11. září 2001 přineslo nový konsensus: o útocích proti USA se hovoří jako o ceně, kterou musí kapitalismus platit za svůj přílišný triumf. "Globalizace" prý překonala krizi 60. a 70. let, etablovala nadvládu údajného srdce kapitálu, tj. financí, zahájila počítačovou revoluci a bezprecedentní věk konzumentství, zkrotila dělnictvo, neutralizovala staré dělnické hnutí a smetla svého "státně kapitalistického" rivala. Tento "globalizovaný" kapitál však prý rovněž trpí expanzí, která nezná hranic. Podle všeobecného přesvědčení zašel vítěz příliš daleko, čímž dal znovu vzniknout nerovnosti a chudobě, které vyvolávají antikapitalistická hnutí v bohatých zemích a revolty v chudších koutech zeměkoule. Marcos a bin Ládin jsou považováni za absolutně protikladná dvojčata, protože tento přijatelný demokrat a reakční fanatik prý vycházejí ze stejného destabilizujícího a neslýchaného neo-růstu. Jinými slovy: 11. září prý odhalilo vnitřní protiklady nové fáze dějin.
Následující stať se pokusí ukázat, že začala-li počátkem 80. let 20. století nepochybně jiná éra, nedosáhla zatím ještě zralosti.
Tato otázka není vůbec akademická.
Kapitál lze zpochybnit, když výrobní cyklus dosahuje svého vrcholu a začíná se dostávat do kritické situace. Není dynamického proletariátu bez dynamického kapitálu. K růstu První internacionály v 60. letech 19. století i k vlně stávek po roce 1915 došlo v kapitalismu, který do moderního dělnictva integroval novou pracovní sílu, zejména mladé dělníky a ženy: v květnu 1917 byly tři ze čtyř francouzských stávkujících ženy. Podobně i v 60. letech 20. století mohl dělník revoltovat proti práci, protože věděl, že může změnit zaměstnání. Kapitál tehdy řešil část dělníkova problému (být najat): tak proč mrhat životem ve snaze vydělat si na živobytí? Jedině tehdy, když může sociální hnutí zpochybňovat bohatství, které kapitál nabízí či slibuje - a nikoli pouze kapitálem uvalenou chudobu - dokáže toto hnutí projevit komunistický potenciál.
Ekonomický rozvrat není naopak nikdy tou nejlepší dobou pro kritiku ekonomiky. Dělníkovou hlavní starostí je najít si práci. Rok 1929 přišel po revolučních porážkách, které masová nezaměstnanost sice zjitřovala, ale nakonec jen zhoršila.
Nemůžeme očekávat, že se kapitalismus stane tak kapitalistickým, jak je to jen možné - a bude s proletáři zacházet tím nejhorším způsobem, čímž je donutí k reakci. (Jak by se hnutí, které představuje jak kolektivní, tak individuální sebeuvědomění a autonomii, mohlo zakládat na determinismu, který by nás dohnal k činu téměř nevědomky?)
Nezáleží na tom, jak a kdy restrukturalizace ožebračí dělnictvo, ale na tom, zda restrukturalizace dozrává, či nikoli, tj. zda vstupuje do svých prvních velkých strukturálních rozporů a střetává se s odporem zacíleným na své jádro - a nikoli jen na své dopady.
Podstatná část této statě vznikla mezi rokem 1999 a létem 2001. Začala být tedy psána v době, kdy zpravodajství každodenně zaplňovaly články o boomu v USA a nových technologiích, a dokončena byla před tím, co je prezentováno jako velký historický mezník (a bude to tak prezentováno, dokud se neobjeví další): 11. září 2001. Celkovou linii textu jsme neměnili. Naše analýza není závislá na jakýchkoli pozitivních nebo negativních výkyvech, kterými kapitál prochází. Rádi bychom zdůraznili "dlouhodobý trend" a to, že kapitál nemůže vyřešit základní témata bez sociální krize, z níž by mohl vyjít vítězně.
Kosovská válka podtrhovala již v roce 1999 situaci, která se v kontextu 11. září stává ještě zřejmější. [2] Každopádně: zaměřovat se na Hindukúš nám příliš nepomůže.
Esenciálno nelze nikdy změřit. Průměr je v pravdě urážkou skutečných jedinců, napsal Marx roku 1844. Statistiky dávají realitu do takové podoby, jaká je pro management nejpohodlnější. "HDP" kombinuje znečišťování, odstraňování znečištění, PR firmy pracující pro znečišťovatele i pro Zelené. Každá oběť automobilové nehody znamená ztrátu i zisk. Nepoměřujeme proto svět ekonomickými hodnotami. Jdeme po tom, co popírá čísla.
Data jsou platná jen potud, pokud nás vedou k sociální ziskovosti systému v danou dobu, čili k jeho schopnosti produkovat svoji vlastní celkovou stabilitu a reprodukovat svoji vládnoucí třídu za co nejlepších podmínek.
Míru restrukturalizace můžeme pochopit jedině tehdy, začneme-li u rozporu, který se restrukturalizace snaží vyřešit.
"Jaký technický systém umožní kapitálu, aby znovu vyrazil? Kde jsou nové zásoby energie, nové materiály, nové nástroje? A především, kde je nová organizace práce, která vykompenzuje nedostatky taylorismu - a pozvedne tak dominanci kapitálu do zatím nevídané výše?"[3]
Tak se ptala GLAT v roce 1977. Podle této skupiny může zavádění nových technologií jedině zvýšit výrobní náklady, které potřebuje kapitál nutně snížit. GLAT byla každopádně přesvědčená, že taková reorganizace (jako třeba příchod vědeckého managementu) implikuje třídní konfrontaci, která půjde mnohem hlouběji než to, co se dělo od poloviny 60. let.
O dvacet pět let později vidíme, že ke konfrontaci skutečně došlo - byla však jiná, než se čekalo. Ačkoli v Latinské Americe a Asii (až tak daleko jako třeba v Číně, na Srí Lance atd.) si buržoazní protiofenzíva vyžádala krutou daň, v Evropě, v USA a Japonsku nebyla tak tvrdá jako v letech 1917-37. Přesto byla rozřešena podobně ve prospěch kapitalistů. Mohlo by se tedy zdát, že dějiny na otázku položenou v roce 1977 zřetelně odpověděly.
My však o tom, že ona odpověď je tak zřetelná, jak se zdá, pochybujeme. Nepotřebujeme hodnotit důsledky restrukturalizace, ale její povahu.
O čem byla (a stále je) krize?
Částečné kapitalistické vítězství
Stát a demokracie hledají svoji úlohu
Mezi pojištěním a pomocí: sociální zabezpečení a/nebo závislost
Úpadek (ale ještě ne pád) "Deutschland A.G."
Nové průmyslové země: meze exportérství
Dokáží industrializovat třetí svět?
Nelámejme si hlavu tím, je-li to třídní boj, co nutí kapitál, aby se modernizoval, nebo tlak kapitalistů, co způsobuje reakci námezdní práce. Uprostřed 19. století vedl odpor dělníků vůči nadměrnému vykořisťování (12 nebo 15 hodin denně, ženská a dětská práce atd.) v manufaktuře spolu s mezi-kapitalistickou konkurencí k novému výrobnímu systému: k velkoprůmyslu.[4] Dějiny kapitalismu nelze vysvětlit aktivitou jedné jediné třídy, ale pouze permanentním rozporem, kdy jsou třídní boj a konfrontační partnerství dvěma stranami téže mince.
Kapitalismus prošel různými historickými výrobními systémy: každý z nich je celou strukturou, která v určitou dobu organizovala společnost, aby reprodukovala vztahy námezdní práce, tvorbu hodnoty a její realizaci na trhu, aby se vytvořila nadhodnota. Jelikož jeho základní funkcí je zachovávat kontinuitu kapitalistické společnosti, znamená to nutně i přijetí kapitalismu jako jediné myslitelné reality. Výrobní systém je tedy sociální i ekonomický a není založen na technologii, ale na sociální strukturalizaci technik.
Tendence organizovat kapitalismus má už dlouhou tradici. Jednou z jejích prvních surových forem byl bismarkovský "socialismus". Pod silným tlakem revoluční krize po roce 1917 a krachu z roku 1929 se o to důkladně pokoušel fordismus a taylorismus, jejich triumf se však dostavil teprve až po roce 1945. Až do té doby se kapitalismus (od začátku 20. století) pilně snažil měnit pracovní proces, ale ještě neměnil formy existence námezdní práce. Teprve po období 1939-45 byl (v USA, v západní Evropě a v Japonsku) schopen transformovat i (re)produkci pracovní síly:
Keynes a jeho následovníci nedoufali, že se vážných periodických krizí zbaví úplně. Byli si vědomi nevyhnutelnosti krizí, které sice očišťují systém, ale ohrožují trvání vládnoucích tříd: těm záleží více na sobě než na kapitálu a pamatují si, jak jim za drsných časů posloužil byrokratický kapitalismus a dokonce i fašismus. Cílem bylo zachovat co nejlepší rovnováhu, regulovat trh a minimalizovat sociální otřesy.
Dnes si jen ztěží dokážeme představit, jak byl zrod tohoto sociálního kompromisu bolestný. Šéfové se zdráhali akceptovat pro sebe jakoukoli disciplínu se stejnou vervou, s jakou ji byli odhodláni diktovat ve svých továrnách. Ve 20. a 30. letech 20. století francouzská a anglická buržoazie stále popírala, že dělnictvo má jinou úlohu než submisivní, a sabotovala účast socialistů ve vládě dokonce i tehdy, když Labour Party nebo francouzská SFIO zaváděly ty nejskromnější reformy. Francouzská Lidová fronta skončila politickým a sociálním propadákem. I Rooseveltovi trvalo, než jej akceptovali jako řádného reformátora. Buržoazie se státem zacházela, jakoby jí patřil, a odmítala jej financovat, když byla u moci levice.
Pokrok v otázce kompromisu nakonec vlastně závisel na potřebě nalézt řešení problému reakce a neklidu námezdní práce. Fordův den za 5 dolarů (za 8 hodin práce: starý dělnický požadavek) byl odpovědí na to, že řada rukou jednoduše opouštěla továrny, protože nenáviděla montážní linku. Původním záměrem tedy nebylo platit dělníkům víc, aby si mohli dovolit auta, která vyrábějí. Henry Ford vlastně ani nechápal, že masová spotřeba implikuje rozšíření jeho systému do dalších odvětví, zesmluvnění vztahů mezi prací a kapitálem - a tudíž i uznání odborů. Dokonce i nepředpojatí průmyslníci trvali na individuálním vztahu mezi šéfem a dělníkem. Trvalo celá desetiletí bojů, než byl kapitál nucen připustit kolektivní vyjednávání. Nový úděl by daleko nedošel bez okupačních stávek v letech 1937-38. Podobně si masová stávka roku 1950 v Toyotě vynutila zavedení systému garantované práce výměnou za slib, že dojde ke snížení nákladů.
Výrobní systém kombinuje technický proces s organizací práce, která jej pohání, i s celou společností, která se k němu váže. Nemá tedy datum narození ani úmrtí. Taylorismus se datuje až k začátku 20. století a velkoprůmysl nevyhynul v roce 1929 nebo 1950. Roku 1914, rok poté, co Ford zavedl montážní linku, polovina amerického průmyslu stále ještě využívala parní energii. Stávky v letech 1937-38 a nový model odborářství podle CIO posílily kompromis Nového údělu, ale rovněž položily základy toho, co jej později oslabí (více dělnických bojů a více divokých stávek než dříve). První velká kolektivní smlouva byla podepsána v roce 1945 u GM, ale v 50. letech již američtí výrobci automobilů zaváděli jako odpověď na nové stávky automatizaci. To, čemu se v 80. letech 20. století začalo v Evropě říkat deindustrializace, začalo o třicet let dříve v USA. Renault býval symbolem rozporuplné integrace odborů, ale ve stejnou dobu podporoval i Citroën své firemní odbory a vyhazoval dělnické předáky z CGT.
Odkrýt můžeme jedině celkové tendence, které dominují dějinným údobím.
Obrovský sociální otřes, jehož je "rok '68" symbolem a který se asi 15 let šířil po několika kontinentech a svého vyvrcholení dosáhnul snad v Itálii kolem roku 1977, nevzešel z "ekonomické krize", ale kryl se s vyčerpáním pozitivních efektů fordismu-taylorismu jak pro kapitál, tak pro práci:
V krátkosti: zatímco k valorizaci kapitálu bylo zapotřebí stále většího množství kapitálu, aby se dosáhlo stejné kvality uspokojení ze spotřeby, musela tato neustále narůstat. Měřitelný pokles zisků (vnímaný dokonce ještě před prvním ropným šokem v roce 1974) nabyl svého plného významu, když se zkombinoval s klesající ziskovostí celého sociálního vztahu: vztahu mezi prací a kapitálem tak, jak byl prožíván v dennodenním životě. Lordstownští dělníci z GM nebyli v roce 1971 první, kdo odmítnul to, co z nich "dobře" placená práce udělala. "Postupně se ukázalo, že krize ekonomické civilizace je krizí ekonomickou."[5]
Tento systém nemohl převážit v době, kdy byl jediným fordistickým šéfem Henry Ford. Avšak jeho zevšeobecnění jej připravilo o jeho výhody v konkurenci, ale i o ty výhody, které se týkaly proletářů.
Překonat krizi znamenalo vytvořit globální rámec, čili více než jen obnovit pořádek v továrně a pak změnit výrobní techniky. Jelikož je kapitalismus především sociálním vztahem, mohl nalézt cestu z krize jedině skrze celkovou reorganizaci společnosti.
