Dosavadní práce na studii o základních trendech vývoje ČR ve světovém kontextu a strategii KSČM si zaslouží ocenění především za to, že byla nastolena progresivní tématika překračující rámec konformního stranického myšlení. Zcela jistě však existuje nebezpečí, že euforie z jinak potěšujícího 18 % výsledku voleb a z očekávání dalších volebních úspěchů bude blokovat progresivní myšlení a upřednostňovat setrvalý stav. Volby, ve kterých dosáhla relativního úspěchu vnitřně rozštěpená levice však názorně ukázaly, že rozdělení levice na sociálně demokratickou a komunistickou, neumožňující navzdory programové blízkosti hlubší součinnost, je anachronismus, který škodí této zemi. Jeho překonání vyžaduje vůli k dialogu a notnou dávku sebereflexe na obou stranách levicového spektra, komunistického i sociálně demokratického, a mělo by být hlavním předmětem našeho strategického uvažování, včetně úvah o identitě strany.
Myšlenka měnit svět se hned tak nevzpamatuje z debaklu, který utrpěla v minulém století, i když věříme, že jednou se vzpamatuje, neboť tato víra z nás dělá komunisty. Není nutné se vzdávat snah o systémovou změnu, ale je třeba si uvědomit, že na horizontu prognózovaného (i delšího) období není socialismus, ale jen lepší nebo horší kapitalismus, tj. buď kapitalismus sociálně ekologicky ohleduplnější nebo sociálně a ekologicky brutálnější a bezohlednější, přivádějící svět na pokraj havárie civilizace. Proto mezi bezduchým pragmatismem na jedné straně a politickým idealismem na straně druhé vyvstává naléhavá potřeba obrany člověka a ochrany prostředí jeho života v zájmu přežití pro lepší časy, třeba pro ty socialistické.
Z toho vyplývá, že na horizont prognózovaného období se lze v nejlepším případě dostat tzv. třetí cestou, umožňující nejširší konsenzus, bez kterého dnes nelze důsledně realizovat žádný významný politický a ideový záměr. Měli bychom se otázkami třetí cesty v rámci naší prognostické práce více zabývat, aniž bychom přestali ctít hodnoty spojené se socialismem, kterých se nezříká ani Anthony Giddens v knize Třetí cesta, obnova sociální demokracie. Marxismus, stejně jako socialismus a komunismus sice považuje za poražené, ale přesto říká: "Představy a ideály, které byly jejich hnací silou, nelze jen tak zahodit, neboť některé z nich ztělesňují podstatné hodnoty kvalitního života, který je samotným smyslem sociálního a ekonomického rozvoje". Proto je nutné si uvědomit, že při tvorbě konceptu identity moderní levicové strany nám marxismus, fungující dnes již více jako metodologie než jako litera, neodpoví na všechny otázky a problémy jednadvacátého století. To jeho význam nesnižuje, ale posunuje do roviny, ve které s využitím metodologie a myšlenkového potenciálu marxismu je nezbytné překračovat jeho rámec k modernímu postmarxistickému myšlení. Jinými slovy, nebýt zazděni v -izmu.
Objektivní stav světa a ČR již umíme celkem přesně definovat a analyzovat jako globální kapitalismus a závislé postavení ČR v něm. Složitější je to s pojmenováním a analyzováním subjektivních faktorů. Klasické třídní dělení se v procesu technologického, politického, světonázorového a informačního vývoje přinejmenším značně zkomplikovalo. Společným jmenovatelem subjektů globálně kapitalistického vývoje je živel prostupující napříč celou třídní a sociální strukturou a poháněný privátními a globálně ekonomickými interesy a z nich vyplývajícími interesy mocenskopolitickými. Tento živel, politicky reprezentovaný pravicí, vhání svět do náruče iracionality a vytváří "iracionální společnost racionálních jedinců", jak nedáno napsal v Salonu V.Bělohradský.
Daleko hůře se dnes identifikuje subjekt, který by jako protiklad všemocného živlu reprezentoval úsilí o novou racionalitu, nově aktivované svědomí, solidaritu, odpovědnost, smysl pro sociální spravedlnost a pro reformy systému. Jde o pole působnosti levice, dnes však roztříštěné a často nezřetelné, mnohdy v pravotočivé na jedné straně nebo komunisticky výlučné na straně druhé. Dopouštíme se metodologické chyby, pokud při hledání subjektu hovoříme rovnou o KSČM. Odvozujeme-li levici od strany, stavíme dům od střechy, která není dostatečně široká, aby zastřešila názorově pluralitní levici. Měli bychom postupovat opačně: nejprve utvářet představu o fungování široké demokratické levice a od ní odvíjet koncepci moderní, důsledně levicové strany.
