„Původně „sametová revoluce“ čerpala svou
vulkanickou energii ze sjednocení tří sil:
touhy po demokracii, požadavku uspokojení konzumu a mezinárodního tlaku.
Dnes tyto tři
síly stojí buď proti sobě nebo působí různými směry. Navíc začala domácí
studená válka.“
Oskar Krejčí, Kdo vyhraje volby ‘92, Praha 1992, p. 79.
Přesná charakteristika situace. Ve volbách nepůjde o sčítání hlasů, půjde o moc. Přesun studené války z oblasti globální politiky supervelmocí do vnitropolitické sféry postkomunistických zemí je nejpodstatnější faktor destabilizace střední Evropy a světa vůbec. Zmizela sice možná hrozba atomové války, ale vynořily se nemožné, leč skutečné občanské války a obrovské sociální konflikty. Pravicová strategie debolševizace je koncipována jako prolog k občanské válce právě proto, že problémy jsou chápány jen jako změny osob, stran nebo vztahu pravice a levice, ačkoli ve hře jsou nadosobní historické síly. Zahraniční tlak let studené války zmizel nebo se podstatně oslabil, kdežto vývojový trend politické demokracie míří k přímé srážce s opačným trendem vývoje hospodářské reformy. Pokud lidská práva nedovedeme spojit se zvýšením výroby a spotřeby, pokud jsou obě strategie neslučitelné, pak nemá šanci ani otevřená společnost ani zvýšení životní úrovně. Demokracie není sporná, sporné je to, komu má sloužit nový ekonomický systém, sporný je smysl reformy. Dokud pravice sama nepochopí, že potřebuje v zájmu stability demokracie silnou levici, bude trvat ohrožení otevřené společnosti zprava jako její autoritativní pokušení.
1.
Volby se konají v situaci trojí krize, státní, hospodářské i myšlenkové a projevují se v státoprávním uspořádání, v ekonomickém úpadku a v mytologii o cestě do Evropy, jež vede na Balkán. Za nejhorší aspekt krize lze považovat skutečnost, že vláda nemá žádnou perspektivu rozvoje vlastními silami a spoléhá výlučně na to, aby zvýšila liknavý přiliv mezinárodního kapitálu. Tímto kouzelnickým trikem by vláda chtěla z klobouku vytáhnout bílého králíka, jenže nemá toho králíka ani schovaného v rukávu, protože na tohle nějaký byrokrat zapomněl. Trik nevychází. MMF odmítl králíka zapůjčit. Vláda se tedy rozhoduje rozprodat co se dá, ačkoli k tomu nemá žádný mandát. Podle odhadů činila hodnota základních prostředků v roce 1948 částku 701 miliard Kč, o čtyřicet let později byla šestkrát vyšší. Pět šestin vytvořených hodnot je tedy výlučně výsledkem práce, avšak i nově vytvořený národní majetek je spravován jako by byl konfiskátem státní byrokracie! Jestliže pan Klaus prohlašuje znárodnění za loupež století, pak nám zapomíná říci, že jeho loupež je šestinásobně vyšší. Velká privatizace je největší šmelina v našich dějinách. Masarykovo heslo bylo „Nebát se a nekrást.“ Teď platí: „Dikové našich zemi spojte se a nebojte se krást!“ Klause nelze . posuzovat podle toho co říká, ale podle toho, co nám zamlčuje, totiž že, máme-li ještě zlaté české ruce, pak nám on, zmocněnec Mezinárodního měnového fondu, to zlato z rukou oškrábe. Jenže dvě staletí hornictví a hutnictví na severní Moravě přežilo Rotschildy, Wilczky a Bernardy Žory, přežije i Klause a Millery. Hospodářskou reformu potřebujeme jako sůl, restituci národních hodnot církvi, šlechtě a kapitálu potřebujeme stejně jako ránu sekyrou do hlavy.
2.
