Americký historik a sociolog především konstatuje, že kapitalismus se nachází ve fatální systémové krizi, neboť zdroj, který zajišťuje jeho vitalitu, a kterým je akumulace zisku, se z mnoha důvodů vyčerpává.
Výsledek krachu kapitalismu však nelze předpovědět a půjde o výsledek střetu mezi vrstvami bojujícími za zachování stávajících hierarchických privilegií (pravicí) a vrstvami usilujícími o větší demokracii a rovnost (levicí).
Zde se nabízí námitka, že vnitřní krize ekonomického systému, byť je sebehlubší, vůbec nemusí znamenat pád samotného systému. Starověké Řecko zaniklo za hluboké ekonomické i společenské krize, nicméně tehdejší ekonomický systém (otrokářský) spolehlivě přežil a zanikl až o celé tisíciletí později se zánikem římského impéria, aby o dalších tisíc let později oslavil určitou renesanci v podobě černošského otroctví v rodících se USA...
Ani feudální systém se nezhroutil v důsledku vlastních vnitřních rozporů (mezi nevolníky a feudály), ale především v důsledku rozporu mezi nevolnictvím (poutajícím pracovní sílu) a zcela nově vznikajícími kapitalistickými strukturami, které potřebovaly mít pracovní sílu svobodnou.
Kapitalismus se samozřejmě může globálně zhroutit a nepochybně v důsledku svých vnitřních potřeb a rozporů, ale takovýto jeho krach je naprosto nežádoucí, poněvadž by mohl mít podobu buď války vedené zbraněmi hromadného ničení nebo globální ekologické katastrofy.
Nicméně nyní dle moudrého rčení - Konec dobrý, všechno dobré! - budiž použit optimistický závěr Wallersteinova vystoupení:
Základní otázkou je dekomodifikace ekonomických procesů tohoto světa. Je třeba zdůraznit, že dekomodifikace neznamená demonetarizaci, ale vyloučení kategorie zisku. Kapitalismus byl a zůstává programem komodifikace všeho. Kapitalisté ještě tento program nenaplnili, ale došli už hodně daleko, se všemi známými negativními důsledky. Socialismus by měl být programem všeobecné dekomodifikace. Pokud se vydáme touto cestou, po pěti stech letech možná náš program ještě zcela nenaplníme, ale můžeme také urazit dlouhý kus cesty."
Nejzajímavějším v tuto chvíli připadá onen časový interval pěti set let, a to zvláště ve srovnání s prognózou budoucích technických vymožeností lidstva, o kterou se v osmdesátých letech minulého století pokusil laureát ceny UNESCO za popularizaci vědy, A. Clarke (aniž by se přitom zajímal o společenské systémy).
Již v roce 1990 měli, dle něho, lidé získávat energii z jaderné syntézy. V roce 2000 jsme měli být schopni zpomalovat čas. Za dalších 50 let ovládat gravitaci a dvacet let poté překonávat i rychlost světla. Rok 2090 považoval za historický milník, neboť lidstvo dosáhne nesmrtelnosti. A v roce 2 100 mají pozemšťané, kromě mnoha jiných divů, disponovat i astroinženýrskou technikou!"
Na Clarkově prognóze není ani tak zajímavý onen krkolomný optimismus, ale hlavně ony technické a technologické fenomény, které dle něho lidstvo jednou ovládne a rovněž fakt, že se odvážil snít pouze do roku 2100.
Wallerstein naopak fakticky předpokládá, že až do roku 2500 se nic závažnějšího nestane... Zkoušel si alespoň představit, k čemu může za 500 let dospět molekulární biologie a genetické inženýrství? Právě vědomí, jaký obrovský technický a technologický skok učinilo lidstvo za pouhá dvě poslední staletí, by mělo být stimulem k radikálním humanistickým úvahám; zejména s přihlédnutím k faktu, že lidstvo až dosud každou technickou vymoženost automaticky mění ve vyhlazovací zbraň!
