Rozruch vyvolaný prohlášením Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera se dá nesporně vysvětlit tím, kdy byl dokument zveřejněn: pět dní před evropskými volbami a navíc v době, kdy patnáct sociálně demokratických stran, tvořících Evropskou socialistickou stranu, mělo provádět společnou kampaň, a to na základě Společného manifestu, slavnostně přijatého na kongresu v Miláně 1. - 2. března 1999 za přítomnosti všech předáků.
Sám o sobě nepřináší tento text nic nového proti dřívějším stanoviskům „New Labour“ a „Neue Mitte“. Jeho povaha předvolebního vyznání víry mu dodává nicméně jasnost, kterou jiné programové texty nemají a jež umožňuje upřesnit, v čem spočívají naše shody a neshody.
V evropské sociální demokracii probíhá dnes široká, samých základů se týkající debata, jakých prodělala ve svých dějinách už několik. Nejde o nic menšího než o to, vymezit nově úlohu, program a akční systém levice v novém historickém kontextu konce tohoto století. Disonance tu nescházejí: „nové cesty“, navrhované holandskými, dánskými, italskými či portugalskými socialisty, se navzájem podstatně liší a nedají se redukovat na „třetí cestu“ definovanou New Labour. Kongres Socialistické internacionály, svolaný na listopad 1999 do Paříže, bude příležitostí k první syntéze.
V této debatě se sluší vyhnout se zkreslování: New Labour Tonyho Blaira se nedá redukovat na „thatcherismus s lidskou tváří“, právě tak jako se francouzský socialismus nedá ztotožňovat se „starou etatickou levicí“, jež dovede jen zvyšovat výdaje a stupňovat daně.
Vláda Tonyho Blaira podepsala Sociální chartu Evropské unie, vytvořila pro mládež 100 000 pracovních míst, zavedla SMIC a zvýšila veřejné výdaje na školství a zdravotnictví zdaněním zisků nedávno zprivatizovaných podniků. Jasně a odvážně se vyslovila pro to, aby Velká Británie převzala euro, a pro autonomní obranu Evropy v rámci atlantické aliance. Zahájila také demokratickou modernizaci svých institucí tím, že přiznala rozsáhlou autonomii Skotsku a Wallesu. Jejím cílem je odpovědět na dilema veškeré evropské sociální demokracie: jak smířit dynamickou ekonomiku se sociálním pokrokem, účinnost a solidaritu, v novém věku kapitalismu?
Předáci New Labour převzali formuli Lionela Jospina: jsme pro tržní ekonomiku, ale také proti tržní společnosti“, naznačujíce, že v jejich očích, stejně jako v našich, musí společnost ovládat ekonomiku a ne ekonomika společnost. Ze svého sociálně demokratického původu si zachovali vůli zaručit solidaritu a rovnost příležitostí mezi občany a sociální ochranu pro všechny.
Zároveň však pokračovali v privatizaci veřejných služeb, započaté konzervativci - po elektřině má být dnes v Londýně privatizováno i metro. A svědomitě také dodržovali svůj slib ponechat sociální redistribuci na úrovni, na jakou ji uvedla Margaret Thatcherová. Francouzští socialisté dobře vědí, že ke zdařilému přechodu od průmyslové společnosti ke společnost informační, či - jak říkají Angličané - ke společnosti služeb, založené na znalostech, je zapotřebí podporovat iniciativnost a tvořivost všech sociálních aktérů a především šéfů podniků. Vláda Lionela Jospina se zavázala, že ustálí a pak omezí veřejné výdaje, že zreformuje daňovou soustavu tak, aby se napomohlo zaměstnanosti, investicím a spotřebě; a také tomu, aby občané-spotřebitelé mohli svobodně nakládat s větší částí svých příjmů. Nešetří úsilím, aby vytvořila prostředí příznivé pro zřizování a rozvoj podniků. Ne bez určitého úspěchu: není snad naše země na třetím místě ve světě, pokud jde o příjem investic ze zahraničí?
Rozcházíme se v něčem jiném. Jde o ekonomickou a sociální úlohu veřejných orgánů; o obsah nezbytné reformy sociálního státu; o pojem „flexibility“ (pružnosti) práce; o úlohu a místo veřejných služeb v naší společnosti; o projekt společnosti, jehož nositelem je demokratický socialismus.
První neshoda spočívá v hodnocení soudobého kapitalismu. Francouzští socialisté nesporně důvěřují tržním silám a jejich schopnosti spontánní regulace méně než „noví labouristé“.
Pro Tonyho Blaira a jeho poradce funguje kapitalismus celkově dobře. Trhy jsou stále inteligentnější a šéfové soukromých podniků vždycky chytřejší než státní úředníci. Je třeba dávat volný průchod jejich iniciativě a přimět sociální aktéry přizpůsobit se změnám, vyvolávaným dynamičností těchto šéfů. Pokud jde o nezbytnou kontrolu společnosti nad hospodářskou činností, postarají se o to nezávislé regulační agentury a rozvoj práva lépe, než by to dokázala státní byrokracie.
