(ředitel Prognostické a analytické kanceláře UNESCO v Paříži)
Chce-li lidstvo přežít, musí si včas odpovědět na čtyři hlavní otázky.
První:
Bude 21. století synonymem rostoucích nerovností, bezprecedentní chudoby, která
se neproniknutelným oknem sociálního apartheidu a apartheidu městského dívá na nepředstavitelné
bohatství?
Od roku 1980 až do krize 1997-1998 zaznamenáváme pozoruhodný růst v patnácti zemích a zvyšování příjmů značné části z půldruhé miliardy obyvatel, kteří v nich žijí, tedy u víc než čtvrtiny světové populace. V téže době došlo ve stovce zemí k ekonomickému poklesu příjmů miliardy šesti set milionů osob, tedy také víc než čtvrtiny lidstva. V Asii vyvolala série krachů tragický propad u těch, kteří byli dosud dáváni za vzor rozvoje.
Na prahu 21. století žije miliarda tři sta milionů lidí v absolutní bídě a jejich počet dál roste. Někteří experti dokonce tvrdí, že jde o 2 miliardy. Podle statistik se "20 % nejchudších dnes musí spokojit s l,l % světových příjmů, proti l,4 % v roce 1991 a 2,3 % v roce 1960. Dnes čisté jmění deseti nejbohatších představuje 133 miliardy dolarů, což odpovídá více než jeden a půl násobku celkového národního důchodu skupiny nejméně rozvinutých zemí".
V této chvíli trpí víc než 800 milionů lidí hladem nebo podvýživou, víc než miliarda jich nemá přístup k lékařským službám a k základnímu vzdělání ani k pitné vodě, 2 miliardy nemají elektřinu a 80 % světové populace, tedy víc než 4 a půl miliardy lidí nemají možnost ani základní telekomunikace, a tím přístupu k novým informačním a komunikačním technologiím umožňujícím dálkové vzdělávání.
Chlubíme se dnes internetovým boomem, ale ještě dlouho budeme žít ve světě nikam nevedoucích informačních dálnic a informačních skladišť, elektronických dálnic a kolektorů. A tím se zdá být poznamenána celá budoucnost. Neexistující budoucnost, unikající či nečitelná na Severu, kde se ve většině bohatých zemí už nerodí děti. Budoucnost zmrzačená už teď na dluh na Jihu, kde děti se svými matkami nejvíc trpí bídou.
Svobodná budoucnost nemůže existovat bez spravedlnosti v rozdělování a solidarity. Zatímco pod tlakem světových trhů se opouští stará sociální smlouva z roku 1945 (ta s prozřetelným státem-ochranářem, odpovídala fázi před globalizací), pro současnou fázi a třetí průmyslovou revoluci s ní spojenou se vhodná a tolik žádoucí nová sociální smlouva ještě nenašla. Bude ji třeba vymyslet a jedním z jejích pilířů musí být všem přístupné celoživotní vzdělávání.
Druhá:
Trvalý rozvoj. Nestěžujeme předem rozvoj příštím generacím dnešním způsobem rozvoje,
když tak marnotratně čerpáme neobnovitelné zdroje?
Kdyby celosvětová populace uplatňovala stejný způsob rozvoje a spotřeby jako Severní Amerika, potřebovali bychom tři planety jako Země. Jak zdůraznil generální ředitel UNESCO Frederico Mayor v roce 1997 v Riu na mezinárodní konferenci o etice budoucnosti, člověk dneška si všude osobuje práva člověka zítřka. A teprve si začínáme uvědomovat, že tím budoucím generacím znesnadňujeme využívání jejich lidských práv. Lidstvo má dnes schopnost sebezničení. Kdo nás naučí ovládat naši schopnost ovládat?
Třetí:
Syndrom opilého korábu. Moudrost námořníků a filozofů říká, že "pro toho, kdo neví,
kam pluje, není žádný vítr příznivý". Ale takový vítr neexistuje ani pro toho, kdo
utrhl kormidlo.
Jinak řečeno: Máme pro 21. století nějaký plán, nějaký směr? A máme nástroje, jak ten směr držet?
Většina států budí dojem - reálný nebo iluzorní - že v důsledku globalizace přišla o řídící nástroje. Politika, suverenita a sama demokracie, na které v mnoha oblastech světa ještě nezaschla barva, vypadají, jako by se jim události vymkly z rukou, jako by historii ovládl "někdo cizí", abstraktní, skrývající se pod názvem finanční trhy, úrokové sazby, směnné kursy, surovinové kursy, indexy a statistiky všeho druhu.