Změny kapitalismu od 80. let 20. století se obvykle vysvětlují dvojnásobnou revolucí: v počítačích a ve financích. Tyto nepopiratelné aspekty jsou dimenzemi hlubšího hnutí: buržoazní protiofenzívy. Nástup počítačů nebyl žádnou náhodou. Na pracovišti, na ulici, doma - zpracování dat urychluje, decentralizuje, separuje a individualizuje. Jeho dalšími implikacemi se budeme zabývat později. Řekněme si jen, že na pracovišti pomohla komputerizace demontovat to, co umožňovaly obrovské továrny: sebeorganizaci práce. Management zhuštěného času a segmentované práce umožnil rozdělit kancelář nebo dílnu do odlišných výrobních jednotek, postavit námezdně pracujícího pod přímý tlak zákazníka - a tudíž zintenzívnit práci.
Kapitalisté celkově zvítězili a poslali pracovní sílu zpět do práce za svých vlastních podmínek:
Nikdo nemůže popřít, že kombinace všech těchto faktorů obnovila zisky korporací.
Ale i když se efektivita nákladů obnovila u velkého množství firem, kapitalistická společnost se nerovná souhrnu svých firem. Zisk je jen jedním z indikátorů celkové společenské evoluce. SSSR se zcela jistě zakládal na produkci hodnoty, ale s tak nízkou produktivitou, že kdyby byl jeho systém jen ekonomický, byl by dávno vymazán z povrchu zemského.[7] Z hlediska účetního byla tato země monstrem, dějinnou nemožností. Vnitřní a geopolitické - tedy svrchovaně sociální - příčiny tuto aberaci přesto udržely v chodu po celých 70 let. Na druhé straně, část americké moci vychází z víry lidí v kapitál. Není tedy žádná krize kapitalismu, jen krize těch, kdo se na něm podílí, těch, kdo jej udržují v chodu, čili tříd. I ve 20. letech byly zisky vysoké. Byli bychom naivní, kdybychom nahrazovali "buržoazní" měřítko míry růstu "marxistickým" kritériem míry zisku.
Kromě toho je vývoj, který přivodila restrukturalizace, o to impozantnější, že následuje po velké nezaměstnanosti a obrovských změnách v evropské i americké průmyslové krajině. Míra růstu světového obchodu je nižší než v letech 1950-70. Zvýšily se ale přímé zahraniční investice. I tak se, kromě Francie, podíl zahraničního obchodu na globální produkci starých kapitalistických zemí blíží tomu, kde byl před rokem 1914.
Přesto se však růst vrátil. Jaký je ale jeho obsah? "Zeštíhlená" výroba (která prý nahradila "masovou" výrobu) zvýšila zisky díky podmínkám, které tyto zisky zároveň činí křehkými. Celková zásoba kapitálu příliš neroste (ani v USA, ani v Evropě) a akumulace je menší než po roce 1950. Ziskovost se obnovila spíše "regresivním" (mzdové škrty, nižší akumulace a vyšší sociální diferenciace) než "progresivním" způsobem (sociální sbližování). Americké oživení 90. let 20. století mělo svůj původ hlavně ve zmrazení mezd, nižších sociálních výdajích, delší pracovní době a spotřebě na dluh. Produktivita byla v USA v letech 1995-2000 vyšší než v letech 1980-95, ale nižší než v některých předchozích obdobích, obzvláště v období let 1960-73.
Ačkoli se produktivita práce rozhodně zvýšila, produktivita kapitálu jako celku stagnuje.[8] Velké výrobní investice sice ústí v podstatně produktivnější práci, to však k zahájení nového technologického cyklu nestačí. Doposud se práce stávala ziskovou jedině skrze nesmírné investice, které zvyšují kapitálové náklady. Po velkoprůmyslu Marxových časů a po vědeckém managementu první poloviny 20. století jsme svědky úsvitu nového výrobního systému, avšak nikoli ještě jeho průlomu, který bude vyžadovat reorganizaci práce, jež zde stále ještě schází. Asi před deseti lety se v USA polovině ze všech firem, které silně snížily lidskou sílu, nepodařilo snížit i náklady a méně než jedna ze čtyř trvale zvýšila svoji produktivitu.
(Nyní blednoucí) úspěch "Nové ekonomiky" (v USA se jedná o 8 procent z celkové ekonomiky) za sebou nemůže, na rozdíl od automobilového průmyslu před padesáti lety, táhnout i zbytek ekonomiky. Schopnost informačních technologií oživit produktivitu (a společnost), tak jako to předtím učinil parní stroj a pak elektřina a spalovací motor, se ještě neprokázala. Do dnešního dne se z nich nestala hnací síla nové éry. Zrychlování všeho se ne vždy shoduje s přírůstkem hodnoty. Srovnáme-li automobilový a počítačový průmysl, výrobci aut tvořili většinu spíše pomalého technického pokroku - a když se jim to hodilo, dokázali jej zpomalit ještě více. Informační průmysl na druhé straně často popouští uzdu technickému pokroku a plýtvá hodnotou.
Ještě patrnější jsou meze Nové ekonomiky v Evropě a Japonsku. Ve Francii je podíl Nové ekonomiky poloviční než v USA (4 procenta HDP) a v letech 1991-2000 se neměnil. Německo a Japonsko mají mnohem méně produktivních investic než USA a do nových technologií jde jejich ještě menší zlomek.
Nahrazování práce kapitálem ještě neposkytlo odpovídající zvýšení globální efektivity nákladů. K tomu by došlo, nebo dojde, jedině tehdy, kdyby akumulace nového kapitálu dokázala zvýšit efektivitu všech (nebo většiny) výrobních procesů a zplodit transformovanou spotřebu a způsob života, jinými slovy, modifikovaný vztah mezi námezdní prací a kapitálem v hluboce modifikované společnosti.
Tuto diagnózu ilustruje jeden z nejnápadnějších rysů dneška: šílenství ve stylu "velké je krásné" ve všech odvětvích, samozřejmě včetně burz. Fůze (často skrze výměnu akcií) však ve skutečnosti přinášejí jen málo nových zdrojů a nedaří se jim tvořit o moc více hodnoty. Spousta z nich je defenzivních a jejich cílem je ochránit trh nebo se vyhnout převzetí. Díky velkým ekonomikám jsou některé z nich ziskové. Polovině se ale nedaří produkovat více peněz a spousta jich končí se ztrátou, protože jen zvýší nedostatky obou partnerů. Koncentrace přenáší potíže na vyšší úroveň.
Protože moderní člověk používá lehké předměty jako mobily nebo diskety, domnívá se, že je mimo prostor a čas, mimo hmotu. Překážky způsobené elektronickým obchodem a 3 G standardy mobilních telefonů mu připomínají, že Nová ekonomika stále patří do ekonomiky: pro očekávané výstupy, které se nezhmotní v krátké době, jsou zapotřebí gigantické vstupy. Pouhý fakt, že mobilní telefony jsou všude kolem nás, nestačí k tomu, aby se staly ziskovými. I ta nejchytřejší inovace je irelevantní, pokud nevyprodukuje návratnost investice. K dokončení valorizačního cyklu zkrátka není dostatek nadhodnoty. Jedná se tedy vskutku o krizi akumulace.
Neprorokujeme ale žádné ekonomické krachy. Marxističtí meteorologové se příliš často mýlili. Tisk již ale stejně zbavuje elektronický zázrak falešného pozlátka. Elektromotoru trvalo 40 let, než převládnul: dynamo se datuje do roku 1881 - a v roce 1920 bylo instalováno jen v polovině průmyslu. Možná, že zpracování dat skutečně ohlašuje novou éru. (Každopádně: z lidského hlediska by nás nemělo tížit ani tak opožďování moderní technologie jako spíše její vražedné pokroky.)
Téměř všichni výrobci automobilů, kteří existovali v roce 1900, byli později z podnikání vytlačeni - to však nijak nebránilo nástupu světa automobilů. Právě to ale tvrdíme: aby se mohla "automobilová revoluce" a její životní styl prosadit, chtělo to více než jen investory a automobilové fandy, více než montážní linky a 15 miliónů kupců Fordu T. Chtělo to rozdrtit mocnou revoluční vlnu a pak několik dekád demokratických, fašistických a stalinistických kontrarevolucí - a nezapomínejme ani na světovou válku, která dokázala pozdvihnout společnosti, trhy i myšlení. Dějiny se sice rozhodně nikdy neopakují, minulost nám však pomáhá určit velikost změn, které jsou nutné ke konsolidaci nového výrobního systému.
Kapitál vládne, ale jeho vliv na společnost ještě není dost hluboký, jak můžeme pozorovat na rozhodujícím terénu: na integraci práce. A ta bude tématem příštích tří oddílů: nový pracovní proces, komputerizace a sociální soudržnost.
Nikdo nepopírá vítězství kapitalistů nad radikální menšinou 60. až 70. let ani jejich schopnost rozdrtit či absorbovat požadavky reformistické většiny. Kam až ale tento triumf sahá? Nestačilo, aby kapitál snížil mzdy a zavřel neziskové továrny: problém spočíval v otevření nových, ziskových. Dát miliónům lidí výpověď nemá smysl, pokud se tak práce nestane mobilnější a poddajnější.
A právě v této životně důležité problematice leží nepřetržitá spojitost mezi 60. léty a současností: průmyslu se stále nedaří "humanizovat" montážní linku, a tak jen obohacuje de-kvalifikované úkony nucenou multi-úkonovostí.
Žádná zkušenost nezaznamenala trvalý úspěch. "Modul", který zavedlo Volvo v Kalmaru (1974) a který měl kooptovat neformální autonomii dílny, jež v 50. letech popsal v Socialisme ou Barbarie dělník z Renaultu Daniel Mothé, ziskovost nepřinesl. "Reflexivní výroba" v Uddevalle (1985) nahradila linku pevně danými stanicemi 2 až 4 dělníků zodpovědných za montáž automobilu a apelovala na to, čemu dnes říkáme kognitivní schopnosti. Podle dvou odborníků z regulacionistické školy:
"To, že mají inteligentní práci, kde mají nějaké slovo, je pro dělníky nedostatečnou pobídkou, aby přispívali k trvalému výkonu."
Kalmar je zavřený. V letech 1992-1996 byla zavřena i Uddevalla, dokud ji znovu nezprovoznili, tentokrát však na odlišných principech.
"(...) jakkoli je humanizace práce chvályhodná, její poměrná ekonomická neefektivita vede k tomu, že v dlouhodobé perspektivě selže"; "rozdělení úkonů na izolované operace je hlavní podmínkou efektivity"
O pár let později zvolilo Volvo, aby zvětšilo produktivitu, opačnou cestu: snížilo sociální příplatky a vyvíjelo tlak na pracovní sílu skrze propouštění, až se pak samo muselo nechat koupit Fordem.
Zatímco západ v extázi přezkoumával "ducha Toyoty", o tisíce mil dál zakoušela firma stejného jména nedostatky tohoto nového divu. Kaizen (participace týmu na zvyšování produktivity, která obchází jak Taylora, tak Mothého) a kanban (systematické snižování zásob) fungovaly optimálně jen do období 1990-92. Tak jako jejich předchůdci před dvaceti lety, i tentokrát začali mladí dělníci reptat či dokonce vstupovali do stávky. V letech 1986-90 (období rostoucí domácí poptávky) měla Toyota nedostatek lidské síly, na což reagovala tím, že tým montoval celou jednu část automobilu. Toyota reformovala toyotismus.
Je však pravda, že kapitál má i své úspěchy. V Kalifornii se NUMMI - společná továrna Toyoty a GM, řízená ve stylu Toyoty - stala produktivním i ziskovým podnikem. Projekt Saturn, s nímž v Tennessee přišel GM, změnil "pracovní jednotku" (10 až 15 lidí) v centrum zisku, řízené rovným zastoupením šéfů a odborů. Od dílny až po správní radu bylo k přijetí rozhodnutí, kterým se museli všichni podřídit, třeba 70 procent hlasů - první továrna řízená za pomoci demokratického centralismu! Fungovalo to, narostl však počet nehod a totální zainteresovanost odborů způsobila rozepře uvnitř UAW, ale i mezi různými podniky GM. Tudíž, byť byla tato metoda zisková, nikdy se nerozšířila do celého GM. Podobné snahy ve Volkswagenu a Mercedesu (obohacování práce a zplnomocňování týmů) byly rovněž úspěšné, ale nikdy se nezevšeobecnily. Podle odborníků je autonomní Gruppenarbeit populárnější mezi odborovými funkcionáři a akademiky než mezi vedoucími výkonnými pracovníky. Podle modelu NUMMI nebo Saturn tedy nereorganizovala výrobu žádná automobilka.
Každých deset let nám sociologové vykládají o přeorganizování výroby, které by mohlo usmířit práci s kapitálem. Avšak jakkoli se cukr a bič společně snaží, nedochází-li téměř k otevřené rebelii jako v roce 1970, pak se firmy ještě nevrátily k optimální reorganizaci výrobního procesu.
Tato analýza se zabývá hlavně "klasickými" manuálními dělníky, kteří již nejsou tak početní jako dříve, ale přesto jsou početnější, než se obvykle tvrdí. Ve Francii jich posledních pár let přibývalo, z 5,8 na 6,3 miliónu, což je zhruba stejné procento jako v roce 1910. (Před rokem 1914 čítali tovární dělníci v USA, Německu, Británii a Francii celkem asi 30 miliónů a celosvětově možná 40 miliónů - což není zase tak mnoho na vrcholnou dobu Druhé internacionály...) V celosvětovém měřítku nedávná industrializace najala (a vyhodila) milióny nových dělníků. Nezmizeli tedy dělníci, ale dělnické hnutí.
Nepřeme se ale o čísla. Jde o to, že u stále většího množství námezdně pracujících se dnes pracovní život i život obecně modelují podle principů, které kdysi platily jen na dílně. Reorganizace kancelářské práce se rovná zrychlování, větší kontrole a horším pracovním podmínkám.
Dělníci z telefonických služeb jsou typickou novou nekvalifikovanou prací.[9] Ve svých úkonech ale nejsou příliš poddajní - mohou být tedy ziskoví? Kapitál stále ještě neví, jak své neo-proletáře integrovat do práce, která se zintenzívnila a která je pro ty na spodních příčkách žebříčku (a ti jsou zdaleka nejpočetnější) ještě nestabilnější a ještě méně placená než dříve.