Francouzští socialisté uznávají významné přednosti tržní ekonomiky, také však zdůrazňují její meze. Podle nich nevedou síly trhu samočinně ani k hospodářskému, ani k sociálnímu optimu. Mohou naopak vést k úpadku přírody a rozkladu společnosti. Národy někdejších „tygrů“ a draků“ jihoasijského východu, Brazílie a mnoha dalších zemí Latinské Ameriky o tom něco vědí. Sám vyspělý Západ není imunní proti finančním a obchodním krachům, jak na to případně ukázal v září 1998 bankrot spekulačního fondu LTCM. „Kapitalismus je síla, která se pohybuje, ale neví, kam jde“, připomněl Lionel Jospin v srpnu na Letní univerzitě Socialistické strany v La Rochelle, v projevu, který „noví labouristé“ prakticky necitují. Jinak řečeno, může ve svém pohybu narazit také do zdi, a proto se národy musí vybavit prostředky k působení na jeho kurs.
Pro francouzské socialisty zůstává tedy aktivní makroekonomická politika nezbytnou k zajištění silného, trvalého růstu, respektujícího životní prostředí a přinášejícího dostatek pracovních míst. Modality takové politiky a sféra jejího uplatňování se mají podstatně měnit, její intenzita však nikoli. Proto se francouzští socialisté zasazovali a zasazují o vybudování Evropy jako mocnosti a o zavedení jednotné evropské měny. A odjinud také jejich vůle zřídit, tváří v tvář Evropské centrální bance, silnou ekonomickou mocenskou instituci, schopnou koordinovat hospodářskou politiku členských států, uskutečňovat program velkých akcí, harmonizovat daňovou a sociální legislativu a vést „policy mix“ stejně úspěšnou, jako vedou pod taktovkou Alana Greenpana (prezident federálních rezerv Spojených států, tj. americké centrální banky, od roku 1987) a Billa Clintona už deset let Američané. A ze stejného zdroje vyvěrá jejich odhodlání přebudovat mezinárodní finanční a měnový systém, zavést nová preventivní pravidla, jimiž by se zabránilo novým spekulačním krizím, jako byly ty z let 1997 a 1998.
V ekonomické oblasti je New Labour neoliberální, francouzská Socialistická strana neokeynesiánská. Nesdílí analýzy Anthonyho Giddense, teoretika třetí cesty, podle nichž neokeynesiánská technika zastarala, dokonce i v kontinentálním rámci Evropské unie. Vláda Lionela Jospina posílila v roce 1998 hospodářsky růst politikou oživení poptávky a investic. Prováděna v měřítku Evropské unie, přinesla by taková politika ještě průkaznější výsledky.
Další náš nesouhlas se týká politiky sociální redistribuce. Tony Blair se zavázal neodvolávat daňové a sociální reformy zavedené Margaret Thatcherovou, a tento závazek doposud plnil. Jak dlouho však bude tato politika nízké redistribuce slučitelná s dalším závazkem New Labour: vybavit Anglii ve školství, zdravotnictví, sociálním zabezpečení a kolektivním vybavení systémem hodným velké demokracie? Zhodnotit to připadá našim přátelům labouristům, kdo ale nevidí, že právě v tom spočívá očividný rozpor a flagrantní nesnáze pro New Labour?
Francouzští socialisté jsou pro reformu, svědomitě dojednanou se všemi sociálními partnery, nejenom sociálního státu, ale také státu s přemrštěnými výsadními zisky.
Stejně jako přátelé Tonyho Blaira, jsou i oni pro to, aby se rozvíjela spíše aktivní politika podpory zaměstnanosti než pasivní politika výpomoci nezaměstnaným. Koneckonců, iniciativa při vytváření pracovních míst pro mládež a při úpravách pracovní doby a jejím zkrácení na 35 a 32 hodin zapadá svým způsobem také do této orientace.
Jsou pro racionalizaci důchodové soustavy a zdravotnictví, pro to, aby se zvýšila odpovědnost všech jejich aktérů: účastníků sociálního pojištění, těch, kdo poskytují služby i správců různých pokladen. Jsou pro zvýšenou individualizaci procedur při přejímání do péče, a také pro krytí nových rizik: ztráty kvalifikace, dlouhodobé nezaměstnanosti a vylučování ze společnosti.
Stavějí se však rozhodně proti jakýmkoli pokusům o zrušení těchto ochranných soustav.
Pokládají za uměle vykonstruovaný rozpor, hlásaný New Labour, mezi sociálními investicemi (školství, kvalifikace, zdravotnictví), oprávněnými, protože sledují návrat nezaměstnaných do práce, a „sociální výpomoci“, škodlivou, protože vytváří „kulturu výpomoci“ a společnost vydržovaných. V našich stárnoucích a navíc změnám vystavených společnostech je zapotřebí jak jednoho, tak druhého typu sociální aktivity.
