděděných.
Pak si položte otázku: Je to to, co jsme si přáli, když jsme cinkali klíči? Volte podle toho. Pokud věříte, že opravdu máte, co jste chtěli, volte ty, kdo to budovali. Pokud to není, co jste chtěli, volte ty, kdo se to v této zoufale vytunelované zemi snaží zachránit. I když i oni jsou lidé a dělají chyby, volte, oč usilují.
(Autor je emeritní profesor UK a kandidát ČSSD do Senátu za Prahu 4)
Právo, 10. 9. 2004