Karel Košťál
"Dělnická třída existuje jako v 19. a 20. století s tím
rozdílem,
že v den voleb chodí na ryby, nebo volí jinde, než nalevo".
V druhém kole parlamentních voleb nevolilo 57 procent dělníků a 47 procent mladých do 25 let. Celkem nepřišlo k volbám 39 procent voličů, tj. 15 milionů občanů. Je to největší volební neúčast od vzniku páté republiky r. 1959. Pravice získala 399 poslanců (52 procent) a má tím absolutní většinu v parlamentu, levice získala 178 poslanců (47 procent). Pro komunisty, kteří mají pouze 21 poslanců a jejichž předseda Robert Hue nebyl zvolen, je to hotové Waterloo. Socialisté mají 141 poslanců a dá se říci, že zachránili nábytek z domu, který se zřítil při zemětřesení. Krajní levice se svými 2 procenty se vrací o dvacet let nazpět.
Le Penova strana se do parlamentu nedostala. Tento volební ústup krajní pravice, jenž je výsledkem mobilizace peuple de gauche - levicového lidu - na ulicích měst mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb znamená, že nebezpečí fašismu pouze dočasně pominulo. Le Pen věděl, že se s levicovým lidem na ulici střetnout nemůže. Stačí připomenout, že 1. května Le Pen přivedl do Paříže pouze 15 tisíc lidí, zatímco levicové a odborové organizace zmobilizovaly 2,5 milionů lidí ve 200 městech. Tři miliony Le Penových stoupenců se tedy rozhodlo hlasovat v parlamentních volbách "užitečně" a hned v prvním kole přeběhly k Chirakovi. "Lepenizace" pravice a fašizace společnosti však pokračuje. Bylo by naivní myslet si, že "nejhůře zvolený prezident páté republiky", Chirac, zvolený svými odpůrci a masovou abstencí, bude hluchý k ultraliberálním ekonomickým tezím krajní pravice. Miliardář - zbohatlík Le Pen může počítat také s podporou Svazu zaměstnavatelů. 30 procent zaměstnavatelů se hlásí více-méně otevřeně k Le Penovým tezím. Ultraliberalismus přináší fašismus jako mračna bouřky.
Socialistická strana má pět let na to, aby se rozešla se sociálním liberalismem a dala se na cestu sociální republiky a sociální Evropy.
Po masové občanské mobilizaci na záchranu republiky a demokracie se socialistické vedení opět odmítlo rozejít s politikou ekonomického liberalismu. Levicoví socialisté opět marně volali po obratu doleva před prvním kolem parlamentních voleb. Každý věděl, že několikamilionová rezerva levicových hlasů se nacházela na ulicích měst mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Stranické vedení odmítlo se o tyto hlasy ucházet. Prvního května se ocitlo na ulici s milionovým davem, který zpíval Marseillaisu a Internacionálu, který ostře slovně útočil proti krajní pravici, proti globalizaci, proti privatizacím. Socialističtí šéfové ochotně zpívali Marseillaisu, nikoli však Internacionálu, a hned nazítří se snažili levicových občanů zbavit, odboxovat si je jaksi od těla. Až do poslední chvíle se stranické vedení ucházelo o přízeň "středních vrstev", jakoby střední vrstvy ve Francii potřebovaly socialisty. Podle toho pak dopadly parlamentní volby: patnáctimilionová neúčast a vítězství pravice. Než by se socialističtí šéfové ucházeli o dělnické hlasy, to se raději obětují.
Reforma socialistické strany je opravdu nutná, a to od základu. Stateční, nebojácní a mladí lidé na odpovědná místa, a to ihned. Lidé, kteří mají své přesvědčení, své socialistické krédo, znají se k němu, dovedou se za ně exponovat. Přišel čas, kdy musela být vyslovena věta, historická a zároveň vyjadřující historický úkol doby:
návrat k Jeanu Jauresovi.