říká: "Kapitalismus se rozvíjí s tím, jak postupně mění svou klasickou kůži. Marxistické předpovědi byly splněny - alespoň částečně."
Před 150 lety předpověděli Karel Marx a Bedřich Engels pád kapitalismu. Kapitalistický systém byl v rozkvětu: Anglie a Francie právě ukončily skvělou průmyslovou revoluci, Německo a Spojené státy se chystaly udělat totéž; a ekonomové Spojeného království věřili, že systém, založený na individuálních pohnutkách a soukromé konkurenci, zvýší bohatství národů.
Základní argument Marxe a Engelse se soustřeďoval na distribuci příjmů. Ano, kapitalistický systém možná dokáže zdvojnásobit bohatství národů, a to přes cykly hospodářského rozkvětu a úpadku, a systém bude nakonec určitě poražen kvůli své tendenci plodit rostoucí chudobu spolu s neuvěřitelným bohatstvím. Tento vrozený rozpor kapitalistického systému bude stále narůstat, předvídali ti dva, dokud nepraskne ve švech. Jakmile k tomu dojde, nahradí ho socialismus, tvrdili.
Podle této myšlenkové linie se očekávalo, že k socialistické revoluci dojde v nejpokročilejších, ne nejzaostalejších kapitalistických státech, tam, kde je rozpor mezi chudobou a bohatstvím největší. V roce 1917 však došlo k opaku. Socialistická revoluce se odehrála v Rusku, ne v Německu nebo Británii, jak předpověděl Marx. Marxisté se rozhodli tento malý detail ignorovat a po následujících 70 let tvrdili, že bolševická revoluce byla vyvrcholením Marxovy doktríny. Někteří na této víře dosud trvají. Antikomunisté na tuto anomálii pochopitelně poukazují a nazývají ji trhlinou v marxistickém myšlení.
Podle mého názoru chybují obě strany. Ruská revoluce nenahradila kapitalismus socialismem způsobem podle Marxových představ. Marxovi odpůrci však rovněž nemají pravdu, když popírali, že by nerovnosti v příjmech mohly zničit kapitalismus. Kapitalismus skutečně neskončil s revolucí v roce 1917, ale společenské systémy často nemizí - oproti vládám - revolucemi nebo náhlými otřesy. Společenské systémy mají tendenci měnit se pomalu, postupně. Ponenáhlé změny se dějí po celou dobu a jejich výsledek - který lidé ani nemusí zaznamenat či ho jako takový dokonce rozeznat - může být docela radikální.
Během století, které následovalo po Marxových předpovědích – v letech 1850 – 1950 – prošel kapitalismus hlubokými změnami, hlavně v důsledku velké nerovnosti příjmů, které se vyvinuly na konci 19. století. Marx oprávněně předpověděl, že tato nerovnost vyvine tlak na systém. Měl dokonce pravdu, když předvídal vznik kolektivního vlastnictví. Mýlil se ale, když si změnu představoval jako výsledek revoluce, politického povstání, spíše než postupné změny. Rovněž chybně předpokládal, že kolektivní vlastnictví vznikne pouze v důsledku konfiskace soukromého majetku státem.
Vývoj probíhal ve skutečnosti jinak. Akciové společnosti, forma kolektivního vlastnictví, se staly běžnými a poskytly milionům malých akcionářů šanci vlastnit kapitál. Prostřednictvím jednání s odbory museli kapitalisté zvyšovat platy, zkracovat pracovní dobu a zlepšovat pracovní podmínky vůbec. Keynesiánská ekonomie požadovala, aby stát intervenoval na trhu v dobách hospodářské krize. A poválečná koncepce sociálního státu znamenala přerozdělování příjmů a poskytování široké škály základních služeb.
Kdyby měli klasičtí ekonomové zvážit stav průmyslového světa v polovině 20. století, co by asi řekli? Během století, které uplynulo od chvíle, kdy John Stuart Mill publikoval Principy politické ekonomie a Marx s Engelsem napsali Komunistický manifest, nabrala historie podivný směr. Monopoly potlačily konkurenci, státní zásahy zkalily charakteristiku volné ekonomiky a obratná reklama zastínila panství spotřebitelů. Obří společnosti začaly dlouhodobě plánovat, aby se jim vrátily obrovské investice. Co zůstalo ze systému volného trhu? Někdo může tvrdit, že obchodní vlastnictví je ještě soukromé a že investoři stále hledají nejvyšší míru zisku. Je ale forma vlastnictví (soukromé versus veřejné) významnější než rozsah, v němž se vlastnictví rozšířilo a dostalo pod veřejnou kontrolu? Podnikání je stále motivováno maximalizací zisku, avšak rozdělování zisků už neurčují akcionáři. Rozhodují o něm podnikoví byrokraté, kteří mají na mysli jiné věci, které jsou, jako například maximalizace dlouhodobého růstu, normálně spojovány se socialistickou ekonomikou.
