Nejprve internacionální pomoc, posléze zločin komunismu. Dva typy účelové propagandy, které jak za minulého, tak za současného režimu zcela cíleně zastíraly a zastírají tu nejvlastnější podstatu věci. Tou podstatou byla smrtelná rána myšlence a perspektivě skutečného socialismu zbaveného stalinistického nánosu a kudla do zad celé, tehdy početné a životaschopné světové levici. Řeč je o jedenadvacátém srpnu 1968.
Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa patří k tomu druhu událostí, jejichž stopa v dějinách jen tak snadno nemizí, tak jako celá desetiletí či staletí nemizí stopy válek a bitev, po kterých se sice dříve či později uklidí nepořádek, pohřbí mrtví a zahojí rány, ale zůstanou výsledky v podobě poměrů plodících další události v nekonečném řetězci příčin a následků. Proto ani jedenadvacátý srpen 1968 není jen 36 let starou záležitostí, ale je zpřítomňován stavem světa, který je dnes takový jaký je i díky tomu, že před šestatřiceti lety Brežněv, s ochotným dovolením svého západního protějšku, zakroutil krkem pokusu o reformu systému, který měl být perspektivou člověka. Nejvlastnější příčinu celého debaklu v řetězci příčin a následků je ovšem nutno hledat v nejzazších hlubinách dvacátého století, v pasti dějin zakládající šíření socialismu z východu na západ, které bylo asi největší revizí marxismu od jeho vzniku.
Kdo si myslí, že v Bílém domě, v Pentagonu nebo v sídle NATO se až druhý den ráno dověděli z novin, že mají na samé hranici svého teritoria soustředěnou půlmilionovou armádu, měl by se léčit. Myšlenka socialismu s lidskou tváří, racionálně řečeno, socialismu jako takového oproti jeho deformované, stalinistické podobě, nekomplikovala život jen jedné straně tehdejšího rozděleného světa. Zcela zákonitě se vymykala mocenskopolitickým a ideologickým zájmům obou stran. Na východě to byla obava o soudržnost sovětského impéria, na západě obava z levice, která se s nadějí dívala na vývoj v Československu.
Ti, kteří v kapitalistické realitě dneška spatřují správné a konečné vyústění dějin, by vlastně měli být vděčni, že věci onehdy dopadly tak, jak dopadly a že se zažehnalo riziko socialistické perspektivy jejím zredukováním na znormalizovaný režim na jedno použití s jedenadvacetiletou záruční lhůtou. Vždyť v opačném případě, tj. kdyby do diskuse roku osmašedesátého nevstoupily sovětské tanky, ať už by vývoj byl jakýkoli, nepochybně by se ubíral jinou cestou a s největší pravděpodobností by nevyústil do 17. listopadu 1989. Ani v těch jedenadvaceti letech nebylo všechno černé. Ale trestuhodná neschopnost a neochota přehodnotit a opustit normalizační praktiky i po Gorbačovově nabídce na omluvu za srpen, což by bylo osvobozující slovo, na které lidé za pět minut dvanáct ještě čekali, vytvořila podmínky pro následné očernění všeho.
Pozici radikálního soudce nad srpnovou okupací na sebe vzal oficiálně současný systém. Z jeho strany však nejde o postižení podstaty srpnové tragédie v jejím historickém rozměru, ale jen o vítaný a náležitě využívaný materiál k antikomunistické propagandě. Naproti tomu komunistické stanovisko je bohužel nezřetelné, přestože právě ono by mělo být jednoznačným a nekompromisním odsudkem a hlubokou analýzou neblahých, historicky dlouhodobých důsledků brutálního zákroku proti pražskému jaru, důsledků omezených nikoli jen dobou normalizace, ale jdoucích daleko za její hranice. Ještě není vzácností slyšet nebo číst názor, sice uznávající tragický charakter srpnových událostí jako takových, ale omlouvající či vysvětlující sovětský zásah do pražského jara údajným ohrožením socialismu. Žádné hnutí není krystalicky čisté, stát se mohlo ledaco a brána ke spekulacím je v tomto případě otevřená dokořán. Podstatné je ale, že podle tehdejších průzkumů (ale i podle atmosféry ve společnosti) podporovalo 80 % obyvatelstva reformní vedení KSČ. Tak vysoký preferenční kapitál, prohospodařený v průběhu normalizace, už nikdy žádná politická strana mít nebude. A to byl terén, do kterého vjely sovětské tanky.
Pražské jaro má podivuhodný osud, napsal filozof Karel Kosík v roce 1993 v eseji Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler: bylo odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními. Proto v hluboce lidském, kvalifikovaném a politickým pokrytectvím nezastřeném odsouzení srpnové agrese nemůže jít jen o konjunkturální vypořádávání se s minulostí, ale o zrcadlo nastavené dějinám celých těch dlouhých let až do dnešního dne, včetně dnů příštích.
Haló noviny, 19. srpna 2004