Vývoj v KSČM není záležitostí pouze členů a funkcionářů komunistické strany samotné, ale i všech jejích sympatizantů a voličů s radikálně levicovým filosofickým a politickým smýšlením. Hodnotová a programová identita moderní radikální, revolučně demokratické levice zahrnuje antikapitalismus, antistalinismus a antikatastrofismus, přičemž tyto momenty jsou vzájemně organicky spjaty. Proto mne jako člověka, který se hlásí k marxismu a snaží se aplikovat metodologická východiska třídního přístupu i na komunistické hnutí, znepokojují informace o průběhu a výsledcích některých již skončených okresních konferencí KSČM, které svědčí o tom, že v komunistické straně se zdvihá jakási vlna různých modifikací stalinistické a neostalinistické ideologie.
Tato vlna je výrazem třídního zájmu sociální vrstvy příslušníků politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy reálného socialismu, tedy oné části předlistopadové nomenklaturní vlastnické a mocenské elity, která objektivně neměla po listopadu možnost transformovat se ve formující se kompradorskou lumpenburžoazní finanční, vlastnickou a politickou oligarchii a uchování existence i plošné organizační struktury komunistické strany se pro ni stalo sociální záchrannou sítí před pádem na společenské dno. Nyní tito "bývalí", představující třídní zájem stejně reakční, jako je třídní zájem vládnoucí kompradorské lumpenburžoazie, vycítili šanci stát se znovu vlastníky struktur politického rozhodování v komunistické straně, což jim má posloužit jako odrazový můstek k proniknutí do struktur výkonné vládní moci v některých krajích a možná i na celostátní úrovni. Je to vlna nového likvidátorství, které však již nepřichází "zprava", pod hesly o "moderní levicové straně", jako tomu bylo v roce 1993, nýbrž "zleva", skryto za ideologickou fasádu z ultrarevolučních frází, jež se dokáží velmi pružně spojovat s tím nejcyničtějším pragmatismem, lobbyismem a klientelismem.
Tito "bývalí" nemohou v žádném případě uskutečnit novou socialistickou revoluci, nebo alespoň vnášet "socialistické prvky" do společenského vývoje, nýbrž pouze následovat příklad transformace schopných částí předlistopadové vládnoucí třídy a integrovat se do vlastnických a mocenských struktur kompradorského lumpenkapitalismu, aby dokázali případné mocenské pozice ekonomicky zužitkovat v souladu s osobními či skupinovými zájmy. Jakýmsi předvojem "bývalých" je akční politický blok části partokracie (tak zvaných "okresních baronů") s některými poslanci a zastupiteli na různých úrovních a různými skupinami podnikatelů. Není proto divu, že od jisté doby - podle mého názoru od toho momentu, kdy poslanci za KSČM pomohli zvolit Klause prezidentem - začala v taktické politické linii KSČM (znovu opakuji : v taktické, zatím ještě nikoli ve strategické politické linii) převládat symbióza ideologického komplexu, který můžeme nazvat neostalinistickým, s ideologickým komplexem, který můžeme nazvat pragmatickým, a to pod stalinistickými (či neostalinistickými) hesly. Proces, o němž hovořím, by bylo možné nazvat "tichou sociáldemokratizací" (či "ódéesizací") KSČM -, neboť transformace schopné části vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu (náležející především k ekonomicko-finančnímu a státně administrativnímu aparátu) nalezneme dodnes zvláště v ODS.
Nejde v žádném případě o záležitost věku, či individuální hlouposti bývalých nositelů byrokratické degenerace socialismu, nýbrž o třídní zájem reakční společenské třídy, který dokáže přeměnit sebevětší nesmysl v nepřemožitelnou materiální sílu a zesměšnit sebepravdivější myšlenku. Představitelé politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy reálného socialismu vystupují v roli sociálně třídních nositelů nové historické varianty tak zvaného "feudálního socialismu", jak o něm psali Marx a Engels v Komunistickém Manifestu. To, co v oné době bylo fraškou a s čím se začínající dělnické hnutí hravě vypořádalo, opakuje se v současnosti jako tragédie. Pokud stalinistická a neostalinistická vlna KSČM skutečně ovládne, nezůstane kámen na kameni z moderního samosprávného pojetí socialismu, odpovídajícího potřebám společenského vývoje v jedenadvacátém století.
