V současné době probíhají uvnitř komunistické strany diskuse o tom, kdo je hlavním politickým protivníkem a kdo spojencem KSČM, - a to jak v ohledu strategickém, tak i v rámci dané taktické etapy politického zápasu. Objevují se názory, že "se sociální demokracií nikdy!" a stejně tak jsou velmi frekventované představy, že alespoň taktickým spojencem je ODS - svým "euroskepticismem" v otázce vstupu do Evropské unie. Myslím si, že o racionálním smyslu těchto představ, - které nalézají výrazný ohlas na komentátorské stránce Haló-novin -, lze s úspěchem pochybovat.
Vnímavý pozorovatel politického vývoje v České republice po parlamentních volbách 2002 si musel zajisté povšimnout, že po volbách vzniklá vládní koalice má čtvrtého člena, který v ní hraje rozhodující úlohu. Je jím strana Václava Havla. Je to zvláštní, neobvyklá, vskutku "postmoderní" politická strana. Přesnější by bylo říci, že se spíše jedná o mocenskou vlivovou strukturu, v níž ční politická figura Havlova jako vrcholek ledovce. (Svéráz této politické strany spočívá i v tom, že se v ní členové nemusejí platit žádné členské příspěvky - naopak ona vyplácí "příspěvky" svým členům na mocenských rozhodovacích postech).
Tato skutečnost mne vede k úvaze, není-li základním protivníkem neprivilegovaných sociálně ekonomických skupin, především dělnické třídy a šířeji i naprosté většiny českého národa (a tím i strategické a taktické politické linie komunistické strany, jež zájmy diskriminovaných sociálně ekonomických skupin prosazuje) to, co bych souhrnně nazval "havlofašismus". Havlofašismus je společenský jev svérázně český, zároveň však má obecné zákonité rysy systému sociálně ekonomického a politického vládnutí kompradorské lumpenburžoazie ve všech "postkomunistických" zemích. Havlofašismus v žádném případě nestojí a nepadá s osobou Václava Havla - podobně jako svého času stalinismus v žádném případě nestál a nepadal s osobou Josefa Stalina.
Genezi havlofašismu nutno spatřovat v třídně sociální strukturaci reálného socialismu. Zbytnělá lokálnost vlastnické subjektivity třídy řídícího aparátu reálného socialismu se projevovala i ve vzniku deficitního hospodářského mechanismu, který způsoboval, že tato třída obrůstala dalšími privilegovanými sociálně ekonomickými skupinami z oblasti obchodu a služeb, jejichž příslušníci neměli již neměli se socialismem nic společného ani formálně, přihlášením se k oficiální ideologii. Právě tito "zelináři" - a Václav Havel nikoli náhodou kreslí ve svém eseji Moc bezmocných obraz právě takovéhoto "zelináře" jako svérázné společenské figury - tvořili sociálně třídní základnu militantně antikomunistického havlovsko-bendovsko-rumlovského křídla disidentského hnutí. (Folkový zpěvák Karel Kryl kdysi trefně poznamenal, že Václav Havel nikdy nerozuměl dělnické třídě). Rozklad a transformace nomenklaturní vlastnické a mocenské elity reálného socialismu umožnil těmto vyloženě parazitním sociálně ekonomickým skupinám stát se po mocenském převratu v roce 1989 privatizátory a restituenty. Mocenský převrat posiloval zároveň parazitní rysy u "transformace schopných částí" třídy řídícího aparátu reálného socialismu, které ve vztahu ke globalizovanému kapitalismu nemohly hrát jinou než podřízenou, závislou vlastnicko-třídní úlohu.