Proletářská kritika 60. až 70. let 20. století nešla dost hluboko na to, aby vyvolala extrémní reakce (v krátkodobé i dlouhodobé perspektivě) tak jako po roce 1917. Kapitál se v podstatě zabýval jen jedním aspektem své konfrontace s proletáři, aniž by si přál nebo dokázal dovést celou věc až k jejímu logickému závěru. Soustředí se na drastické snižování nákladů a zhoršování podmínek pro pracovní sílu a posunul sociální normy spotřeby, aniž by je změnil. Levicové i pravicové vlády mimo jiné pobízejí šéfy, aby nabírali nové lidi, a nezaměstnané, aby si našli práci, zatímco prosazují nejistou a příležitostnou práci. Flexibilizace sice pomáhá snižovat mzdy, ale brzdí spotřebu a sociální integraci.
Systém námezdní práce sice může fungovat, ale nemůže prosperovat na úkor námezdně pracujících. Dělníci z Linden v New Jersey by měli hlásit zmetkové automobily, ale nehlásí, protože jsou nuceni pracovat (příliš) rychle.[10] Je dosti zvláštní, že stejné chování nalézáme mezi francouzskými dělníky v továrně na nábytek. Jak už to tak bývá, ti první jsou podrobeni post či neofordismu a ti druzí zrychlenému taylorismu. Podobné vzorce v dosti nepodobných podnicích naznačují, že starý výrobní systém stále ještě nebyl plně překonán.
Intenzifikace práce je pro kapitalismus typická. Taylorovo novátorství spočívalo v systematické snaze individualizovat práci, aby se roztřídila a lépe kontrolovala. Izoloval tělo každého jednotlivého dělníka od jeho souseda, oddělil tělo od myšlení- a pak tuto hmotu bez mozku rozdělil do naprogramovaných pohybů. Postupoval, jako by se redukce složité práce na jednoduchou měla chápat doslovně a jako by se dal každý lidský pohyb změnit v měřitelnou jednotku. Jeho omyl spočíval v tom, že si nepovšimnul rozporu mezi maximální měřitelností a optimálním tokem. Taylor postupoval jako odborník na jednotlivé pohyby a jeho primární starostí nebylo nalézt co nejproduktivnější techniku, ale dosáhnout co nejlepší adaptace člověka na cokoli, co se mu přikáže, aby vykonával. Jeden z prvních Taylorových experimentů s časováním se v roce 1899 týkal přeborníka v nakládání železných ingotů. [11]
Takovéto racionalistické šílenství [12] se kapitalismu hodilo v jeho pátrání po hodnotě, s níž je třeba zacházet jako s dělitelnou a zjistitelnou substancí odvozenou od homogenního celku: času. Pro kapitál, který vyžaduje spolupráci, však bylo neadekvátní. Hodnota je opravdu čas, ale kapitál zůstává práci vnější (jinak by nebyl kapitálem) a žádný úkon, žádný výrobní postup nebude nikdy možné zcela redukovat na časovou jednotku.
Netrvalo dlouho a ve 20. a 30. letech 20. století si dělníci a sociologové (ti druzí při studiu těch prvních) tohoto rozporu povšimli a vědecký management se jej snažil vyřešit za pomoci hierarchie dozoru, jejíž prací bylo spojit, co taylorismus oddělil.
Taylorismus žije a daří se mu, v některých sektorech jej renovovali (výroba automobilů) a v jiných expanduje (agrobyznys, stavebnictví, služby). Řada továren, které se nyní staví ve třetím světě, funguje na tayloristických principech. Práce na stanovišti nevymizela. Sto let starý paradox stále platí: maximální propast mezi manažery a řadovými zaměstnanci má produktivitu zvyšovat, ale v konečné instanci ji snižuje.
Počítačová revoluce, ačkoli se jeví jako řešení, tak tento rozpor pouze přesouvá.
Vědecký management se zrodil z věku mechaniky. Tak jako v Moderní době Charlese Chaplina se námezdně pracující stává součástí ozubeného kola a tato mašinérie jej doslova požírá. Když ale musí každý zub tohoto kola spolupracovat s ostatními, vyvstává problém: systém nějak musí udržet kontinuitu po sobě jdoucích pracovních stanovišť, které byly vzájemně odděleny jen proto, aby je management opět propojil podle vlastního plánu.
Digitalizace před touto problematikou uhýbá. Stroje chápe jako informační náčiní a pracovní stanoviště jako síť. Výrobní linka se stává tokem: spojení mezi dělníky nesmí záležet na nich, ale pouze na znalostech vtělených do výrobního procesu. Vše je uspořádáno tak, aby se podřízenému zabránilo v narušování výroby, ale zároveň se od něj žádá, aby byl bdělejší - a dokonce i inteligentnější.
Taylor se snažil odstranit schopnost dělníků klást pasivní i aktivní odpor, která vycházela z jejich znalostí a know-how. Vědecký management ale kolektivní solidaritu nikdy zcela nevymazal, protože dělníci mají ve svých rukou a hlavách jednu základní zbraň: jsou to oni, kdo pracuje.
Vědecký management rozbil komunitu kvalifikovaných potlačením nebo redukcí jejich profesní kompetence. Komputerizace sice vrací znalosti zpět do práce, ale nikoli do dělníka, pouze do stroje, který dělník používá, aniž by byl jeho pánem. Na rozdíl od bývalého nekvalifikovaného dělníka používá nový typ námezdně pracujícího znalosti, ale (na rozdíl od kvalifikovaného) pouze znalosti na něm nezávislé, takže je nemůže využít k získání autonomie ani k tomu, aby se vzpouzel či bouřil.
Háček je však v tom, že žádná práce není individuální. Kvalifikovaný dělník z roku 1920 své znalosti a nekvalifikovaný dělník z roku 1960 své know-how nedrželi osobně ve svých rukou. Tyto znalosti a know-how spočívaly v praktické kolektivní zkušenosti a díky tomu dělníci měli a stále ještě mají jistou míru kontroly nad prací.
Digitalizované přetrvávání taylorismu tedy znamená nový začátek jen ztěží. Jestliže se další trvání taylorismu nakonec ukázalo v Turíně roku 1970 jako kontraproduktivní, jak by mohl taylorismus uspět v Bangkoku během pěti nebo deseti let?
"Postfordismus" sice eliminoval některé překážky, které stály v cestě svobodnému najímání a propouštění lidské síly, ale soustředil se jen na to, co může firma kontrolovat nejlépe - na výrobní proces - a rozložil sociální kontext, který ji obklopuje.
Oproti ukvapeným předpovědím svět nakonec nezaplavila ani robotizace, ani masová nezaměstnanost. Cílem kapitálu nebylo prosadit automatizaci všude, ale potlačit odpor dělníků a zhustit práci.
Díky komputerizaci se nyní po námezdně pracujícím často žádá, aby vykonával dvě povolání v jednom: mistr dělá trochu účetnictví, zaměstnanec servisu se věnuje pojištění, tovární dělník se stará o údržbu a mechanik jedná se zákazníkem. "Přesně na čas" znamená větší participaci námezdně pracujícího na výrobě a jeho schopnost i ochotu být iniciativní.
Zároveň se pracovní proces transformoval, aby bylo možné maximálně monitorovat personál. Jak už to často bývá, sociální realita se odráží a deformuje v psychice - módní klišé "patové situace" vyjadřuje situaci dennodenně prožívanou ve světě práce: "Buď autonomní!"
Upustit od taylorismu by mělo smysl jedině tehdy, kdyby kapitál dokázal lépe mobilizovat práci, zjednodušit řízení - a tudíž uznat důležitost práce. Komputerizace oproti tomu umenšuje vše manuální či nekvalifikované.
V minulosti si dělník (hlubokou, avšak nikdy úplnou) ztrátu kontroly nad svojí prací kompenzoval vyšším platem a snadnějším přístupem ke konzumní společnosti. Nekvalifikovaní si vydělali víc ve Vauxhall než v malé místní továrně. O pár desítek let později je jedním z principů restrukturalizace pravý opak: redukovat náklady na práci na minimum. Pracoval by ale softwarový programátor tak, jak pracuje, kdyby dostával minimální legální mzdu?
Kapitalistické vztahy se sice zakládají na donucení, ale jakmile začnou opomíjet "antropologický" rozměr práce, začnou fungovat špatně. I ten nejjednodušší úkon nutně znamená nějaké to zaučování během zaměstnání - a toho lze dosáhnout jedině kontaktem s ostatními. A čím více se tento úkon omezuje na prostředek, jak si vydělat na živobytí, tím méně socializuje. Donucení neobrodí "smysl" a žádný nový výrobní systém nebude přesvědčivý, pokud nebude mít nějaký smysl, který by cítil jak kapitál, tak práce.
Od rozbití gigantických továren, dělnických čtvrtí a chráněného postavení dělníků se práci nedostává ani místa, ani uznání. Je zde tedy rozpor mezi tím, že dělník musí využívat a valorizovat pečlivě promyšlené výrobní postupy, které vyžadují daleko větší participaci, a tím, že se s ním zachází jako s postradatelným pěšcem.
Sociálně kontraproduktivní je i debata o "konci práce", jelikož ještě více ponižuje ty, jejichž životům práce vládne (ať již jsou v současnosti zaměstnaní, či nikoli), a přitom jim skýtá menší příjem a méně stability.
Dělnická třída byla realitou i mýtem, ale milióny lidí věděly, kam patří. Nový druh oddanosti (práci a celé společnosti) tuto příslušnost sice obrátil vniveč, ale nenahradil. Milióny mladých lidí z bývalého prostředí dělnické třídy jsou sociálními sirotky. Vše, co má označení "dělník", se devalvuje a s novými formami podřadné práce se žádná velká hrdost či důstojnost nepojí. Úbytek velkých bojů ale nebrání třídní polarizaci: lidé hovoří "o nás" a "o nich" a stále opakují, že bohatí bohatnou, zatímco ostatní sestupují přesně opačným směrem, a že "naše děti budou mít těžší život než my"... Zní to jako negativní třídní uvědomění.
"Sklíčená třída", "masový cynismus", "ergostres": těmito slovy odborníci popisují skutečnost, že je nemožné paralelně velebit autonomii a spoluzodpovědnosti - a prosazovat prodejné postoje ("Každý se dnes musí naučit, jak se nejlépe prodat."). Námezdní práce dlouhodobě valorizuje kapitál jen tehdy, pokud obojí sdílí alespoň nějaké sociální a kulturní naděje a vyhlídky. Inženýr a kovodělník mohli v minulosti nalézt společný zájem v "technické kultuře", která znamenala rovněž dějinnou vizi. Kyberfilie ale toto vakuum nevyplňuje.
A jednat s dělníky jako s nutným zlem je nebezpečné. Podle oficiálních údajů přibylo ve Francii od roku 1996 pracovních úrazů o 15 procent. Zabití je podle zpráv třetí nejčastější příčinou smrti na pracovištích v USA, kde se v letech 1984-1994 ztrojnásobil počet zabitých šéfů (často poté, co někoho vyhodili).
Fordistická továrna integrační funkci plnila. V River Rouge, která byla před čtyřiceti lety pýchou Fordu i UAW, tvořili 30 procent členstva odborů černoši. Linden vyráběl nejen automobily pro GM, ale i sociální "homogenitu": menší mzdové diferenciály, menší rozdíly mezi bělochy, černochy a hispánci. Po zničujícím propouštění 80. a 90. let 20. století se ale propast mezi bělochy a ostatními rozšířila.
Námezdní práce se nyní rozdělila do tří kategorií: nahraditelní, jejichž práci lze snadno porovnávat a nahradit, s nimiž se jedná jako s přívalem a kteří se delokalizují; kompetentní se specifickou kvalifikací, kterým se dostává podílu na řízení a na ziscích; a chránění s velkou jistotou pracovního místa, nízkou individualizací mezd, malými kariérními vyhlídkami, kteří často pracují ve veřejném nebo sociálním sektoru. Na rozdíl od fordismu současný systém neorganizuje mezi těmito třemi skupinami téměř žádnou cirkulaci. Růst již není sociálním unifikátorem.
Roku 1960 dělník na montážní lince věděl, že má jisté zaměstnání, a jeho děti často správně očekávali, že budou mít ještě lepší zaměstnání než on. Každá sociální vrstva mohla doufat, že dohoní tu, která je hned nad ní. Roku 2002 se musí dcera málo placeného dělníka prosadit v konkurenci dětí ze střední třídy, aby se z ní mohla stát učitelka na základní škole. Malý, ale až donedávna rostoucí zlomek dělnických dětí, které se ve Francii dostaly na elitní univerzity, se nyní zmenšuje. Kapitalismus se mění v síť směn, které nedokážou vybudovat společenské vazby.
To, co se obvykle interpretuje jako triumf kapitálu (a často i jako triumf jeho nejhlubší podstaty), ve skutečnosti poukazuje na jeho slabinu.
Vyřešit sociální krizi a krizi akumulace (dva různé názvy pro jednu realitu) znamenalo ještě více komodifikovat kapitál: částečně, jak jsme již viděli, přinucením práce k mobilitě, ale rovněž udělením větší autonomie kapitálu v jeho peněžní formě a usnadněním jeho pohybu uvnitř jednotlivých zemí i napříč hranicemi. Tato větší nadnárodnost však není hlavní příčinou "globalizace", ale jejím dopadem. Hodnota sice může proudit, jako by mohla uniknout mezím svého původu (práci), ale nikdy se nestane svojí vlastní příčinou: cirkulace finančních položek nakonec vždy závisí na cirkulaci položek nefinančních.
Vzestup burzy a relativní ústup bank při financování firem neznamená, že z ekonomiky bude kořistit peněžní kapitál, který je dnes ještě dominantnější než v roce 1916, kdy Lenin denuncoval "parazitický" kapitalismus. Zrychlená cirkulace hodnoty se kryje s "kapalnou" společností, v níž se stírá rozdíl mezi dříve separovanými formami (průmyslem, bankovnictvím, obchodem, pojišťovnictvím atd.). Běžné konstatování "Peníze vládnou světu" neplatí v tom smyslu, že by se vším manipulovali finančníci: peníze vládnou světu natolik, nakolik dokáží přimět práci, aby produkovala ještě více peněz.