Lze mít tisíce výhrad k názorům a postojům doktora Ransdorfa a především k jeho některým osobním charakterovým vlastnostem. Není například jasné, odkud se vzala jeho fantasmagorická představa stát se předsedou strany, když není schopen organizačně zvládnout ani své oddělení o dvou třech lidech. Přesto jsem však přesvědčen, že hodnotová orientace, kterou ve vedení KSČM reprezentují zvláště doktor Ransdorf, inženýr Dolejš a doktor Filip, představuje to, co je v dnešní KSČM nejpokrokovější a životaschopné. Zároveň mne zaráží, že nynější předseda KSČM, docent Grebeníček, počíná sklízet nadšený potlesk právě od těch, které ještě před několika lety oprávněně nazýval "nostalgiky" a "konzervativci". Hrdinové dietlovských seriálů věděli, kdy mají odejít z funkce a komu své pravomoci předat. Zdá se, že soudruh Grebeníček v posledních létech maličko politicky zcvachovatěl. (Spor doktor Ransdorf (či inženýr Dolejš) versus docent Grebeníček ve vedení KSČM lze možná vyjádřit prizmatem Foglarova románu "Stínadla se bouří", kde základní otázkou bylo : "Jsi za Losnu, nebo za Mažňáka?". Je třeba říci, že v tomto případě je oním Losnou právě doktor Ransdorf (či inženýr Dolejš), docent Grebeníček bohužel nikoli, neboť se zvláště v poslední době počal stavět v čelo zástupu stalinistických a neostalinistických Mažňáků, kteří - obrazně řečeno - znovu povstali z hrobu; jejich nepřízeň vůči doktoru Ransdorfovi a inženýru Dolejšovi vyplývá z neomylného třídního instinktu partokratů).
Proti narůstající vlně stalinistické a neostalinistické ideologie nelze postavit pokrokovější třídní zájem, neboť sociálně ekonomické skupiny neprivilegovaných, diskriminovaných a utlačovaných kompradorským lumpenkapitalismem nejsou zatím v české společnosti schopny dějinotvorné akce. Jedinou zbraní zde může být slovo mluvené či psané. Stoupající vlně stalinismu a neostalinismu je však se třeba stavět na odpor, byť by šlo o zápas úplně beznadějný a předem prohraný. Nečiním si nárok na monopol na pravdu, nechci nikomu vnucovat své názory, ani mi nejde a jít nemůže o nějaké mocenské posty. Mlčet však nelze, byť by bylo toto kritické vystoupení přijato s nepochopením, nebo dokonce s obviněním z "podrývání jednoty strany", "nahrávání třídnímu nepříteli" a ze "zrady". Zatím je ještě možné v komunistické straně o všem volně diskutovat, prosadí-li se však v ní stalinské a neostalinské praktiky, může být i se svobodou slova uvnitř strany konec.
Nadcházející sjezd KSČM by se měl konat pod heslem : "Od stalinistické a neostalinistické stupidity k obrozenému nestalinskému marxismu 21. století!"Funkce předsedy KSČM by se neměla stávat "trafikou" či "výměnkem", aby měl předseda "vystaráno do důchodu". Básník Stanislav Kostka Neumann psal kdysi o tom, že nad komunistickým hnutím "dále vlá rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení!". Tato čistá rudá vlajka však byla pošpiněna stalinismem. A právě čistota oné vlajky barvy krve těch, co padli v boji za spravedlivější společenský řád, - to je oč půjde na nadcházejícím sjezdu KSČM. Největším objektivním problémem Komunistické strany Čech a Moravy je to, že má velice rozpornou třídně sociální základnu. KSČM se beze sporu velmi upřímně programově hlásí k obhajobě zájmů sociálně ekonomických skupin neprivilegovaných, diskriminovaných, utlačovaných a vykořisťovaných kompradorským lumpenkapitalismem. Vtip je však v tom, že řada příslušníků těchto sociálně ekonomických skupin - dá se dokonce říci, že v současné době stále ještě výrazná většina - nechce o spolupráci s KSČM nic slyšet a raději volí například ODS, neboť v komunistické straně spatřuje - a je třeba objektivně přiznat, že zcela oprávněně - politickou stranu "bývalého panstva".