Třetí bod, v němž dochází ke tření, se týká pružnosti trhu práce. Socialisté chápou, že podniky potřebují pružnost, aby.zlepšily svou pohotovost reagovat a svou konkurenceschopnost, nebo aby mohly lépe uspokojovat spotřebitele. Naléhavý požadavek pružnosti se však nesmí projevit návratem k prakticky nevolnické práci. Pružnost nesmí být jen jiným názvem pro rozmáhající se vratké postavení pracujících. Pracovní síla není zboží srovnatelné s jiným. Námezdně pracující jsou také spotřebitelé, jedinci a občané. Zpružnění trhu a organizace práce se musí dosáhnout shodou, nesmí být jednostranně vnucováno pracujícím zaměstnavateli, a musí tedy vyplynout z oboustranně výhodných dohod v duchu zásady „něco za něco“.
Existují ještě jiné neshody, o místě a úloze veřejných služeb v našich demokraciích. Francouzští socialisté zůstávají stoupenci „smíšené společnosti“, v níž se kombinuje soukromý tržní sektor s veřejnými službami a třetím sektorem sociální ekonomiky. Na renovaci a rozvoji veřejných služeb jim přitom obzvlášť záleží, i když připouštějí, že náplň a poslání veřejných služeb mohou být někdy přeneseny jinam.
Jiné neshody se týkají střednědobých a dlouhodobých záměrů socialistů a jsou symbolizovány otázkou úpravy a zkracování pracovní doby. Nová technologická revoluce nám přibližuje pracovní týden o 35 hodinách, o 4 dnech či jiné řešení, jež také podstatně zvýší volný čas. Francouzským socialistům velmi záleží na tomto cíli, zčásti v zájmu potírání nezaměstnanosti, ale také - a především - proto, aby i námezdně pracující měli prospěch z technického pokroku a aby se tím podpořil vzestup nové civilizace. Hlasatelé „třetí cesty“ tomu nepřisuzují - to je to nejmenší, co lze o tom říci - stejnou důležitost.
Tyto rozpory jsou pro mnohé spjaty s rozdílnými situacemi jednotlivých zemí. Aby se vrátili k moci po osmnácti letech vlády konzervativců, museli si labouristé získat důvěru námezdně pracujících středních vrstev, alergických na zvyšování daní. To, že se poslanci volí jednokolově na principu jediného kandidáta, zajistilo New Labour monopol na zastupování levice a zbavilo ji nutnosti uzavírat spojenecké svazky. Starý model začlenění britské ekonomiky do mezinárodní dělby práce, založený na síle britského průmyslu, model, jenž byl na tom už v roce 1979 velmi špatně, byl zničen thatcherovskou „konzervativní revolucí“. Nový způsob tohoto začlenění, který jej nahradil - síla City a všeobecně vzato, služeb; přitažlivost britského území pro cizí investory - představoval realitu, se kterou labouristé museli počítat, a vykazoval srovnatelné výhody, jež hodlali zachovat.
Zmíněné rozpory poukazují však také, jak jsme to už viděli, na ideologické neshody. Levicový liberalismus Tonyho Blaira opomíjí zájmové konflikty, rozdělující naše společnosti. Nebere dostatečně v úvahu aspirace a legitimní zájmy té druhé základny sociální demokracie, té, jež byla kdysi a do určité míry zůstává jejím jádrem: dělníků a nejskromnějších zaměstnanců. Dá se těžko vyvážet na kontinent, jak o tom svědčí současné reakce v SPD. Holandští či dánští socialisté, známí jako novátoři, dokázali v sedmi letech vydělit svou nezaměstnanost dvěma, aniž zrušili svůj sociální stát či svůj systém kolektivních vyjednávání mezi zaměstnavateli a odbory; zachovali také v zemi vysokou úroveň sociální redistribuce.
Debata v Evropské socialistické straně bude tedy pokračovat a nabývat na rozsahu. První bilance bude učiněna na kongresu Socialistické internacionály v listopadu 1999 v Paříži.
Britský premiér opěvuje pragmatismus. Renovace sociální demokracie, kterou chce prosazovat, je podle něho teprve v začátcích a má se rozvíjet podle svých výsledků a zkušeností. Nejlidovější část jeho volební základny se mu právě připomněla. Vsaďme se, že Tony Blair a Gerhard Schröder z toho vyvodí náležité poučení.
*
Autor je senátorem za obvod Seine-Maritime a tajemníkem Socialistické strany pro školení.
Ze sborníku „Blair-Schröder. Le texte du manifeste. Les analyses critiques“, vydaného v Les Notes de la Fondation Jean-Jaures, č. 13, srpen 1999, přeložil Jiří Pechar.