Náhodou jsem se seznámil s polemikou, která se na stránkách „Mladé pravdy“ odehrála mezi soudruhem Petrem Skálou a doktorem Josefem Hellerem a zdá se mi, jakoby v levicovém politickém hnutí vznikal nový ideový směr, který by bylo možno nazvat „skalní marxismus“. Jak se státi úspěšným „skalním marxistou“? Nic není snadnějšího! Stačí se naučit pár frází z prací klasiků, které se při troše formulačních, novinářských schopností a řečnického talentu změní v klacek na utloukání názorového protivníka. Hlavně je ovšem třeba řečnit o „tvořivém rozvoji marxismu-leninismu“. Tak se může čtenář seznámit s krédem „skalního marxisty“ : „Za klíč ke všemu ostatnímu považuji skutečnou znalost marxisticko-leninské teorie, schopnost tvůrčího rozboru a aplikace této teorie na praxi“. (Mladá pravda, 6/2004, str.20). Za tuto perlu myšlenkové prázdnoty a bezduchosti, která jakoby vypadla z té nejortodoxnější stalinistické brožurky předlistopadového období, by se zajisté nemusel stydět ani soudruh Vasil Bilak, který vstoupil do dějin svou nesmrtelnou definicí reálného socialismu : „reálný socialismus je to, co tady máme!“ Jazyk váženého „skalního marxisty“ mi připomíná řečnické fráze mnohých svazáckých funkcionářů, které jsem měl v období reálného socialismu tu čest poznat. Tito veskrze sympatičtí hoši v elegantních oblecích s kravatami a nažehlenými košilemi tak dlouho „aktivně realizovali myšlenky sociálně spravedlivé společnosti pro dělnickou třídu a pracující lid ve společenském terénu reálného socialismu“, až se ten reálný socialismus poroučel do dějinného nebytí. Vážený „skalní marxista“ tyto chrabré bojovníky za „světlé zítřky“ při svém mladém věku sotva zažil. Přesto mne však udivuje ona podobnost řečnického stylu, ba spřízněnost přímo duchovní. Jakoby vážený „skalní marxista“ sál slovní výrazivo a světový názor neboli ideologii těchto bývalých „rovnějších mezi rovnými“ přímo s mateřským mlékem.
Vážený „skalní marxista“ ovšem rozsévá perly moudrosti rukou veskrze štědrou. Tak se dozvídáme, že „práce má důležitou, ba přímo klíčovou úlohu při vzestupné genezi civilizační úrovně lidstva ? právě zapojení do pracovního procesu může odstranit např. sociální jádro trestné činnosti a tím řešit převážnou množinu deliktů, může člověka kultivovat a přinést řadu modernizací (kupř. novátorství apod.) i další pozitivní dopady“. (Mladá pravda 6/2004, str.19). K tomu už lze dodat jenom „amen“ a snad ještě, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, jak pravil jiný velký český myslitel.
Odložme však na chvíli ironii stranou. Zdá se mi, že výchozím bodem názorové polemiky mezi váženým „skalním marxistou“ a doktorem Hellerem byla otázka struktury výrobních sil. Vážený „skalní marxista“ neztotožňuje výrobní síly a pracovní síly. Vychází z ortodoxního pojetí (je přece „skalní marxista“, ne žádný marxista „papírový“, nějaká třtina, tráva v revizionistických větrech se klátící), podle něhož se struktura výrobních sil rovná výrobním prostředkům plus pracovní síle, která může být ve výrobním procesu různě specializována, koordinována a kooperována. Výrobní prostředky se pak skládají z pracovních prostředků a pracovních předmětů. (Viz Mladá pravda 4/2004, str. 17). Doktor Heller ovšem upozornil na to, že marxistická filosoficko-ekonomická teorie pracovní hodnoty, kterou Marx převzal od klasiků anglické politické ekonomie Smitha a Ricarda, musí vzít na vědomí, že zdrojem společenského nadvýrobku a výrobní silou společnosti se stále více stává nikoli jednoduchá, živá a bezprostřední práce, nýbrž tak zvaná „všeobecná práce“, o čemž ostatně hovoří již sám Marx v Grundrissech. A tato „všeobecná práce“ zahrnuje jak přeměnu vědy v bezprostřední výrobní sílu, tak i například volný čas (tedy nikoli jenom pracovní dobu!) pro rozvoj schopností jednotlivce. A tento rozvoj spočívá mimo jiné ve spojování pracovních aktivit s aktivitami spoluvlastnickými. To je ona „zvláštní výrobní síla lidské součinnosti“ o níž mluví doktor Heller. (Viz Mladá pravda 4/2004, str. 15-16). Současný globalizovaný kapitalismus dokáže pružně a efektivně využívat různé formy vlastnické participace zaměstnanců coby zdroje zvláštního a mimořádného zisku, ať už si toho vážený „skalní marxista“ ráčil povšimnout či nikoli. Ukazuje se také, že v podmínkách globalizovaného kapitalismu je nutno modifikovat Marxovu teorii produktivní práce ze třetího dílu Kapitálu : přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál se zde stává nejen práce, jež se zpředmětňuje v nějakém věcném, smyslově hmatatelném zboží, ale i práce, která se zpředmětňuje ve změně v osobnostním systému vykonavatele, ve struktuře jeho „duše a těla“, v rozvoji lidských individuálních schopností.