Sociální vrstvu, k níž bezprostředně náležel Václav Havel a jeho souputníci z militantně protikomunistického křídla disidentského hnutí, lze označit za maloburžoazní lumpeninteligenci. Pro sociálně filosofickou doktrínu těchto lumpenintelektuálů bylo typické, že vůbec neusilovali o pozitivní překonání systému reálného socialismu, ale o jeho prostou negaci a návrat ke kapitalismu coby "přirozenému" společenskému řádu; v tom byl sociálně třídní obsah koncepce tak zvané "konzervativní revoluce". Kapitalistická "občanská společnost" měla být pramenem hotových receptů na řešení všech společenských problémů, které nastanou po "pádu totality". Po listopadu hovořil například Václav Havel o tom, že československé hospodářství se má navrátit zpět od "totalitní neekonomiky k normálně fungující tržní ekonomice". K těmto maloburžoazním lumpenitelektuálům náležel i Václav Klaus, stoupenec teorie o samočinně blahodárném působení "neviditelné ruky trhu".
Tak se zformovala polistopadová kompradorská, lumpenburžoazní finanční, vlastnická a mocenská oligarchie. Havlofašismus je tedy typ třídně sociální strukturace závislého, úpadkového kapitalismu, v níž hrají dominující roli parazitní, lumpenburžoazní sociálně ekonomické skupiny, jež blokují nejenom pokusy o každou revolučně demokratickou systémovou změnu, ale i realizaci pokrokového civilizačního potenciálu kapitalismu samotného (které souvisejí s rozvojem tak zvaného "cognitariárního" proletariátu). Je to havlofašismus, který způsobuje, že česká dělnická třída strádá ani ne tak od kapitalismu, jako spíše od toho, že kapitalismus v České republice (a v dalších "postkomunistických" zemích) není dostatečně rozvinut.
Havlofašismus souvisí se základní kategorií postmodernismu, jíž je nicota, prázdnota, zdání. Tyto kategoriální formy lze zajisté nalézti i v modernistickém teoreticko-praktickém systému vztahů člověka a světa. Zde jsou však vždy v jednotě a v korelaci s plností, podstatou, skutečností. Například v hegelovském filosofickém systému je bytí totožné s nic v logice a zdání je momentem, jedním z určení podstaty - jako nic, které existuje. V postmodernismu jde o nicotu, prázdnotu, zdání "o sobě a pro sebe".
V hegelovském systému se zdání jako jeden z momentů rozvoje určení, podstaty, skutečnosti manifestuje ve slově vědecké teorie. U Heideggera se "nicující nic" odívá slovem nového mýtu. V havlofašistické verzi postmodernismu se prázdnota "o sobě a pro sebe" odívá hávem kýčovitého žvástu. A to žvástu znějícího humánně a demokraticky, či dokonce "levicově", žvástu "sociálně a ekologicky orientovaného". Kýčovitý žvást o "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" byl skvělou ideologickou fasádou "nepolitické politiky", která rozbíjela společný stát Čechů a Slováků, nečinně přihlížela výprodeji národního majetku, podporovala "humánní bombardování" Jugoslávie a nyní podporuje plánovanou agresi severoamerického imperialismu proti Iráku.
Václav Havel vlastně ani není přímo a bezprostředně zosobněním a symbolem zla. Zosobňuje a symbolizuje mrtvou "prázdnotu uvnitř prázdnoty", sociálně historickou nicotnost lumpenkapitalismu a lumpenburžoazie. Ta může být ideologicky a sociálně politicky naplněna pouze zvenčí - silou globalizovaného kapitalismu, jež dominuje v současné epoše. Proto má ona zosobnělá prázdnota služebnou společenskou funkci; je to "nic" lokajsky posluhující "něčemu" - nejreakčnějším složkám finanční oligarchie globalizovaného kapitalismu.
Proto také není náhodou, že globalizovaná monopolní velkoburžoazie programově vytváří kolem Václava Havla kult "bojovníka za svobodu, demokracii a lidská práva". I zde můžeme spatřit, jak polistopadový lumpenkapitalismus navazuje na nejhorší stránky a rysy reálného socialismu. Rozdíl je ovšem v tom, že byl-li například Josef Vissarionovič Stalin skutečnou historickou osobností, byť rozporuplnou, pak Václav Havel byl, jest a bude úplná nula. Nula lidsky i umělecky a politicky jako ultrareakcionář méně než nula. Globalizovaný kapitál, který je schopen se okamžitě přesouvat z jednoho konce světa na druhý, zmenšuje jakoby všechny rozměry sociálního prostoru na minimum. Proto mohou být v postmoderní epoše politickými sluhy buržoazie jedině lidské nuly.