Každá krize je voláním k pořádku. Ať mají jakoukoli formu, peníze jsou krystalizovanou (minulou nebo očekávanou) produktivní prací. Úvěr může samozřejmě klidně předjímat budoucí bohatství. Ale lidé nemohou donekonečna prodávat a nakupovat akcie, pokud se nevyrábí, nekupuje a se ziskem neprodává i něco jiného než jen akcie. To "něco" nemusí být nějaký předmět jako třeba letadlo nebo oděv, může to být i účes nebo konzultace s právníkem, ale každopádně se "tvorba hodnoty" neděje prostým znásobováním peněžních symbolů. Když se investorům nedaří získat adekvátní výnosy, tak buď spekulují, hledají exotické příležitosti, přestanou podnikat, nebo zkrachují.
Globalizace je realitou, jenže odpovídá spíše nárůstu přímých zahraničních investic než světového obchodu. Většina obchodování nadnárodních korporací se odehrává mezi jejich dceřinými firmami a polovina jejich prodeje se realizuje na jejich vlastním domácím trhu. Puzení k financializaci by nezašlo do takových extrémů, kdyby v průmyslu a tradičních službách neexistovaly meze či překážky ziskovosti. Nadprodukce kapitálu má (ve vztahu k jeho možné valorizaci) formu nadbytečných kapacit, nadbytečných investic, neprodaného zboží a přelévajícího se kapitálu, který hledá příležitosti ke zisku. Financializace sice přispěla k restrukturalizaci, ale rovněž se odvozuje od jejích mezí a zesiluje je.
"Špatné dluhy" existují kvůli křehkým podmínkám valorizace. 30 procent mezinárodního kapitálu investovaného v Asii pocházelo z Japonska, které koncem 90. let 20. století vlastnilo jednu třetinu všech světových úspor, jinými slovy minulé práce zhmotněné v očekávání budoucí (ziskové) práce. A co kdyby se tato budoucnost nezhmotnila? Z dobrého dluhu se stává špatný, když dlužníkovi chybí peníze, aby jej splatil, protože ve srovnání s tím, co si půjčil, nedosáhl dostatečného zisku.
Strašidlem, které dnes děsí kapitalisty, není komunismus, ale hypotéza finanční tsunami.
Ve 20. letech 20. století měnily americké firmy svoji hotovost v akcie kvůli nedostatku nových ziskových příležitostí v průmyslu a obchodu.
Na počátku 21. století propast mezi úvěrem, tvorbou peněz a tržní kapitalizací na straně jedné a skutečnou i pravděpodobnou tvorbou hodnoty prostřednictvím produkce-cirkulace komodit na straně druhé daleko převyšuje míru konce 20. let 20. století.
Finančnímu krachu by již nedokázala zabránit ani samoregulace trhu, ani státní dozor. Cirkulace se neuvádí do pohybu sama od sebe, ale tím, co cirkuluje. Spotřebitelské úvěry (3 z 5 amerických domácností podle zpráv používají v průměru 9 kreditních karet) kompenzují nižší příjmy a rovněž vytvářejí omámenou ekonomiku, která je velmi vrtošivá. Směs dlužní ekonomiky a nejisté ziskovosti je nabitá zlověstným potenciálem.
Není kapitalismu bez centrální autority. Obchodníci z London City potřebovali děla Královského námořnictva, stejně jako potřebovali výrobci z šestého století zrušení obilních zákonů. Automobily by byly nemyslitelné bez veřejné silniční sítě. Dokonce i když politická moc pouze přispívá ke sbližování podmínek nezbytných pro dobro průmyslu či obchodu, je její úloha esenciální.
Něco jiného je ale přímá kontrola nebo vlastnictví celých sektorů. Ve Francii a Itálii změnily sociální okolnosti po roce 1945 stát v podnikatele. Ukončení (částečné) těchto funkcí ale neznamená, že stát již nemůže mít s podnikáním mnoho do činění. Privatizace implikuje nutnost renovovat (a nikoli eliminovat) sociální kompromis, na nějž dohlíží stát.
Ačkoli národní stát bránil proměnlivosti ekonomiky, přílišné vyklonění druhým směrem vede k tomu, že nadměrně kapalný kapitál příliš investuje do těch nejziskovějších sektorů - a pak ztuhne v nové monopoly. Koncentrace s sebou nese velké ekonomiky, ale rovněž zatěžuje valorizaci. Před sto lety podniknul federální stát v USA kroky k demontáži trustů, které vyrostly do nadměrné velikosti a staly se hrozbou pro konkurenci (Shermanův zákon, 1890). Kapitalistická dynamika spočívá v neustálé souhře mezi monopolem a konkurencí. Připravíme-li vládu o efektivní monetární a fiskální politiku, zabráníme jí rovněž v kontrole a vyvažování přílišných nerovností mezi mírami zisku i mezi regiony. Současného čínského boomu se dosahuje na úkor většiny země. Ponechán svým vlastním pohnutkám, nechá kapitál neočekávané zisky převážit nad dlouhodobými vyhlídkami. Ekonomika existuje na teritoriích: národní stát je jen jedním způsobem, jak tento prostor strukturovat, ale nějaká struktura, nějaká politická struktura, existovat musí.
Sociální stát se zrodil z třídního boje a o svoji sociální ziskovost částečně přišel v 70. letech 20. století, kdy jeho rovnováhu narušily třídní konflikty nového druhu. Začal narůstat rozpor mezi potřebou, aby stát přispíval k akumulaci (rozšířená reprodukce kapitálu), a jeho redistribučními úkoly (reprodukce společnosti).
V bohatých zemích stát vybírá 35-55 procent veškerého bohatství (tvořeného a měřeného podle ekonomických měřítek). Podíl veřejných výdajů na celkovém výstupu se v Evropě dokonce zvýšil a zůstává větší než v USA. Rozdíl mezi EU a USA se dál zvyšuje: globalizace není ekvalizace. Nezapomínejme ale na poskytnutí peněz Continental Illinois, když byla v nouzi, a pak na zachraňování bank za Reaganovy administrativy, na zbrojní ekonomiku a její vedlejší produkty (včetně internetu), na státní dotace (jako třeba při bitvě Boeing versus Airbus) atd. Reagan dělal škrty v sociálních programech - a nikoli ve federálních penězích, které šly na projekty Hvězdných válek.
Veřejné výdaje fakticky expandují, jak by tomu také v zájmu sociální stability mělo být. Potíž je ale v tom, že napravují dopady, jejichž příčiny často leží mimo území kontrolované národním státem. A nejde zde jen o rozlohu: evropská federace by se musela vyrovnávat se vztahy mezi kapitálem a prací, které se dnes často určují mimo Evropu. Stát trpí poklesem své schopnosti být pánem prostoru, který stále ještě politicky strukturuje.
Fordistický kompromis fungoval uvnitř národního rámce, kde šéfové a odboroví předáci vyjednávali pod záštitou centrální moci. Pokud si nepředstavujeme, že by kapitalismus mohl prosperovat pouze drcením mas pod svojí "železnou patou", předpokládá nový kompromis nějaký rámec, který teprve musí vzniknout. Liberální ofenzíva Thatcherové a Reagana (a v jiné podobě i vůdců jako třeba H. Schiller a Mitterrand) se takovými věcmi nezabývala, jelikož jejím cílem bylo zlomit odpor, nikoli budovat konsensus. O dvacet let později však nová sociální demokracie sleduje stejnou cestu a pouze tlumí šok.
V sázce nejsou alternativy státní, nebo tržní kontroly nad ekonomikou, ale adaptace politických forem na ekonomiku, která není národní, ale nadnárodní. V tomto ohledu by jedním ze znaků úspěšné restrukturalizace byla ekonomicky, politicky i vojensky jednotná Evropa.
Je snad pouhou náhodou, že ve stejnou dobu prochází politická reprezentace krizí? Dekadence hlavního proudu života stran a odborů (netřeba říkat, že k ní nedochází díky radikální kritice, ale kvůli tlaku konzumentství) má dalekosáhlé důsledky. Žijeme v době, kdy hrají nevládní organizace, zdola organizované lobby a sdružení stále rostoucí úlohu v politice a kdy jsou běžně považovány za základy znovuzrozené demokracie spočívající na "občanské společnosti": "Dělnická třída je mrtvá, ať žijí nová sociální hnutí." Každá monotématická skupina bojuje za specifická práva (ženství, dětství, pohlaví, handicapovaní, rovnost etnik, školství, udržitelný růst, mír, poctivý obchod, poctivá práce atd.), která se údajně mají sjednotit do čehosi, čemu se ve Francii říká "sociální občanství."
Bude to fungovat? V třídní společnosti dává politická moc jednotu nejednotě a je "sladěním tohoto nesouladu" (Shakespeare). Nelze ji založit (fakticky ani symbolicky) na pyramidě vyrovnávajících se sil, které ji ve skutečnosti neposilují. Máme zde tedy paradox. Aktivista nevládní organizace nebo ATTAC očekává vše od státu, kterému příliš nevěří - nedomnívá se totiž, že stát má nad společností a velkým byznysem nějakou skutečnou moc (toto vlastně aktivista státu vytýká). Žádná reforma a vlastně ani žádný reformismus není přesvědčivý bez politické a vládní dimenze. V minulosti byly síly jako Labour Party, CIO, komunistické strany atd. přítomné na dně i na vrcholu sociální změny: svedly ji na pracoviště a zosnovaly ji za zdmi správních rad a ministerstev. A jakkoli to bylo revolucionářům nepříjemné, davy, které pochodovaly ulicemi v roce 1936 nebo 1960, obvykle považovaly socialistické a stalinistické strany za "své". V roce 2002 většina demonstrantů volila levici z touhy po čemkoli lepším.
Parlamentní demokracie zůstává politickou formou moderního kapitalismu, jakkoli by se současný volební a stranický život mohl jevit očím Eugena Debse nebo Keira Hardieho jako degenerovaný. Nový "sociální kompromis" by si musel vyprodukovat své vlastní politické orgány a přenosné soustavy. Dnes existující zárodky nejsou povstávající silou. Odbory a socialistické a stalinistické strany svoji sílu odvozovaly ze svých kořenů v třídním boji: zrodily se z konfrontace mezi námezdní prací a kapitálem. Nic podobného v těchto dnech není na obzoru.
Sociální stát skýtal ochranu prostřednictvím systému sociálního zabezpečení, v němž platila každá zaměstnaná osoba za jiné potřebné (nemocné, staré, nezaměstnané) a měla téměř naprostou jistotu, že se po recesi nebo po nemoci vrátí zpět do práce. Tento systém nevymizel, jen byl degradován a zkombinován s jiným, založeným na jeho pravém opaku: na veřejné pomoci (plus soukromé pojištění pro střední třídy, které si je mohou dovolit).
Agresivní thatcherismus a měkký mitterrandismus měly něco společného. Železná lady dělila lidské bytosti na podnikavé, které byly hodné moderního Rohu hojnosti, a na línou bandu, která nakupuje v diskontních obchodech. Mitterrandův minimální integrační příjem (francouzsky "RIM") pobírá asi jeden milión lidí (plus jejich rodiny), z nichž byli do řádné práce opětovně integrováni jen málokteří. Takový program sice vypadá štědřeji, ale taktéž institucionalizuje sociální ghetto.
Podpory a sociální příspěvky byly nejen seškrtány, ale rovněž se zmnohonásobily a staly se natolik spletitými, že se jejich příjemce stává stále více závislým na radách sociální pracovnice. Takže ta stejná osoba, od níž se žádá, aby byla opět aktivní, je držena v ještě větší pasivitě.
Na druhé straně pracovní podpora směšuje redukovanou sociální podporu s nucenými "komunitními" pracemi. Každý ví, jak neproduktivní taková práce je. Kdyby se toto řešení (v USA legalizované roku 1996) aplikovalo ve velkém, pak by pouze rozšířilo řady podtřídy. Tento nejvyspělejší kapitalismus je pouhou mírnější imitací chudobincové metody, které se viktoriáni vzdali před 150 lety. Povinně "zaměstnat" nezaměstnané se snažil i Napoleon a později stoupenci chudobince a na "dobrovolné" bázi francouzští republikáni v roce 1848 - byť si takové programy kladly za cíl umravnit a resocializovat chudinu, tak pouze dodávaly buržoazii pocit bezpečí.
Tato nová zákonná úprava kolísá mezi sociální podporou, která se blíží pomoci financované z daní (a tudíž prostřednictvím silnějšího tlaku na zisky a ještě více na mzdy), a nepraktikovatelným liberalismem (o odstranění sociální demokracie, kterou zná západ i Japonsko od roku 1945, nikdo seriózně neuvažuje). Až doposud se všechny tvrdé i měkké možnosti ukázaly jako krátkodobé. V bohatých zemích se stává "zdraví" důležitým ekonomickým sektorem [13], částečně soukromým, částečně veřejným - a jeho velká část se financuje z daní, a tudíž setrvává v rámci keynesiánské logiky, zatímco stát zároveň straní penzijním fondům.
Přidáním velkých dávek liberalismu k čemukoli, co zbývá z keynesiánství, kapitál nový výrobní systém neprosadí - musí překonat a překročit obojí.
Kapitalismus do jisté míry integruje a dynamický kapitalismus můžete poznat právě podle toho, že redukuje nerovnosti, které sám vytváří. Zhoršování těchto nerovností značí naopak fakt, že integrace selhává, zejména tehdy, udržuje-li se nerovnost ve stejných rodinách a sousedstvích. Kastovní dělení je neslučitelné se systémem stojícím na principu, že každá osoba je stejně cenná, a na realitě "rovné" směny mezi pracovní silou a sumou peněz. Rozsáhlé ožebračování před rokem 1848 a mezi dvěma světovými válkami bylo znamením sociálního neúspěchu.
