Marvanová a Grebeníček mají také občas pravdu. Dokonce se při tom mohou i shodnout. Takovým pěkným příkladem je hodnocení programové blízkosti jejich stran s programem ČSSD. Hana Marvanová totiž vysvětlila své nonkonformní poslanecké chování tím, že si nedovede představit koexistenci US s ČSSD ve vládě pro zcela protikladná stanoviska v zásadních politických otázkách a poukázala tedy na nepřekonatelnou programovou rozdílnost obou stran. Za svou prioritu pak pokládá zabránit komunistům v ovlivnění politiky státu. Miroslav Grebeníček naproti tomu opakovaně konstatoval, že program ČSSD a KSČM je z 80% shodný. Vladimír Špidla naopak tvrdí, že US a KDÚ-ČSL jsou ČSSD programově nejbližší. Je však nejlepší se o programové shodě osobně přesvědčit. Studiem programů pak snadno zjistíme, jak je to s onou programovou rozdílností či shodou.
V zájmu lepší stravitelnosti pro předem vybrané koaliční partnery byl program ČSSD znovu přežvýkán, aby byl koaličními partnery lépe stráven. A tak to co bylo v programu strany nezpochybnitelné se stalo v programovém prohlášení vlády relativním, zastřeným, nedefinovaně podmíněným.
A tak máme vládu údajně proevpropskou, v níž zúčastněná pravice lituje, že nemůže složit vládu s pravicí a sociální demokracie mlčky připouští, že je možná levicí, a to levicí rigidně lpějící na deklaraci nespolupráce se stranami uvedenými v seznamu (zvláště pak KSČM), současně pružně spolupracující s pravicovými stranami uvedenými v témže seznamu nebo v jeho dodatcích (zvláště pak US).
Koaliční partneři se nyní neshodli ani v interpretaci dodatku ke smlouvě. Vláda, v níž má ČSSD většinu, bude hlasovat o tom, které návrhy zákonů jsou zásadní a v těch se pak koaliční partneři budou snažit najít shodu. Návrh zákona budou tak dlouho přepracovávat, až bude shoda nalezena. Změnami navrženými v druhém čtení projednávání ve Sněmovně se však dají vládní návrhy změnit. Vztahuje se i na to dodatek smlouvy? Vládní pravice sice nezabrání deklaraci o významnosti matérie, může ovšem vetovat návrhy ČSSD (nutný důsledek principu konsensu), která se zavazuje nehledat podporu mimo koalici, jinými slovy slibuje, že neprosadí nic levicového, může však vetovat vše pravicové, pokud jí to není bytostně blízké. Takovýto systém by spolehlivě zabránil přijetí řešení čehokoli politicky relevantního. Projít by mohly technické normy, na nichž nemá nikdo zájem nebo nezájem, nebo by bylo nutné se vzdát vlastního programu, vlastní tváře (vlastně masky). Díky před- i povolební obratnosti stratégů je Koalice jediným možným partnerem a manévrovací prostor nepřipouští aktivní pohyb. Za těchto podmínek se nutně chovají Pilip a Svoboda jako primadóny. Můžeme si být jisti, že dohoda nebude dodržena a koalice bude držet pohromadě jen natolik, nakolik jsou pro jakoukoli parlamentní většinu nové volby výhodné. Držitelé skutečné moci v ČSSD by to museli stihnout do sjezdu a museli by si prosadit vlastního prezidenta. Peníze na mediální kampaň si určitě seženou. Byl by třeba zlomit obavy závislých poslanců z nezvolení.