Výchozím určením havlofašistické "nepolitické politiky" a "fungování struktur občanské společnosti" je propojování politiky s manipulačními mediálními kampaněmi. Lze to ukázat na příkladu politických střetů kolem "povodňového daňového balíčku". Ve skutečnosti to byla sociální demokracie, která v koaliční vládě stále ustupovala tlaku Unie svobody. Ovšem lumpenburžoazní média (Česká Televize, Český Rozhlas, Mladá Fronta, Lidové Noviny, Právo atd.) zobrazovala celou situaci tak, že je to "ubohá" Unie svobody, která musí "zaprodávat svůj liberální program socialistům". Když vážená paní poslankyně Hana Marvanová obhajovala s nevinnýma očima sňatkové podvodnice sociální hyenismus bohatých, líčilo ji například rádio Impuls jako "mučednici boje za pravdu a spravedlnost, která se jako jediná z poslanců řídí svým svědomím". Jde o stejnou goebbelsovskou lež, jako když americký prezident Bush vykreslil v projevu před OSN skutečného agresora - severoamerický imperialismus - jako "oběť útoků mezinárodního terorismu" a skutečnou oběť plánované agrese - Irák - coby "impérium a zosobnění zla".
Dalším rysem havlofašismu je programové zrazování základních existenčních zájmů českého národa. Politiku nynější americké vlády lze plně srovnat s politikou hitlerovského Německa. Fašizující křídlo americké globalizované velkoburžoazie představuje pro svět ještě větší nebezpečí, než byl svého času německý fašismus. Spojené státy jsou při tom zemí s nejvyšší mírou tak zvaného "cognitariárního", či "lidského" kapitálu - tedy zemí, v níž se nejvýrazněji prosazuje inovační a modernizační výrobně silový potenciál, který kapitalistický výrobní způsob ještě má. Ovšem logika kapitalistické globalizace a politika americké mocenské elity podřizuje tyto pokrokové civilizační tendence zesilování spekulativně-parazitního, mafiánského kapitálu. Zhroucením reálného socialismu a rozpadem Sovětského svazu odstartoval v Evropě proces revize výsledků druhé světové války. V současnosti dospěl tento proces do nové vývojové fáze, kdy jde o likvidaci sociálních vymožeností, které si po druhé světové válce vybojovala západoevropská dělnická třída, objektivně podporována mocenským tlakem ze strany zemí reálného socialismu : tedy o demontáž sociálně tržní ekonomiky, sociálního státu, sítí sociálního zabezpečení, neboli všech mechanismů, které zmírňují sociální dopady kapitalistického vykořisťování. Tím, že Václav Havel po celou dobu svého působení v prezidentské funkci vědomě nahrával restitučním požadavkům sudetoněmeckých krajanských spolků, podporoval i v Německu neofašistické, antidemokratické síly.
Dalším "vonným kvítkem" havlofašismu je sociální hyenismus zámožných, privilegovaných sociálně ekonomických vrstev. (Píši to a v duchu se hyenám omlouvám; ty za sociální hyenismus bohatých vskutku nemohou a asi by ho ani nehájily). Ukázalo se to po povodních, při odmítání tak zvané "milionářské dávky"; finanční oligarchie a další zámožné vrstvy zcela odmítají i minimální a formální projevy společenské solidarity s chudými a chudšími, redukují solidaritu na stupidní, lidskou důstojnost urážející filantropii, - za což je ovšem oslavují lumpenburžoazní média. (Pan Václav Havel věnoval lidem postiženým záplavami "celý" milión korun, - což je při jeho majetku asi tolik, jako je pro lidi s normálními příjmy stokoruna). Při tom v této zemi už více jak deset let probíhá třídní válka bohatých proti chudým, vykořisťovatelů proti vykořisťovaným. K hnití a rozkladu za živa sociálního organismu české společnosti přispívá ovšem i to, že kompradorským lumpenkapitalismem diskriminované sociální vrstvy nejsou schopny samostatné politické akce - a že neexistuje radikálně levicový politický subjekt, který by dokázal boj za sociální sebeobranu chudých organizovat, vést a řídit, který by měl masovou třídní oporu v dělnické třídě, jako tomu bylo u KSČ v době první republiky.
