Kosmická loď je metaforou národní inspirace: majestátní, technologicky dokonalá, vyrobená za vysokou cenu, je jí svěřen nejcennější náklad, s nímž překonává pozemská omezení. Kosmická loď nese naši tajnou naději, že někde jinde je líp - ve světě, kam se jednou možná vydáme a necháme za sebou smutky minulosti. Kosmická loď stoupá k nebesům právě tak, jako v nejlepších okamžicích našeho národa naše srdce stoupala ke spravedlnosti a správným zásadám. A když se, bez jednoznačné příčiny, loď zřítí, jako se to stalo v roce 1986 Challengeru a tento týden Columbii, domníváme se nesprávně, že ztroskotal americký sen.
Bohužel, jádro problému je stejné pro tragédii Columbie jako bylo pro tragédii Challengeru. Jádrem problému je sám raketoplán. Po dvacet let byl americký kosmický program nerozlučně spjat s raketoplánem, systémem, jenž je příliš drahý, příliš riskantní, příliš veliký pro většinu svých použití, jehož rozpočet vysává zdroje, které by mohly být investovány do moderního systému, s nímž by byly lety do kosmu levnější a bezpečnější. Raketoplán je technicky ohromující, ale žádný projekt nepoškodil věc dobývání kosmu víc z finančního hlediska a z pohledu bezpečnosti. Při stovkách startů amerických i ruských posádek jsme doposud zažili jen tři osudové ztráty za letu - a z nich dvě byly kalamity raketoplánu. To prostě musí znamenat konec tohoto programu.
Skončí také ještě mnohem dražší úsilí o vybudování obydlené mezinárodní kosmické stanice (ISS)? Pokud jde o náklady a smysl, je stejně pochybná jako raketoplán. Tyto dva programy jsou jako zrcadlové obrazy. Kosmická stanice byla plánována hlavně proto, aby měl raketoplán kam létat, a lety raketoplánu pokračovaly hlavně jako obsluha stanice. Tři členové posádky - „Expedice Šest“ v žargonu NASA - zůstávají na kosmické stanici. Pravděpodobně je bude muset přivézt zpět ruská raketa. Nakolik je moudré je nahradit novou posádkou - to je v nejlepším případě pochybné. Ztráta druhého raketoplánu znamená, že NASA musí být kompletně přestavěna - ne-li zrušena, a nahrazena novou agenturou s novým posláním.
Proč se NASA držela tak dlouho raketoplánu? Ačkoliv je raketoplán obvykle považován za techniku budoucnosti, jeho koncepce je tři desetiletí stará. Jeho hlavní motory, které byly odzkoušeny poprvé koncem 70. let, používají o stovky pohyblivých součástek více než raketové motory nové konstrukce. Křehké destičky tepelné ochrany byly zkonstruovány před velkými objevy nových materiálů. Až do nedávna byly palubní počítače založeny na starých procesorech řady 8086 z počátku 80. let, na elektronice z dob „před Pentiem“, jakou by si žádný své cti dbalý mládenec nevybral ani pro provozování her.
Nejdůležitější je ale to, že raketoplán byl navržen s nerealistickými předpoklady jak bude flotila raketoplánů létat do vesmíru jednou týdně a jak každý raketoplán musí být schopen unést 50 000 liber nákladu. Ve skutečnosti je v průměru pět startů raketoplánu ročně, tento rok se počítalo jen se čtyřmi. Téměř nikdy není vynášen maximální náklad. Ovšem aby splnili nerealistické cíle, museli konstruktéři použít obrovské a drahé motory. Sověti také postavili raketoplán s názvem Buran, se skoro stejnými rozměry a kapacitou jako americký. Buran vyletěl na oběžnou dráhu jednou a pak byl projekt zrušen, protože byl nesmyslně drahý a nepraktický.
O kapitalismu se samozřejmě předpokládá, že takovou neefektivitu odstraní. Ale v americkém systému právě vysoké náklady učinily raketoplán politicky atraktivní. Původně se plánovalo, že každý start přijde na pět milionů dolarů v dnešních cenách, ale ve skutečnosti je to okolo 500 milionů. Dodavatelé kosmické a letecké techniky jsou rádi, že jsou starty tak drahé.
