Jako skoro každou neděli jsem se díval na Nově na Sedmičku. Je to celkem roztomilé, protože moderátorka Jana Bobošíková nedovolí přítomným politikům, aby se vylhali úplně ze všeho a to tím, že trvá na odpovědích na jedovaté otázky. Tak jim občas umožní, aby se před bystřejšími diváky znemožnili. Tentokrát o to usilovali koaliční Kasal a opoziční Tlustý.
Řeč byla opět o tom, kdo byl jaký komunista, a jak se kdo od čeho distancoval. Bylo to dojemné. Telička byl příliš komunista na vkus čelných lidovců i nelidovců (ODS). Bývalý předseda vlády Tošovský nevadil bojovníkovi proti komunismu Havlovi, takže mohl být pověřen sestavením vlády a nevadil ani lidovcům. Ani jiní komunisté nevadili lidovcům, tvořícím pevnou součást někdejší Národní fronty. Lidovci se distancovali sami od sebe, ale komunistům vytýkají, že se nedostatečně omluvili. Lidovci statečně čelili komunistickému teroru, také Kalouskův otec dokonce jako generální ředitel Strojimportu. Vlastimil Tlustý byl ještě statečnější a do KSČ vstoupil, nezdálo se být po sezóně. Moderátorce pořadu však vysvětlil, že jde přece hlavně o „vysoké“ komunisty. Takový Tlustý nebyl. Byl mladý, nestačil se vypracovat. Vítězný Listopad ho zastihl jako komunistu nízkého.
Na polistopadové schůzce mých gymnaziálních spolužáků došlo na kádrování. Kdo byl a kdo nebyl v KSČ. Kdo se přiznal, že byl, měl ještě šanci říci, že byl v KSČ kvůli kariéře. To se promíjí. Důležité je tvrdit, že „tomu“ nikdy nevěřil. Jsem trochu pomalejší, takže jsem teprve dodatečně pochopil, že v tom případě šlo vlastně o protikomunistický odboj, neboť, takový slušný kariérista, vlastně KSČ chytře podvedl tím, že předstíral, že „tomu“ věří.
KSČ hodně kádrovala a tak jsem neměl svolení ani k II. atestaci, ani k CSc. Naproti tomu stateční kariéristé to zvládli. Po opakovaném zamítnutí aspirantury jsem se byl zeptat na kádrovém oddělení fakulty. Chtěl jsem vědět, zda má smysl znovu žádat. Soudružka mi řekla: „Kdybyste dosáhl kandidatury, mohl byste za čas chtít být docent a to si my musíme dobře rozmyslet!“ Rozmyšleno to měli. Přednosta mi pak řekl, že jsem řekl někde něco před někým, před kým jsem to říkat neměl, a víc mi prý neřekne. Přímý nadřízený to se mnou myslel dobře: „Kdybys nebyl blbej, tak už jsi dávno v partaji.“ Jako bezpartijní jsem jezdil na služební cesty do Akademie medicínských věd v Moskvě, členové KSČ jezdili na Západ. O přestávkách jsem diskutoval se sovětskými vědci o „perestrojce“. Soudili, že je marná.
Robert Rafaelovič Štajn chtěl vědět, proč se svými levicovými názory nejsem v komunistické straně (on byl). Pravil jsem, že právě proto. Nechápal. V příštím roce začal nosit v rámci „nového myšlení“ jarmulku, aby bylo zřejmé, že věří i „tomu“. Soudruzi kádrovali na různých úrovních různě. Jistý kolega se o členství v KSČ pokoušel marně. Kolegové soudili, že je i pro KSČ příliš velký gauner. Po Listopadu se dočkal, mával nestranickou legitimací, angažoval se v Občanském fóru a vymýtal „vysoké“ komunisty ve vedení nemocnice a fakulty až stanul velmi v čele.
Každá strana ve vedoucím postavení je samozřejmě bohatě infiltrována kariéristy, kteří nevěří ničemu a starají se jen o sebe. Tím spíše, jde-li o stranu jedinou, například Národní frontu.
Vlastimil Tlustý v Sedmičce navrhl většinovou volbu jako spravedlivější. Vítězí prý nejschopnější. Takový volební systém vede k degeneraci na dvě politické strany. Tam už o myšlenky nejde, a už ani není čemu věřit, tam se marketingově soutěží o pár procent nerozhodnutých.
Dělím nejen komunisty, ale i lidovce a nelidovce a samozřejmě i sociální demokraty ba i bezpartijní na vysoké a nízké. Nikoli však podle výše funkce, ale podle morálky. Čím výše, tím je nízkých více. Morálka totiž znevýhodňuje, je překážkou v růstu. Biologickou terminologií „selekčním tlakem“. A zajímám se o myšlenky. Pro kariéru jsou také překážkou, ale pro pokrok a k odvrácení rozvratu společnosti jsou nutné.
www.4d.cz, 22. 3. 2004