Páteř mocenské struktury havlofašismu tvoří KDU-ČSL spolu s Unií svobody. (U KDU-ČSL je výraznější moment zrazování českých národních zájmů a slabší moment podpory sociálního hyenismu bohatých, u Unie svobody je výraznější akcent podpory sociálního hyenismu bohatých, zrazování českých národních zájmů je akcentováno slaběji). K této mocenské struktuře náleží samozřejmě i ČSSD a ODS, ty však tvoří její slabé články. Přičemž ze zcela odlišných důvodů. Sociální demokracie je slabým článkem mocenské struktury havlofašismu proto, že nemůže až do krajnosti podporovat sociální hyenismus privilegovaných sociálně ekonomických vrstev, - neboť by se vskutku mohlo stát, že by přišla o volební preference a voličské hlasy. ODS je slabým článkem mocenské struktury havlofašismu proto, že až dosud - působením spíše čistě náhodných faktorů - dosti vlažně podporovala programové zrazování základních českých národních zájmů.
Pohleďme nyní blíže na oba slabé články havlofašistického politického systému. ODS se svého času velmi hlasitě postavila v osobě předsedy Václava Klause na obranu Benešových dekretů. Znamená to, že v této oblasti by ODS mohla být taktickým spojencem KSČM? Třídně sociální základnu ODS tvoří vlastnické a podnikatelské skupiny, které z valné části odmítají vstup do Evropské unie, neboť a)nebudou schopny konkurovat po vstupu České republiky do unie nadnárodním monopolům, b)nelíbí se jim v Evropské unii dosud působící systém sociálního zabezpečení. Z tohoto hlediska souznívá programová orientace ODS s tendencemi sociálního programu CDU-CSU v Německu - a především s logikou účinkování globalizované velkoburžoazie v evropském hospodářském prostoru. Tyto vlastnické a podnikatelské skupiny by za určitých okolností bez mrknutí oka kolaborovaly s restitučními požadavky sudetoněmeckých krajanských spolků - a také by se mohly stát sociálně třídní základnou přeměny ODS v politický subjekt haiderovského typu. "Euroskepticismus" ODS proto nemůže být v žádném případě ani dočasným, taktickým spojencem KSČM. (Není vůbec náhodou, že havlofašistické Právo se snaží neustále omílat tezi o programové spolupráci KSČM a ODS, která prý "ohrožuje vstup České republiky do Evropy").
Zbývá sociální demokracie. Ta je slabým článkem havlofašistického politického systému proto, že její voličskou základnu tvoří z větší části příslušníci sociálně ekonomických skupin diskriminovaných lumpenburžoazním systémem. Z toho důvodu je ČSSD ze současných parlamentních stran v politickém spektru České republiky jediným možným strategickým spojencem KSČM. Komunikaci ovšem blokují současné mocenské struktury ČSSD. Svého času jsem pracoval na Okresním kulturním středisku v Jindřichově Hradci. To organizačně spadalo pod odbor kultury ONV, kde v té době pracoval i jistý Vladimír Špidla. Byli jsme tak vlastně kolegové. Vím, jaké tam tehdy vládly poměry, a proto bych ani Vladimíru Špidlovi nevyčítal jeho zarputilý antikomunismus, zahořklost a averzi vůči předlistopadovému systému. Vladimír Špidla by mohl za jistých okolností sehrát v politickém vývoji kladnou úlohu. Musel by ovšem přestat být tatrmanem Václava Havla a havlofašismu.
Všichni kandidáti na funkci prezidenta, kteří měli šanci být zvoleni, pocházeli z havlofašistické politické líhně: pánové Bureš i Pithart, Klaus i Zeman. Z této líhně pocházel i kandidát koalice do třetí volby - univerzitní profesor Jan Sokol.