Zdá se, že média jsou placena za nálepkování vládně koaličních stran jako proevpropských a opozičních jako protievropských či alespoň zavrženíhodně euroskeptických. Jenže někdy dojde i v médiích na přímou řeč a v té potvrdili představitelé ODS i KSČM, že jsou pro vstup do Evropské unie, záleží jim ovšem na podmínkách vstupu a vlastnostech unie do níž vstupují. Vládní koalice tedy bazíruje na bezpodmínečném vstupu do unie, ať je teď nebo potom jakákoliv. Jenže přeletělo roků pár a občané se sice tak snadno nenachytají na symbolickou konotaci názvu Evropa, ale důsledky vstupu na ně dolehnou, i když se o ně zatím valně nezajímají. Vládní strany nejsou tedy euroskeptické nebo eurorealistické, ale eurooptimistické, což přeloženo znamená, že věří, že to dopadne dobře, aniž by tomu cokoli nasvědčovalo. Asi nedocenili, že občané netouží po "vstupu do Evropy", ale touží se mít lépe. Od dob Občanského fóra trochu vyspěli. V dnešní době se ale těžko ututlá, že problémy budou, zatímco s budoucími výhodami se občané smířili už dávno. V pozitivním smyslu se toho pro velkou většinu lidí moc nezmění. Kdo může, volně obíhá po Evropě už dávno, volně obíhající zboží a kapitál už zlikvidovali nejednu domácí firmu i s pracovními příležitostmi. Evropské ceny už máme, evropské platy dostaneme možná za deset let. Dovoz problémů z globalizujícího se světa nastal už dávno. Po nevyhnutelném vstupu si budou lidé všímat hlavně potíží a budou se ptát, pod čí gescí byly vyjednány takové podmínky. Menší koaliční partneři budou tvrdit, že problémům nemohli zabránit, protože jsou menší, chtěli pravicovou vládu a v pravolevé byli jen proto, aby zabránili realizaci levicových konceptů. Kdo bude držet "černého Petra"? ČSSD nese hlavní odpovědnost za vládu, v níž slíbila potlačovat vše, co je v jejím vlastním programu levicové, a která hodlá vstoupit do EU "bezpodmínečně".
Snad už je i nejméně informovaným občanům jasné, že o programy a jejich prosazování jde vedením politických stran nikoli na prvním místě, na tom zůstává prosazování vedení stran do významných funkcí, kde za politickým vlivem jsou peníze, zatímco nepolitici bohatí penězi si mohou politický vliv pronajmout.
Nezanedbatelná je ve skutečnosti i osobní rovina. Zatímco naivní veřejnost se domnívá že mezi politickými profesionály z protivných stran existuje téměř nepřekonatelná nevraživost, naivní profesionální- političtí komentátoři vyzývají ve svých sloupcích politiky, aby si padli do náručí a šli svorně bok po boku řešit palčivé problémy společnosti. Politici jsou však (aspoň skuteční političtí profesionálové, nikoli zabedněně zásadová Marvanová) vždy připraveni spolupracovat napříč politickým spektrem i při likvidaci vnitrostranických oponentů a konkurentů, stejně jako palčivé celospolečenské problémy vytvářet a prohlubovat. I politici jsou lidé napříč politickými stranami se respektující či "respektující". A tak bylo možno opakovaně pozorovat jak pravicoví poslanci odměňují spontánním potleskem sobě opozičního Zemana za brilantní řečnický výkon a vůbec jim nevadí, že v projevu předneseném spatra jsou tolik připomínané "hulvátské" bonmoty. Najednou mu dovedli odpustit, že je vtipný, dokonce mu aplaudují. A sociální demokraté i komunisté dokáží zatleskat Klausovi, který je v osobním kontaktu velmi vtipný, ale ve veřejných vystoupeních křečovitě jedovatý a záštiplně žlučovitý, nepřehlédnou ovšem, že se za tímto projevem skrývá osobnost mezinárodního formátu. To Ransdorfovi tleskají kolegové ve Sněmovně málokdy, všichni (inteligentní a nefanatičtí) poslanci však respektují jeho mimořádný rozhled a široké vzdělání. Jsou ale i jiní vůdcové stran. Jejich projevy jsou mdle nanicovaté a únavně nijaké. Každý není řečník od boha. Někdy se prostě neurodí, nebo je skutečně vlivným třeba bílého koně. Takový politik není osobně respektován, ale jedná se s ním jen z titulu funkce. Takový politik je snadno nahraditelný z vůle skutečného vedení strany. Respektovaní se dohodnou s respektovanými. ("Takové nuly…", řekl prý Hitler na adresu svých spolusignatářů Mnichovské dohody.)
Loutkové divadlo dlouho nevydrží.
Vyšlo v čísle 33 občasníku "3D - diskuse, demokracie, dnešek", jehož je MUDr. Ivan David je od září 2002 redaktorem .