Ke kategoriálnímu aparátu teorie historické epochy náleží kategorie rozpory epochy, obsah epochy, hegemon a hybné síly epochy. Myslím si, že tuto kategoriální strukturu je možné rozšířit o kategorie objektivní cíl a úloha epochy a charakter epochy.
Kategorie objektivní cíl a úloha epochy souvisí s Hegelovou myšlenkou o chytrosti (lsti) historického rozumu. Hegelova historickofilosofická koncepce jí vyjádřila to, čeho si povšiml již Platón, když hovořil o "výstupu z jeskyně a opětném návratu do jeskyně": totiž rozporu mezi reálným obsahem společenských změn (především při revolučních zlomech) a lidskými, subjektivními představami o těchto změnách. Stačí připomenout iluze, které šířili buržoazní a maloburžoazní ideologové v Rusku o buržoazně demokratické revoluci v letech 1905 - 1907: pád carského samoděržaví měl být pro ruské rolníky "úsvitem epochy svobody a štěstí". Lenin ukázal, že tato svoboda nebude znamenat nic jiného než rozvoj kapitalistických výrobních a vlastnických poměrů v zemědělství a na vesnici, sociálně třídní diferenciaci rolnictva a rozvoj třídního boje mezi drtivou většinou drobných a středních rolníků a vznikající vesnickou buržoazií (kulaky).
Tyto subjektivní představy o možnostech revolučních společenských změn nemusí být vůbec pouze falešné, převrácené a iluzorní. Mohou být i celkově v souladu s vědeckou teorií o zákonitostech společenského rozvoje. Přesto i v tom případě vyjadřují zralost (a zároveň i nezralost) revolučního sociálně třídního subjektu. Stačí připomenout fakt, že třída reálně socialistického řídícího aparátu vznikla z dělnické třídy poté, co tato třída uchopila politickou státní moc.
Kategorie objektivní cíl a úloha epochy vymezuje spektrum možností společenských změn v dané epoše, a to ve výrobně silové i výrobně vztahové dimenzi společenské dělby práce. Rámec těchto možností je dán formacemi (respektive vývojovými stádii těchto formací), které tvoří obsah epochy, společenskými třídami, které jsou hegemony či hybnými silami epochy, jejich vzájemně rozpornými vztahy. Klíčovou úlohu zde hraje souvislost mezi základním rozporem epochy a základním rozporem formace (formací), či vývojového stádia formace (formací), které vytvářejí obsah epochy. V kategorii objektivní cíl a úloha epochy tedy jde
Zkoumání objektivního cíle a úlohy epochy umožňuje z metodologického hlediska neulpívat na fakticitě historického procesu, zkoumat i jiné reálné možnosti než ty, které se fakticky realizovaly. Zkoumání se tak může vyhnout prézentismu - metodologickému omylu, podle něhož jsou všechny předešlé fáze vývoje systému jen předstupně k jeho nynějšímu stavu -, respektovat dialektiku existujícího a skutečného. (Tento mylný názor nebytuje pouze v oblasti sociálně filosofické a historickofilosofické. Nalezneme jej i v astrofyzice, kosmologii a kosmogonii, kde je pramenem tak zvaného "antropického principu").
Základní rozpor epochy přechodu od feudalismu ke kapitalismu bylo možné vyřešit i tak, že by dělnická třída průmyslově nejrozvinutějších zemí Západní Evropy vzala státní moc do svých rukou a pak by se spojila dělnická revoluce s antifeudálními rolnickými povstáními v Rusku a Rakousku - Uhersku.
V Rusku nastal přechod od feudalismu ke kapitalismu v monopolním stádiu kapitalismu, kdy reakční monopolní velkoburžoazie nebyla schopna odstranit pozůstatky feudálního vlastnictví půdy (a tím méně pak politický absolutismus, carské samoděržaví), nastartovat proces akumulace kapitálu v celoruském rámci. Proto musela ruská dělnická třída hrát vedoucí úlohu v buržoazně demokratické revoluci. Ruské dělnické hnutí ovšem mohl řešit problém akumulace kapitálu pouze přesáhnutím kapitalismu do první negace a zobecnění soukromokapitalistického vlastnictví. Do této objektivní logiky zapadá i Leninův koncept revoluční strany jako mocenské elity budoucí společnosti.