Komunističtí poslanci a senátoři pomohli zvolit do prezidentské funkce Václava Klause. Z marxistického filosofického hlediska jde samozřejmě objektivně o zradu programu a podvod na voličské základně. Komunistická strana mohla demonstrovat svou politickou sílu - a neztratit zároveň tvář - daleko lépe tím, že by pomocí bílých lístků zablokovala třetí volbu, čímž by se otevřela cesta k přímé volbě prezidenta občany, kde KSČM mohla vytýčit strategickou linii k nalezení společného levicového kandidáta. Zvolení Jana Sokola (nebo Václava Klause) proti jasně deklarované a jednotně projevené vůli komunistických zákonodárců by bylo pro KSČM menším zlem, neboť vážení pánové Sokol a Klaus reprezentují zcela jiné sociální vrstvy, než jsou ty, jejichž zájmy má podle svého programu vyjadřovat komunistická strana.
Nad celým případem by se dalo mávnout rukou a říci, že se prostě ukazuje, že nelze vytvořit revoluční stranu z lidí, kteří z velké části pocházejí z bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu. Stejně tak by se dalo meditovat o tom, že stalinismus hraje roli feudálního socialismu, o němž hovoří Marx a Engels v Komunistickém manifestu a že to, co bylo v době klasiků fraškou, se v nynější době stává tragédií.
Tím bychom však stále zůstávali na úrovni kritického moralizování, zatímco si vzniklá situace vyžaduje hlubší kritický rozbor. Není pochyb o tom, že KSČM tímto �významným úspěchem své politické taktiky" skutečně překročila jistý Rubikon svého politického vývoje. Je zřejmé, že ve vedení KSČM a v poslaneckém klubu došlo k propojení ideologického komplexu, který můžeme nazvat "pragmatickým", s ideologickým komplexem, který můžeme nazvat "neostalinským". Tento politický blok neostalinistů a pragmatiků, který zosobňuje předseda docent Grebeníček, získal momentálně vlastnický monopol na mocenské rozhodovací struktury v KSČM. Zhroutila se tak dosavadní křehká politická rovnováha mezi pragmatiky, neostalinisty a stoupenci antistalinského pojetí marxismu, předseda Grebeníček přestal hrát roli vyvažujícího článku mezi těmito křídly ve vedení. Stoupenci antistalinského ideového komplexu byli zatlačeni zcela do pozadí. Je příznačné, že při rozhodování ve třetí volbě prezidenta neuvažoval ani jeden z poslanců KSČM jako marxista : strašil-li v hlavách většiny komunistických poslanců Václav Klaus, pak v hlavě váženého soudruha Jiřího Dolejše a v hlavě "nového čtenáře Marxe", váženého soudruha Miloslava Ransdorfa, strašil Jan Sokol. Je také příznačné, že "nový čtenář Marxe" sehrál v celé komedii roli nejtrapnější. Nejdříve prohlašoval : "Bude-li komunistická strana podporovat Klause, pak v ní Já nemám co pohledávat!"; ovšem když se tak stalo, najednou otočil a prohlásil, že setrvá ve funkci místopředsedy KSČM a ponechá si i poslanecký mandát, neboť "si to přejí lidé!". (Ano - ostravští horníci, kladenští hutníci, žižkovské ženy, mladé a nadějné soudružky z dálnice E 55 ?)
Politický blok neostalinistů a pragmatiků učinil podporou zvolení Václava Klause prezidentem krok k tiché sociáldemokratizaci KSČM. A zákonitě vzniká otázka : proč se tak stalo?