Názor doktora Hellera odpovídá samozřejmě mnohem více současné úrovni marxistického filosoficko-ekonomického myšlení než moudra váženého „skalního marxisty“. Lze ovšem pochopit, že pojem „zvláštní výrobní síla lidské součinnosti“ se může zdát těžko srozumitelným. Je však trochu zvláštní, když vážený „skalní marxista“ připisuje doktoru Hellerovi „podceňování“ úlohy lidské pracovní síly a živé, bezprostřední práce jako základní výrobní síly, která „rozhodně nemůže být nahrazena pouhou kombinací pracovních prostředků s výrobní silou lidské součinnosti, jak to předestírá J.Heller“ - a dokonce skryté úsilí „vymazat lidský faktor ze struktury výrobních sil“.(Mladá pravda 6/2004, str. 19).
Je to jako v oné starořecké filosofické anekdotě : „Souhlasíš s tím, že to, co jsi neztratil, to máš? Ano. Neztratil jsi rohy? Ne, neztratil. Tak tedy máš rohy!“. Uvádím modelový příklad tak zvaných „sofismat“. Vážený „skalní marxista“ nás rozšafně poučuje, že „výrobní síla lidské součinnosti je jistě výrobní silou, jíž není dobré opomíjet, ale nelze ji ani přeceňovat nebo dokonce tvrdit, že jde o nově rozvinutou výrobní sílu (fungovala od počátku dějin), která by snad mohla nahradit likvidaci tzv. lidského faktoru. Výrobní síla lidské součinnosti je výrazem synergického efektu známého kupř. z fyziky. Znamená, že více pracovníků, mezi něž je účelně zorganizována dělba práce, dosahuje vyšší efektivity práce než jejich prostý souhrn, tzn. že celek je víc než prostý součet částí. Jde však o faktor druhotný, jenž bez oné lidské pracovní síly neznamená nic“. (Tamtéž). Je vidět, že vážený „skalní marxista“ nejenom nechápe myšlenkový obsah, který doktor Heller - a s ním i současný marxismus - vkládá do pojmu „zvláštní výrobní síla lidské součinnosti“, ale ani se o to nesnaží - snad aby „skalní marxismus“ nezvětral revizionistickými větry? - a místo toho připisuje doktoru Hellerovi „rohatou nevědomost“ o takových banalitách, jako je dělba práce, specializace, koordinace a kooperace pracovních činností v systému efektivní organizace práce. Vážený „skalní marxista“ vykazuje podobnou obratnost v sofistickém překrucování myšlenkového obsahu názorů protivníka jako slavné paměti doktor Urválek. (Na vědomí váženému „skalnímu marxistovi“ : doktor Urválek byl státním žalobcem ve „slavném“ procesu s Rudolfem Slánským. Stalinistická KSČ tehdy dokázala přetrumfnout svůj sovětský vzor, neboť si v něm popravila svého generálního tajemníka; KSSS to učinila pouze symbolicky až po Stalinově smrti).