Čím déle tudíž bude lidstvo produkovat zbraně hromadného ničení, tím ničivější budou a současně poroste pravděpodobnost jejich užití s výsledkem existenčního ohrožení pozemské civilizace. Připadá to, jako by zákon přírodního výběru fungoval dokonce i na úrovni civilizací s tím smyslem, že civilizace, která se nedovede mravně adaptovat úrovni technického rozvoje se sama zničí a případné kosmické civilizace to budou považovat za dobrodiní; neboť pozemská civilizace s nynější mravní úrovní a disponující astroinženýrskými zbraněmi, by se stávala hrozbou v kosmickém měřítku.
Tato zdánlivě nelogická odbočka do scifi přináší závažné poselství: není potřeba onoho nového ekonomického systému, a současně i nových a skutečně humanistických mravů naopak vysoce akutní?
Wallerstein rovněž připomíná krizi pokrokových intelektuálů způsobenou krachem systémů spočívajících na ideálech Velké francouzské a Říjnové revoluce a zdůrazňuje, že uznání včerejšího neúspěchu dá levici šanci (ale ne záruku) budoucího úspěchu.
Poněvadž zcela dezorientovaná levice nemá dosud vlastní pozitivní program, doporučuje zabývat se:
"každodenní realitou mnohostranných světových nerovností... Kapitalistický světový systém vyvolal největší geografickou polarizaci bohatství a privilegií, jakou naše planeta dosud poznala. A nejvyšší prioritou světové levice musí být radikální zmenšování této trhliny tak rychle, jak je jen možné. Není to ale jediná trhlina... Jsou zde všechny ostatní... třída, rasa, etnická příslušnost, pohlaví, generace."
Zde je asi dobré začít od zmateného konce: kapitalismus totiž není ani trochu rasistický a je ochoten vykořisťovat občany všech ras, etnik, náboženských přesvědčení i věkových kategorií a kdykoli! Dosažení racionální materiální (ekonomické) rovnosti a lidských práv (vzdělání, zdraví atp.) zmíněných entit je zjevně věcí demokratického státu i jeho rozpočtu a občanské společnosti ve formě národních i nadnárodních organizací. Vyjma řešení problematiky tříd, pochopitelně.
Wallerstein navíc opomíjí další a zvláště bizarní nerovnosti panující dokonce i v táboře těch nejúspěšnějších: není snad absurdní a kuriózní když mzda elity státu (prezidenta, ministrů, legislativců, akademiků atp.) činí jen zlomek částky, kterou si vydělá nejeden mladý sportovec či komerční právník?
Wallerstein by sice rád a radikálně zmenšil trhlinu mezi třídami, nicméně - s výjimkou své koncepce specifické neziskové výrobní instituce (o které bude řeč později) - nepředkládá žádnou vizi.
Marx s Leninem si představovali dvoufázovou variantu: prvním krokem mělo být zestátnění ekonomiky (které sice odstranilo největší nerovnosti nicméně historie tuto variantu odmítla i s jejich proletariátem jako tvůrcem nové epochy), a druhou etapu nazývali komunismem, o kterém však - vzhledem ke své intelektuální serioznosti - nepředložili žádnou konkrétní vizi. ("Proletariát po vydobytí politické moci nepřestává vést třídní boj, ale pokračuje v něm - až do odstranění tříd -, ovšem za jiných okolností, v jiné formě a jinými prostředky... Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele... Je třeba úplně odstranit jak rozdíl mezi městem a vesnicí, tak i rozdíl mezi fyzicky a duševně pracujícími.... První fáze komunismu tedy ještě nemůže přinést spravedlnost a rovnost. Rozdíly v bohatství zůstanou, a to rozdíly nespravedlivé."
Obecně si ovšem byli jisti že jejich hypotetická kultura musí fungovat dle principu "" Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!" ", nicméně Lenin zdůraznil: "" ...ale jakými cestami a za jakých praktických opatření lidstvo k této nové metě půjde, to nevíme a vědět nemůžeme" ."