Především je třeba si uvědomit, že KSČM je stále vlastní rozpor mezi aktuální a potenciální třídně sociální základnou. To, že třídně sociální základna deklarovaná v programu se stále výrazně liší od stávající třídně sociální základny. Vyjádřeme to jinak : program KSČM hovoří o tom, že komunistická strana hájí zájmy sociálně ekonomických skupin diskriminovaných, utlačovaných a vykořisťovaných úpadkovým lumpenkapitalismem. Mnozí příslušníci těchto sociálně ekonomických vrstev však z nejrůznějších důvodů nechtějí mít dosud z KSČM nic společného. Zato se ke KSČM vehementně hlásí příslušníci různých vlastnických a podnikatelských skupin, které po listopadovém převratu vznikly především z politicko-ideologického aparátu nomenklaturní vlastnické a mocenské elity reálného socialismu. A tyto skupiny hrají například ve vztahu ke vstupu České republiky do Evropské unie stejnou vlastnicko-třídní roli jako obdobné vlastnické a podnikatelské skupiny v a kolem Občanské demokratické strany. Odtud ono bytostné tíhnutí řady funkcionářů a poslanců KSČM ke spolupráci s ODS, proto mají v KSČM takovou popularitu názory inženýra Věrteláře na vstup do Evropské unie.
Myslím si ale, že základní příčina je někde jinde a spočívá právě ve vývojové logice havlofašismu. Ze skutečnosti, že ve všech postkomunistických zemích vznikla vládnoucí lumpenburžoazní, kompradorská finanční, vlastnická a mocenská oligarchie alespoň částečně z transformace schopných vrstev třídy řídícího aparátu reálného socialismu, vyplývá fungování dvou základních modelů politického systému havlofašismu. V prvním modelu, který můžeme nazvat většinovým a který působí v zemích střední a jihovýchodní Evropy, vykonávají roli převodního politického mechanismu mezi lumpenburžoazní elitou a sociálně ekonomickými masami neprivilegovaných sociálně demokratické strany. Ve druhém modelu, který funguje v zemích východní Evropy, především v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a v Moldávii, tuto politicky manipulativní roli vykonávají strany, jež se nazývají komunistické. Za krokem bloku neostalinistů a pragmatiků ve vedení KSČM vidím snahu využít současné politické krize v české sociální demokracii k prosazení onoho druhého modelu. Transformace schopné části třídy řídícího aparátu reálného socialismu - především z aparátu ekonomicko-finančního a státně administrativního - se po listopadu soustřeďovaly především kolem ODS.
Politická krize ve vedení a poslaneckém klubu české sociálně demokratické strany může vyústit v pád dosavadní koaliční vlády, ve vytvoření menšinové vlády sociální demokracie, která by se opírala o podporu komunistické strany. Vznikla by tak politická formace zdánlivě levicovější, než je dosavadní vládní uskupení. Blok neostalinistů a pragmatiků ve vedení KSČM však možná míří dál : usiluje vytlačit sociální demokracii z vedoucího místa na levicovém křídle politického spektra české společnosti a stát se spolu s ODS rozhodující politickou silou. (Tak to alespoň uvádí Vladimír Kučera v článku "Komunisté v dobách příštích" - Mladá fronta dne ze 4. 3. 2003). "Nová opoziční smlouva" mezi KSČM a ODS by byla politickým blokem starých a nových elit a KSČM by tak pokračovala v tradici předlistopadové KSČ. ODS ostatně v dobách své největší slávy, čili v době, kdy byl Václav Klaus premiérem, navazovala na tradice předlistopadové KSČ jako státostrany : měla vedoucí úlohu v rodícím se politickém systému havlofašistické "demokracie", v její organizační struktuře zcela dominovaly vertikální vazby, byla to strana organizačního a řídícího aparátu, který měl v rukou všechny mocenské rozhodovací páky, fungovala jako kariérový výtah po vertikále sociálního vzestupu do lumpenburžoazní finanční, vlastnické a mocenské oligarchie - viz případ "Pepy z Honkongu"; byla to prostě pravicová, konzervativně liberální strana stalinského typu.
Jedno francouzské přísloví říká : "Cherchez la femme!" - "za vším hledej ženu!" Toto přísloví bychom mohli parafrázovat tak, že za počínáním komunistických poslanců a senátorů při volbě Václava Klause prezidentem je třeba hledat vlastnický a mocenský zájem bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu. Polistopadová lumpenburžoazní a kompradorská finanční a politická oligarchie již do sebe integrovala ty složky bývalé vládnoucí třídy, které byly schopny transformace. Z předlistopadové nomenklatury zbyla pouze vrstva příslušníků politicko-ideologického aparátu, která přežila nejkritičtější polistopadové období díky KSČM, díky tomu, že si KSČM uchovala název, hodnotovou a programovou identitu, masovou členskou základnu a plošnou organizační strukturu. A tito lidé nyní vidí příležitost stát se znovu spoluvlastníky vrcholné státní politické moci.