Globalizovaný kapitalismus je nová historická epocha a zároveň i vrcholná vývojová fáze kapitalistické formace. Jako novou historickou epochu lze globalizovaný kapitalismus vymezit jako kapitalismus nadnárodně a nadstátně monopolní, kdy kapitál, využívaje procesu internacionalizace rozvoje výroby a výrobních při zachování kapitalistické sociálně ekonomické formy této internacionalizace, vytváří relativně stabilní a funkční vlastnické formy a struktury na globalizované, celosvětové úrovni, podněcuje hospodářskou a politickou integraci, která v žádném případě neskončí na evropské úrovni, ale směřuje objektivně k celosvětovému státu. Z toho mimo jiné plyne, že odvozovat za této situace projekt revolučního průlomu do struktury kapitalistických vlastnických poměrů z úrovně národního státu by byl krok zpět v civilizačním vývoji. Jako vrcholná vývojová fáze kapitalistické formace realizuje globalizovaný kapitál Marxovu vizi z Grundrissů o přeměně všeobecné práce v klíčovou společenskou výrobní sílu, čímž se naplňuje i další známá Marxova myšlenka z Úvodu ke kritice politické ekonomie, že žádná společenskoekonomická formace nezaniká dříve, než byla rozvinula všechny výrobní síly, jež dřímají v jejích útrobách. Systém globalizovaného kapitálu charakterizuje síťová planetární struktura, jejímž slabým článkem je jednak zbytnění spekulativně parazitního, mafiánského kapitálu, jednak tendence kapitálu dosahovat zvláštního a mimořádného zisku cestou investování do rozvoje lidských schopností, což zahrnuje i vytváření struktur zaměstnanecké vlastnické participace. Těchto skutečností si musí být vědoma každá forma radikálně levicové politické praxe, usilující o nový pokus o revoluční systémovou změnu kapitalismu v socialismus. Oči „skalního marxismu“ ovšem tyto zákonité tendence odmítají vidět, neb to jsou oči lidí „zvláštního ražení ze žulové skály vytesaných“, kteří scholasticky přemílají Leninovy poučky o imperialismu a naivně se táží, „jak by se měl kapitalismus ještě rozvíjet?“(Mladá pravda 3/2004, str. 20).
Socialistická revoluce je sociální revoluce, neboli kvalitativní skok od jedné formace ke druhé. Nutným momentem, nezbytnou součástí každé sociální revoluce je politická revoluce, čili přechod politické moci z rukou jedné třídy do rukou třídy druhé. Podstatou sociální revoluce coby revoluční přeměny staré formace v novou je ovšem zásadní proměna všech rozměrů mnohovrstevnaté struktury velké společenské dělby práce : dimenze výrobně silové, výrobně vztahové i nadstavbové, politicko-ideologické. To znamená, že socialistická politická revoluce nemůže v žádném případě vyčerpat obsah a podstatu socialistické sociální revoluce. Doktor Heller zdůrazňuje, že kapitalismus nebude samočinně přerůstat v socialismus, ale pouze díky intenzivnímu třídnímu - tedy i politickému - boji (Viz Mladá pravda 4/2004, str. 15-16), tedy že socialistická sociální revoluce není možná bez politické revoluce. Ani vážený „skalní marxista“ si zajisté nemyslí, že se socialistická revoluce omezuje na krátkodobý násilný mocensko-politický převrat, pouhé „dobytí Zimního paláce“ a určitě nevolá po ozbrojeném násilí s flintami a raketami, po občanské a světové válce. Když vážený „skalní marxista“ říká : „Já definuji revoluci jako náhlou akční změnu poměrů“ (Mladá pravda 4/2004, str. 17), zajisté si uvědomuje, že ona „náhlost“ revoluční systémové změny kapitalismu v socialismus zahrnuje časové období desítek či spíše stovek let.
Kardinálním problémem ovšem zůstává místo politické revoluce v časové posloupnosti socialistické sociální revoluce. „Skalní marxista“ má v této věci zcela jasno: v kapitalismu nemohou vzniknout socialistické výrobní vztahy a třída socialistických vlastníků, ale pouze materiálně-technické předpoklady socialismu; buržoazie mohla vzniknout za feudalismu proto, že šlo o přechod mezi dvěma vykořisťovatelskými řády. (Viz Mladá pravda, například 4/2004, str. 18). Z toho plyne, že začíná-li buržoazně demokratická sociální revoluce sociálně ekonomickými změnami v lůně feudálního řádu a dovršuje se buržoazně demokratickou politickou revolucí, může socialistická sociální revoluce začínat pouze a jedině ze socialistické politické revoluce (=uchopení státní politické moci dělnickou třídou) a dovršuje se utvářením socialistických ekonomických vztahů.