Základní rozpor epochy soupeření kapitalismu s reálným socialismem mohl být také vyřešen jinak, kdyby se podařilo nalézt strategii řešení základního rozporu vlastnické struktury reálného socialismu, překonat onu hypertrofii vlastnické role pracovníků řídícího aparátu, jež historicky kořenila v objektivní nutnosti řešit za kapitalisty otázku prosazení rozvoje kapitalismu. Osudovým mezidobím zde byla léta po Stalinově smrti: od roku 1953 až rok 1961. Třída řídícího aparátu reálného socialismu (její političtí představitelé a ideologové) zde naprosto selhala. Rozvojová strategie vytýčená XX. Sjezdem KSSS vedla k umocnění na druhou lokální a omezeně společenské vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu. V poslední etapě epochy soupeření obou soustav pak třída reálně socialistického řídícího aparátu již pouze blokovala prosazení všech pokrokových, antikapitalistických sociálně politických hnutí (stejně jako samo soupeření obou světových soustav), která byla kriticky zaměřena proti reálnému socialismu. Stačí připomenout postoj k ideologii a sociální filosofii hnutí nové levice, postoj FKS ke studentské revoltě v roce 1968. (Konflikt SSSR - Čína a postoj sovětské nomenklatury k československému reformnímu hnutí v roce 1968 náleží do téže kategorie). Východisko přitom nabízel jugoslávský model. Kdyby ho Sovětský svaz a ostatní socialistické země byly přijaly, nemuselo vést zhroucení reálného socialismu ke vzniku systému ekonomických vztahů kompradorského kapitalismu a kompradorské lumpenburžoazie.
Základní rozpor epochy vychází ze základního formačního rozporu (formačních rozporů). Zároveň si uchovává vůči němu relativně nezávislou a samostatnou pozici, překrývá jej a zatlačuje do pozadí. (Z toho lze pochopit, proč například v epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu mohla být buržoazie vedoucím třídním subjektem antifeudálních revolucí a národně osvobozeneckých hnutí). Lze tedy formulovat hypotézu, že reálná možnost revolučního průlomu do vlastnické a mocenské struktury formace zesiluje v té epoše, kdy v podstatě splývá základní rozpor epochy se základním rozporem formace (nebo vývojového stádia formace), která tvoří obsah této epochy. Aplikováno na kapitalismus, jde o epochu imperialismu a o epochu globalizovaného kapitalismu (kterou můžeme také nazvat epochou ultraimperialismu).
Proto se míjí cílem námitka proti pojetí globalizovaného kapitalismu jako nové historické epochy, jež tvrdí, že toto pojetí odsouvá nutnost nového pokusu o socialistickou revoluci do neurčité budoucnosti.
Základním rysem epochy globalizovaného kapitalismu jsou nadnárodní a nadstátní monopoly. To kapitalismu umožňuje mimo jiné proměnit tradiční vztah mezi ekonomikou, politikou a válkou. Válčení s využitím špičkových technologií se zde stává nejefektivnější sférou kapitalistického podnikání: výdaje na válčení hradí národní státy a nadnárodní monopoly shrabují zisky. Vojensko-politická mašinérie NATO připomíná Golema, který se po oživení a uvedení do chodu vymkl kontrole.
V epoše globalizovaného kapitalismu se zostřují vnitroburžoazní rozpory mezi různými skupinami monopolní velkoburžoazie. K rozporům mezi národně státní monopolní velkoburžoazií a globální velkoburžoazií přibývají i rozpory uvnitř globální velkoburžoazie: mezi zbrojařskými nadnárodními koncerny a monopolními uskupeními, které se zabývají výrobou pro mírové účely.
Epocha globalizovaného kapitalismu bude epochou obrovských migračních vln, náboženských, rasových a etnických konfliktů, epochou imperialistických válek i nových pokusů o revoluční průlom do vlastnické a mocenské struktury kapitalismu.
Zpracoval PhDr. František NEUŽIL
(Tato kratičká studie vznikla v roce 2000. Byla jedním z prvních podkladových textů k seriálu diskusí o zákonitostech současné epochy, které probíhaly v rámci diskusního filosofického semináře).