Nyní by se mohl nějaký nevinný jinoch, revoluční romantik, přesvědčený odpůrce kapitalistického vykořisťování a člen Komunistického svazu mládeže - ano i takoví se najdou v lepší části dnešní mládeže - otázat : "co je vlastně tak špatného na vlastnickém a mocenském zájmu příslušníků politicko- ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy předlistopadového reálného socialismu?" Samozřejmě, že vlastnicko-třídní zájem této společenské třídy není o nic horší než třídní zájem polistopadové lumpenburžoazní oligarchie. Vtip je však v tom, že bývalá vládnoucí třída řídícího aparátu reálného socialismu dávno dohrála pokrokovou společenskou úlohu, kterou kdysi měla a že se může přeměňovat jedině v kompradorskou lumpenburžoazii.
Bloku neostalinistů s pragmatiky, který ovládl vedení KSČM, nahrává skutečnost, že v nejbližších měsících se klíčovou otázkou vnitřního politického vývoje stane vstup České republiky do Evropské unie. A v této otázce zaujímají "euroskeptické" postoje jak ODS, tak i KSČM. Zde je pramen iluze, že by KSČM mohla vytlačit sociální demokracii z jejích mocenských pozic tím, že by spolu s ODS vytvořila "euroskeptickou" vládní formaci, která by hájila "české národní zájmy". (Je příznačné, že doktor Miloslav Ransdorf prohlásil v jedné z televizních diskusí, že "nevyvede-li KSČM z politické izolace levice, učiní tak pravice").
Březnový sjezd sociálních demokratů znovu potvrdil ve funkcích Vladimíra Špidlu i Stanislava Grosse i Zdeňka Škromacha a udržela se i dosavadní vládní koalice. Touha po uchování hmotných privilegií, které přináší spoluvlastnictví vládní moci, je prostě příliš silná a dokáže znovu sjednotit různá křídla ve vedení této strany, spojit zemanovce i antizemanovce do jednoho bojového šiku. V budoucnu si pak lze si klidně představit spojení Grossova křídla s křídlem Škromachovým a uzavření nové varianty opoziční smlouvy s ODS, přičemž se Gross zajisté nebude rozpakovat obětovat politickou kariéru Vladimíra Špidly a Lubomíra Zaorálka. (Půjde samozřejmě o překonání politické krize pouze ve vedení sociálně demokratické strany a v jejím poslaneckém klubu. V sociální demokracii jako celku bude krize pokračovat dál, neboť vyplývá z politické role, kterou plní sociální demokracie v hvlofašistickém politickém systému). Pro Václava Klause byly také zajisté hlasy komunistických zákonodárců darem danajským. Z tohoto smrtelného hříchu se může Klaus očistit pouze ještě militantněji protikomunistickým politickým kurzem, než tomu bylo v případě Václava Havla. Přemýšlivější voliči KSČM si pak mohou říci : "Komunisté jsou stejní lumpové jako sociální demokraté, jsou to však zároveň hloupí lumpové. A být v politice hloupým lumpem, to se neodpouští!"Záměrně hovořím o voličích KSČM, věrtelářovsky ladění vášniví čtenáři Haló novin opravdu nemusí chodit ve dvou jako policisté, aby je snad náhodou nenapadla myšlenka.