Logika tohoto klasického pojetí se zdá být opravdu železná. Zvláště když si uvědomíme, že ani zárodky kapitalistických vlastnických poměrů a „protoburžoazie“ nevznikaly v rámci feudálního vlastnického systému úplně živelně a samočinně, nýbrž za přispění absolutistického feudálního státu, jak tomu bylo například v Anglii v první polovině šestnáctého století za vlády krále Jindřicha VIII. Vyjděme tedy z toho, že kapitalismus vytváří pro socialistickou revoluci pouze jistou úroveň rozvoje výrobních sil, přičemž nelze přesně určit, jaká má tato úroveň například průmyslové vyspělosti být. Čím se však liší struktura výrobních sil kapitalismu od struktury výrobních sil otrokářského či feudálního řádu? Tím, že výrobní prostředky (především stroje a soustavy strojů) jsou zpředmětněním všeobecné práce, neboli technickou a technologickou aplikací rozvoje vědeckého poznání přírodních zákonů - například ve formě pružně robotizovaných technologických výrobních systémů a procesů -, a proto také mohou sloužit jako efektivní nástroj vysávání nadhodnoty z živé a bezprostřední práce námezdně pracujících nevlastníků výrobních prostředků. Co se však stane, když samotný kapitál ve snaze nalézt nové zdroje zvláštního a mimořádného zisku začíná podporovat kvalitativní zvrat ve struktuře výrobních sil, takže se nositelem všeobecné práce stává ona živá a bezprostřední práce, a nikoli pouze práce mrtvá? Nastává přelomový moment v rozvoji výrobních sil, kdy si společenské výrobní síly objektivně s konečnou platností vynucují rozbití těsného krunýře kapitalistických výrobních vztahů a vlastnických poměrů. Revolučně demokratická politická moc dorozvíjí nezávisle na buržoazii a proti zájmům velkoburžoazní finanční oligarchie tendenci k hospodářské demokracii, přeměňuje dělnickou třídu, části ostatních pracujících a dokonce i část kapitalistických vlastníků a podnikatelů ve třídu samosprávných vlastníků. (Bolševická revoluce v Rusku také svého času dokázala uskutečnit bez buržoazie a navzdory buržoazii prvotní akumulaci kapitálu a industrializaci země). Je to již politická socialistická revoluce? Nikoli. Tu provádí až třída samosprávných vlastníků. V tomto pojetí tedy socialistická sociální revoluce zahrnuje dvě politické revoluce : revolučně demokratickou a vlastní socialistickou politickou revoluci. Socialistická revoluce jako sociální revoluce může vyrůstat jedině z procesu demokratických společenských přeměn. Zde se může uplatnit leninská koncepce o přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou z let 1905-1907, kdy dělnická třída je politickým vůdcem celého revolučního procesu, i když má z počátku kapitalistický sociálně ekonomický obsah : i zde je rozvíjení všeobecné práce v základní společenskou výrobní sílu konec konců výhodnější pro dělnickou třídu než pro buržoazii, neboť vede za sociálně ekonomický horizont kapitalistického výrobního způsobu, sociálně ekonomickým obsahem demokratické etapy revoluce je zde ovšem především hospodářská revoluční demokracie.
Vážený „skalní marxista“ se suverenitou mládí prohlašuje : „Já na rozdíl od J. Hellera za klíč ke všemu ostatnímu nepovažuji dobu prvního historického pokusu o budování socialismu ? levicová mládež považuje otázku minulého režimu za důležitou, ale nikoliv za středobod zkoumání“. (Mladá pravda 6/2004, str. 20).
A to je právě neštěstí jak našeho váženého „skalního marxisty“, tak i jeho chrabrých spolubojovníků a spolubojovnic z Komunistického svazu mládeže i dalších mládežnických radikálně levicových politických organizací. Neboť ten, kdo se nedokáže poučit z minulosti, bude ji muset prožít znovu. Což je pravda sice velmi banální, nicméně však dosud platí.