Nevylučoval však ani onu nejjednodušší vědeckou metodu verifikace, tzn. metodu pokusu a omylu, což plyne z jeho postoje k tehdejšímu "komunistickému" hitu, k proslulým subbotnikům: "Musíme pečlivě zkoumat výhonky nového a věnovat jim co největší pozornost... Je nevyhnutelné, že některé z nich zahynou. Nelze zaručit, že právě ´´komunistické subbotniky´´ sehrají zvlášť významnou úlohu. O to nejde. Jde o podporu všech a veškerých výhonků nového, z nichž život vybere životanejschopnější" ."
Dnešní realita je ovšem přesně opačná: kapitalismus obhájil své místo na slunci a západní civilizace se zrychlujícím se tempem mění ve velice chorobnou konzumní společnost, jejíž základní symptomy se neustále prohlubují - mj. rozpad rodiny, neschpnost vlastní biologické reprodukce, neustále rostoucí a rozvíjející se zločinnost a neustále se prohlubující (a nespravedlivé) majetkové rozdíly mezi lidmi a prohlubující se atomizace společnosti. Obecně řečeno jde o odklon od heroistického pojetí života směrem k pasivnímu hedonismu.
Takovýto trend musí samozřejmě v určitém časovém intervalu skončit nějakou a rozhodně nežádoucí formou kolapsu. Má-li dojít k obratu, měl by být veškerý tvůrčí potenciál pokrokových a humanistických intelektuálů soustředěn k nalezení odpovědi na zdánlivě zcela kacířskou otázku: Může fungovat individuální komunistická etika v prostředí kapitalistické společnosti? Při kladné odpovědi pak již nemusí být problémem začít s experimenty neboť je zjevné, že tato etika nemůže opustit množinu obecných etických ctností jako jsou například skromnost a poctivost.
Potřeba civilizační anticipace je tím naléhavější čím zjevnější se jeví fakt, že Západ si v dnešní globální civilizaci již nemůže dovolit další formu katarze.
Pokud je zdrojem zmíněných nerovností včetně těch globálních sám kapitalismus, a on jím nesporně je (i ve smyslu negativního srůstu politiky a ekonomiky), je zjevně nutné přerodit i kapitalismus, což Wallerstein chápe a předpovídá:
"V průběhu příštího půlstoletí bude vytvořen nový typ historického systému. Celosvětový boj o to, jak bude vypadat, už začal."
Jedinou žádoucí formou zániku kapitalismu je nesporně jeho přerod v nový ekonomický systém, v systém spravedlivější, humánnější a ekonomicky výkonnější. Hrubé obrysy tohoto ekonomického systému lze odvodit z dosavadního historického vývoje v postavení a odměňování pracovní síly:
V otrokářství neměl otrok ze své práce absolutně nic; v nevolnictví pracoval rovněž zadarmo, nicméně kromě práce nevolnické mohl vykonávat i činnost další, jejíž produkty mu již náležely, vyjma různých odvodů (desátky, daně, atp.) a mohl je i volně směňovat.
Kapitalismus je vzhledem k předchozím systémům nejobjektivnější i nejhumánnější, neboť pracovní síle tu připadá prakticky veškerý produkt její práce; až na jistou nadhodnotu, kterou si zaměstnavatel ve vší počestnosti ponechává, a kterou buď prohýří a zbankrotuje, anebo investuje a prosperuje (nicméně ona investice mu v kapitalistickém systému rovněž ve vší počestnosti náleží).
Další logickou etapou se tudíž nabízí taková, kde pracovní síla konečně dostane formou mzdy vše, co vyprodukovala, čímž se dospěje k ekonomické spravedlnosti non plus ultra.
O totéž teoreticky i prakticky usilovali i Marx s Leninem; nicméně řešení, které navrhli: (revoluci, diktaturu dělnické třídy) a konkrétně zestátnění ekonomiky bylo naprosto neadekvátní.