Jedním z míst socializace je škola, tato socializace se však děje prostřednictvím učení se něčemu. Proto jestliže velkou část mladých skoro nic nenaučí, nebo jim přestává poskytovat jakoukoli užitečnou (=zaměstnatelnou) kvalifikaci, již škola svoji funkci neplní. Ve většině západních zemí dnes školy nedělají málem nic jiného, než že ve svých areálech drží mladistvé, kteří mají jen velmi málo šancí, že seženou zaměstnání. Vedlejším efektem tohoto vývoje je, že ztěžuje život těm středním třídám, které mají jen "kulturní" kapitál a chtějí, aby jej řádná výuka valorizovala.
Kompletní restrukturalizace by implikovala vzdělávací systém, který nesocializuje jen zmírňováním násilí, ale uzpůsobením velké menšiny potomků sociálního ghetta, aby mohli získat poměrně stabilní námezdní práci.
Takzvaná "kvalita života" je součástí schopnosti pracovní síly, coby zboží, hrát svoji úlohu v celém socioekonomickém cyklu. Fungují-li veřejné služby permanentně špatně, panuje-li nízká sociální mobilita, narůstá-li dramaticky počet nemajetných, pak kapitál riskuje nejen nízkou spotřebu, ale i to, co GLAT v roce 1974 označila za "destrukci pracovní síly". Společnost, která plodí příliš velkou nerovnost, sama sebe mrzačí a ztěžuje si svoji vlastní reprodukci.
"Námezdně pracující jsou deprimovaní, přepracovaní, sklíčení a ve stresu. Zaměstnavatelé čelí nižší produktivitě a ziskům a častěji musí najímat nový personál s vyššími náklady na nábor a zaučení. Vlády musí platit zdravotní a sociální pojištění, což s sebou nese pokles výdělků národa."[14]
Není divu, že se tématem veřejné debaty a zájmu nedávno staly pracovní úrazy, nové nemoci z povolání a pracovištěm vyvolané duševní poruchy. Zvyšují vedlejší náklady valorizace a nakonec rozkládají společnost.
Thatcherová svým frontálním útokem na dělnickou třídu sice zničila rigidní pracovní praktiky a pravidla, které byly pro anglický kapitalismus škodlivé, ale rovněž část proletářů uzamkla v trvalé chudobě a bezmoci, což se systému vymstilo. Vznik permanentní vrstvy vyděděnců vedl k dvojímu trhu práce. Jelikož doživotně flexibilizovaní vzdali hledání dobrého zaměstnání, ucházelo se o tato místa méně lidí, což šéfy donutilo zvýšit mzdy. Jedním z účelů blairismu bylo obnovit mobilitu mezi různými kategoriemi uchazečů o zaměstnání.
"Duální" společnost kapitalismu nevyhovuje, protože ten je založen na minimální konkurenci na všech úrovních, včetně cirkulace myšlenek, moci a lidských bytostí. Problém nespočívá v tom, že někteří zůstávají mimo, ani v tom, že spotřeba je nerovnoměrná (taková fakticky musí být), ale spíše v tom, že se tato cirkulace může zablokovat. Efektivní trh práce se řídí tak, že jeho periferie (nahraditelní a postradatelní dělníci) konsoliduje jeho střed (kde se vyžaduje kvalifikace, které se také dostává dalšího tréninku a zvyšování).
Churchill, který ve 20. letech 20. století snížil životní úroveň dělníků, a Laval, který si ve 30. letech vynutil pokles mezd zaměstnanců veřejného sektoru, byli chytří, ale krátkozrací politici: podařilo se jim sice potlačit neklid mezi dělníky (jako třeba generální stávku v Británii roku 1926) a na chvíli zase postavit finance na nohy, ale nikdy nepodpořili sociální regulaci navrhovanou Keynesem a uskutečňovanou Rooseveltem - proti velké frakci buržoazie a pod tlakem okupačních stávek.
V USA se dnes asociální živly zavírají za mříže (400 000 vězňů v roce 1975, 2 000 000 dnes) a vede se třídní válka proti ghettům, zatímco se udržuje část sociálního systému, což ke vzniku sociální rovnováhy nijak nepřispívá. Tažení "proti drogám" (které zahrnuje testy na pracovištích i vojenské intervence v zahraničí) připomíná prohibici, která přišla spolu s rudou hrůzou a kopáním do odborů po roce 1917. O osmdesát let později odhaluje eskalace represí a moralizování další sociální selhání. Záplava poprav (=legálních vražd) je v rozporu s kapitalismem, v němž lze téměř vše (dokonce i zločin) koupit nebo kompenzovat. Zákazy vycházení pro mladé lidi (které začaly být vyhlašovány nejprve v USA, poté i v Evropě) ukazují meze systému, co se týče integrace mládeže. Růst nezákonné ekonomiky (obzvláště drogové) jakožto ventilu sociální jistoty lze jen těžko interpretovat jako zdravé znamení.
Kapitál není mírumilovný, ale kdekoli vládne, tam má sklon obsáhnout vše. Rozdrcení Pařížské komuny a nacistické tábory sice znamenaly vítězství vládnoucí třídy, ale nikoli vitálnost systému. V USA ukazuje rozvoj chudobou zachvácených oblastí a narůstající militarizace policie na trvající krizi. Stát, který musí každých deset let posílat do ulic tanky, aby vyřešil své minoritní (=proletářské) problémy, pouze dokazuje své selhání. Skutečným úspěchem by bývala byla integrace černochů (jako když jich v 30. letech 20. století milióny nastoupily do průmyslu) a jmenování C. Powella a C. Riceové do vrcholových vládních postů, aniž by musela ghetta explodovat.
Jedním extrémem je konzumní šílenství, socializovaná privatizace a internet: ještě nikdy nebyli lidé tak zjevně autonomní a přitom součástí celku, který je separuje, otevírá je univerzálnu, jež je stále více izoluje. Společenskost je redukována na součet jednotlivců.
Druhým extrémem je policie v Los Angeles, která bere útokem nebezpečné třídy se stejnou vírou ve všemocnou techniku, s jakou US Air Force bombarduje Srbsko: patroly v autech či helikoptérách (namísto pochůzkářů), označené teritorium (na tisících střechách v LA jsou namalována čísla) - tak jak to M. Davies vysvětloval v knize Město z křemene z roku 1990. Aby byla kontrolovatelná, změnila se megapolis v gigantickou komputerizovanou a geografickou šachovnici.
O dva roky později však pouliční bouře odhalily meze sociálně válečných her. LA není "městem budoucnosti", jen jednou z dementních tváří městského života. Kapitalismus spočívá na cirkulaci, nikoli na sociálním či etnickém apartheidu. Stát, který podnikne protiútok tím, že vede válku proti částem obyvatelstva, dokazuje svoji brutální sílu, ale nikoli své sociální znovu-opodstatnění. Když v roce 1932 tábořily tisíce mírumilovných nezaměstnaných veteránů ve Washingtonu, odpověděli vládcové tím, že na ně nechali napochodovat armádu. To bylo ještě před Novým údělem.
Síla a hloubka bývalého systému se odrážela v mýtu "průměrného Američana", obyčejného člověka, který se objevil v první polovině 20. století. V Hitlerově Německu nebo Stalinově Rusku neměl žádný ekvivalent, stejně jako jej neměl před II. světovou válkou ve Francii nebo Británii, kde se rozdíly v postavení a statutu udržovaly jako principy. Takovýto jednotící dojem totiž nemohl existovat bez vyrovnávajícího efektu zevšeobecněné námezdní práce a masové spotřeby. Sociální rozepře 60. a 70. let 20. století však tuto postavu rozcupovaly - a ona zůstává až do dnešních dnů bez svého dědice. Náš svět se vzdal reflektování své jednoty.
Trh sám o sobě není unifikátorem, protože komodity spojují i rozdělují. Předměty jsou sice nositeli sociálních vztahů, ale nevytváří je. Masová spotřeba rozděluje: umožňuje sice, aby každý příslušel k určitému "kmeni" (či k několika), ale nevytváří opětovnou jednotu ani nestrukturuje tak, jako to dělával "svět práce".
Žádná společnost ovládaná námezdní prací nemůže být "civilizací volna". Volno přichází až pak, jako důsledek práce. Co se štědrosti týče, svět spočívající na penězích bude vždy pohrdat tím, co je zdarma. Sběratelé známek, uživatelé mobilních telefonů, televizní diváci a surfaři po internetu tvoří možnou komunitu jedině tehdy, pokud se jejich aktivita neomezuje jen na zakládání známek do alba nebo používání telefonu, televize či počítače. Služby implikují předměty a hmotu. Turisté možná rádi plánují svůj zájezd do Latinské Ameriky z pohodlí svých domovů, ale jen několik málo z nich by se spokojilo s Machu Pichu z pixelů. Jen mutanti mohou žít virtuálně.
Motorové vozidlo a televize ztělesňovaly určitý životní styl, protože pomáhaly strukturovat každodenní život. Mezi produkcí a spotřebou symbolů modernosti existovala jednota. V roce 1960 mohl nekvalifikovaný dělník z Chrysleru jezdit v Chrysleru. Ačkoli nikdo nevěřil, že jej vyrobil svýma vlastníma poctivýma rukama, tak jako hodinář vyráběl hodiny, každý viděl souvislost mezi prací a uspokojením odvozujícím se z předmětu. A teď, v roce 2002, řekněte, odkud pochází klávesnice vašeho počítače?
Rovněž automobil je pohybujícím se soukromým prostorem, který dokáže shromáždit nukleární rodinu. Osobní počítače, CD a mobily sjednocují jen tehdy, drží-li každou osobu vzdálenou od ostatních. Propojují lidi skrze expanzi miliardy individuálních sfér, přičemž se od každé z nich táhne drát na druhou stranu Zeměkoule, na úkor společného veřejného prostoru. Vzniká tak nová duševní a emocionální chudoba. Co platí pro digitalizovanou komunikaci, platí i pro triviální předměty: od běžcovi láhve na osvěžení až po mražené jídlo je spousta předmětů určena k individuálnímu použití. Pospolitost se nepotlačuje, jen se stále jemněji upozaďuje, odosobňuje. Každý může kdykoli kontaktovat (a brzy možná i vidět a pak se, díky datové rukavici, snad i dotknout) všechny své přátele, ale bude s nimi stále méně. Můžeme být společenští, aniž bychom se skutečně osobně setkávali? Teleživot a telespolečnost nemají o nic větší šanci na existenci než telepráce na zevšeobecnění. Přirovnání jako privatizované časoprostory, kultura efemérna, "estetika rozplynutí" (P. Virilio) jsou protimluvy. Nic z toho znovu nesloží rozkládající se sociální vazbu.
Žádná forma spotřeby zatím nestrukturuje život, tak jak to dříve činilo motorové vozidlo (s individuálním rodinným domkem daleko od centra města). Knihtisk přinesl revoluci ve čtení. Internet naproti tomu umožnil jen ztěží něco nového: zrychluje některé akty, například nakupování; elektronický byznys ale naráží na banálnost hmoty, jak ukazují překážky, na něž narazila společnost Amazon. Objednávka sice může trvat několik málo vteřin, ale ono zboží se musí vyrobit, uskladnit a doručit. Nějakou dobu bude ještě trvat, než kniha přestane být kusem potištěného papíru, který bude chtít potenciální kupec uchopit do rukou. To samé platí pro košili nebo vázu. Dokud náš druh nezmutuje, budeme si na obrazovce vybírat jen předměty s nízkou emoční hodnotou. Všední život Londýňana v roce 2002 se blíží tomu, co mohl znávat v roce 1970, zatímco mezi rokem 1939 a rokem 1970 ležel celý svět.
"Rýnský model" (spoluspráva, sociální ochrana, silná domácí spotřeba, růst založený na vývozu kvalitního průmyslového zboží) stále žije. "Sociálně tržní ekonomika" byla německou verzí fordismu a Volkswagen byl pravděpodobně jedinou skutečně fordovskou firmou. Německo muselo napnout všechny síly, aby vstřebalo bývalou NDR - již před současnou recesí byla na východě vysoká nezaměstnanost a reindustrializace se opožďovala. "Globalizace" nyní německý celonárodně řízený kompromis mezi prací a kapitálem sice ohrožuje, ale nezničila jej. Tento kompromis v některých oblastech dokonce expanduje: odbory nedávno získaly větší pravomoci při spolusprávě, vláda stanovuje meze flexibility, zachránila jednu velkou firmu před bankrotem a dělníkům rostou mzdy více, než by šéfové chtěli.
Evropská a celosvětová konkurence však německému kapitálu brání v tom, aby navěky preferoval sociální soudržnost před ekonomickým výkonem. Deutschland A.G. vykazuje známky změny.
Sňatek mezi bankovnictvím a průmyslem (který byl esencí "rýnského modelu") je odsouzen k záhubě. Fůze mezi Deutsche a Dresdner bank dá vzniknout největší bankovní společnosti a povede k propuštění 10 procent personálu. Navzdory zrodu Verdi, mamutího odborového svazu ve službách, počet členů odborů klesá (byť zůstává nadále vysoký), stejně jako klesá procento námezdně pracujících, kteří mají závodní radu. V tomto kontextu se zdá, že nedávný pokrok společné správy tvoří další podlaží budovy s vratkými základy.
Něco se rýsuje, ještě se to však nezačalo prosazovat.
Hnací síla, která stála za úspěchem Japonska, byla nedostižitelná: země prodávala, co nejvíc to šlo, do ciziny, aby nafoukla obchodní přebytky. Tato hluboká logika je však zatížena jednou nevyhnutelnou chybou: nemůžete zbohatnout tím, že své partnery ženete do zadluženosti. Japonsko tak muselo zvyšovat objem svých prodejů, vytvořit si nadměrnou kapacitu, aby mohlo bojovat s konkurencí, a investovat do riskantního podnikání (a tudíž přiživovat "špatné dluhy"), až nakonec začalo trpět saturací trhu a nedostatečnou tvorbou nadhodnoty. Tento únik se tedy musel zpomalit již v roce 1990, což bylo notnou chvíli před tím, než se začalo hovořit o "asijské krizi".
