Nebývá pokládáno za korektní polemizovat s články, které vyšly jinde. A také bych to nedělal, nebýt skutečnosti, že jejich autory jsou muži, kvůli jejichž komentářům jsem až dosud nepřestal číst deník Právo. Oba autoři však prodělali zajímavý nepřehlédnutelný názorový vývoj. Přitom jde o autory, jimž snad nelze klást stejnou otázku, kterou kladou zákazníci pouličním profesionálkám („Za kolik?“). Oba shodně popisují děje a osoby, které zřejmě znají jen z jednoho úhlu. Nemám jim vůbec za zlé, že varují před možnými následky zvolení Miloše Zemana prezidentem. Překvapuje mě však kvalita použité argumentace. Nemám nic ani proti jednostrannosti, jen by se argumenty seriózního komentátora neměly uchylovat k nedoloženým tvrzením a formulacím snižujícím vážnost samotných autorů.
Tak Prof. Jan Keller (Kolik může stát ČSSD její prezident, P 16. 12.) uvádí, že: „Pokud na Hrad vstoupí postraním vchodem pro šarlatány a kejklíře Miloš Zeman, může to být začátek strmého pádu sociální demokracie.“ M. Zeman zatím nikam postraním vchodem nevstupoval, tím méně vchodem pro zmíněné druhy šašků, těžko tedy dovozovat, co by se v takovém naprosto nepravděpodobném případě stalo. Zeman je jako hypotetický prezident podle Kellera větší hrozbou pro ČSSD, „než Zemanovo dvojče Václav Klaus“. To je opravdu úvaha hodná náruživého čtenáře novin, neboť relevantní podobnosti nalezne jen ten, kdo oba pány opravdu, ale opravdu nezná. Jsou si podobní formátem a tím, čím je formát v politice dán- a tím to končí. Profesor Keller dokonce ví, co si Zeman o voličích myslí (voličům z plakátů hleděl zpříma do očí a oni netušili, co si o nich myslí). Čtení myšlenek však do oboru sociologie nepatří, za to je používáno pokleslejší částí komentátorů. Voliči prý chtějí na Hradě nikoli Zemana, ale člověka, který je „nezáludný, slušný a férový“. Pro jistotu neuvádí příklad žádné záludnosti, neslušnosti a neférovosti. Asi se mu to nezdá záludné a nefér. „Trochu“ si odporuje výkladem, proč ČSSD ztratila v minulých volbách stovky tisíc hlasů. Toto vítězství ČSSD bývá připisováno standardními komentátory hradního typu právě čestností a zásadovostí nového nezemanovského vedení strany, které ve své moudrosti a věrnosti morálním principům a vlastnímu volebnímu programu nabídlo jediné povolební řešení. Spojení s „Koalicí“ do koalice. V minulých volbách „se Zemanem“, neprincipielně neslibovalo žádnou koalici a získalo o půl miliónu hlasů víc.Keller však dovozuje, že „protlačení Zemana na Hrad povede k dalšímu odlivu přízně směrem od ČSSD“. Z jakých dat to vědec dovozuje. Z žádných, opírá se o úvahu, že Zeman : „Nebude moci mluvit o spálené zemi a hrát divadélko o soucitu s těmi, kterým se nedaří dobře.“ Dodává, že „…voliči, kteří sociálně doplácejí na nové poměry, se odkloní od sociální demokracie směrem ke KSČM. Tento trend již nastal a pokud se ČSSD ztrapní Zemanovou volbou, bude trend do budoucna sílit.“ Ano, tento trend je zvláště nápadný od doby, kdy Zeman odešel z čela ČSSD, což lze na rozdíl od sociologovy argumentace snadno doložit nejen průzkumy veřejného mínění, ale zejména nepochybnými volebními výsledky. Jestli hrál Zeman „divadélko o soucitu“, pak nechápu, proč by jeho nový vstup do vrcholné politiky mělo vést k ještě rychlejšímu odlivu voličů ČSSD ke KSČM nebo dokonce k nevoličům, než tomu bylo po jeho odchodu z funkcí?