Navíc dnes většina problému nezná hranice. Problém s vodou se natolik internacionalizoval, že 21. století bude možná stoletím válek o vodu. Finanční transakce, znečištění, epidemie, organizovaný zločin, praní špinavých peněz se nezastavují poslušně před celnicí. Nepotřebují pas, jsou to kočovníci, bezdomovci. Řešení musí být také globální. Prvními kroky k tomu jsou některé mnohostranné smlouvy nebo světové konference jako summit v Riu nebo summit v Kjótu o omezení emisí plynů způsobujících skleníkový efekt. Neměli bychom za deset či dvacet let jít mnohem dál?
Ve dvou příštích desetiletích budou klíčové otázky regulace, řízení, schopnosti řízení na mezinárodním stupni a budou ve středu pozornosti světových diskusí. Vezmeme-li v úvahu rozsah těchto tří problémů, můžeme říci, že jdeme kupředu k celosvětové demokracii či nikoliv?
Čtvrtá:
Mír
Jak připomněl Butrus Butrus-Ghálí v pravidelných Rozhovorech o 21. století, podmínkou k vyřešení tří zmíněných problémů je mír. Jenže od konce studené války jsme zažili několik desítek válek a téměř 30 konfliktů, většinou vnitrostátních, které pokračují i dnes. Euforická iluze, že pádem berlínské zdi jsme okamžitě vkročili do trvalého míru a do nové éry rozvoje, se rozplynula. V některých oblastech světa se vytvořila vedle rozvinutých, rozvojových a transformujících se zemí ještě čtvrtá kategorie: země ve válce či právě vyšlé z války, v podtextu země v úpadku a se státností utopenou v krvi a tragédii.
Vzhledem k riziku nakažlivosti politiky etnických čistek a genocidy je třeba, jak zdůrazňuje UNESCO, propagovat výchovu k míru, účinné uplatňování lidských práv, propagování tolerance a kulturního pluralismu a dialogu mezi všemi složkami společnosti.
Mír - to není jen absence války nebo pořádek hegemonicky nastolený. Skutečný mír je mír pozitivní, který se podle filozofa Spinozy "rodí ze síly ducha, svornosti a spravedlnosti" a je založen na hodnotách a principech, nikoliv na voluntaristické politice nebo na smlouvách tzv. realpolitik.
Valné shromáždění OSN se k této teorii připojilo tím, že vyhlásilo rok 2000 Mezinárodním rokem mírové kultury. Chceme-li, aby zítra už nebylo pozdě, anticipace musí být postavena nad adaptaci, etika budoucnosti musí zvítězit nad diktátem momentální potřeby a smysl pro spravedlivé rozdělování - jak v prostoru, pokud jde o naše současníky, tak v čase, pokud jde o příští generace - se musí prosadit nad slepým egoismem, na kterém vyrůstají nové apartheidy.
Je normální, že kapitál teče z Jihu na Sever? Je přípustné, aby jako dnes chudé země financovaly splácením svých dluhů bohaté země? Můžeme souhlasit s tím, že se propast prohlubuje a že se uvnitř jednotlivých států a mezi nimi nechávají vyrůstat nové nedobytné hradby?
Pozitiva a negativa jsou jasná. Ethan Kapstein, člen Council on Foreign Relations v New Yorku to formuloval takto: "Svět jde neúprosně k jednomu z těch tragických momentů, u kterých se příští historici budou ptát, proč se něco včas nepodniklo. Že by ekonomické elity nepochopily, kam nás zavádějí hospodářské a technické změny? A co jim bránilo podniknout potřebné kroky, aby odvrátily světovou sociální krizi?
Popřejme sluchu prorokům nebo básníkům: "Tam, kde roste nebezpečí, vyrůstá i spása," napsal Hölderlin.
Řešení existují. Jediné, co dnes chybí, je politická vůle, kterou ovládají síly krátkodobě orientované. Globalizace by se neměla omezit jen na telekomunikace, počítače, oblast médií a trhy. Měla by být založena na větší mezinárodní demokracii a vědomém anticipování demokracie, jejímiž pilíři jsou nová sociální smlouva pro 21. století, úsilí o trvalý rozvoj - tedy "přirozená smlouva", nová mezinárodní smlouva umožňující světovou regulaci a integraci, mírová kultura a etika budoucnosti a vzdělávání všech po celou dobu jejich života.
Právo, 1. 12. 1998