Netrvalo ani deset let a hlasatel "ducha Toyoty" se stal obětí zastaralosti, kterou s takovou dovedností vymýšlel pro modely svých automobilů. Dnešním klišé je popisovat Japonsko jako křehkého obra. Dělníkova oddanost firmě realizovaná skrze jistotu pracovního místa a systematickou mobilizaci, souhra mezi vývozci a Ministerstvem zahraničního obchodu (MITI), téměř úplná fůze financí s průmyslem (šest keiretsu, z nichž se každý soustředí kolem své banky) - všechny tyto charakteristiky, které se dříve označovaly za důkazy síly, se nyní analyzují jako zdroje nebezpečné nepružnosti.
Nebylo žádným tajemstvím, že celoživotně garantované pracovní místo (výsledek tvrdých a dlouhodobých bojů) se týkalo jen velkých firem a povětšinou mužských dělníků. Dodavatelé a menší firmy vždy nabízely mnohem nižší mzdy a horší pracovní podmínky. Kromě svého světově konkurenceschopného sektoru Japonsko navíc zastřešuje i chráněný domácí sektor a jejich koexistence s sebou nese průměrnou produktivitu, která je nižší než u jeho konkurentů.
Důsledky této duality však vyšly na světlo teprve nedávno. Japonsko bylo sice průkopníkem v robotice, ale nereformovalo námezdní vztah jako celek, zejména ve stavebnictví a maloobchodě. Neučinilo práci dostatečně mobilní ani nepodněcovalo snadný tok mezi stabilní a příležitostnou prací. Upřednostňování sociálního smíru (a privilegovaných skupin buržoazie, které dominují keiretsu, a jejich napojení na stát) působí, tak jako v Německu, jako brzda "tržní revoluce", jíž Japonsko vzdoruje více než kterákoli jiná země.
Je zarážející, že koncem 80. let 20. století, kdy byla v módě deregulace, se Tokio snažilo vylepšit situaci větší dávkou keynesiánské politiky, což znamenalo zahájení obrovského programu veřejných prací a bobtnání veřejného deficitu, který v letech 1990-92 překonal všechny rekordy vyspělých zemí. (Tyto veřejné práce pokračovaly po celá 90. léta.) V čele jednoho z největších věřitelů na světě tak stála jedna z nejzadluženějších vlád. Roku 1998 tak bylo 17 největších japonských bank insolventních.
Od té doby převzali velkou část bankovního sektoru zahraniční investoři. V minulosti byly velké firmy chráněny před bankrotem díky svým úzkým svazkům s financemi. Nyní mohou zbankrotovat tak, jako v roce 2000 zbankrotovaly obchodní domy Sogo.
Japonský "meso-korporativismus" (R. Boyer) se kymácí, ale stále ještě přetrvává. Ekonomika a stát se sice odloučily, ale nerozvedly. Sektory jako stavebnictví jsou stále silně chráněné. Neustále přetrvává snaha prosazovat obchodní přebytky. Politická konkurence je od roku 1945 ještě pořád deformována monopolem jedné strany na centrální moc (což si vynucuje řešení mezikapitalistických konfliktů prostřednictvím klanových svárů uvnitř této jedné strany). Japonsko se ještě plně nepustilo do toho, čemu říká resutora: krize z roku 1997 odhaluje nutnost i obtížnost restrukturalizace.
Stalinistická kontrarevoluce by bývala byla nemožná, kdyby námezdně pracujícímu neposkytla garantovanou práci a příjem, sice poměrně nízký, ale s několika málo sociálními výhodami. Ve srovnání se situací na západě a v Japonsku byl tento kompromis originální v tom, že mohl od dělníka žádat vše kromě intenzivní práce.
Věděcký management, navzdory Leninově zálibě v taylorismu, do státního kapitalismu, v němž zůstávalo procento nekvalifikovaných dělníků dosti nízké, prorazil jen ztěží.
Konec konců, ve "státním" i "tržním" kapitalismu[15] závisela sociální evoluce na potřebě kapitálu ovládat práci, aby ji mohl učinit maximálně ziskovou. Na západě připravily technologické (tayloristické) a sociální (fordistické) inovace kvalifikované dělníky o jejich know-how a nakonec zdecimovaly jejich autonomii a odpor. "Zaostalé" Rusko si podrželo dřívější výrobní systém (velkoprůmysl, často velmi podobný Marxovu popisu v Kapitálu), ale postavilo dělníky pod byrokratickou (a policejní) kontrolu, která mohla být účinná pouze na úkor produktivity.
Ponechejme stranou bývalou NDR, která měla již tehdy blíže k západním standardům.
Po více než deseti letech od pádu Berlínské zdi se byrokratický kapitalismus dostal téměř do stagnace. Jen hrstce zemí (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko) se daří dosahovat úrovně výroby z roku 1989.
Zahraniční kapitál přitahují nízké náklady na práci: očekává krátkodobou ziskovost, a proto přináší jen málo vyspělých technologií. Balkán chápe jen jako producenta ropy a zemního plynu a s touto oblastí zachází vlastně jako s třetím světem na periferii Evropy.
Je zřejmé, že za tu krátkou chvíli se Moskva nemohla stát replikou Seattlu. Možná že se akumulace v Rusku trochu obnovila: barter a "lenní ekonomika" mohou být na ústupu a investice mohou narůstat. Ale základní podmínky kapitalismu (ekonomická a politická konkurence) v Rusku či sousedních zemích ani zdaleka nepřevažují.
V dohledné době je dokonce nemyslitelná byť i jen mírnější verze "Marshallova plánu". Žádná z bohatých zemí není dost bohatá na to, aby mohla sehrát úlohu USA po roce 1945. A velká většina bývalého východního bloku by navíc nedokázala přinést západním penězům zisk.
Nehovoříme zde však o ekonomických indikátorech, nýbrž o sociální dynamice. V SSSR se firmy s neefektivně vynaloženými náklady protloukaly pod dozorem státu a udržovaly jakousi minimální sociální soudržnost. Nucená centralizace ale skončila: ukrajinská nebo moldavská továrna se o sebe bude muset postarat sama. Jen velmi málo z nich bude mít štěstí a bude odpovídat mezinárodním normám a nákladům. Z těch ostatních se některé zavřou a jiné budou přežívat z ruky do huby. Výměna byrokracie za nadvládu světa znamená rozvrat sociální rovnováhy, který stínová či šedá ekonomika nevykompenzuje: bohatství přerozděluje mafie ještě hůře než Kreml - a zákon a pořádek chrání ještě méně než KGB.
Tak jako v ostatních oddílech, ani zde se nebudeme snažit vycházet z vnějších okolností, abychom prokázali dlouhodobé trendy. Některé asijské země již mohou být z té nejhorší krize, kterou přinesl rok 1997, venku. Nás ale nezajímají vnější podmínky deprese těchto zemí, nýbrž povaha jejich údajně dobrého zdraví.
Kapitalismus je a předpokládá dosti homogenní, kvantitativní a demokratický prostor, v němž nemá žádný dodavatel určitého zboží větší cenu než zboží, které nabízí: jinými slovy, je protikladem kvalitativních odlišností, kastovních či etnických hranic. Tyto podmínky si země může vytvořit pouze zevnitř. Severní Amerika si je vytvořila, protože tehdy nejdynamičtější část Evropy emigrovala na kontinent, kde si osadníci vyčistili cestu pro vlastní životní styl takovým způsobem, jakým si ji vyčistili, tj. genocidou. Poté tito Evropané uspěli díky tomu, že pro jejich vzestupující kapitalismus existoval prostor na světovém trhu. Oproti tomu tzv. "exportérství" vsadilo svoji budoucnost na trh, který nekontroluje, či dokonce (v případě delokalizace) na kapitál, který nekontroluje.
50. léta 20. století ukázala křehkost Jižní Ameriky, jež sice dokázala prosadit svůj průmysl jako náhradu za dovozy, když se mezinárodní trhy po roce 1929 smrštily, která ale nedokázala odolat obnovenému tlaku vývozů z velmocí po roce 1945. Dodavatelství a delokalizace přinesly za uplynulých dvacet let jen velmi málo pozitivního. V bohatých zemích proto dokonce dochází k jisté relokalizaci, jako třeba v případě textilek, které se vracejí do USA, kde je automatizace učinila opět ziskovými.
"Draci" (Hongkong, Tchajwan, Singapur, Jižní Korea) a "tygři" (Thajsko, Indonésie, Malajsie a Filipíny) jsou silně závislí na vývozech, a to ještě více než země jako Argentina v roce 1950. (Pro srovnání: Japonsko má poměr export/import a export/HDP velmi podobný jako Evropa a USA.) Rozhodujícím handicapem je slabý (či absentující) autonomní růst: Tyto země dokázaly nejprve vyrobit obyčejné spotřební zboží, pak sofistikované artikly, poté stroje a nakonec nějakou tu vyspělou techniku. Světový trh se bohužel ukázal jako příliš malý. Kromě Hongkongu se síla těchto zemí podobá byrokratickému kapitalismu: centralizace státem řízené ekonomiky, dumping, korejské čeboly fungující jako průmyslově-finanční komplexy RVHP atd.
Samotná podstata "asijského oživení" po prudkém poklesu je znamením zranitelnosti. Z velké části spočívá na (hlavně korejských a tchajwanských) vývozech informačních technologií, z nichž se řada zaměřuje na USA. Tyto země, jakkoli jsou mladé, se opozdily se svým vstupem do kapitalistického světa, který se omlazuje rychleji než ony.
Ve hře světové konkurence nikdo nezvítězí bez řádného domácího trhu. Hladové mzdy a transfery technologií nikdy neumožní, aby se v Djakartě či Manile vyráběl automobil, který bude splňovat evropské standardy a v Bruselu jej bude možné prodávat o 10 procent levněji než Renault nebo Fiat.
V roce 1950 měla Francie i Itálie potenciál růst: pro nabídku, která se právě chystala rozvinout, existovala solventní poptávka. Zemím žijícím ze zahraničního obchodu však dnešní světový trh příliš místa neskýtá. Po Holandsku v 17. století a Japonsku ve 20. století se to již nikdy žádné rozvíjející se zemi nepodařilo. Kapitál totiž neznamená jen výrobu automobilů, ale také to, že je v zemi, která je vyrábí, někdo koupí a bude jimi jezdit (jak jsme si již řekli, to nutně znamená silniční síť, a tudíž jednotné území a efektivní centrální moc). Ve východní Evropě nebo v Asii (s výjimkou Japonska a Koreje) však o homogenních domácích trzích nemůžeme hovořit, protože moderní spotřeba se tam pohybuje po nestabilním terénu.
Čínský kapitalismus má aktiva, která většina "exportérů" postrádá, zejména pak národní podnikatelskou třídu, která dlouho operovala pouze na mezinárodní úrovni, ale nikoli na čínské půdě. Nyní se začala zmocňovat kontroly nad pevninskou Čínou, a to společně s byrokraty - i proti nim. Tato hnací síla se ale soustřeďuje na jihu a zbytek země ponechává bokem. Žádný růst nemůže prostě rozetnout zemi ve dví a opomenout většinu jejího území a obyvatelstva. USA, Německo i Japonsko byly ve své době také novými průmyslovými zeměmi: ale jen proto, že postupně dokázaly rozšířit okruh směny a výroby na obrovskou většinu svých lidí.
Nadměrné zahraniční investice, které zoufale hledají zisk, jsou navíc sice jako droga, ale vyčerpávají slabé země. Roku 1997 pocházela polovina vývozů ASEANu z delokalizovaných japonských firem - a závisela tak na situaci jejich kupců i na ekonomických výkyvech v Japonsku.
Stejně jako jejich japonské sousedky se i jihokorejské banky snaží udržet průmysl nad vodou až do úplného konce, dokonce zacházejí až za bod, kdy průmysl přestává být ziskový. Pravda, Korea začala upouštět od fůze mezi financemi, obchodem a průmyslem, přičemž nechala jít Daewoo (druhého největšího výrobce automobilů v zemi) do likvidace - a po něm následovaly další. To zcela jistě souvisí s existencí skutečného domácího trhu, organizovaného dělnického hnutí, zesmluvněných vztahů mezi prací a kapitálem a (nedávno vzniklé) demokracie, kdy se vládnoucí elita střídá skrze volební proces. Jenže takové změny Koreji nezabránily, aby svoji ekonomickou budoucnost vsadila na ještě větší export, který se zvýšil z 30 procent HDP v roce 1997 na 45 procent v roce 2000: 22 procent vývozů směřovalo do USA - a z toho polovina do elektronického sektoru. Jinými slovy, když se trhy scvrkávají, korejská výroba narůstá.
Období 1939-45 otřáslo koloniální formou kapitalistické dominance. Fordistickou fázi ve většině vyspělého kapitalismu doprovázel i ekonomický růst ve velké části světa. Od Malajsie až po Kubu a Alžírsko se z kolonií stávaly nové státy, často budované v hranicích vytýčených jejich bývalými vládci. Mnohé nově nezávislé země se zrodily jako umělé a nestabilní, jiné byly zase mocné, ale ve většině případů byl typickým rysem té doby pokus o zvrácení podmínek neférového obchodu (vznik OPEC v roce 1960). V praxi se však obvykle specializovaly na vývoz surovin, které se používaly v průmyslu velmocí. Upustilo se od tradičních způsobů života (soběstačnost a produkce potravin) a potraviny i kapitálové zboží se začaly dovážet. A tak tyto země vstoupily do celosvětového valorizačního systému dvojím způsobem: skrze export a import.
Zmiňme se ještě o růstu ve státně kapitalistických zónách.