Vážený „skalní marxista“ se ovšem rozhodl definitivně skoncovat se svým názorovým protivníkem : „Musím rovněž polemizovat s tvrzením, že zde před rokem 1989 vládla zvláštní přechodná třída řídícího aparátu, který prý měl specifické vlastnické postavení. Demonstrativně byli jako představitelé této „třídy“ uvedeni inženýr, generální tajemník a vedoucí cechu (Sic! Že by v Československu 20. století fungovaly cechy? Dobrý vtip)“(Mladá pravda 6/2004, str. 20-21). A jako eso z rukávu vytahuje rozhodující argument : „Cožpak však má být socialismus jen dalším vykořisťovatelským systémem? Jde komunistům jen o to, aby se konstituovali do nové vládnoucí třídy, tak jako buržoazie? Jistěže ne! Socialistické výrobní vztahy jsou zcela odlišné od kapitalistických a nemohou proto z podstaty věci vzniknout z kapitalismu. Socialismus je pak systémem osvobození proletariátu a ne vlády nějaké jiné vrstvy, která se prý někdy v budoucnu vytvoří“. (Mladá pravda 4/2004, str. 18). Myslím si, že právě zde je psychologicky i logicky klíčový moment celé polemiky. Komunisté jako strana profesionálních revolucionářů se „prý“ nikdy nemohou změnit v byrokratickou mocenskou vrstvu, která se postaví nad společnost a odcizí se od ni. Přeměna diktatury proletariátu v diktaturu aparátu nad dělnickou třídou a celou společností „prý“ nikdy nemůže být věcí „budoucnosti“. Jako by nebylo reálné historické zkušenosti s reálným socialismem! Teoretická ignorance, ideologická zaslepenost a demagogická argumentace našeho váženého „skalního marxisty“ zde opravdu překročila „uzlovou čáru měrných vztahů“. Logika počínání našeho váženého „skalního marxisty“ je nesmírně prostá. Proč se snažit pochopit, co má doktor Heller na mysli například pod pojmem „zbytnělá lokální vlastnická subjektivita pracovníků řídícího aparátu v reálném socialismu“, když je přece daleko jednodušší přibíjet ideového protivníka rádoby vtipnými poznámkami na pranýř, a to za potlesku klaky stejných omezenců, jako jsem sám, že vážený „skalní marxisto“? Vážený „skalní marxista“ se zde odhaluje jako demagog a ideový a politický souputník oněch svazáckých funkcionářů, o nichž jsem se již zmiňoval, který nejenom není schopen pochopit podstatu otázek, o nichž tak suverénně frázovitě žvaní, ale jde mu zřejmě i o něco zcela jiného. Přitom i on sám musel slyšet cosi zvonit o tom, že vlastnictví není pouze právní kategorie a titul, nýbrž aktivní a činný materiální společenský výrobní vztah, - jakož i vztah směny a rozdělování hmotných statků. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že vážený „skalní marxista“ pojímá socialismus jako jakousi platónskou ideu, takže pokud reálná historická fakta zpochybňují tuto ideu, nutí ji kriticky přezkoumávat, tím hůř pro fakta.
Doktor Heller se zkoumáním systému vlastnických poměrů reálného socialismu zabýval již dávno před listopadem 1989. Vážený „skalní marxista“ by si při své nepopiratelné sečtělosti měl důkladně prostudovat především tyto dva články doktora Josefa Hellera : „Socialistická dělnická třída jako subjekt společenského vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce“, Filozofický časopis č. 5/1983, str. 657-679 a „Aktuálnost Marxova a Engelsova pojetí vztahu vlastnictví a dělby práce“, Filozofický časopis č. 3/1985, str. 313-336. Zjistil by možná ke svému překvapení, že vývoj marxistického sociálně filosofického myšlení neskončil Otázkami leninismu jistého Josefa Džugašviliho. Když doktor Heller zkoumá vlastnickou subjektivitu reálného socialismu, uvádí : „Podstatou specifické socialistické formy fungování vlastnických vztahů je nutnost realizovat socialistické vlastnictví prostřednictvím systému dílčích vlastnických funkcí. Tyto dílčí vlastnické funkce jsou spojeny s činností konkrétních kolektivů socialistických pracujících, kolektivů bohatě členěných po horizontální linii ? a přísně hierarchických po linii vertikální ? Míra optimálního rozvoje a zároveň souladu těchto dílčích funkcí dosažená v procesu realizace socialistického vlastnictví je vlastně charakteristikou skutečné společenské kvality celého procesu neboli mírou reálné společenskosti socialistických výrobních vztahů na daném stupni vývoje. Neantagonistický rozpor mezi způsobem realizace dílčích funkcí a širokými celospolečenskými souvislostmi této realizace se stává svého druhu základním rozporem procesu fungování socialistického společenského vlastnictví, jehož narůstání ovšem může za určitých podmínek vést ke ztrátě základní kvality socialistických