Naproti tomu jiný profesor a sociolog Pavel Machonin se ve své argumentaci opírá nikoli o své dojmy a citové vztahy, ale o data z předvolebních průzkumů (Proč ČSSD v červnu vyhrála, Právo 4. 12.). Pomocí čísel a nikoli čar a kouzel dokládá, že „v červnu uvedlo 74% voličů ČSSD, že se voleb zúčastnili proto, aby byl dosavadní kurs politiky úplně popř. v podstatě zachován“. Strana patrně nebyla odchodem Zemana zachráněna, ale přežila ho s malou ztrátou 4 mandátů ve Sněmovně a 4 mandátů v Senátu a také ztrátou půl miliónu voličů.
Petr Uhl již před několika týdny čtenáře Práva varoval, že by volba alkoholika prezidentem nebyla dobrým signálem pro EU. Miloš Zeman je nadprůměrný konzument alkoholických nápojů, ale pro diagnózu „závislost na alkoholu“ tedy alkoholismu nevidím, jako lékař pracující kdysi právě v tomto oboru, žádné důkazy, tedy žádná těžká ebrieta, žádná okénka, žádné společenské či profesionální selhávání, žádné psychotické projevy, žádné orgánové změny. Zejména jeden důležitý orgán je zjevně nedotčen. To je ten, který umožňuje myšlení. A ono myšlení je stále na úrovni, jíž nedosahují mírní konzumenti ba ani abstinenti Zemana kritizující. Argument, že je Zeman alkoholik, je zhruba na úrovni nejapného oblíbeného sloganu jednoho mého bývalého kolegy: „Uhl- vůl“. Za to jsem viděl za ta léta několik potácejících se a blábolících poslanců ve Sněmovně. Byli mezi nimi členové i nečlenové ČSSD i jeden předseda politické strany, mnozí z nich byli pro velký úspěch zvoleni opět, Zeman mezi nimi nebyl.
I Petr Uhl hojně užívá nijak nedoložených narážek a obvinění. Píše o „systému vzájemných výhod, poskytovaných díky funkcím ve veřejné správě, a starání se o členy strany“- aniž by uvedl, jaké výhody a funkce má na mysli. Jistě existovaly. Spojovat je se Zemanem a jeho „osobními postoji“, které je prý umožňovaly, je čirý nesmysl. Bez dohody v politice (bohužel) fungovat nelze. Straničtí vyjednavači obvykle nevyjednávají programové priority, ale křesla. Bohužel. Je to tak vždycky a všude. Odsuzuji to také. To je asi všechno co se s tím dá dělat. Zeman to nevymyslel ani nezavedl a rozhodně osobně nezneužíval k vlastnímu prospěchu. Naopak vím, že nutil ministry k odstranění známých tunelářů z jejich úřadů, nepřipouštěl také takové lidi, pokud byli identifikováni, do vládou schvalovaných statutárních orgánů, nutil ministry (některé marně) ke kontrolám zřizovaných podniků atd. To se mu samozřejmě nemohlo plně podařit. Vím také to, že mnozí zapřísáhlí „protizemanovci“ působili a působí právě opačně. Uhl sám na jiném místě přiznává Zemanově vládě „odklon od tolerovaného rozkrádání“. I výstavba dálnice do Ostravy- cenově problematická (pokud tomu tak je) se nijak nevymyká běžné praxi u jiných staveb a státních objednávek. To nevymyslel Zeman a ač se to Uhlovi ani nelaskavým čtenářům nemusí zdát pravděpodobné, není v silách ani samotného premiéra takovým věcem zcela zabránit. Muselo by být veřejnosti známo, jak se takové věci připravují a prosazují a jaké nástroje lze proti nim použít. Byl to Zeman, kdo si první začal všímat po léta zbytečně vyráběných nálezů NKÚ, a nutil ministry, aby z nich vyvozovali důsledky. Úsilí nad tento limit je třeba přičíst do statistiky sebevražednosti. Pokud vím, tak daleko jsem došel jen já. Proto Uhlova výzva k nevolení Zemana z důvodů „nevracení se ke klientelistickým poměrům“ je naprosto nekorektní a nesmyslná. Poměry jsou dnes klientelističtější než kdykoli v minulosti. Právě na klientelismu je postavena síla, která vytlačila bývalého předsedu strany vlády na Vysočinu. Krom nepochybného vyčerpání- ovšem.
