Marxismus není pacifismus, dělí války na spravedlivé a nespravedlivé. V období první světové války formuloval V. I. Lenin politickou strategii na přeměnu války imperialistické, oboustranně nespravedlivé, lupičské a uchvatitelské ve spravedlivou občanskou válku „chýšÍ proti palácům“, dělnické třídy za svržení hospodářské a politické moci buržoazie a vybudování politického systému diktatury proletariátu. I oboustranně nespravedlivá válka může mít revolučně demokratický civilizační potenciál, budou-Li pracující obou válčících stran bojovat za porážku „své“ vlády.
Je samozřejmé, že připravovaný vojenský úder proti Iráku je ze strany fašizujícího křídla americké monopolní velkoburžoazie válkou nespravedlivou, a to i v případě, že se bude opírat o rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Někdy v roce 1974 jsem se náhodou setkal s jedním iráckým komunistou, který musel z Iráku emigrovat. Ten mi řekl, že Saddám Husajn je fašistický diktátor. Je známo, že teror Saddámova režimu postihl nejvíce právě irácké komunisty. Blížící se válka bude tedy nespravedlivá i ze strany Saddámova diktátorského politického režimu a vlastnické a mocenské elity s ním spojené, i když je to režim orientovaný na euroamerické civilizační hodnoty a v žádném případě se nejedná o islámský fundamentalistický režim podobného typu, jako byla paranoidní tálibánská diktatura v Afghánistánu. I současný bagdádský režim však prosazuje určitý model kapitalistické globalizace a s ním spojené hospodářské a politické integrace - viz snaha sjednotit na počátku devadesátých let Irák s Kuvajtem -‚ takže ho nelze označit za režim vlastenecký, který by hájil národní zájem iráckého národa na uchování vlastnictví ropného nerostného bohatství; ani v lráku již neexistuje národní pokroková buržoazie, která by dokázala vést spravedlivé národně osvobozenecké války.
Připravovanou agresi severoamerického imperialismu je třeba vidět v souvislosti s logikou vývojových zákonitostí epochy globalizovaného kapitalismu. K těmto zákonitostem patří vyčerpávání role národních států a obnovování buržoazní státnosti na úrovni velkých nadnárodních ekonomických a politických celků. Spojené státy jsou zárodkem politické integrace ještě širšího záběru, než je politická integrace v rámci Evropské unie: jde o vytvoření globálního, celoplanetárního buržoazního superstátu podobného tomu, jímž bylo kdysi ve starověku Imperium romanum. To vše na sociálně ekonomickém základě fungujících kapitálových vlastnických struktur, které překonávají úroveň národních států. Globalizovaný kapitalismus tak dovádí proces zespolečenštění, internacionalizace výroby a výrobních sil do úrovně nadnárodních a nadstátních ekonomických celků, čímž ještě více vyostřuje základní rozpor kapitalismu mezi zespolečenštěním práce a výroby a soukromovlastnickou formou přivlastňování, než tomu bylo v národně státně monopolním kapitalismu za doby Leninovy, takže ho lze vymezit jako kapitalismus nadnárodně a nadstátně monopolní.
A připomenu další Leninovu myšlenku. V práci „Hrozící katastrofa a jak jí čelit“ píše Lenin o tom, že tím, že kapitalismus dospěl do stádia kapitalismu státně monopolního, nesmírně přiblížil lidstvo k socialismu, neboť mezi tím stupínkem společenského vývoje, kterým je státní kapitalismus, a tím stupínkem společenského vývoje, kterým je socialismus, již žádného přechodného mezistupně není. V epoše kapitalistické globalizace je zcela evidentní, že kapitalismus překonává vývojové stádium národně státně monopolního kapitalismu. Čímž dospívám k první provokativní otázce: přestal tím kapitalismus vytvářet sociálně ekonomické předpoklady socialismu?
