Vzpomněl jsem si, že jsem byl v roce 1986 přítomen v sekretariátu Psychiatrické kliniky, když tam vešli dva urostlí muži s nezvykle sebevědomým výrazem. Požádali přítomného přednostu kliniky (nositele Řádu práce) o důvěrný rozhovor. Pan profesor však pravil, že rozhovor lze vyřídit na místě, neboť nevidí žádný důvod k tajnostem. Po chvíli váhání požádali přednostu o radu: „V poslední době nám tady v republice vyrůstají různé neformální skupiny a vyvíjejí různou činnost, rádi bychom znali Váš názor, co s nimi máme dělat.“ Pan profesor „bez latence“ odpověděl: „Nejlépe uděláte, když jim nebudete věnovat žádnou pozornost.“ Protože se tazatelé tvářili nanejvýš překvapeně, dodal: „Čím větší jim budete věnovat pozornost, tím víc jich bude přibývat.“ Návštěvníci po velmi formálním poděkování chvatně odešli. Pan profesor vstoupil do své pracovny a já jsem se ještě chvíli tvářil, že hledám svoje dopisy v došlé poště. Zní to možná neuvěřitelně, ale takto konsultace s odborníkem opravdu proběhla.
Jako psychiatr samozřejmě vím, že lidé jednají většinou stereotypně. Orgány výkonné moci mají tendenci vykonávat moc, nejsou-li právě dostatečně motivovány, aby ji naopak nevykonávaly. Má-li někdo potlačovatelské sklony, je obvykle každá rada zbytečná. I slavný detektiv ve filmové dosud nevečeřící Adéle se ihned při příjezdu na nádraží přesvědčil, že do Prahy těžko přicestuje utajeně.
4D, 12. 4. 2004