Lidé nehlasují pro rozumné myšlenky ani pro půvabné kandidáty, hlasují pro své iluze a předsudky. K rozumu přicházejí voliči až po volbách, když se zklamou a zjistí, že programové sliby nesouhlasí se skutečností. Pak si vytvoří nové naděje, iluze a předsudky, ale realita hospodářského úpadku, jež se ani nedala řešit hlasováním, neochvějně trvá. Výsledky voleb mají význam v jiném smyslu - poskytují vládě legitimitu čili oprávnění k výkonu moci. Legitimita dnešní vlády byla odvozena z vystoupení lidu v sametové revoluci a z následného referenda, jež předstíralo volby. Kdyby lidé byli věděli, že ofčákům-čtverákům jde o restauraci kapitalismu, byli by vycinkali jim a ne svým klíčům. Legitimita dnešní vlády je odvozena ze slibů plurality národního smíru a udržení objemu výroby, nikoli z projektu nezaměstnanosti, zbídačování a výprodeje republiky na stojato - šlechtě, církvi a cizímu kapitálu. Tato legitimita vlády byla zničena záměnou mandátu od lidu za mandát pro elitu od MMF, NATO a SRN - k rozprodeji národních hodnot a rodinného stříbra. Legitimita vlády se zhroutila nedodržením programu OF; byl mistrovským dílem barona Prášila, jenž se teď opět chce vytáhnout z bláta podvodů za vlastní cop. Ofčáci-čtveráci se ospravedlňují tím, že nám nevypásli čočovičku, ale oves.
3.
Velkorysá defraudace původních hodnot OF nástupnickými stranami začala ihned po referendu 1990, ale byla dávkována metodou jemných plátků uherského salámu, kombinovanou s koňskými dávkami vládních opiátů ve sdělovadlech. Skluz byl postupný a byl denně zastíraný pro veřejnost dalšími projekty, podle nichž hrušky měly růst na vrbě. Jakmile lidé začali tušit pravdu, bylo nutné zavést nový princip - postih opozice policejními rejdy - jenž začal lustracemi (otevřenou zradou Charty) a zbytněl v otevřený rozpor s Listinou lidských práv. Nedivme se, strážcem legality je bramborová placka zeškvařená s elitou. V otevřené společnosti dělba moci znemožňuje použití policie proti oponentům vlády, ale u nás je na denním pořádku, že vláda používá nahé moci, nejen peněz a informací proti nevládním politikům. Smysl stran jako ohnisek alternativních programů se tak ztrácí právě tím, že alternativ není třeba vůči jediné správné vládní linii. Důsledkem je evropská kuriozita - násilí na demokracii: neodvolatelní poslanci přestupují ze stran a hnutí, na jejichž program byli zvoleni. Tito dezertéři zastupují de iure voliče, de facto jen sami sebe a tak stupňují nedůvěru k zastupitelským orgánům. Státní moc se tím přesunuje do rukou byrokratů, příslušných čunitelů, kteří uzurpují rozhodovací pravomoci a činí z demokratury byrokraturu. Stát už nejsou volení zástupci lidu, stát jsou zase „voni“. Oklešťování práv občanů je přímým důsledkem informačního monopolu, ale to není to nejhorší. Privatizační výprodej chystá obrovský přesun hospodářské moci do cizích rukou. Chce zabezpečit zdroj politické moci - soukromé vlastnictví bývalých národních podniků a hodnot - pro cizí mocenskou elitu.
4.
Privatizace je plán úniku domácích hodnot a pak domácího kapitálu do zahraničí pod dozorem zmocněnce MMF Václava Klause. Tento proces je dobře znám v zemích Latinské Ameriky, kde celé národy a státy už poznaly, že spirála úpadku výroby a utahování opasků ve prospěch státních byrokracií a cizího kapitálu jsou dvě stránky téže mince, téže devastace lidmi pravé, ale nikoli dobré vůle. Národní majetek přechází privatizací do nekontrolovatelného svěřenectví státní byrokracie místo do pravomoci samosprávných institucí hospodářsky rovnoprávných forem vlastnictví. Privatizace je obrovský podvod, jejž neovládá neviditelná ruka trhu, ale viditelné ruce podvodníků, schopných nové byrokracii nabídnout v šeru mercedesek statisícové všimné v dolarech. Dnes nejde o spor kapitalismu a socialismu, ale o to, zda budeme banánovou republikou třetího světa nebo evropskou sociální demokracií. Nejde o to, že k nám vstupuje zahraniční kapitál, který je účelný, jestliže zvýší produktivitu práce a technologickou základnu, ale o to, že parazitní spekulací naše nesnáze nevymizejí, ale vzrostou. Zúží se naše odbytové možnosti a leasing národního stříbra způsobí, že za deset let nám nebude v naší zemi patřit vůbec nic. Když dáte svobodu podnikání nejstaršímu řemeslu prostituce, tak nepředpokládejte, že svlečny přestanou podnikat za peníze proto, že si v neděli poslechnou Hovory z Lán. Když dáte v národním hospodářství svobodu provozovat „volný trh“ mužským prostitutům za mařeny, tak nečekejte sociální jistoty, ale pěknej bordel. Prosperita pro obyvatele veřejných domů je zajištěna, AIDS čeká na spotřebitele.