V polovině 20. století již kapitalismus prodělal významné změny. O tomto jevu diskutovali jak marxisté, tak liberálové. Marxisticky ladění Sweezy a Baran napsali počátkem 60. let "Monopolní kapitál", v němž diskutovali změnu, kterou kapitál podstoupil od doby "Das Kapital", napsaného zhruba před stoletím. Koncem 60. let napsal keynesiánský ekonom Galbraith "Nový průmyslový stát" (The New Industrial State), kde nabízel své názory na totéž téma. Žádný z autorů nenavrhl, že by kapitalismus padl nebo že by měl kapitalistický systém pokračovat pod jiným názvem. Obecně vzato si lidé dále mysleli, že převládá volná konkurence, ne monopol; že pány trhu jsou spotřebitelé, ne výrobci; že kapitalisté jsou stále volnými činiteli, ne pevně spojeni se státním aparátem. Nadšenci pro kapitalistický systém zveličovali rozdíly mezi soukromým a veřejným vlastnictvím, zobrazovali konflikt mezi dvěma formami vlastnictví jako konflikt mezi dobrem a zlem, správným a špatným. Na obou stranách ideologické roztržky byl podporován tento směr myšlení a v diskusi se jen obě strany pokoušely získat větší morální zázemí.
Je důležité poznamenat, že hlavní změny zavedené do kapitalistického systému - ačkoliv na sebe nevzaly Marxem předpokládanou formu revoluce nebo povstání - vyplynuly především ze stejného důvodu zmiňovaného Marxem, totiž z rostoucí nerovnosti v příjmech. Ani kapitalistický systém, ani žádný jiný systém nemůže vydržet větší než určitý stupeň nerovnosti příjmů, po jehož překročení je další hospodářský růst nemožný. Sociální stát a rostoucí zásahy státu do ekonomiky - za účelem rozdělení příjmů a alokace zdrojů - byly podstatné pro nápravu a omezení nerovnosti příjmů, pro podporu růstu a utlumení ekonomických fluktuací.
V průběhu posledních 50 let došlo jak v kapitalistických, tak socialistických systémech k mnoha změnám. Způsobilo to především vynoření se globalizace. Prostředky produkce a komunikace se zlepšily do té míry, že byla produkce i spotřeba s postupujícím časem stále "globálnější". To vedlo ke sbližování východního a západního bloku. Ten první potřeboval technologie druhého, ten druhý hledal nenasytně trhy toho prvního. Bariery mizely, stěny padaly a vlády byly nahrazovány jinými.
V jakém rozsahu byl tento vývoj znakem triumfu kapitalismu - v marxistickém smyslu - nad socialismem? Byl to volný trh, který ukončil monopol státu nad produkčními prostředky a nad rozhodováním o výrobě a investicích, nebo to byl soukromý monopol, který nahradil státní monopol? Získali spotřebitelé zpátky od státu právo určovat typ a množství výrobků nebo jen předali svá práva soukromé sféře? Zmizelo státem vedené centrální plánování nebo bylo jen nahrazeno slepenou vizí? Snížila se role státu, nebo stát nadále v ekonomice intervenuje v zájmu velkých podniků, jako jsou výrobci zbraní, třeba až na pokraj války?
Je zavádějící mluvit o triumfu jednoho systému nad druhým. Kapitalismus, který napadl východní blok, má jen povrchní podobnost s kapitalismem, jak ho prosazovali klasičtí ekonomové. A podobně socialistický systém, který se rozložil, jen velmi málo připomínal socialismus, jak ho pojímali Marx a Engels.
Přesto nadšení stoupenci současného systému ze Západu a ze Spojených států dosud mluví o triumfu svobodného světa nad socialistickými nepřáteli.
Ve skutečnosti se Sovětský svaz rozložil z důvodů, které mají jen málo společného se sociálními systémy a mnoho společného s rovnováhou vojenské moci. Sovětský svaz zmizel kvůli slabosti státu, nikoliv režimu. Podobně nyní Spojené státy ovládly východní Evropu především z důvodů, které se týkají více vojenské moci než nadřazenosti jejich hospodářského a sociálního systému. Ani vítěz, ani poražení si patrně nezískají přízeň ekonomických doktrinářů z doby před 150 lety.
* Autor je profesorem ekonomie na Americké univerzitě v Káhiře.
Originál
Do you call this capitalism?, týdeník Al Ahram, č. 653, 28. 8. 2003
přeložil Milan Neubert.