V následujícím článku (ČSSD má ještě šanci, Právo 12. 12.) Uhl konstatuje, že členové ÚVV nevidí v Zemanovi „symbol klientelismu, systému prebend a zakázek bez konkurzů, vlády bez kontrolních mechanismů“. Naznačuje, že by v něm takový symbol vidět měli, je mu asi líto, že jim to jeho a podobné články dosud nevštípily. ČSSD jako celku pak vytýká, že na stranických, skupinových i osobních výhodách a na „postarání se“ o členy strany nevidí nic špatného. Tak to ale není, někdo je ve straně (jakékoliv straně) právě proto, někdo přesto. Politiku lze mimo stranu ovlivňovat jen těžko. Novinářské moralizování nemá prakticky žádný vliv. Objednané kampaně pro a proti něčemu a hlavně někomu- to ano. Bylo to tak dávno před dobou Strany mírného pokroku v mezích zákona, která dala do Národní politiky inzerát: „Přijme se mravný hoch ku hanobení protikandidátů“. Předvolební hanlivé nápisy byly nalezeny i na zdech Pompejí, konzervovány popelem 2000 let.
Uhl dokonce nalezl na Zemanovi politickou orientaci na ODS! Dělá si starost z hrozícího rozdělení ČSSD. To reálně nehrozí. Jen části současného vedení hrozí, že jeho klientské vazby nestačí uchování jeho mocenského postavení. Právě tato část vedení mluví o hrozbě rozdělení strany. A právě ta ho fakticky rozděluje- na zapojené a nezapojené.
Jestliže současné „slušné, férové“ a dnes již také nepokrytě protizemanovské vedení ČSSD předkládá plán na omezení veřejných výdajů, aniž by se zajímalo o příjmy, což je zcela nepřijatelné pro ČMKOS včetně jeho sociálně demokratického předsedy, pak je otázka, zda dělítko v ČSSD opravdu nevede jinudy (M. Hekrdla: Asociální demokracie, P 10.12.) než mezi zemanovi a protizemanovci. Kdo návrh četl, nemůže než souhlasit s M. Hekrdlou, že jde o „návrh proti předvolebním slibům sociální demokracie zcela jasně a otevřeně“. Toť čestnost, férovost a nezáludnost.
Keller i Uhl se shodují nejen v „odsouzení osobních konexí, klientských vazeb“ , jež prý by zavládly po nástupu Zemana na Hrad, ale shodují se i v tom, že ani jednu takovou vazbu nijak nedokládají. Jde o argumentaci stejné hodnoty jako plakáty na konci války s pařátem nad Hradčany: „Zachvátí-li tě, zahyneš“. Spoléhají na práci svých předchůdců v této argumentační kampani, takže je to už „všeobecně známo“, dokazovat netřeba. Pokud by se však Profesor Keller ve svém ostravském působišti zeptal někoho jiného než Lubomíra Zaorálka, kterého osobně velebil v místních předvolebních materiálech ČSSD, dozvěděl by se o zcela nových čistě protizemanovských konexích a vazbách na seberní Moravě. Podobně i Uhl by se například na vazby na jižní Moravě mohl ptát i někoho jiného než svých příbuzných. Oba pánové by pak mohli zkusit odpovědět na jednoduchou nezáludnou otázku: Kde je silnější spojení- mezi koaličními partnery- ve vládě, nebo mezi stranami opozičními, byť dohodnutými na podmínkách vzájemné tolerance? Čtenář asi správnou odpověd zná, pánové Keller a Uhl a další novináři a publicisté zřejmě nikoliv.
Oba pánové se odchýlili nejen od korektní argumentace ale zejména od její opory v realitě. Dospěli k objektivitě s břevnem v oku svém. Alexandr Mitrofanov Zemana nemá rád a Špidly si neváží, ale z jeho článků také ne vždy stoprocentně korektních je aspoň zřejmé, že je znalosti reality mnohem blíže a rozdává rány na všechny strany v průměru zhruba stejně.
Spolu s Uhlem však můžeme konstatovat, že „ČSSD má ještě šanci“. Já ji ale vidím v tom, že se bude řídit vlastním programem a nikoli vlastním prospěchem patronů a jejich klientů.
3D, č. 37, 30. prosinec 2002