Realističtější trend vyplývá spíše z demokratizujícího vývoje kapitalistických vlastnických forem, mimo jiné: individuální vlastník, rodinný podnik, akciový podnik, družstvo atd.
Výsledky tohoto trendu zjevně akceptuje i Wallerstein a pokračuje:
"Světová levice se musí postavit čelem k nejsystematičtější a nejefektivnější
kritice historické socialistické rétoriky, k tvrzení, že nesoukromé vlastnictví výrobních prostředků
vede k plýtvání, nezájmu o technologickou aktivitu a ke korupci. Pokud jde o to, čemu dnes říkáme ´´
reálný socialismus´´, nebyla tato kritika nepravdivá...
Podle mého názoru může existovat jiná cesta... umisťováním produktivních činností do středně velkých,
decentralizovaných, konkurenceschopných a neziskových struktur. Rozhodující je, aby byly neziskové,
tj. aby nikdo nedostával ´´dividendy´´ nebo ´´podíl na zisku´´ a aby se veškeré přebytky vracely zpět
organizaci, nebo aby je zdanila kolektivita a investovala je jinde.
...už existují jejich analogie. Většina významných univerzit a nemocnic ve Spojených státech pracuje
podle těchto zásad už po dvě století... Jsem si vědom toho, že že jsme právě svědky snahy o proměnu
těchto struktur v ziskové instituce,... že ve většině zemí jsou nemocniční a univerzitní struktury financovány
státem... V žádném případě nebyly tyto státem financované neziskové struktury výrazně méně efektivní
než soukromé ziskové struktury.
Proč by něco podobného nemohlo fungovat u ocelářských firem, gigantů počítačových technologií, výrobců
letadel nebo biotechnologických podniků? Nepochybně by bylo třeba prodiskutovat spoustu detailů, zejména
žádoucí úroveň zdanění takových neziskových korporací...
...základní otázkou není vlastnictví nebo dokonce kontrola nad ekonomickými zdroji. Základní otázkou
je dekomodifikace ekonomických procesů tohoto světa. ...dekomodifikace neznamená demonetarizaci, ale
vyloučení kategorie zisku...
Zde je nutno se zmínit o některých klíčových nesrovnalostech:
Wallerstein se zjevně orientuje pouze na malé a střední podniky. Jak hodlá transformovat ony velké a mamutí se nezmiňuje; lze se tudíž pouze dohadovat, že má na mysli buď formu státního vlastnictví (ony " státem financované neziskové struktury" fungující i na bázi " ocelářských firem, gigantů počítačových technologií, výrobců letadel...") anebo jejich rozpad. V prvém případě pak znovu opakuje Leninův omyl, který spatřoval vzor ekonomické spravedlnosti a pokroku v mechanismu fungování pošty, tzn. veskrze byrokratické instituce; realizace druhé varianty by asi připomínala druhou VŘSR...
Na kapitalismu snad není negativní tvorba zisku, nýbrž fakt, že je tento zisk nespravedlivě rozdělován. Právě v tomto mají pravdu Lenin s Marxem; nicméně jejich řešení - zestátnění - které se nabízelo jako nejpřesvědčivější, historická praxe, která má vždy pravdu, zjevně odmítla. A dnešní bezradnost pokrokových intelektuálů, stále akceptujících vizi zestátnění, pramení právě z faktu, že dosud nedokázali pochopit absurditu Marxova i Leninova projektu.
Zestátnění ekonomiky bezesporu odstraní kapitalisty, nicméně v žádném případě a kupodivu neodstraňuje onu skutečnou a z civilizačního hlediska nejpodstatnější disproporci - totiž ono vykořisťování... Naopak! Vykořisťování bývalo ještě prohloubeno a nabývalo až absurdních forem, kdy neschopní dokonce vykořisťovali schopné...!
Zestátněná ekonomika svázaná navíc byrokratickým plánováním totiž často a nespravedlově odměňovala lidi, kteří zestátněný podnik z hlediska efektivity, produktivity a konkurenceschopnosti evidentně poškozovali a na druhé straně nedoceňovala a vykořisťovala pracovníky iniciativní a produktivní.
