Kategorie formace a epochy popisují jednotu kontinuity a diskontinuity v procesu společenského vývoje. Sociální revoluce je přechodem od staré k nové formaci ve výrobně silové i výrobně vztahové dimenzi, znamená podstatnou a zásadní přeměnu třídně sociální strukturace společnosti. V tomto procesu se kvalitativně, podstatně a zásadně proměňují obě dvě základní společenské třídy, jejichž rozporný vzájemný vztah tvoří osu přírodně historického rozvoje společenskoekonomické formace. Na řešení základního formačního rozporu se podílejí obě třídy: obě jsou konstruktivní i destruktivní zároveň. (Není náhodou, že v Komunistickém manifestu hovoří Marx a Engels o revolučnosti buržoazie, neboť plodí proletariát jako svého hrobaře a hrobaře kapitalismu).
Vývoj formace zahrnuje zpravidla několik epoch. Už z toho je vidět, že řešení základního rozporu formace má odlišnou temporalitu (časovost), než je tomu u základního rozporu epochy. Výjimkou je zatím pouze formace reálného socialismu, jejíž časový rámec se kryje s časovým rámcem epochy soupeření kapitalismu a socialismu.
Řešení základního rozporu formace odráží moment diskontinuity historického procesu. Řešení základního rozporu epochy odráží moment kontinuity společenského vývoje. Už proto se základní rozpor epochy řeší kvalitativně jiným způsobem, než je tomu u základního rozporu formace. Základní rozpor epochy se řeší tak, že jedna stránka rozporu "zvítězí" nad druhou stránkou, integruje ji do sebe. Tak se v epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu (z pohledu etapizace vývoje feudalismu jako formace jde o pozdní feudalismus, feudalismus zahnívající, rozkládající se a umírající; na druhé straně se jedná o kapitalismus volné soutěže coby vývojovou etapu kapitalistické formace) se třída světských a církevních feudálů (a stejně tak i feudální rolnictvo) integruje do struktury kapitalistických vlastnických vztahů : stává se v převážné míře součástí buržoazie (feudální rolnictvo se mění převážně v proletariát nebo maloburžoazii). Tento mechanismus prosazení pokrokovějšího typu ekonomických vztahů se nazývá thermidor. Dovolím si v této souvislosti formulovat hypotézu z hlediska obecné teorie systémů: po rozplynutí feudalismu v kapitalismu je celková entropie vzniklého světového systému nižší než součet entropií obou systémů před tímto splynutím.
Třída reálně socialistického řídícího aparátu se v převážné míře přeměnila v mafiánsko-kompradorskou lumpenburžoazii, čímž se vyřešil základní rozpor epochy soupeření dvou protikladných systémů. Dovolím si vyslovit předpoklad, že celková entropie takto vzniklého systému je vyšší než součet entropií obou systémů před splynutím.
Odlišnost mezi řešením základního rozporu formace a základního rozporu epochy zůstává i v případě, že se jedná o epochu, která obsahuje pouze jednu dominující formaci, či dokonce pouze její vývojovou etapu. Tak je tomu v případě epochy monopolního kapitalismu - imperialismu. Zde byl základním rozporem epochy rozpor mezi vojensko-politickými bloky imperialistických států - trojspolkem a trojdohodou - v čele trojdohody stála Anglie, v čele trojspolku Německo. Předmětem sporu byl zápas o přerozdělení koloniálního panství. To vyvolalo první světovou válku, která přerostla v proletářskou revoluci.