společenských vztahů. (Kurzíva autor článku - F.N.). Právě ve vazbě na dialektiku dílčích vlastnických funkcí a jejich celospolečenských souvislostí se projevují rozdíly ve způsobu realizace vlastnické subjektivity, které jsou u různých skupin socialistických pracujících výrazem rozdílů v jejich výrobně technické, profesní roli. Přes rámcovou sociálně ekonomickou jednotu socialistických pracujících, zejména pracujících ve státním všelidovém sektoru, je to dělnická třída, která je svým postavením v dělbě práce determinována jakožto společenská síla realizující svou vlastnickou subjektivitu v maximálně společenské podobě. ? Příslušníci této třídy si nemohou přivlastňovat jinak než přivlastňováním si celé masy společenských výrobních prostředků, což předpokládá dosažení vysoké kvality souladu dílčích vlastnických funkcí, jejichž prostřednictvím k tomuto přivlastňování dochází. Příslušníci dělnické třídy nejsou svými základními celotřídními zájmy objektivně spojeni se žádnou z těchto specifických, lokálních vlastnických funkcí, nýbrž s jejich celospolečenskou optimalizací souladem. Realizovat svou vlastnickou subjektivitu mohou pouze v celospolečenském měřítku jako celá třída ? Podstatným rysem sociálně ekonomického postavení ostatních pracujících socialistické společnosti je sice stejně jako u dělnické třídy vázanost na celospolečenský soulad dílčích vlastnických funkcí ? Specifický charakter práce spojuje však skupiny a jednotlivce z řad těchto pracujících bezprostředně a v odlišné kvalitě než příslušníky dělnické třídy s realizací lokálních vlastnických funkcí, vybavuje je jistou lokální vlastnickou subjektivitou. Dává jim určitý prostor pro takový způsob realizace těchto funkcí, který se může více či méně vymykat z celospolečenských souvislostí, být v rozporu s celospolečenskými potřebami a zájmy“. (J.Heller : Aktuálnost Marxova a Engelsova pojetí vztahu vlastnictví a dělby práce, Filozofický časopis 3/1985 str. 329-330). Když doktor Heller mluví o „potenciální nespolečenskosti“, „zájmové dvojakosti“ vlastnické role některých skupin socialistických pracujících, má na mysli především „lokální vlastnickou subjektivitu řídících pracovníků. (Viz tamtéž, str. 330-332, podobně viz J.Heller : Socialistická dělnická třída jako subjekt společenského vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce, Filozofický časopis 5/1983, například str. 665-670). Doktor Heller dokázal už před listopadem odhalit sociálně ekonomickou podstatu reálného socialismu, takže lze říci, že základní příčina zhroucení tohoto systému v listopadu 1989 měla objektivní, vnitřní a systémovou povahu. Analýza příčin 17. listopadu se tak v podobě marxistické sociálně filosofické anticipace objevila už několik let před listopadem a kdyby minimálně osmdesát procent členů komunistické strany nepatřilo ke „skalním marxistům“, nebyl by pro KSČM žádný problém vyrovnat se s minulostí. Z aktérů naší názorové polemiky je to právě doktor Heller, kdo prokázal schopnost tvořivě rozvíjet „marxismus-leninismus“, kdežto vážený „skalní marxista“ dokázal zatím „tvořivě rozvíjet“ pouze schopnost sofistické a demagogické argumentace. Přičemž zde vskutku „přešla kvantita v kvalitu“.
Na vědomí všem „skalním marxistům“: vlastnická subjektivita, která je v jiných systémech organicky celistvá, byla v reálném socialismu rozdrobena do řady dílčích vlastnických funkcí a rolí. Příslušníci dělnické třídy a ostatních pracujících byli jako celek formálně právně majiteli (držiteli) celé sumy výrobních prostředků, ovšem vlastnické funkce disponování a užívání společenských výrobních prostředků vykonávaly různé složky řídícího aparátu. Z Marxova výkladu v prvním díle Kapitálu o dvou funkcích řízení vyplývá, že vlastnická role pracovníků řídícího aparátu je vždy dílčí a lokální. V podmínkách staré výrobně technické podoby dělby práce, jež se promítala i do sociálně ekonomické vrstvy této dělby, se nemohla celotřídní vlastnická subjektivita dělnické třídy realizovat jako celospolečensky integrující. Nomenklaturní vlastnická a mocenská elita předlistopadového systému nebyla ovšem žádnou klasickou vykořisťovatelskou třídou a reálný socialismus nebyl žádným „státním kapitalismem“. Zvláštní třída řídícího aparátu také hrála velmi dlouhou dobu objektivně pokrokovou společenskou úlohu, například v Sovětském svazu by bez ní nebylo možné uskutečnit prvotní akumulaci kapitálu a industrializaci země; ona třída si ke svému obrazu zformovala vůdce Josefa Stalina, který ji sjednocoval