Zisk, kapitál existovat samozřejmě nepřestal - neboť překračovat plán bylo žádoucí a chvályhodné - ale jako úhlavní nepřítel socialismu byl zatajován, ke škodě všech. Zisk, který efektivní a prosperující podniky vyprodukovaly - a který tudíž patřil jejich zaměstnancům - si tentokráte neponechal kapitalista, ale byl předistribuován buď "všemu lidu" a nebo dokonce do podniků neprosperujících, neefektivních a ztrátových - a samozřejmě i na mzdy jejich zaměstnanců a jejich neschopných manažérů.
A opakování v podstatě stejně osudného omylu navrhuje Wallerstein, když požaduje existenci neziskových organizací popř. aby jejich přebytky "zdanila kolektivita a investovala je jinde." (Zdůrazněno FS).
Zisk představuje podmínku investičního rozvoje, měřítko úspěšnosti, zdroj kompetitivnosti a nakonec i zdroj ekonomické spravedlnosti. Ale Wallerstein měl možná spíše na mysli dělbu zisku mezi ty, kteří se na jeho tvorbě nepodíleli, čili vnější akcionáře a další majitele.
Smysluplná varianta vyplývá z následující kombinace Wallersteinových názorů: " Rozhodující je, ...aby se veškeré přebytky vracely zpět organizaci " a " Nepochybně by bylo třeba prodiskutovat spoustu detailů, zejména žádoucí úroveň zdanění takových neziskových korporací ." Tyto teze však je nutné doplnit vyřešením problematiky zdroje a spravedlivého vlastnictví investic.
Pokud by investice financoval stát - čili občané ze svých daní, a stát by onu investici (ve formě nemovitého majetku atp.) i vlastnil - čili by vlastníkem byli teoreticky všichni a fakticky nikdo, pak jsme doputovali zpátky k historicky znemožněnému reálnému socialismu s jeho nespravedlivými přerozdělovacími mechanismy. Právě původ i vlastnictví oné investice představují klíčový aspekt pro pochopení směru dalšího vývoje.
Dosud tedy byla řeč o dvou systémech, které mají v podstatě společný nedostatek: investuje-li stát miliardy do státních (nebo Wallersteinových neziskových) podniků a dá tak práci x zaměstnancům, je to od něho chvályhodné. Až na to, že ty miliardy sebral jiým občanům, kteří onu investici nevlastní. Investuje-li kapitalista miliardy do svých podniků, a dá tak práci x zaměstnancům, je to od něho rovněž chvályhodné. Až na to, že ty miliardy sebral svým vlastním zaměstnancům, kteří onu investici rovněž nevlastní...
Takže nezbývá než zkoncipovat model výrobní organizace spravedlivější než kapitalistická i státní a stačí k tomu vlastně maličkost - spravedlivě rozdělit vlastnictví oné investice a samozřejmě i veškerého zisku mezi ty, kteří se podíleli na jeho tvorbě!
Pokud tedy jakýkoli ekonomický subjekt - automobilka, banka, společnost těžící ropu, atp. - ve kterém pracuje x zaměstnanců vyprodukuje za rok a po zdanění např. miliardu čistého zisku a z toho 500 milionů reinvestuje, jakým ideálně spravedlivým způsobem by měly být tyto prostředky rozděleny?
Pokud v průběhu onoho roku pobírali všichni zaměstnanci spravedlivou mzdu za vykonávanou práci - a tyto peníze již v zisku nefigurují neboť byly odečteny od příjmů v položce nákladů, pak by oněch prvních 500 milionů z celkového zisku mělo být děleno číslem x - každý ze zaměstnanců by měl dostat stejný podíl; a stejně tak by měla být rozdělena i ona investice 500 milionů avšak "vyplacena" tentokráte formou zaměstnaneckých akcií! V takovém podniku by pak bylo 100 % kapitalistů, investorů a přitom by nikdo nebyl vykořisťován! Samozřejmě je nutné prodiskutovat otázku zdanění příjmů takových podniků, poněvadž miliardových hrubých příjmů (rozdíl mezi příjmy a náklady) jistě snadněji dosáhne ropná těžařská společnost či banka než zemědělská farma.