Stalinističtí byrokraté a vůdcové národně osvobozeneckých front sdíleli ideologii rozvoje a snažili se stimulovat výrobní síly. Všeobecný přesun z venkova byl jen jiným slovem pro proletarizaci, ať už milióny lidí, které byly jeho součástí, nakonec našly práci, nebo jen nějakou tu střechu nad hlavou v chudinské čtvrti. (Kromě toho mezinárodní pomoc určená k boji proti hladomoru ještě více rozložila místní rolnictvo.) Každý hovořil o socialismu a přitom každá vláda dělala, co mohla, aby položila základy kapitalismu: vytvořila národní měnu, daňový systém, plánování, podněcovala obchod a industrializaci.
80. léta 20. století tento obrázek doplnila o řadu zemí, které sice profitovaly z výroby delokalizované moderním kapitálem, které však za tuto závislost musely dříve či později platit.
K posunu od koloniální éry k postkolonialismu došlo na zenitu fordovsko-keynesiánského systému a tento posun znamenal ještě silnější sevření světa kapitalismem. Ať si nasazoval jakoukoli tvář, mohl se pyšnit "pokrokovou" povahou a předstírat, že je tou nejlepší cestou k "modernosti", tj. k nasycení miliard, k záchraně batolat, ke vzdělání pro děti a ke zlepšení údělu všech, že je tou nejlepší cestou ke zvýšení střední délky života, osvobození žen atd. Jakkoli byl tento program falešný a vražedný, mohl si nárokovat jistou faktickou legitimitu. W. Rostow, Kennedyho poradce, který velebil "stádia růstu", i P. Jalée, který denuncoval "plundrování třetího světa," interpretovali "rozvoj" naprosto odlišně - oba v něj však věřili.
Dvacetiletá krize tento obraz ohrozila.
Za posledních 25 let 20. století se podíl surovin (kromě ropy a zemního plynu) na světovém obchodu snížil o polovinu. "Krize zadlužení" posílila nadvládu hrstky zemí nad většinou planety a "férový obchod" je platný asi tak, jak platná může ideologie být.
Chceme-li hodnotit oblast, která bývala známá jako třetí svět, vyžaduje to více než jen statistiku. Dost málo zemí zažilo nárůst výroby, poměru mezi zahraničním obchodem a HDP, nárůst procenta námezdně pracujících v ekonomicky aktivním obyvatelstvu a relativního významu průmyslu a služeb ve srovnání s primárním sektorem (zemědělství, hornictví atd.). Země jako Indie (kde si velké evropské firmy nechávají dělat účetnictví) a Mexiko (jehož sever je anektátem ekonomiky USA) dosáhly západní efektivity a výrobních standardů. Nejvyšší výškové budovy nyní nalezneme, coby symbol změny, v Asii. Centrum Singapuru či Sao Paula nám bude připadat modernější než centrum Milána nebo Berlína. Netvrdíme, že se od recese v roce 1975 nic nezměnilo. I zde však jde - tak jako při "debatě o zisku" - o sociální rovnováhu a evoluci.
Kapitál destrukturuje a strukturuje prostřednictvím toho, čemu J. Schumpeter říkal "kreativní destrukce". V roce 1960 si země jako Venezuela či Argentina vytvořily průmyslovou základnu a často vyplácely reálné mzdy podobné mzdám v Belgii. Dnes kapitál více destrukturuje, než strukturuje.
Relevantním indikátorem je schopnost nejen investici přilákat, ale také si ji udržet. Jestliže stačí k zablokování moderních odvětví ekonomiky pouhý odliv kapitálu, je to jasná známka ersatz kapitalismu.[17] Mexiko má dnes rozhodně více továren a dělníků než v roce 1970, ale během zhruba dvanácti let bylo třikrát téměř neschopné splácet dluhy.
Podíváme-li se na Brazílii, měli bychom, chceme-li získat úplný obraz, vzít v úvahu úspěch Embraeru (jednoho z předních světových výrobců letadel, byť ve speciální branži) a skutečnost, že tento gigant musel na několik měsíců snížit svoji spotřebu elektřiny o 25 procent, což mělo zřejmé důsledky pro jeho ekonomiku.
Jakkoli nepřirozený a limitovaný bývalý "národní" růst byl, fungoval jako sociální stabilizátor a integrátor. V tomto ohledu je současná situace situací celkového rozvratu. Světové standardy blokují extenzivní akumulaci, ať už v podobě lehkého spotřebního průmyslu, nebo těžké industrializace (v sovětském stylu). A co se intenzivní akumulace týče, pro nováčky je velmi obtížné porazit západ v jeho vlastní hře.
Bývalému třetímu světu se dostalo dvou otrávených darů. Pouze industrializované země (Británie, Norsko...) dokáží maximálně využít své zdroje ropy. V Nigérii či Alžírsku toto z nebes seslané bohatství sociální protiklady jen zhoršilo. A země, které měly prospěch z delokalizace, nyní zjišťují, že iniciování autonomního rozvoje je ještě obtížnější, než bývalo.
Ve 30. a 40. letech se Cardenas (Mexiko, 1934-40) či (poněkud autoritářštějším "populistickým" stylem) Vargas (Brazílie, 1937-45) a Peron (Argentina, 1946-55) pokoušeli o verze regulovaného kapitalismu ve třetím světě, a to skrze kompromis mezi státem, národní buržoazií a dělnickým hnutím: státní intervence, minimální mzda, sociální příspěvky... Chávez v dnešní Venezuele představuje jen karikaturu takových vůdců. Tam, kde Cardenas mobilizoval masy prostřednictvím politických vyhlídek na prosperitu zakládající se na znárodnění ropy v rozporu se zájmy USA, se dnes průměrnému proletáři nabízí jen místní svépomocné podnikání za pomoci mikroúvěrů a asistence nevládních organizací. Tam, kde lidé snili o autonomii celé země, si dnes musí vystačit s autonomií okresu nebo vesnice.
Nejslabší země se rozpadají, zejména pak v Africe, kde se stát často vymknul z kloubů: mezinárodní pomoc slouží k nasycení chudých i k vyplácení státních úředníků a armády. Kapitalistická logika se zamotává:
Spolu s krizí fordismu přišel i konec ekonomické nadvlády USA a společného americko-sovětského kondominia. USA nyní dominují (občas ještě více než předtím) světu, který neovládají. Tato situace je strategickým odrazem nestabilní sociální reality.
Vyhledávání oddělených antagonistických identit a přetrvávání či šíření "nedostatečné rozvinutosti" jsou skutečně běžnými rysy kapitalismu. Logika kapitálu nebyla nikdy o změně kdejaké návsi v třpytivý obraz Amsterdamu nebo Chicaga. Ale restrukturalizace, kterou kapitál prochází již přes dvacet let, může být úspěšná jedině tehdy, pokud dokáže znovu sjednotit jeho nejmodernější oblasti a kolem nich reorganizovat svět. Kapitál dnes není pánem své periferie, jako jím byl za studené války, a jeho postavení je zpochybněno nejen v reálu, ale i v myšlení lidí. Od zániku "socialistických" zemí a demise starého dělnického hnutí však žádná ideologie samozřejmě seriózně nepředložila nějaké alternativní řešení, a proto se kapitalismus jeví jako nezpochybnitelný. Tento jeho úspěch je však spíše negativní než pozitivní: doposud totiž nedokázal reorganizovat svět tak, jak to činil dříve.
Po roce 1945 a po roce 1960 byl konec koloniální éry spojen s milióny mrtvých a uprchlíků (rozdělení Indie, nekonečné války v Indočíně a Africe...). Z tohoto krveprolití však vzešly teritoriální celky, které fungovaly jako rámec jistého kapitalistického rozvoje. Dnes odhaluje vřava na okrajích všech impérií nebo bývalých impérií - na Balkáně, na Kavkaze, v Tibetu, na Východním Timoru - obtížnost kontroly nad starými strukturami otřesenými nejprve postupem zboží a průmyslu - a pak i jejich krizí. Planetu již nežene vpřed vzkvétající kapitalistická penetrace, ale její rozpory. A to pak vyvolává prudké reakce: krize v ovládaných zónách promítá své dopady do srdce zón dominantních.
Politické a sociální struktury, které by odpovídaly jeho znadnárodnění, dnes kapitalismus buduje jen s obtížemi.
"Industrialistická" ideologie, která převažovala ještě před pár desítkami let, ztratila svůj unifikující impuls. Nebudeme se zde zabývat "antiglobalizačními" hnutími. Připomeňme si jen, že militantní islám - od severní Afriky až po střední Asii - tvrdí, že je antikapitalistický. V Číně se proti byrokratům nestaví jen demokratičtí reformátoři, ale i sekta Falun Gong, jejíž program staví tradici proti modernitě. Dnes nepovstávají žádní vůdcové jako Lumumba nebo Násir.
Na sociální a geopolitické úrovni toho tzv. "11. září" příliš nezměnilo. V říši dojmů však odhalilo, že valorizace prožívá těžké časy, protože se jí nedaří táhnout za sebou většinu Zeměkoule. Tomu odpovídá i pozitivní reakce mnoha "chudých" z celého světa na tento útok proti New Yorku a Pentagonu, která ukazuje odmítnutí, avšak bez perspektiv: i zde je kapacita pro akci předem ničivá.
Kapitál dnes lépe destruuje, než rekonstruuje. Opevněná společenství relativní prosperity jsou obklopená pustinami, které divočí, protože se nehodí k valorizaci. Velmoci zacházejí s těmito pustinami podle svých (vzájemně si konkurujících) strategických zájmů: zmocní se minerálních a energetických zdrojů - a když zmatek naruší požadovanou minimální sociální stabilitu, pošlou tam vojáky a pomoc. Jejich vojáci ale fungují pouze jako prostředníci mezi jednotlivými frakcemi, které ve skutečnosti nedonutí k tomu, aby obnovily národní jednotu. V Bosně, v Kosovu, v Makedonii (o Africe ani nemluvě) dohlížejí na rozdělení teritoria a spravují ho.
"Budování Evropy" proto nastoluje zcela jinou otázku než budování společného trhu v 50. letech: Jak může EU integrovat mnohem méně rozvinuté země? A za jakou cenu?
Ať už analyzujeme jako příznaky neúplné restrukturalizace cokoli - redukci práce na pouhé náklady, tendenci kompenzovat nedostatečnou ziskovost únikem k finančnictví a megafůzím, zhoršování třídních protikladů, úpadek námezdního systému v bývalém východním bloku, zřídkavost autonomního růstu, explozi nekontrolovatelných konfliktů na periferii prosperity - lze všechny tyto symptomy neschopnosti kapitálu socializovat to, čemu vládne, interpretovat tak, že naznačují zdravě agresivní podmínky a dokazují zavádění nového výrobního systému.
Nepřeme se o to, zda je sklenice napůl prázdná, nebo napůl plná. Nás zajímá celkový model a proces evoluce. Dokonce ani ve svém jádru - v USA - nebyla fordovsko-tayloristická dominance nikdy totální, přesto však za sebou stáhla veškeré vztahy mezi kapitálem a prací. Roku 1950 nebyl svět ani zdaleka klidný, ale na obou stranách Železné (nebo Bambusové) opony se organizoval kolem expanze směny a námezdní práce, a to jak v Egyptě, tak v Kanadě. Dnes již tomu tak ale není. Restrukturalizace, která započala zhruba před dvaceti lety, stále prochází likvidací zastaralé infrastruktury a práce a nesmírně velké oblasti (i v Evropě) ještě pořád leží ladem: kapitál do nich proniká, aniž by jim dokázal vnutit námezdní práci - a občas jim nedokáže ani dominovat. To však nemá nic společného s dekadencí či s historickým úpadkem: nový výrobní systém již existuje, ale zatím se nekonsolidoval. Modifikovaný vztah námezdní práce (který by nutně znamenal i změnu životního stylu) sice proráží na povrch, ale ještě se neprosadil. Kapitalismus stále hledá svého Roosevelta pro začátek 21. století (určitě však ne svého Hitlera).
Někteří příslušníci buržoazie se mohou domnívat, že restrukturalizace se již dosáhlo, jelikož se jejich firmám podařilo prosadit to, co je ziskové, a opomíjet vše ostatní, tj. ponechat to na nevlídném milosrdenství sociální péče a na policejní represi. Ti však nepatří zrovna mezi nejosvícenější příslušníky své třídy. Zapomínají, že sociální systém může existovat jedině tehdy, je-li sociálně soudržný. Vývojový cyklus nemůže přežívat, jako by jeho normálním stavem byla zabudovaná nerovnováha, vždy potenciálně explozivní rozpor - jinými slovy, jakási permanentní "finální krize"...
Nový výrobní systém bude, nebo by byl, založen na opaku toho, co se označuje za jeho triumf: frontálního útoku na námezdní práci. Anglická vládnoucí třída nepřekonala problémová 40. léta 19. století vytlačováním stále většího počtu řemeslníků a továrních dělníků z práce do hladovění. Fordismus nestál na ožebračování. Jak prokázal velkoprůmysl a později vědecký management, vznikající výrobní systém musí být schopen zvýšit produktivitu práce a přitom rovněž rozšířit podíl námezdně pracujících na spotřebě.
Většina tendencí, které jsme analyzovali jako známky nedokončené restrukturalizace, je obzvláště zjitřená v USA (odkud v roce 1990 stále pocházela téměř celá třetina produkce OECD). Ztěží můžeme hovořit o novém boomu, když se prohlubuje propast mezi masou znevažovaných pracovních míst a privilegovanou menšinou pracující v dobře placených technologicky vyspělých službách. V roce 1960 stál dělník od Forda, byť byl statistickou menšinou, výměnou za pracovitost (na kterou nostalgicky vzpomíná hrstka bývalých nekvalifikovaných dělníků) v centru sociální gravitace a jeho životní poměry byly dostupné téměř každému černému nebo bílému Američanovi. Dnes tuto (reálnou i symbolickou) roli nehraje žádná kategorie.