Během dvaceti let používání měly raketoplány řadu problémů - poruchy motorů, poškození destiček tepelné ochrany - které taktak nezpůsobily další neštěstí. S tohoto důvodu navrhovali někteří analytici, aby byl program raketoplánu utlumen, náklad aby na oběžnou dráhu vynášely o mnoho levnější rakety bez posádky a na jedno použití, a aby NASA postavila malé "kosmické letadlo" jen pro lety s posádkou, které by se používalo tam, kde je skutečně potřeba vyslat do kosmu lidi.
Jednorázové rakety mají také poruchy. Minulý měsíc explodovala při startu francouzská Ariane. S výjimkou pojišťovny, která pojistila náklad, to nikoho nebolelo, protože na palubě nebyla žádná posádka. To, že NASA vytrvale na každý let vysílala raketoplán s lidskou posádkou, znamená, že riskovala vzácné lidské životy pro jednoduché úkoly, která by snadno mohly provést automatické přístroje. Musel opravdu izraelský astronaut Ilan Ramon být v kosmu pro to, aby stiskl pár tlačítek na kamerách MIDE (Mediterranean Israeli Dust Experiment), přístrojích, jejichž doprovázení do kosmu mu přineslo smrt?
Přechod na rakety bez posádky pro dopravu nákladu na oběžnou dráhu a na malé kosmické letadlo pro ty vzácné případy, kdy jsou tam opravdu potřeba lidé, by skutečně snížil náklady. Proto proti takové reformě dodavatelé lobbují. Boeing a Lockheed Martin si rozdělili zakázky na raketoplán přibližně na polovic prostřednictvím konsorcia s orwellovským názvem United Space Alliance (Spojená kosmická aliance). Pro obě společnosti je zdrojem podstatného zisku. Jen pro starty raketoplánu zaměstnává toto konsorcium 6400 pracovníků jmenovaných firem. Zisky má i mnoho dalších dodavatelů kosmického a leteckého průmyslu.
Pro dodavatele by každý nový a levnější systém byl jako zaříznout slepici, která snáší zlatá vejce. Právě před několika týdny zastavila NASA program s názvem Space Launch Initiative, jehož cílem bylo navrhnout výrazně levnější a spolehlivější náhradu za raketoplán. V souvislosti s tím NASA oznámila, že flotila raketoplánů bude fungovat až do roku 2020. To znamená, že se předpokládalo, že Columbia bude létat do kosmu i potom, co její drak bude starý 40 let! Je pravda, že bombardéry B-52 létají tak dlouho. Nejsou ale vystaveny takovému zatížení při startu a při vstupu do atmosféry.
Rozumný člověk by se mohl hlasitě smát nápadu, že ačkoliv školní autobusy se vyměňují každých deset let, raketoplán má sloužit 40 let. Ovšem „předáci“ ("primes"), jak se říká velkým dodavatelům NASA, si nemohli vynachválit zrušení Space Launch Initiative, protože jim to slibovalo do nekonečna bohaté platby za raketoplán. Samozřejmě že se dodavatelé také maximálně snažili, aby byl raketoplán bezpečný. Ale udržovat ceny vysoko, to pro ně bylo důležitější než vytvořit rozumný systém startů.
Podaří se NASA zakrýt problémy, jako to udělala po katastrofě Challengeru? Děsivé na Challengeru je to, že odborníci, kteří věděli o problému se startovací raketou na tuhé palivo, žádali NASA o odložení startu v onen den a byli ignorováni. Později Rogersova komise, které bylo přikázáno vše vyšetřit, v zásadě doporučila, aby se nic neměnilo. Žádný z manažerů NASA nebyl propuštěn, ke startovacím raketám, jejichž exploze zničila Challenger, nebyly přidány žádné bezpečnostní systémy. Nebyla přidána ani žádná záchranná kabina pro případ nouze, což by bylo mohlo pomoci Columbii. Naopak, za nezdar získal program raketoplánu velké zvýšení rozpočtu. „Reformy“ byly ponechány v pravomoci právě toho „kamarádského“ systému, který způsobil problémy a který profitoval z vysokých nákladů projektu.