Takovéto výrobní organizace - byť nefungují úplně dle oné teoreticky ideálně spravedlivé formy - již dokonce existují: vznikly zhruba před třemi desítkami let, procházejí vývojem a dokonce si počínají evidentně efektivněji než srovnatelné podniky kapitalistické! Nechť je tedy americkému historikovi Wallersteinovi objevena Amerika...
Když se na sklonku 60. let na americkém Středozápadě vzedmula vlna krachů tamějších podniků, vytvořil senátor Louis Kelsos projekt na jejich záchranu formou zaměstnaneckého akcionářství. Pojmenoval jej Emploee Stock Ownership Plan (ESOP) a princip spočíval ve výhodných státních půjčkách pro zaměstnance těchto podniků na nákup akcií svých firem; tito zaměstnanci se tak stávali investory a současně i vlastníky podniků v nichž pracovali.
Projekt, jehož jakousi obdobou byla dávno předtím existence "spolupracovníků" v Baťových závodech, se zdařil a podniky byly zachráněny. Čímž je současně poskytnut neotřesitelný důkaz o vyšší efektivitě této demokratičtější formy podnikání ve srovnání s klasickým vlastnictvím kapitalistickým.
Zaměstnanecké akcionářství získávalo na popularitě a na počátku 90-tých let byl ESOP zaveden do cca 10 000 podniků, zaměstnávajících asi 11,5 miliónů lidí, přičemž podíl zaměstnaneckého vlastnictví čítal v průměru 30%. Objevovaly se nejrůznější formy a dnes nejmodernější z nich, tzv. podnikové opce fungují jako nabídka "nákupu" podnikových akcií v určitém časovém období, přičemž platba se hradí teprve až ze zisku; tímto způsobem jsou vykupovány podniky v Silicon Valley včetně Microsoftu, banky, sítě kaváren (Starbucks) atd.
V Československu byl nejznámějším propagátorem zaměstnaneckého akcionářství M. Zeman, který na protest proti Klausově formě privatizace demonstrativně odmítl kupónovou knížku. Jakmile se však stal premiérem, předchozí nadšení jej zcela opustilo a na zaměstnanecké akcionářství kupodivu docela "zapomněl". Důvodem byl patrně prudký odpor nových vlastníků, zlatokopů z kupónové privatizace (členů i nečlenů ČSSD), kteří se již odmítali o své vlastnictví dále dělit.
Nicméně v ČR vznikl a funguje Klub samosprávného podnikání (KSP), který tuto formu podnikání v jakési poloilegalitě propaguje, podporuje a realizuje, za zjevného nezájmu českých ekonomů i médií.
Navíc se dostavilo i jisté vystřízlivění, neboť v tradičním akcionářském zákonodarství, kde váha hlasu na valné hromadě přímo závisí na počtu vlastněných akcií vedlo logicky k tomu, že se těchto podniků zákonitě zmocní manažeři a vyšachují ostatní akcionáře ze hry. Tento nedostatek však lze velice snadno vyřešit úpravou pravidel v tom smyslu, aby 1 hlas náležel jedné fyzické osobě bez ohledu na počet vlastněných akcií.
Nicméně v této fázi lze konstatovat základní vady na kráse všech předešle zmíněných systémů zaměstnaneckého akcionářství, neboť dochází ke zvýhodňování kmenových multiakcionářů, kteří měli při privatizaci více informací a financí oproti těm, kteří si akcie z nejrůznějších důvodů koupit nemohli.