do jednoho celku diktátorskými metodami, a proto je i Stalinova historická úloha velice rozporná. Logika zbytnělé lokální vlastnické funkce však nutila řídící aparát dobudovávat si celospolečensky integrující vlastnickou subjektivitu v podobě vlastnických forem fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví, což vedlo k rozpadu a rozkladu třídy řídícího aparátu a následně i ke zhroucení celého systému. (Určitou analogii s procesem zhroucení reálného socialismu snad může mít proces sociální degenerace a následné vojenské porážky husitského revolučního hnutí na Táboře ve dvacátých a třicátých letech patnáctého století). Reálný socialismus byl grandiózním vykročením k vybudování sociálně spravedlivé společnosti, nebyly však dostavěny základy reálného socialistického zespolečenštění výrobních prostředků a socialistická sociální revoluce zůstala nedokončena. Dle posledních Leninových článků měl být socialismus „společenským řádem civilizovaných družstevníků“, tedy samosprávným vlastnickým systémem, který je budován jak „zdola“, od nejrůznějších typů družstev jako formy přímé a bezprostřední vlastnické spoluúčasti zaměstnanců, tak i „zhora“, na úrovni celospolečensky integrující vlastnické subjektivity s pomocí tak zvané „dělnicko-rolnické inspekce“. Tento leninský plán výstavby socialismu se nikdy nepodařilo uskutečnit. Z toho plyne, že sociálně ekonomická podstata socialistické společenské samosprávy spočívá v překonání zbytnělé lokální vlastnické funkce pracovníků reálně socialistického řídícího aparátu.
Reálný socialismus nejenom že nedokázal prakticky vyřešit problém reálného podřízení vlastnické role řídícího aparátu vlastnické funkci dělnické třídy, ale nedokázal tento problém ani teoreticky formulovat. Pro předlistopadový systém byl charakteristický trojúhelník rozporů: vůdce - aparát - lid. Dvacátý sjezd KSSS byl vlastně vzpourou aparátu proti vůdci (Egon Bondy říká, že k této vzpouře došlo již na devatenáctém sjezdu KSSS), jejímž důsledkem bylo, že se zbytnělá lokální vlastnická subjektivita řídícího aparátu umocnila na druhou, začala se mimo jiné projevovat v tak zvaném „resortismu“, což se promítlo i do organizačně technické stránky systému řízení a způsobilo, že reálný socialismus počal zaostávat za kapitalismem ve vědeckotechnickém a technologickém rozvoji. (Tuto skutečnost lze pokládat za reálný podklad povídaček neostalinistické ideologie o „chruščovovském revizionismu“). Čínská kulturní revoluce byla naopak revoltou o lid se opírajícího vůdce proti aparátu. K jejím zvláštnostem patřilo i to, že byla jedinou vzpourou proti třídě řídícího aparátu reálného socialismu, která byla vedena ideologicky zleva. I ona však selhala na logice zveličené lokální vlastnické subjektivity a v jejím závěru se na špici čínského stranického a státního vedení prodrala maloburžoazní pravicová a nacionalistická skupina vedená Teng Siao-Pchingem. Od té doby probíhá v Číně rekapitalizace pod vedením komunistické strany. Rozdíl od politického vývoje v Sovětském svazu v období gorbačevovské „perestrojky“ je zatím v tom, že čínskému politickému vedení se dosud daří udržovat mocenskou stabilitu systému.
Nyní se již můžeme pokusit načrtnout psychologický portrét váženého „skalního marxisty“. Vrtalo mi hlavou, proč se vážený „skalní marxista“ schovává za celkem fádní pseudonym, když je zajisté nositelem nějakého hrdého a vznešeného jména. Třebas šprdlík či znamenáček. Mám za to, že se náš „skalní marxista“ inspiroval u jistého Josefa Džugašviliho. Není divu, že „skalní marxista“ vzhlíží s obdivem k marxistovi „ocelovému“. (Jméno Stalin je od ruského slova „stal“ - ocel, autorská poznámka). V evangeliích stojí psáno : „Ty jsi Petr, to je skála a na té skále vzdělám církev svou!“ Vážený „skalní marxista“ si asi opravdu představuje komunismus jako náboženství a církev, z níž jest mečem plamenným třeba vyhnati různé hellerovsko- neužilovské a dolejšovsko-ransdorfovské odpadlíky a zrádce. Ukazuje se také, že „skalní marxismus“ lze velmi dobře měřit. Základní jednotkou bude jeden skála, deset skálů může být jeden pavlík, deset pavlíků jeden věrtelář. Když Lenin či Stalin používali pseudonymů, bylo to proto, že stáli v čele skutečného dělnického revolučního hnutí. Vážený „skalní marxista“ má za sebou jedině zbytek bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu, který se po listopadu nedokázal „transformovat“ a stal se třídně sociální základnou KSČM - a na revolucionáře a revoluci si zatím jenom hraje.