5.
Vláda neví, kam jde, ale my víme, proč to neví. Nespoléhá na vlastní síly, ale na pomoc cizího kapitálu, protože je neschopna provést ekonomickou reformu vlastními silami národa. Musí prodávat republiku na stojato a podhodnotit korunu tak, aby přilákala zahraniční kapitál a zajistila přesun hospodářské moci do rukou státní byrokracie. Činí tak s mylným předpokladem, že tak vzniká fungující konzumní společnost v budoucím ekonomickém protentokrátu Václava Klause, ale dociluje jen opaku. Národ, který se dokázal uživit tisíc let svým zemědělstvím, se zadlužuje dovozem jogurtů z ciziny, což je naprostá, ale naprostá stupidita, žádné nedorozumění. Ve volbách se bráníme nové demokratuře státní byrokracie. Levý blok je připraven činit tak do té doby, dokud nové generace s novou zkušeností s kapitalismem bez lidské tváře nevystřídají dnešní apatii. Lidé rychle chápou, že nová společnost se ukazuje být pouze volným polem pro soukromé podnikatele a znemožněním sebeobrany většině námezdně pracujících. Staré odbory měly vůči vládě 56 rozhodovacích pravomocí, ty dnešní jich mají deset. Mají však návdavkem ministra práce, Petra Millera, který považuje právě stávku za nemoderní. Za toto právo nebojovalo dělnické hnuti 150 let proto, aby si je dalo omezit na období přípravy kolektivních smluv a spoutat liberalizaci mezd tripartitními komisemi. Pan ministr Miller nám ovšem říká, jak má rád dělníky. Jistě. Když pěstujete králíky, tak si je vykrmíte a pochutnáte si na nich: Dokážete, že máte rádi králíky. Miller má havíře a hutníky rád jako králíky.
6.
Studená válka mezí supervelmocemi skončila, ale začalo několik studených válek v řadě postkomunistických zemí. Dějiny byly a jsou sledem válek, vraždění, nenávisti a lží navzdor tomu, že jsou i trvalým úsilím o lidštější vztahy a pravdu. Deklarace dobrých úmyslů však neomezuje útlak a moudrost, která nepomáhá žít v reálném světě, je lichá. Rozpor mezi skvělými myšlenkami a zločiny spáchanými ve jménu těchže myšlenek je rozpor starý jako světová náboženství. Kdybychom měli posuzovat dnešní katolicismus úlohou, kterou sehrál v našich dějinách, pak by příkoří a zločiny minulých desetiletí vybledly před rolí nejautoritativnější instituce všech dob - katolické církve. Jenže to bychom museli intelektuálně klesnout na úroveň čiperného vlajkonoše antikomunismu, kadeta Borise Bieglera v Čs. rozhlasu, který kriminalizuje samu myšlenku socialismu, moderní verzi pozemské spravedlnosti. Řídit se hledisky kadeta Borise Bieglera by znamenalo obvinit Krista i apoštoly z genocidy Indiánů, z křižáckých tažení, honů na čarodějnice a z příkoří, jež téměř vedla k zániku českého národa. Zatím stále čekáme na objektivní srovnání fází vývoje čs. státu kritérii ekonomie, politiky a kultury. Ve srovnání reálných výsledků s třemi staletími vlády temna katolicismu vyjdou poslední čtyři dekády světle, ačkoli privatizátoři se snaží předčit i Bílou horu. Místo demokratické privatizace prožíváme privatizaci byrokratickou, čili projekt prvotní akumulace kapitálu v rukou byrokracie a pokus o vytvoření české velkoburžoazie, jež se stane mladším partnerem cizího kapitálu. Naše nová společnost není motivována potřebou širší svobody člověka, ale je podřízena cílům byrokratické státní mašinérie, která upírá občanům rozhodovací pravomoc. Důsledkem jsou vleklé spory mezi byrokraciemi o kompetence, jež vyúsťují v možnost, že dva byrokratické státy budou stejně špatné jako jeden společný.