Základním rozporem epochy ultraimperialismu (= vrcholného, totálního kapitalismu) je klubko rozporů mezi nadnárodními a nadstátními hospodářskými a politickými celky, jejichž kontury se začínají rýsovat již na počátku epochy : jde o Euroatlantidu, Euroasii a Islámii. Jádrem euroatlantického regionu jsou státy severoatlantického paktu, dále sem patří Japonsko, Austrálie, země Latinské Ameriky a většina Afriky. Jádro Euroasie tvoří trojúhelník Rusko, Čína, Indie. Islámský fundamentalismus je zatím ekonomicky, politicky i vojensky slabší než druzí dva "globální hráči", jeho stále rostoucí agresivita je však dána tím, že je nejvýrazněji napojen na zbytnělou funkci celosvětově sjednoceného spekulativně-parazitního kapitálu. (V Kosovu můžeme názorně vidět, jak se vojenské struktury severoatlantického paktu stávají loutkou v rukou tohoto globalizovaného mafiánského kapitálu a bandy drogových dealerů, nazývané ne bez smyslu pro černý humor "osvobozeneckou armádou”, se stávají mocnější než vláda Spojených států).
Základní rozpor epochy má i jiné možnosti řešení. V epoše pozdního feudalismu (v šestnáctém, sedmnáctém století) vedle sebe v Evropě koexistují státy v držení španělských a rakouských Habsburků, kde se upevňují vztahy druhého nevolnictví, a na druhé straně Anglie a Nizozemí, kde se rozvíjejí kapitalistické ekonomické poměry, aniž by ještě v této epoše nalezl rozpor mezi kapitalismem a feudalismem definitivní řešení. V epoše soupeření státně monopolního kapitalismu a reálného socialismu došlo nakonec k tomu, že vyhasl rozpor mezi dělnickou třídou socialistických zemí a mezinárodní buržoazií a tato dělnická třída se stala v převážné části spojencem mezinárodní buržoazie a vnitřních protisocialistických sil. (Pro upřesnění musím ale dodat, že uvedený rozpor nebyl základním).
Ve vývoji epochy může nastat situace, že soupeření formací a boj společenských tříd ohrozí přežití lidské společnosti. Tak tomu bylo v epoše soupeření dvou protikladných světových soustav, kdy část mezinárodní velkoburžoazie začala podporovat německý fašismus, aby zničila socialismus, což vyvolalo druhou světovou válku. Důsledkem bylo, že jiné části mezinárodní velkoburžoazie se musely zapojit do antifašistického demokratického hnutí a kapitalismus byl po válce velmi oslaben. Je ale příznačné, že posílení socialismu se po druhé světové válce omezilo pouze na oblast politického vlivu ve světě. Vznik světové socialistické soustavy neznamenal překonání zbytnělé lokální vlastnické role třídy řídícího aparátu reálného socialismu, i když například projekt "československé cesty k socialismu" obsahoval jisté náběhy v tomto směru. Stalinský model "socialismu v jedné zemi" nebyl podobné změny vlastnických struktur schopen, což se ukázalo zvláště po dvacátém sjezdu KSSS.
Tak se může vedle základního rozporu epochy objevit hlavní rozpor epochy, který může na čas význam základního rozporu překrýt. Hlavní rozpor vzniká z dialektiky třídního a všelidského a je koneckonců projevem schopnosti hmoty k samoregulaci.
Podle obecné teorie systémů je zákonitostí vývoje kosmu růst entropie, na čemž je mimo jiné založeno plynutí času od minulého přes současné k budoucímu. Obecný růst entropie ovšem umožňuje vznik lokálních struktur o stále dokonalejším stupni organizace. Stále dokonaleji organizované pohybové formy hmoty se realizují neustálým překonáváním, přesahováním sebe sama. Tato tendence se uchovává i na úrovni společenské formy pohybu hmoty.