Přechodná fáze k onomu již zmíněnému ideálně spravedlivému stavu, kdy je zisk za určité období - ať již ve formě peněz nebo akcií - rozdělen stejně mezi všechny pracovníky, kteří se na jeho tvorbě v tomto období podíleli by mohla vést např. přes konsenzus, že dividenda multiakcionářům - tedy i investorům - by odpovídala výši úroku, který by získali od bankovních ústavů z vkladu v hodnotě jejich investice.
Pokud by se ona ideální forma zaměstnaneckého akcionářství rozšířila - a je předpoklad, že by úspěšně fungovala u malých i mamutích firem, neboť podstatnou je forma odměňování a vlastní rozhodovací a řídící procesy, statut managementu, jejich legislativní zakotvení atd. by jistě byly modifikovány vzhledem k velikosti i formě ekonomických subjektů; pak lze stejně zákonitě očekávat i neobyčejně příznivé společenské implikace, jejichž důsledkem by byl i vznik onoho historicky nového společenského systému.
V každém případě by se odstranil dnešní a neblahý srůst ekonomiky a politiky, i se svými logickými a tragickými důsledky v podobě kořistnických, násilných a zločinných aktivit v národním, mezinárodním i globálním měřítku. Soudit tak lze z poznání, že veškerý ekonomický pohyb včetně fúzí nebo úpadků oněch nových subjektů by byl stimulován racionálními ekonomickými úvahami a nikoli klasickým i aktuálním "bojem o existenci".
Samozřejmě, že i v tomto, z ekonomického hlediska zcela spravedlivém systému budou existovat rozdíly v bohatství, a to rozdíly nespravedlivé, postihující občany bez rozdílu pohlaví, rasy atp.; rozdíly které budou tím větší, v čím dekadentnější fázi konzumní společnosti se budou vyskytovat. Skutečnou příčinu těchto rozdílů - kterou je rozpor mezi fyzickou a duševní prací v stávajícím a objektivně nutném systému společenské dělby práce - bude rovněž nutné nějakým způsobem řešit. Dokonce lze říci, že s tímto řešením je nutné začít již dnes, byť se nalézáme v epoše klasického kapitalismu.
Jednu z vizí, jak tyto rozpory humánně řešit nabízí esej, jejímž autorem je Karel Nemo; esej se jmenuje Komunismus: utopie nebo výzva humanistům? a je publikována v sekci Bibliotéka na adrese http/netsocan.cz, sekce Bibliotéka.
Momentálně však není nejpodstatnější znalost konkrétních praktických opatření, vedoucích k onomu historicky novému společenskému systému.
Daleko podstatnějším se zdá poznatek, že do oné nové epochy se lidstvo nemůže prostřílet v čele s dělnickou třídou v montérkách a s puškami v rukách, jak si to fakticky představovali Marx i Lenin. Je tomu právě naopak.
Lidstvo může tento epochální přerod učinit jedině pod vedením "třídy" nové, složené z vysoce schopných i mravných humanistů. Jejich úloha i úkol - další prohlubování sociální spravedlnosti i demokracie bude zahrnovat vyřešení problematiky jedné z nejškodlivějších a nejrizikovějších fází existence každé dosud známé civilizace, za kterou lze nepochybně považovat konzumní společnost.
Vzhledem k obrovské dynamice vývoje ve vědeckotechnologické oblasti se řešení obou problémů - tzn. vznik a existence nového typu společnosti, spočívající na zcela spravedlivém ekonomickém systému a současně nastolení realistického mravního klimatu maximálně posilujícího humanistické vývojové trendy - umožňujícími lidské bytosti disponovat i ku své radosti užívat všechny vymoženosti jeho civilizace - a současně potlačujícího nezdravé konzumní tendence, se jeví jako vysoce aktuální, ne-li akutní úkol.
NETSOCAN, číslo 7 a 8, 2004, Ročník III., 31. srpna 2004
Doporučená související témata umístěná v sekci Bibliotéka na médiu Netsocan:
Victor Nemo: Sametová katarze Aneb spěje západní civilizace k zániku?
Jules Nemo: Pan Engels se opravuje