7.
Volební kampaně mají omezený význam navzdory opačnému dojmu, protože viditelná manipulace voliče politickými stranami je předurčena neviditelnými manipulacemi na úrovních globální, evropské a státní. Mechanismy manipulace operují v politické rovině státními institucemi, na rovině hospodářské skrze monopolní byrokracie a v rovině vědomí monopolem polopravd sdělovadel. Síla nepřímé manipulace je v tom, že je skryta, zatím co viditelné skandály pomluv, lží a odvádění pozornosti (kanalizace) od problémů k zástupným pseudoproblémům je tak stará jako demokracie sama. Schopný politik je prvotřídní znalec stok a instalatér skandalizace. Co hru trvale mate, to je iracionalita voliče, jehož volební chování neodpovídá ani jeho sociálnímu postavení, ani jeho zájmu. Odpovídá pouze tomu, v čem volič svůj zájem spatřuje a mechanismům, jež na něho působí, čili tak zvanému kausálnímu trychtýři R. Daltona. V něm se mísí historické modely, sociální složení, ekonomická struktura, skupinová loajalita, hodnotová orientace, stranická vazba, osobnost kandidáta, sporné otázky, vliv přátel, sdělovadla, vládní akce, volební aktivita a politická i ekonomická situace. Do volebního chování vstupuje tedy asi tucet faktorů. Ani nadcházející volby tedy nepřinesou zásadní změnu, přinesou jen modifikaci existujících mocenských poměrů mírnými posuny voličských sympatií. V našem zájmu je posun sympatií doleva, k levému středu, ačkoli 33 procent by Levému bloku stačilo.
8.
Oskar Krejčí ve své volební brožuře podává užitečné rozbory naší politické scény. Mám pouze jednu výhradu, ohledně pojetí levice, jež je dnes u nás chápána převážně jako negativní pojem. Ta prý propadá pesimismu, jenž pramení ze tři zdrojů: prvním je zoufalství z neznalostí sebe sama, druhým nepochopení vlastní úlohy v nejbližších letech a třetím zahnání do ghetta. To je vhodná charakteristika mentality starých struktur, jež nemají levicovou alternativu proti Klausovým šokům, ale po svém bankrotu se trápí otázkou, zda si má „levice“ koupit Porsche nebo Rolls Royce. Kromě toho se západní dělení nehodí na postkomunistické země, kde obsah pojmů se liší od Západu. Destabilizované společnosti zneplatňují kritéria odvozená od stabilních. Karikatura demokracie, jež vzniká ve střední Evropě místo originálu, podněcuje vznik autoritativního oligarchického systému, jenž nevychází z klasifikačního schématu pravice a levice, ale z reálné moci středu, jež krotí oba vzdorné extrémy. Za těchto okolností nelze redukovat úlohu levice na intelektuální příručí vrtichvostů středu a vážně navrhovat, aby levice podpořila střed. Volební váha rychle se dezintegrujícího středu nezávisí vůbec na levici, a střed sám je paradoxní až běda. Pravicová ideologie je u nás totiž na trhu ve dvojím balení, jako bojovně antikomunistický konzervatismus podnikavých vlastníků a jako humánně ztlumený antikomunismus středu, v němž se odrážejí zájmy státní byrokracie. Pro oba druhy je však stát pašalíkem zešvagřených rodinných elit a soukromého vlastnictví, ne veřejnou službou občanům. Rozmíšky mezi nimi neohrožují pevnou koalici zájmů na udržení osobní moci, na výprodeji rodinného stříbra do ciziny a na naději, že kupónové knížky budou valorizovat jejich šance.
9.