Dialektika třídního a všelidského, kterou vyjadřuje hlavní rozpor epochy, spočívá v přechodu od třídního ke všelidskému, ale zároveň ve zpětném pohybu od všelidského k třídnímu. Důsledné vyřešení hlavního rozporu epochy, který se v žádném případě nemusí vyskytovat v každé epoše, - umožňuje, aby v rámci jedné formace s jí vlastním základním rozporem a typem sociálně třídní strukturace vznikly zárodečné buňky nové formace s jiným základním rozporem a typem sociálně třídní strukturace. Tak se v epoše vrcholného feudalismu (třinácté - čtrnácté století) objevuje hlavní rozpor díky zbytnění úlohy lichvářského peněžního kapitálu. Řešení se našlo v manufakturním typu specializace a kooperace pracovních činností ve výrobním procesu, což umožnilo zrození kapitalistických ekonomických vztahů. Zároveň však růst podnikání v oblasti feudálního zemědělství vedl k upevnění třídních vztahů druhého nevolnictví. Soupeření mezi kapitalismem a feudalismem se definitivně rozhodlo až tehdy, když kapitalismus dostal na konci osmnáctého století sobě odpovídající výrobně silovou základnu v tovární strojní velkovýrobě.
Hlavní rozpor epochy ultraimperialismu vzniká díky sociálně ekonomickým skupinám v mezinárodně sjednocené finanční oligarchii, které jsou spjaty se zbytněním spekulativně parazitního kapitálu, s rozvíjením vlastnických forem, v nichž se otevřené násilí stává prvkem vykořisťovatelského vztahu, s přeměnou války v nejziskovější oblast soukromokapitalistického vlastnictví a podnikání. Kapitál si osvojuje volný čas tím, že vytváří rostoucí masy trvale nezaměstnaných, přičemž peníze přestávají spojovat živou a zpředmětnělou práci. Mají-li se peníze stát znovu hybnou silou rozvoje zbožní výroby, vzniká dilema: buď
Do zápasu za odvrácení nebezpečí degenerace a zániku lidské společnosti se mohou zapojit příslušníci všech společenských tříd od cognitariárního proletariátu a tradičních skupin dělnické třídy až po sociálně ekonomické skupiny mezinárodní finanční oligarchie, jež nejsou spojeny se zbytněním mafiánského kapitálu, příslušníci všech národů a ras, lidé bez rozdílu politického přesvědčení a náboženského vyznání. Moderní společnost vytvořila i celou řadu struktur, které lze v tomto zápase využít : od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky až po Organizaci spojených národů.
Není třeba hovořit o socialismu a komunismu, ani o vlastnické participaci, či o samosprávných vlastnických formách. Stačí hovořit o ekonomické demokratizaci. Kdyby se reálně podařilo vytrhat po celém světě ekonomické kořeny obchodu s drogami, odstranit všechny "daňové ráje", znemožnit praní špinavých peněz, znamenalo by to významný průlom do vlastnické struktury globalizovaného kapitalismu. Pak by bylo možné reálně podřídit zájmy zbrojařských mezinárodních koncernů společenské kontrole a další krok by spočíval v zablokování tendencí k omezení politického pluralismu a formální buržoazní demokracie. To by ještě zdaleka neznamenalo odstranění kapitalismu a kapitalistů. Vznikl by hierarchicky organizovaný model vlastnické subjektivity, který by zahrnoval vlastnickou subjektivitu buržoazie, vlastnickou roli pracovníků řídícího aparátu, přičemž celospolečensky integrující vlastnické subjektivitě by se učili příslušníci dělnické třídy. Heslem tohoto procesu ekonomické demokratizace může být: "více demokracie = méně kapitalismu!".
Do boje proti zbytnělému mafiánskému kapitálu se samozřejmě musí zapojit i mezinárodní komunistické, dělnické a revoluční hnutí. Základní podmínkou je obnovení jeho internacionálního charakteru. Heslo o spojení proletářů všech zemí je tisíckrát aktuálnější než v době svého vzniku.
Zpracoval PhDr. František NEUŽIL
(Tato studie byla také jedním z podkladových textů, který se uplatnil v seriálu diskusí o zákonitostech soudobé epochy, jež pořádal filosofický seminář v letech 2000 a 2001. Uveřejňuji ji přesto, nebo možná právě proto, že bych měl v současnosti k jejímu obsahu řadu výhrad, neboť se mi zdá příliš popisná a pateticky deklarativní).