Ke KSČM se ovšem vehementně hlásí jak příslušníci politicko-ideologického aparátu bývalé vládnoucí třídy, tak i různé skupiny podnikatelů. Komunistická strana již učinila mnohé, aby se zbavila zátěže minulé vládnoucí třídy a pozitivní roli v tomto směru vykonal ve svém prvním funkčním období právě docent Grebeníček. Zdá se mi však, že nyní je současný předseda KSČM příliš "malý" na to, aby mohl pronést onu vlajku do jedenadvacátého století : "malý" lidsky, intelektuálně i politicky. Nikdo ze současných vedoucích funkcionářů komunistické strany nemá formát Marxe či Lenina, ovšem lidé jako Balín, Dolejš, Filip, Ransdorf nebo Rujbrová a další představují to nejlepší, co KSČM zatím ze sebe ve své polistopadové historii dokázala vygenerovat. Ti, co by je měli podle návrhů zdola nahradit, zatím v převážné většině zdaleka jejich kvalit nedosahují. I z toho důvodu vyvolávají závěry některých skončených okresních konferencí KSČM znepokojení. Zdá se, jakoby v KSČM opět začala fungovat logika rovnostářského komunismu, podle níž si vedoucí funkcionář vybírá spolupracovníky podle zásady, aby jej nikdo nemohl převýšit. Tato logika kádrové politiky dovedla již jednou komunistické hnutí ke krachu. Očišťováním od pozůstatků a různých modifikací sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu reálného socialismu může komunistická strana postupně znovu vytvářet a upevňovat sociálně třídní základnu v dělnické třídě, především v jejích nejmodernějších socioprofesních skupinách cognitariárního proletariátu. Na nadcházejícím sjezdu však může také převážit zátěž minulosti, která postupně stáhne KSČM do politické izolace a hlubin dějinného nebytí.
Zpracoval PhDr. František NEUŽIL. Tento text jsem ve středu 3. března 2004 předložil k posouzení na jednání diskusního filosofického semináře, který působí v rámci klubu levicově politicky orientovaných sociologů a psychologů. Zpočátku jsem doufal, že bychom mohli s kolegy dospět k nějakému společnému stanovisku. Průběh diskuse mne však brzy vyvedl z omylu. Diskuse ukázala propastné názorové rozdíly v KSČM, odhalila, do jaké hloubky jsou někteří členové strany (ale i nestraníci) ovlivněni stereotypy, iluzemi a mýty ideologie předlistopadové nomenklaturní vlastnické a mocenské elity. Uvažuji o tom, jak může být tato studie přijata v řadách KSČM. Počítám s neporozuměním a už slyším zuřivý pokřik desítek a stovek neostalinistických hus, které se bláhově domnívají, že svým kejháním "zachraňují Kapitol". K tomu lze uvést jenom slova básníka, jehož cituje V. I. Lenin: "Slyšíme tóny schvalování / nikoli v sladkém šumu chval, / leč v skřecích zběsilého lání!". (V. I. Lenin, Vybrané spisy sv. 3., Svoboda, Praha 1974, str. 439; jde o Leninův článek "Udrží bolševici státní moc?". V citovaném textu není uvedeno, o jakého básníka se jedná a já se musím ke své hanbě přiznat, že to nevím). Ukazuje se prostě stále jasněji, jak daleko má KSČM k tomu být novým revolučním politickým subjektem. Nadcházející sjezd napoví, zda se KSČM k tomuto cíli přiblížila, či zda se od něj naopak vzdálila. Vím, že se dopouštím z křesťanského hlediska toho největšího hříchu: totiž hříchu pýchy, přesto jsem však přesvědčen, že to, co jsem napsal, napsáno být muselo.
Marathon, č.54, 3/2004