Pilířem této dvojdomé pravice je Václav Havel, jenž reprezentuje střed stejně málo jako Jiří Horák, volající po zákazu Levého bloku. Na prezidenta bylo spolehnutí – v krizích vždy spolehlivě podpořil pravici svými činy a humanistický střed svými slovy. Přijmout hledisko, že Levý blok má hájit střed je stejně rozumné jako žádost misionáře v rukou lidojedů, že si přeje být usmažen na pomalém ohni. Před volbami střed žádnou podporu nezasluhuje, po volbách bez Havlovy prezidentury by byla podpora možná ve velké koalici národního porozumění. Levý blok nemá a nebude mít důvod, aby poskytl zdání souhlasu vládě úpadku a aby podpořil legitimitu vlády, jež znásilňuje lidská práva. Střed má s pravicí identické strategické zájmy, o něž se bude vždy rozbíjet snaha o sblížení s levicí. Levý blok může tedy produktivně usilovat jen o zájmovou příbuznost se Stranou demokratické levice se sociální demokracií bez antikomunistů a v krizové situaci bude ve vlastním zájmu podporovat střed HZDS, HSD-SMS a LSU. Nemůže však usilovat o podíl na moci a musí se připravit na dlouhodobou roli kritického partnera, na roli vládní opozice. Labilita dějinné situace a krátkozraká snaha „levého středu“ po státotvornosti nedává nové levici šance na reálnou moc, ani na omezený vliv, vymanévrovaný státotvornými ústupky. Levici nebude po volbách lépe. Nemusíme se tedy bát, že by nás někdo podporoval z oportunismu. Kdo vydržel s levicí dodnes, vydrží i dál s myšlenkou socialismu jako zdrojem osobní integrity, s hodnotami humanismu a s úsilím o růst svobody.
10.
Největším uměním, nejtvrdší zkouškou a nejrozsochatějším problémem každého státníka je sladění krátkodobých (stranických) a dlouhodobých (státních a národních) cílů. Strategická koncepce se nemůže opírat o volební výsledky a empirický povrch denních událostí, ale musí zakalkulovat dějinné trendy a ekonomický vývoj, tedy neznámé faktory celkové rovnice. Zde vůbec nejde o jevy onoho kausálního trychtýře, jež způsobují posuny sympatií na škále pravice-střed-levice, ale o příčiny, které způsobují samy proměny společenského vědomí. Na rozdíl od krátkodechého politikáře, jenž se chce udržet u moci za každou cenu, státník se orientuje na přílivy a odlivy dějin, na globální ekonomickou situaci a odvozuje z ní šance pro stát, národ či hnutí. V tomto kontextu charakteristika levice, kterou nabídl Oskar Krejčí, nebere na zřetel, že po ekonomické stránce měli a mají strategické jasno aspoň tucet ekonomů (A. Červinka, Z. Hába, V. Komárek, M. Matějka, V. Púčik, A. I. Simmon, V. Šilhan, M. Zelený, M. Zeman a další). Politicky byli a jsou schopni uvažovat v evropském a dějinném kontextu Egon Bondy, Z. Mlynář, M. Lakatoš, M. Ransdorf a další, k nimž bych se snad mohl připojit. Strategické úvahy tedy existují, ale nejsou vzaty na vědomí právě těmi, kteří vlastní nechápání dějinné situace, neznalost sebe a přebývání v ghettu považují za vrchol čs. politiky.
Po volbách se vyčistí vzduch aspoň natolik, aby levice přestala strkat hlavu do písku. Strategický výhled, jenž může historicky obstát, je dlouhodobý zápas o ekonomickou demokracii, lidská práva a samosprávu, jejž bude podporovat nová zkušenost generací a nikoli aparáty manipulace. Výhled levého bloku se opírá o tři hlavní trendy, jež jsou a budou obsahem nejméně jednoho desetiletí všude ve světě:
Ministr Klaus získal svou inspiraci ke kupónové privatizaci z pohádky O perníkové chaloupce. Chce si nás vykrmit kupóny jako Ježibaba Jeníčka a Mařenku. Jenže Jeníček vyleze na strom a uvidí v dálce světélko socialismu. Děti pak utečou z perníkové chaloupky, ale před tím šoupnou ježibabu Klause do téže pece, v níž on chce upéct nás.