Základem periodizace společenského vývoje na historické epochy je kategorie společenskoekonomické formace. Pojetí epochy konkretizuje teoretickou abstrakci formace z hlediska projekce třídně formačních vztahů do vztahů mezi národními, etnickými, náboženskými atd. pospolitostmi, mezi státy a soustavami států, do dialektiky třídního a všelidského, umožňuje postihnout kvalitativně významné fáze společenskoekonomických formací (viz například epocha monopolního kapitalismu). Epochu můžeme stručně vymezit jako určité období vývoje světa jako celku. Epocha je určité, relativně ohraničené časové období společenského vývoje, v němž je na světě přítomna buď jedna formace, která prochází určitým, zpravidla nerovnoměrným vývojem v různých pospolitostech, regionech atd., nebo několik formací, které se vyvíjejí a vstupují do vzájemného vztahu prostřednictvím konkrétních vztahů pospolitostí. Většinou se jedná o přechody od jedné formace ke druhé v celosvětovém měřítku. Kategorie epocha postihuje, která formace je pro vývoj světa v daném období klíčová, jaké její procesy výrazně ovlivňují tvář světa a odrážejí se v konkrétních dějinách pospolitostí.
Charakter dané epochy určuje, která společenská třída stojí v jejím popředí a vymezuje její hlavní obsah, hlavní směr jejího vývoje. (Viz Lenin, V. I.: Pod cizí vlajkou, Vybrané spisy sv. 2., Svoboda, Praha 1973, str. 364). V období 1789 - 1989 se vystřídaly tyto tři epochy:
Základní problém reálného socialismu spočíval v tom, že vlastnická funkce pracovníků řídícího aparátu měla být podřízena celospolečensky integrující vlastnické subjektivitě dělnické třídy, dosažený stupeň rozvoje výrobních sil však dělnické třídě bránil, aby svou celotřídní vlastnickou subjektivitu realizovala přímo a bezprostředně. Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu znamenal ve vývoji reálného socialismu promarněnou příležitost tím, že odstartoval proces umocnění lokální a omezeně společenské vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu na druhou. Důsledky byly následující:
Zhroucením reálně socialistické světové soustavy začíná nová historická epocha, kterou lze nazvat epochou kapitalistické globalizace. Nejde o prostý návrat k epoše monopolního kapitalismu z doby V. I. Lenina, a to ze dvou důvodů:
(Nejsou mi známy empirické údaje, které by ukazovaly, že například čínská vlastnická a mocenská elita se této zákonitosti vymyká - tato elita nedokázala vytvořit nadnárodní a nadstátní tržní struktury, multinacionální ekonomické vazby).
Kapitalistická globalizace je zároveň novou fází kapitalismu jako formace. Tendence ke globalizaci je vlastní kapitalistické globalizaci od jejího vzniku. V této fázi nabývá tato tendence novou kvalitu, kterou lze označit jako nadnárodně a nadstátně monopolní kapitalismus, tedy vlastně "ultraimperialismus". Svéráz nynější kapitalistické globalizace spočívá v tom, že internacionalizace výroby a výrobních sil má kapitalistickou sociálně ekonomickou formu. Globalizující se kapitalismus odhaluje některé vývojové perspektivy :
Globalizující se kapitalismus bude prohlubovat monopolní charakter kapitalistického vlastnictví, omezovat působení zákonů a kategorií volně konkurenčního trhu. Planetární oligarchie se bude ve stále větší míře odklánět od liberálních hodnot, svobody a demokracie (byť jen v buržoazním, formálně právním pojetí), přičemž buržoazní propaganda bude stereotypy liberální ideologie stále hlasitěji vytrubovat. Globalizující se kapitalismus bude zesilováním prvků přídělové ekonomiky směřovat k autoritativním pravicovým politickým režimům.
Je zřejmé, že se nacházíme v první etapě epochy kapitalistické globalizace, v níž její obsah dosud nevykrystalizoval. Ze sociálních subjektů zde máme zatím pouze hegemona - globální buržoazii (znovu opakuji, že nomenklaturní vlastnické a mocenské elity zbylých reálně socialistických států - Číny, Vietnamu, Kuby atd. - představují minulost, nikoli budoucnost epochy kapitalistické globalizace), scházejí však další sociální subjekty, které by hýbaly epochou k pozitivní alternativě kapitalismu. Chybí především nadnárodní a nadstátní třída samosprávných vlastníků, představující budoucnost epochy. Proto zatím stále dobíhá působení logiky soupeření a spolupráce kapitalismu s reálným socialismem - viz válka v Jugoslávii a postoj ruské kompradorské elity. To má mimo jiné za následek relativizaci pojmu "spravedlivá válka" (neboť žádná válka nemůže zatím přerůst v revoluci) i známého postulátu o revolučním násilí jako "porodní bábě a kolébce nové společnosti".
Zpracoval PhDr. František NEUŽIL
(Tento příspěvek vznikl v první polovině roku 1999 jako podklad pro zahájení seriálu diskusí o zákonitostech současné epochy. Dnes bych některé charakteristiky globalizovaného kapitalismu prohloubil a vyložil jiným způsobem. Myslím si však, že právě z toho důvodu je uvedený text zajímavý).