Tři uvažované varianty vývoje KSČM přímo volají po variantě čtvrté. První varianta, tzv. optimistická, stavící na kontinuitě, je o modernizaci strany zachraňující ji před neblahým osudem vyplývajícím z varianty druhé, aniž by byla překročena hranice stávající identity. Druhá varianta, pesimistická, o straně odumírající, varuje, co by se stalo, kdyby nenastala varianta první a strana zůstala v setrvalém stavu. Teprve třetí varianta, diskontinuitní a konfliktní, připouštějící i rozštěpení a vyvolávající zbytečné zděšení, je nejvíce koncepční, protože naznačuje možnost změny identity včetně názvu "zbytku" strany po jejím rozpadu. Dotýká se představ v naší straně zatím tabuizovaných. Tyto by měla v plné šíři rozvinout varianta čtvrtá, orientovaná nikoli hned na rozpad - i když ho nelze vyloučit - ale především na změnu či zásadní posun identity odpovídající realitě a úkolům ve světě na počátku 21. století.
Když na počátku 20. století vznikaly komunistické strany, vyprofilovaly se jako strany ideologicky a třídně vyhraněné, revoluční, organizačně sevřené, názorově uniformní, postavené na přísné jednotě a stranické kázni, strany procházející sebeočišťováním od nositelů odlišných a nekonformních názorů a splňující 21 podmínek KI namnoze bez ohledu na národní podmínky a specifika. Vývoj sice přinesl určité korekce, ale KSČ se většiny uvedených principů držela téměř do konce. Na konci 20.století byla někdejší strana nového typu již stranou zastaralého typu.
KSČM už takovou stranou samozřejmě není, avšak ve vývoji od KSČ k široce založené, moderní levicové straně na úrovni doby zůstala kdesi na poloviční cestě. Není to ani tak věc programu, jako spíše způsobu sebeprezentace, sebedefinování, zdůrazňování jednoty nepřipouštějící veřejné prezentování názorových proudů, kladení důrazu na kontinuitu více, než na nové identifikační znaky, neschopnost zřetelně odkázat do patřičných mezí konzervativní a neostalinistickou vrstvu a dát zelenou progresivnímu proudu, což vše stále vyvolává nevábný dojem stranické a světonázorové výlučnosti a sevřenosti, názorového monolitu, zastaralé stranické kázně, konzervativizmu a stojatých vod. Jen tu a tam pronikne na veřejnost nadějný signál - nikoli z HaNo - že se ve 4.patře této budovy někdo s někým o něco pře. Zpravidla to opět brzy vyšumí.
V konkrétně historické situaci počátku 21. století je žádoucí formovat důsledně levicový politický subjekt opět jako stranu nového typu. Vedle některých charakteristik uvedených již ve variantě první a třetí by mělo jít o stranu radikálně reformní, ideově otevřenou pluralitě širokého spektra levicového, sociálního, socialistického a solidárního myšlení včetně sociálního demokratismu, křesťanského socialismu, demokratického socialismu, třetí cesty apod., stranu zřetelněji odpojenou od kontinuity s bývalou KSČ. Ve vztahu k minulosti by měla při zachování analytického přístupu deklarovat názor, že šíření socialismu od východu byla past dějin a největší revize marxismu produkující nikoli jen tzv. chyby socialismu, ale jeho zásadní systémovou vadu. I to by měl být důvod, aby šlo o stranu výrazně a aktivně proevropskou, usilující o účast při utváření sjednocené Evropy na levicových, sociálních, solidárních a demokratických principech.
Organizační výstavba, včetně budování odborného, intelektuálního a generačně mladého zázemí, by měla obsahovat struktury otevřené široké levicově smýšlející veřejnosti. Využívání marxistické metodologie by nemělo být důvodem k ideové uzavřenosti a strana by se měla hlásit k lidsky nejpřínosnějším tradicím a hodnotám křesťanství, humanismu, marxismu a aktivně se zabývat teoriemi současného sociálního a demokratického myšlení. Sjednocujícím prvkem by neměl být -izmus, ale co nejširší konsenzus na zásadách sociální spravedlnosti, solidarity, ekologie, demokracie, samosprávy a kritiky kapitalismu. Měla by to být strana demokratické levice v nejširším slova smyslu co do identity, názvu, strana informační, otevřená veřejné diskusi, dialogu a soutěži myšlenek. Argument, že podobný koncept široce založené levicové strany v té či oné zemi neuspěl ve volbách, není směrodatný. V politice se také prohrává a většinou prohrává nečitelná, roztříštěná levice. Pokud by proměny identity byly cestou dočasných ztrát, pak zcela jistě také daleko větších nálezů.
Takto koncipovaná levicová strana, v jakou by se měla KSČM proměnit, by sama byla nositelem překlenutí rozporu mezi komunistickým a sociálně demokratickým chápáním levice, což by nepochybně vyvolalo ideový pohyb i v samotné sociální demokracii, usnadnilo permanentní dialog obou levicových subjektů a jejich bezbariérovou součinnost na levé straně politického spektra. Vytvoření širokého levicového bloku by zcela jistě nezůstalo bez odezvy i v řadách velmi početné vrstvy nevoličů.
Varianty lze lehce vymýšlet. Složitější bude progresivní představy prosadit. Klasické čekání na sjezd nedojde k žádoucímu výsledku, nebude-li předcházet otevřený, veřejně vedený spor o identitu. Již za několik měsíců si připomeneme polokulaté - 35. výročí pražského jara. Právě to by mohla být vynikající příležitost k veřejnému nastolení této tematiky.
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2002