Současné neokeynesiánství (nebo tzv. "liberální intervencionismus") je chromé: skáče po jedné noze (státní investice) a opomíjí druhou (samotnou mzdu coby investici a celé sociální prostředí, které je s ní spojené). Nejsme svědky vrcholu jiné éry, ale spíše jejích prvních dnů (tak jako roku 1940 v Severní Americe nebo roku 1950 v západní Evropě a Japonsku), a tedy i dvojznačností jejího vzestupu. Ford byl průkopníkem nové techniky a mzdových systémů, ale zaostával po obchodní a sociální stránce a dokonce se u svého personálu snažil vypěstovat své antisemitské vyznání. Dlouho byl proti marketingu, který Sloane úspěšně prosazoval v čele GM, a opakovaně nechal bít militantní dělníky a odborové organizátory svojí osmitisícovou soukromou armádou.
Úplný nástup fordistického kompromisu byl výsledkem překrývajících se rozporů: zdrcujících porážek (Itálie 1922, Německo 1933), zdánlivých dělnických vítězství, která později skončila katastrofou (Francie, Belgie a Španělsko 1936), úspěšných stávek (USA 1937). Příchod nového výrobního systému tak paradoxně vyplývá z posunů opačným směrem, jejichž konjunkce (kombinovaná s akceleračním efektem války) skončí regenerací kapitalismu.
Historická krize nastává tehdy, když rozpory explodují, ale když mohou být rovněž vyřešeny. "Rok 68" nebyl žádnou revoluční krizí ani pro jednu ze dvou fundamentálních tříd, které se v něm angažovaly. Na rozdíl od událostí po roce 1917 spojoval v těch nejvyspělejších zemích dělníky a buržoazii jakýsi tichý konsensus, kdy obě strany váhaly zajít příliš daleko. V západní Evropě, v USA i v Japonsku byl pro proletáře pád celých odvětví průmyslu dramatický, ale kapitálu se povedlo měkké přistání, které odložilo den zúčtování.
Mezi krizí roku 1917 a roku 1968, mezi vzestupem kvalifikovaných dělníků a nekvalifikovaných, leží padesát let. Reorganizaci mrtvé i živé práce, naakumulované prostřednictvím fordismu, tedy nelze dokončit během několika málo let.
Příští kompromis se konsoliduje a přinese své plody (otevře cestu pro možnost kritiky) teprve až po porážce nebo omezení revolučních snah: jedině sociální šok vnutí vládcům a ovládaným nezbytné reformy. Jinými slovy, bezprostřední a dokonce i krátkodobé komunistické perspektivy jsou spíše mdlé.
Pisatele i čtenáře těchto řádek však nezajímá ani tak restrukturalizace kapitálu, jako spíše jeho destrukce.
"(...) revoluční krizi vždy vyvolává zlomek `nového` proletariátu (protože) evoluce kapitálu (...) posouvá centrum kapitálu, a tak i `centrum` proletariátu. Právě na základě toho jednali v roce 1871 řemeslníci, v letech 1917-23 kvalifikovaní dělníci a od roku 1960 do roku 1973 nekvalifikovaní. Příští revoluční krizi zapříčiní kategorie ze sektoru služeb."
(Bulletin Critique, Rouen, č. 5, 1980)
Toto konstatování není ani tak předpovědí jako spíše způsobem nastolení otázky. Pokud se budoucnost nebude totálně lišit od minulosti, můžeme předpokládat, že kategorie, které hrály klíčovou úlohou v ekonomice - a tudíž i ve společnosti (ve společnosti vedené ekonomikou), budou mít zvláštní úlohu i v nadcházejícím vývoji. Nenahrazujeme stroj a nářadí slovem a procesorem ani kovodělníka tím, kdo přes klávesnici zadává data. Jen se snažíme vnímat celou dimenzi komputerizace, přičemž jedním z jejích důsledků je přemostění propasti mezi kanceláří a dílnou. Ve 21. století není podřízeným v sektoru služeb jen tradiční úředník nebo prodavačka: může to být pokladní v supermarketu, dělník ve skladu, zaměstnanec firmy pro objednávky přes telefon nebo přes mail, řidič kamiónu, člověk, který skládá počítače atd.
Výše jmenovaní však ve skutečnosti ještě nesplynuli v kritickou masu. Prakticky zatím nemají společný bod, který byl dal skrze boje vzniknout sebeorganizaci a sebeuvědomění.
Ačkoli nekvalifikovaní dělníci představovali v průmyslové výrobě poměrně velkou skupinu již od počátku 20. století, jako kategorie, která si je vědoma svého údělu (coby sociálního symbolu, a tudíž unifikátora námezdní práce), prorazili teprve až v 60. letech. Obrovské okupační stávky v Americe v letech 1937-38 se dožadovaly práv dělnictva na práci, která sama nebyla zpochybňována. O třicet let později, ve světě, který byl prací saturován, se kritika práce stala možnou a smysluplnou. Dějinný cyklus neprojde strukturální krizí, dokud prvně neexpanduje a nerozkvete. Nová sociální kategorie si svoji energii uvědomí a shromáždí ji, až cyklus dosáhne svého vrcholu - což rovněž implikuje narůst kvantity i kvality bojů.
K tomu však zatím ještě nedošlo, jelikož i ti dělníci, kteří jednají násilně, požadují práci nebo větší odstupné.
Současné obnovení protestů a stávek v Evropě, ale i v Americe a Asii, je silné jedině ve srovnání s předchozími drastickými neúspěchy. Znovudobytí Fiatu managementem (1980), zadušení stávek ve francouzských automobilkách (1982-83), zavření dolů na východě i na severu Francie, vítězství Thatcherové nad horníky z uhelných dolů, Reaganovo vítězství nad letovými dispečery - to je jen pár mezníků v řadě porážek, při nichž přišly o práci milióny lidí. A pokud by zaměstnavatelé nezačali opět najímat, ani by tu po letech propouštění žádné nové boje nebyly.
Ona současná hnutí jsou hlavně reakcemi na útoky, povětšinou na snižování počtu zaměstnanců, na nižší mzdy a menší příplatky. Pravda, američtí i němečtí piloti dosáhli podstatného růstu platů (v Lufthanse o 20 procent). Ve Francii došlo, před vlnou stávek ve veřejném sektoru v prosinci 1995, k několika tvrdým konfliktům, například v Renaultu a Belinu: stávkující požadovali stejně velký růst mezd pro všechny, unikli kontrole odborů, vytvořili si vlastní stávkový výbor a snažili se stávku rozšířit i mimo svoji firmu. V radikální menšině, která se objevila, hráli rozhodující úlohu mladší dělníci. Šéfové ale byli neoblomní, odbory získaly zpět svoji kontrolu nad členskou základnou a akci se nepodařilo rozšířit.
Od té doby se situace obrátila ve prospěch kapitálu, přičemž dochází k dalšímu snižování mezd a propouštění, a to nikoli kvůli oněm chamtivým akcionářům, kteří bývají popisováni jako zloduši neokapitalismu, ale kvůli obvyklé potřebě obnovit produktivitu velkých přebytečných kapacit - nebo se jich zbavit. (Ještě jednou opakujeme, že se jedná o poměrně odlišný kontext než ten, který vládl v 60. letech 20. století.) Námezdně pracující bojují zády přitištění ke zdi a dělnická autonomie stagnuje: italští COBAS se nevyvíjí, francouzské "koordinace" mizí nebo mutují do paralelních odborových struktur, zatímco na vzestupu je (malé) renovované odborářství (SUD ve Francii, CWA v Severní Americe).
Mezi námezdně pracujícími se tedy sice formuje hnutí typické pro nový výrobní systém, ale ani zdaleka nenabírá na síle. Moderní firmy v USA zasáhly tři vítězné stávky: s podporou "veřejného mínění" UPS v roce 1998 a pak Boeing a Verizon. Bílé límečky v Boeingu odmítly akciové podíly - a místo toho požadovaly (a dostaly) vyšší mzdy. (V UPS a Boeingu bojovala pracovní síla rovněž proti snižování sociálních příspěvků.)
Výjimka však potvrzuje pravidlo. Boje zůstávají hlavně protiútoky, a to i navzdory faktu, že se vrací násilná a přímá akce (Collatex, Heineken, B. Faure, Moulinex, Baťa..., abychom uvedli jen francouzské příklady[18]). Jestliže ale zaměstnanci a zaměstnankyně Collatexu skončili u toho, že ohrožovali samotnou existenci továrny (a prostředky své existence), na jejíž obranu stávkovali, jejich militantnost akceptovala omezení na jednu továrnu a odborový svaz.
V roce 1967 stávkující z Rhodiacety (chemička poblíž Lyonu), kteří se stali symbolem časů před rokem 1968, nereagovali na nějakou přímou agresi ze strany managementu. Nepracovali, protože chtěli to, proti čemu management vždy stál: Čas žít ("Du temps pour vivre"). Stávkující z Collatexu se naproti tomu k radikálním metodám uchýlili proto, aby jim nezavřeli továrnu - a právě tím jejich radikalita končí: iniciativa je stále na straně kapitálu.
A konečně řekněme - byť se zde nebudeme pouštět do tématu, které si zaslouží více než jen letmý komentář - že shromáždění, demonstrace, nepokoje a neformální sítě jako třeba ty, které jsme viděli v Praze či Janově a které nyní vystupují proti "válce s terorismem" atd., rozhodně odhalují vznik "antikapitalistického" hnutí, které je plné života a zmatků.[19] Slovy jednoho demonstranta z Janova: autentická revolta, ubohé požadavky. Komunistická perspektiva se nedostaví bez značných debat a rozkolů v tomto prostředí. A nepřijde bez radikálních akcí námezdně pracujících - ani mimo ně. Byť se určitě nikdy nesetkali, v roce 1967 spojovala situacionisty a stávkující z Rhodiacety, kteří toužili po jiném životě, skutečná souvislost.
(Troploin NewsLetter, č. 2/únor 2002)
anglickou verzi eseje, z níž jsme překládali, najdete na
adrese:
troploin0.free.fr/Lettre2/whithertheworld.htm
francouzský originál potom zde:
troploin0.free.fr/Lettre2bis/ilvafalloirattendre.htm
(1) Jedná se o lehce upravenou verzi stati od G. Dauvé a K. Nesic, Il va falloir attendre: Bref rapport sur l'état du monde, Troploin, 2002 (rovněž dostupný na naší webové stránce). Vynechali jsme téměř všechny poznámky, které se vztahují ke knihám a časopisům ve francouzštině.
(2) Troploin Newsletter, č. 1, 2001: Grey September.
(3) Lutte de classe, Groupe de Liaison pour l'Action des Travailleurs (GLAT), květen 1977.
(4) Marx, Kapitál, svazek I, kapitola XIV a XV.
(5) Un monde sans argent, svazek 3, 1976.
(6) Statistiky hrubě nadhodnocují produktivitu člověka na hodinu, jelikož se milióny hodin práce nezaznamenávají, protože se odvádějí... doma, většinou "znalostními dělníky", kteří využívají počítače. (Processed World, 2001)
(7) Aufheben, č. 9, 2000.
(8) J. Artus, La Nouvelle Economie, La Découverte, 2001.
(9) Podle některých údajů byla v USA roku 1998 v telefonických službách zaměstnána 3 procenta pracujícího obyvatelstva (v Británii 1 procento).
(10) R. Milkman, Farewell to the Factory, University of California Press, 1997.
(11) Greatest Workers of All Time, Financial Times, 12. května 2001, od R. Donkina, autora From Blood, Sweat and Tears, Texere. Taylor a Stachanov měli hodně společného.
(12) Podle názvu knihy od B. Doraye z roku 1981.
(13) Against Sleep and Nightmare, č. 6, 2001.
(14) Zpráva Mezinárodního byra práce o USA, Německu, Británii, Polsku a Finsku z roku 2000.
(15) Jak poukázal Bordiga, stát je mimo výrobu, takže nemůže definovat její modus. Frázi "státní kapitalismus" tedy používáme jen pro přehlednost (stejně jako "třetí svět").
(16) Tuto otázku si položil Pierre Souyri v jednom z jeho článků v Pouvoir Ouvrier (červenec-srpen 1965), který vydávala stejnojmenná skupina. Odpověď P. Souyriho byla záporná kvůli slabé místní buržoazii, omezeným domácím trhům a silným imperialistickým tlakům (které podle jeho domněnek rovněž snižovaly pravděpodobnost nových státně kapitalistických režimů).
(17) Půjčujeme si K. Yoshiharovu frázi (1988).
(18) Stávkující v Collatexu nalili do řeky kyselinu. Dělníci z Heinekenu vyhrožovali, že vyhodí do povětří tanky s plynem, a dělníci z B. Faure, že podnik zapálí, což skutečně provedli propuštění dělníci z Moulinexu. Někteří z Baťova personálu vtrhli do Baťových obchodů v Paříži a rozdávali boty na ulici. To je jen pár příkladů z mnoha.
(19) Ohledně vzestupu "antikapitalismu", viz Aufheben, č. 10, 2002.
Přeložil Vratislav Domovský, 20.7.-1. 8. 2002
Vyšlo na stránkách
internetových novin Alarm
s tímto úvodem:
Kudy kam, světe?
Také patříte k oněm hyperaktivistům a hyperaktivistkám, co jich je v anarchistickém hnutí plno? Také máte pocit, že podoba budoucí revoluce závisí právě na vás a na tunách letáků, které rozdáte, či dlažebních kostek, které vrhnete po legitimních terčích? Také se tento pocit stává akutnějším pokaždé, když se zamyslíte nad současným neoliberálním (či globalizačním – jak je libo) útokem kapitálu proti světovému proletariátu? Vždyť to přeci vypadá, že kapitalismus sám dotlačí proletáře a proletářky do takové nejistoty a bídy, že proti němu nutně povstanou! Jenže teď se zkuste na chvíli zastavit, vzít rozum do hrsti a udělat si čas na text francouzských levých komunistů Gilla Dauvého a K. Nesica, kteří z vašich iluzí nenechají kámen na kameni. Esej, který vyšel v druhém čísle anglické mutace Troploin NewsLetter v únoru 2002, zveřejňujeme dnes i proto, že se dotýká i otázky, nakolik byly události loňského 11. září znamením nové fáze dějin.