Poznámka překladatele:
Gregora Gysiho, bývalého předsedu PDS, předsedu jejího poslaneckého
klubu a náměstka berlínského primátora nemusím snad moc představovat.
Původním povoláním právník, známý z dob NDR svou neohroženou obhajobou
disidentů, později člověk, který znovu pozvedl odepisovanou Stranu
demokratického socializmu a učinil z ní po jedno desetiletí respektovanou
politickou sílu bývalého východního Německa a ze sebe pak mediální hvězdu
celoněmeckého významu.
Poté, co v srpnu rezignoval na post náměstka primátora Berlína a PDS
následně neuspěla v celoněmeckých volbách, se Gysi stáhl z politiky a
působí jako televizní moderátor a příležitostný komentátor a glosátor
německé politiky. Jeho případný návrat do veřejného života Německa si ovšem
přeje 87% členů PDS. Úryvek z jeho pamětí, které vám dnes přinášíme je
prázdninového charakteru a snad vás po jeho přečtení chuť cestovat
nepřejde.
V roce 1999 jsem na Kubě uviděl změny, které bych dříve nepokládal za možné. Když jsem tam byl poprvé, dělala na mě země zcela beznadějný dojem. Převažovala chudoba a letargie. Havana se z větší části zdála být zcela vymřelou. Kvůli ukončení dodávek ropy ze sovětského svazu téměř nejezdily autobusy. Obchody byly poloprázdné. Můj tehdejší společník se mě sice pokoušel nakazit optimizmem, ale důvěryhodné se mi to tehdy nezdálo. Předpisy byly tak přísné, že např. ve vládním ubytovacím zařízení pro hosty bylo z celé naší delegace mně a tlumočníkovi servírován oběd aniž by se ho mohl účastnit jediný zástupce vlády nebo člen ÚV. Všechno bylo do nejmenších detailů naplánováno. Podle toho co jsem zde v roce 1994 prožil, předpokládal jsem před svojí návštěvou v roce 1999, že se situace ještě více zhoršila. K mému překvapení se mi naskytl ovšem zcela jiný obraz země:
Centrum Havany znovu ožilo. Panuje zde čilý ruch a jezdí velmi početná doprava. Existují tři druhy obchodů: V jednom dostanete na lístky za kubánské peníze vysoce dotované potraviny. Tyto obchody pořád nevypadají lépe než dříve. Pak je zde volný trh, kde se nachází více zboží a za kubánské peníze, ale s podstatně dražšími cenami. V určitém počtu restaurací, kaváren a také obchodů se dá platit jen dolary a existuje zde plná západní nabídka. Dolary pocházejí především z turizmu a zaměstnanci v něm tvoří privilegovanou vrstvu. Ovšem obchod s devizami je uvolněn, takže i ostatní občané si mohou vyměnit kubánské peníze za dolary, na což ovšem musí dlouho spořit.
Zemědělská produkce očividně stoupla tak mohutně proto, že stát zavedl částečně soukromý systém. Členové družstev dostávají přidělený kus půdy, z nějž musí určitou část obhospodařovat podle předpisů státu, se zbytkem mohou nakládat podle vlastních představ – tedy ho třeba i prodat. Od té doby, co byla tato pravidla zavedena, stoupla prý produkce o třetinu.
V Brazílii panuje chudoba v takovém rozsahu, jaký Kuba nezná a v takovém rozsahu, jaký si člověk na Kubě dovede sotva představit. Stejně tak jsem měl pocit, že chudoba zde je větší i než v Německu. Bohatí a chudí tu žijí těsně vedle sebe. V Brazílii existuje kriminalita v rozsahu, který je pro středoevropana těžko představitelný. Již při příjezdu jsem byl například varován, abych v noci nestavěl s automobilem na červenou, protože při tom je nebezpečí přepadení obzvláště vysoké. Také jsem byl žádán, abych měl při sobě vždy určitou sumu peněz, protože zklamaní lupiči jsou výrazně nebezpečnější než ti, kteří získají alespoň menší kořist.
Měl jsem v Brazílii příležitost mluvit se skutečně bohatými lidmi, a každý z nich mě ubezpečil, že jejich domy jsou zabezpečeny podobně jako u nás budovy policie či vězení. Vysvětlovali mi, že jejich děti nemohou jezdit do školy bez osobní ochranky a pancéřovaných automobilů a také jejich školy jsou obzvláště střeženy. Volný čas tráví děti stejně jako jejich rodiče v klubech, jejichž největší výhodou je bezpečnost. Ptal jsem se těchto lidí, zda jim nevadí, že žijí jako ve vězení třebas luxusním. Ptal jsem se jich, zda jejich děti nezávidí chudým a tedy „normálním“ lidem, že mohou chodit volně po městě, do kina nebo do cukrárny. Také jsem se jich zeptal, jestli by se nevyplatilo, nepřekonat tuto hroznou chudobu větším přerozdělením bohatství, což by alespoň kriminalitu redukovalo na snesitelnou úroveň. Takové myšlenky jim byly ale cizí.
Sao Paulo je nejošklivější megapolí, jako jsem v životě spatřil. Nevidíte tu park dokonce ani žádný strom. Neexistují již žádné starší stromy, protože byly zbourány a nahrazeny mrakodrapy, protože ceny půdy byly tehdy tak vysoké, že se vyplácelo stavět domy do takové výše. Toto město poskytuje v každém ohledu skličující obrázek. Na příkladu Sao Paula lze zcela jasně ukázat, jaké následky má absolutní deregulace. Nikdo nedokázal usměrnit stavitele 70. a 80. let, ani jeden předpis se v minulých desetiletích nevztahoval k architektuře. Jedině peníze a obchod určovaly vývoj města a proto to tady dnes tak vypadá. Přál bych všem neoliberálům návštěvu v Sao Paulu, aby se přesvědčili, že každá deregulace musí mít minimálně své hranice.
Přeložil Stanislav Holubec, 1. 7. 2003