Soupeření mezi evropským a americkým modelem hospodářské a politické integrace dává novou šanci politické strategii ODS, kterou se bude snažit dirigovat z prezidentské funkce Václav Klaus, - neboť Václav Klaus byl vždy nejenom politikem přízemního hmotného zájmu, nýbrž též ideje. Americký integrační model, usilující o minimalizaci systému sociálního zabezpečení, představuje hospodářskou a politickou integraci globálního záběru. Aby se ODS vyhnula přeměně v politickou stranu haiderovského typu, musí se přimknout k americkému modelu, stát se jeho evropským předvojem. Tak může ODS znovu získat podporu většiny polistopadové finační oligarchie, kterou ztratila na konci roku 1997, kdy byl Václav Klaus odstaven "sarajevským atentátem" z funkce předsedy vlády. Proto se mi zdají být představy, o kterých jsem se již zmínil a které občas probleskují u některých vedoucích představitelů KSČM : že by totiž na bázi společné kritiky "bruselských byrokratů" mohla ODS vyvést KSČM z politické izolace, či že by snad bylo dokonce možné utvořit na ideologické bázi "euroskepticismu" vládní formaci s ODS, která by bránila "české národní zájmy", dosti politicky krátkozrakými.
V červnu letošního roku proběhne referendum ke vstupu České republiky do Evropské unie. Můžeme-li důvěřovat údajům ze sociologických výzkumů, zúčastní se ho přibližně tři čtvrtiny občanů a poměr mezi stoupenci a odpůrci vstupu bude asi dvě ku jedné. Vysloví-li se tedy rozhodující většina občanů České republiky pro vstup do Evropské unie, ovlivní to určitě jednání dalších subjektů v politickém spektru české společnosti. ODS se může klidně vzdát svého "eurospekticismu" i klausovské "velké ideje"a může dojít ke spojení pragmatického křídla ODS s pragmatickým křídlem v sociální demokracii, což umožní za nimi stojícím regionálním zájmovým podnikatelským skupinám využívat finančních prostředků z rozvojových programů Evropské unie.
Jaká role pak může za této situace připadnout KSČM v havlofašistickém politickém systému, nepodaří-li se jí vytlačit sociální demokracii z jejích mocenských pozic a stát se přívěškem ODS ve vládě bránící "české národní zájmy"? Bude-li v čele KSČM nadále dominovat blok pragmatiků s neostalinisty, lze očekávat, že neostalinisté se budou dále pružně transformovat v nacionalisty a KSČM se bude stávat jakousi "levicovou" variantou politického subjektu haiderovského typu. "Levicové" haiderovství bude využívat nespokojenosti široké palety sociálních vrstev a skupin - od nejchudších občanů až po podnikatelské vrstvy - , která může po vstupu do Evropské unie i po jistou dobu i zesílit.
Sociáldemokratizace KSČM v naznačeném havlofašistickém smyslu a stejně tak i havlofašistická degenerace na nacionalistickou a populistickou demagogii "levicového" haiderovství by zákonitě vedla k nové hluboké krizi a hrozbě rozpadu strany. Chce-li komunistická strana hrát nějakou významnější roli v politickém spektru a především zůstat dějinotvorným politickým subjektem, nemůže být pouze stranou elit. Komunistická strana musí vyjadřovat zájmy neprivilegovaných sociálně ekonomických mas a ukazovat jim, že připojení k evropskému modelu kapitalistické hospodářské a politické integrace vytváří šance a příležitosti k novému pokusu o socialistickou revoluci v celoevropském rámci. A z toho plyne, že v jejím vedení musí existovat křídlo, které reprezentuje ideologický komplex nestalinského pojetí marxismu. Vedoucí představitel komunistické strany pak musí toto křídlo sjednocovat s ostatními politickými proudy. V havlofašistickém systému nemůže komunistická strana usilovat o "normální politické prostředí", nechce-li spáchat politickou sebevraždu.
Tato stručná úvaha si neklade pochopitelně za cíl postihnout vyčerpávajícím způsobem naznačený předmět zkoumání. Je pouze východiskem k další a hlubší analýze.
PhDr. František NEUŽIL
(Autor studie je vedoucím diskusního filosofického semináře, působícího v rámci klubu levicově politicky orientovaných sociologů a psychologů. Studie počala vznikat v létě roku 2002, krátce po povodních. Od té doby byla několikrát změněna a doplněna).
Převzato z NENOVIN
Jana Smíška (* 1926 † 2003), č. 20 a 21/2003 a z
Přílohy Bulletinu EIT/AET č. 74.