Myslím si, že pro radikální levici vyplývá z uvedených Leninových myšlenek, že
a) musí formulovat revolučně demokratickou alternativu řešení irácké krize, která by objektivně nesloužila k udržení diktátorského režimu Saddáma Husajna, ale vedla by k jeho svržení;
b) musí formulovat revolučně demokratickou alternativu procesů hospodářské a politické integrace v epoše globalizovaného kapitalismu, přičemž si musí uvědomit, že odvozovat v této epoše perspektivu socialistických přeměn z národně státní formy vlastnictví znamená v civilizačním vývoji krok zpět.
Ukazuje se, že plánovaná agrese severoamerického imperialismu proti Iráku je prvním krokem k realizaci velmi riskantního a dobrodružného vojensko-politického strategického manévru, k jehož cílům patří kromě zmocnění se iráckých ropných polí mimo jiné i změna režimů v Iránu a Saúdské Arábii. (Ruský imperialismus má s americkým imperialismem v této oblastí řadu společných zájmů). Na mysli maně vyvstanou další provokativní otázky: proč by měli lidé s radikálně levicovým politickým smýšlením želet íránské teokratické diktatury, či absolutistické monarchie v Saúdské Arábii? Dokázal by afghánský lid sám bez cizí pomoci svrhnout paranoidní tálibánský režim? Neměla předešlá americká válka v Afghánistánu, i když šlo opět o válku oboustranně nespravedlivou, přece jen určitý demokratizační civilizační potenciál — byť velmi slabý a nezřetelný? Proč by světové revolučně demokratické hnutí nemohlo využít skutečnosti, že severoamerický imperialismus je nucen válčit proti svým bývalým spojencům, jako tomu bylo v případě Hitlera za druhé světové války?
Prohlášení „Nikoliv naším jménem!“ hájí nynější systém mezinárodního práva. Je to ovšem právě pobyt zbrojních inspektorů na území Iráku na základě příslušné rezoluce Rady bezpečnosti OSN, který legalizuje počáteční stádium agrese mezinárodního imperialismu proti iráckému lidu. Zbraně hromadného ničení je třeba zlikvidovat především ve Spojených státech a dalších imperialistických zemích. (Celý vtip je totiž v tom, že kdyby irácký diktátor opravdu reálně disponoval jadernými zbraněmi, severoamerická imperialistická bestie by si na něj tak nevyskakovala). A v této souvislosti mi vyvstává na mysli poslední provokativní otázka: kdyby ve světě dominovaly socialistické mocnosti a jakási fašistická diktatura hrozila válkou, také by se při jednání s nějakým Pinochetem bral ohled na mezinárodní právo?
Vážený pán Jirka Procházka Křovák (= George Walker Bush) se ve funkci amerického prezidenta velmi aktivně postavil do čela fašizujícího křídla americké monopolní velkoburžoazie. Pan Bush má ovšem v jednom bodě pravdu. Tam, kde říká, že zlo je třeba potlačit v zárodku. Vtip je ovšem v tom, že ono zlo představuje on sám a jeho politika. (Nelze však zapomínat na to, že společenský pokrok se v dějinách prosazuje skrze zlo a prostřednictvím zla, jak duchaplně svého času poznamenal německý filosof Hegel). V chystané agresi proti Iráku zřejmě nelze dosáhnout porážky severoamerického imperialismu vojenskou cestou, nýbrž pouze cestou mírové politické aktivity. Heslo „Válku válce!“ bude v této souvislosti patrně správné. Kdyby se ho podařilo uskutečnit, mohlo by to napomoci k demokratické transformaci třídního zájmu americké finanční oligarchie. A pokud by politický tlak globálního mírového hnutí donutil k ústupu americké vládní kruhy, určitě by mu neodolal ani irácký diktátor.
Záměrem těchto několika provokativních a možná až rouhačských otázek není v žádném případě zpochybňovat smysl a význam protiválečné výzvy „Nikoliv naším jménem!“, kterou jsem také samozřejmě podepsal. Jde mi jen o to, že kritický rozum nesmí dopustit, aby se jakákoli myšlenka přeměnila v dogma, byť by i šlo o dogma pravdivé. A ze všeho nejhorší je nahrazovat kritické přemýšlení kritickým moralizováním v havlovském stylu.
úvaha z mimořádného 70. čísla Bulletinu EIT/AET květen 2003