Je známo, že již Karel Marx varoval svého času před nebezpečím, že se komunistické hnutí může stát vlastnictvím hlupáků a nejrůznějších demagogů. Problémem ovšem je, že hlupáky jsou vlastně všichni lidé. Není však hlupák jako hlupák. Hlupák, který si svou hloupost neuvědomuje a nikomu jí neubližuje, je obyčejný hlupák. Hlupák, který si uvědomuje svou hloupost, který tedy „ví, že nic neví“ a snaží se stále hlouběji pochopit věci, o nichž hovoří, se může stát moudrým; do této kategorie hlupáků bych chtěl náležet i já. Ovšem hlupák, který se pyšní svou hloupostí, pokládá ji za zvláštní ctnost či dokonce za důkaz své revolučnosti a okřídlující sílu, jež jej povznáší nad ostatní, může revoluční hnutí velmi poškodit. Historie s jistým Josefem Džugašvilim hovoří velmi výmluvnou řečí o tom, jaké důsledky má pro revoluční komunistické hnutí intelektuální omezenost a charakterová hrubost.
Osvojení marxismu není jednoduchá záležitost. Vyžaduje dlouholeté individuální systematické studium na vysokoškolské úrovni v kolektivech studentů, přístup ke knihám a časopisům, činnost pedagogů a vědeckých ústavů i určitou duchovní atmosféru ve společnosti. To všechno dnes chybí. A hlavně chybí masové dělnické revoluční hnutí, které je mnohem lepší školou pro osvojení marxistického světového názoru než návštěva přednášek a seminářů. Proto bych ani nevyčítal váženému „skalnímu marxistovi“, že si marxismus zatím osvojil spíše samoucky na dogmatické úrovni deklarativního „přihlášení se“ k marxismu, jako množinu navzájem izolovaných výroků a sumu citátů. Ani on by však nemusel být nositelem iluzí a mýtů ideologie třídy, která již dohrála svou pokrokovou společenskou úlohu.
Nechť je mi dovoleno rozloučit se s naším dosti tristním předmětem se shovívavým úsměvem. Mladí lidé, kteří se angažují v radikálně levicovém, antikapitalistickém hnutí, mi jsou daleko sympatičtější než většina dnešních sedmnáctiletých, kteří spatřují smysl života v přihlouplém hledání jakési české „Superstar“ a na něž se hodí jízlivá poznámka Jana Wericha, že kdyby tu již třista let nebyli, nic by se nestalo, - a to i kdyby znali marxismus ještě plytčeji a povrchněji než náš vážený „skalní marxista“. Jsem přesvědčen, že se ze všech „skalních marxistů“ stanou časem normální marxisté bez přívlastků a pseudonymů. Neupírám váženým mladým „skalním marxistům“ nadšení pro komunistický společenský ideál ani emocionální zápal pro věc dělnické třídy a vítězství socialistické revoluce. Měli by však pochopit, že v historické epoše globalizovaného kapitalismu, epoše zbytnění spekulativně parazitního kapitálu, ale i procesů ekonomické a politické integrace, přeměny všeobecné práce v rozhodující společenskou výrobní sílu vznikají spolu s klasickými i nové formy a obsahy revolučnosti. K tomu jim dopomáhej Josef Stalin a Josef Heller. Neboť všichni „skalní marxisté všech zemí“ by měli vědět, že Josef Heller je nejvěrnější žák a pokračovatel v nesmrtelném díle Josefa Vissarionoviče Stalina a hellerismus je stalinismus nové historické epochy!
S velkým gustem napsal a při psaní se výborně bavil PhDr. František NEUŽIL, vedoucí diskusního filosofického semináře, působícího v rámci klubu levicově politicky zaměřených sociologů a psychologů. Jsem ochoten odpřísáhnout, že moje jméno je pravé, žádný pseudonym.
NeNoviny Jana Smíška, č. 34, 1. 7. 2004