Kongres, zaměřený především na rozpočtovou politiku, také udělal co mohl, aby se problémy zakryly. Velká centra pro lety s posádkou, závislá na raketoplánu, jsou v Texasu, Ohiu, na Floridě a v Alabamě. Zástupci těchto států v Kongresu bojovali za všech sil proti náhradě za raketoplán. Výsledkem byly roky štědrého financování pro jejich voliče - a nyní další tragédie.
Stejně zásadní otázky, na jaké se nikdo neptal v případě raketoplánu, zůstávají bez odpovědi také pokud jde o kosmickou stanici. Ta vytváří miliardové zakázky ze státního rozpočtu pro Kalifornii, Texas, Ohio, Floridu a další státy. Při zahájení programu v roce 1984 se počítalo s náklady 14 miliard dolarů v dnešních cenách, skutečná cena stanice byla ale už nejméně 35 miliard, nepočítáme-li miliardy za starty raket a raketoplánu, a stanice nebude hotova před rokem 2008. Jen voda, kterou na stanici používá posádka, stojí poplatníky téměř půl milionu dolarů denně. (Ne, to není překlep.) Všechny vědecké experimenty na stanici by mohly být provedeny daleko levněji na sondách bez posádky. Jediný výzkum na stanici, kdy je nezbytná lidská posádka, je "kosmická biologie", čili studium reakce lidského těla na pobyt v kosmu. Kosmická biologie je užitečná, ale aby byli astronauti na stanici hlavně proto, aby si mohli vzájemně měřit puls, to je dost okrajový cíl za tak astronomickou cenu.
Jak má Amerika pokračovat v kosmickém výzkumu? Je třeba, aby neštěstí Columbie vyšetřila nezávislá komise zvnějšku - a musí být odpovědná presidentovi, ne Kongresu, protože Kongres se ukázal neschopný myslet na cokoliv jiného, než na balík peněz spojený s kosmickým výzkumem.
Po 20 let jsme v americkém kosmickém výzkumu zapřahali vůz před koně. NASA usilovala o složité lety s početnou posádkou bez toho, aby nejprve vyvíjela levný a spolehlivý prostředek pro dopravu na oběžnou dráhu. Nyní musí být důraz na konstrukci nového systému, s nižší cenou a spolehlivého. A zastaví-li se lety s osádkou na deset let, dokud takový systém nebude k dispozici, budiž. Jakmile bude k dispozici levná a bezpečná cesta, jak dostat lidi a náklad na oběžnou dráhu, můžeme reálně hovořit o velkých cílech. Nové, ne tak drahé jednorázové rakety umožní NASA vypustit více kosmických sond - tato část programu je neustále nákladově výhodná. Dostupný prostředek k cestám na oběžnou dráhu nám umožní vrátit se na Měsíc a založit tam výzkumnou základnu a umožní dlouho vysněný den, kdy lidé vstoupí na Mars. Ale žádný velký cíl není možný pokud NASA spoléhá na supernákladné, nebezpečné raketoplány.
Poslední slova, vyslaná z Challengeru v roce 1986, tvořilo chrabré zvolání "Jdeme na plný výkon!" To znamenalo, že posádka se připravuje nasadit maximální tah - a to se ukázalo osudným. Brzy se dozvíme, jaká byla poslední slova z Columbie. Snad budou také odrážet odvahu a optimismus, jaké mají astronauti ze všech států. Je čas, aby NASA a výbory Kongresu, které ji kontrolují, ukázaly alespoň malý zlomek statečnosti těch mužů a žen, kteří létají do kosmu - tím, že zastaví penězi poháněný program raketoplánu a nahradí ho něčím, co dává smysl.
Gregg Easterbrook je redaktorem časopisu New Republic a hostuje v Brookings Institution. Pět let před katastrofou Challengeru napsal do časopisu Washington Monthly, že startovací rakety raketoplánu nejsou bezpečné.
Vyšlo v TIME, neděle 2. února 2003
Přeložil Jiří Hudeček