Nenávidím prezidenta George W. Bushe. Tak. Řekl jsem to. Myslím, že jeho politika ho řadí k nejhorším prezidentům americké historie. A i když mne to svádí, abych zůstal jen u toho, pravdou je, že ho nenávidím ještě taky z méně významných důvodů. Nenávidím nespravedlnost, s níž přišel k svým hospodářským a politickým úspěchům a jeho absolutní absenci pokory (skrývané za falešnou skromností), že to tak je. Jeho oblíbená odpověď na otázku protekce -- „Zdědil jsem od svého otce polovinu jeho přátel a všechny jeho nepřátele“ – navozuje komický závěr, že se narodil s větším množstvím handicapů než výhod. Připomíná mi určitý typ člověka, jaký jsem znal na střední škole – kluka, který dostal k šestnáctým narozeninám přepychový sportovní automobil a byl jaksi přesvědčen, že si to nějak zasloužil. Hnusí se mi, jak Bush chodí – skrčenecky hrbí ramena a nešikovně roztahuje od boků lokty jako teenager, hrající si na chlapa. Hnusí se mi, jak mluví – s vytahovačnou sebejistotou, zamaskovanou pseudopopulistickým nádechem. Hnusí se mi dokonce to, co mají asi všichni rádi. Hnusí se mi, jak trapně dává každému přezdívku – je to způsob, jak pod falešným nátěrem kamarádství prosadit nad ostatními svou nadřazenost (dává snad někdo šéfovi přezdívku bez jeho souhlasu?) A zatímco většina lidí, kteří se s Bushem setkávají, tvrdí, že ho mají rádi, já mám podezření, že kdybych se s ním osobně seznámil já, nenáviděl bych ho ještě víc.
Je nás zdá se pár, co Bushe nenávidíme. Mám přátele, jejichž útroby reagují nepřátelsky na zvuk jeho hlasu a kteří popisují jeho existenci jako stálou depresivní sílu své každodenní psychiky. Není to jen jev omezený na mou osobní zkušenost. Průzkumník veřejného mínění Geoff Garin charakterizoval v rozhovoru pro The New York Times nenávist pociťovanou vůči Georgi Bushovi jako „něco nejsilnějšího, co zažil za 25 let výzkumů veřejného mínění“. Sloupkař Robert Novak to popsal jako "nenávist ... jakou ještě neviděl za 44 let sledování kampaní."
Pro svou pronikavost se však nenávist vůči Georgu Bushovi téměř výlučně charakterizuje jako jakási nepochopitelná duševní choroba. James Traub vyloučil "hysterii" těch, co nenávidí Bushe, minulý červen v The New York Times Magazine. Konzervativci věnovali tomu tématu zvláštní pozornost. "Demokrati jsou zachváceni odporem k prezidentu Bushovi -- opovržení a pohrdání uvolňují nenávist, která je téměř patologická -- nevídaná od doby Richarda Nixona," píše Charles Krauthammer v časopisu Time. "Záhadou je, odkud ona hloubka pocitů vychází." Dokonce spisovatelé jako David Brooks a Christopher Caldwell z The Weekly Standard -- konzervativci se spoustou liberálních přátel -- se na to zdá se dívají z pozice totálního nepochopení. "Demokraty žene do nelogického šílenství jejich nenávist k Georgi W. Bushovi," vysvětluje Caldwell. "Je to matoucí," píše Brooks a všímá si toho, že demokraté se natolik "sami zachytili ve svém vlastním klamu, že se chovají způsobem, který není evidentně v jejich vlastním zájmu a který téměř jistě zaručí udržování jejich utrpení".
Zbláznili se snad ti, kdo nenávidí Bushe? Někteří určitě ano. Mnoho liberálů bylo například svou nenávistí k Bushovi dovedeno nejen k přesvědčení, že náklady na válku v Iráku převáží její přínosy, ale že odmítají přiznat vůbec nějaký prospěch, že třeba osvobodila Iráčany od vlády teroru Saddáma Hussejna. A nenávist způsobila, že hledají nyní takového kandidáta na prezidenta, který nejvíce dokáže rozdmýchat jejich hněv, nikoliv takového, který by získal největší množství voličů -- kteří, jak zapomínají, mají Bushe stále rádi. Avšak i když nenávist vůči Georgi Bushovi může skončit v iracionalitě, sama o sobě produktem iracionality není. Nenávist k Bushovi ze strany těch, kdo skutečně nejsou spojeni ideologicky či osobně s Bushovým úspěchem, je logickou reakcí na události posledních několika let. Ani v nejmenším není zmatené, že liberálové pohrdají Bushem. Bylo by zmatené, kdybychom to nečinili.
Důvod, proč se na nenávist k Bushovi pohlíží jako na utkvěle iracionální, spočívá v tom, že nenávist pociťovaná k Billu Clintonovi byla skutečně do určité míry paranoidní. Konzervativci nyní ze zpětného pohledu přiznávají, že někteří lidé, kteří nenáviděli Clintona, byli do určité míry zcvoklí. Většinou to ale jen říkají v souvislosti s tím, že nenávist k Bushovi je stejná nebo ještě horší. "Existovaly tehdy nesouhlasné články -- to se netýká teoretické psychoanalýzy -- týkající se nenávisti ke Clintonovi," stěžuje si Byron York tento měsíc ve svém článku v National Review. "Dnes je zdá se zájem menší." A Brooks dodává, "Je teď pravda, že lze nalézt konzervativce a republikány, kteří byli zběsilí za Clintonovy éry, obviňovali Clintona z vícenásobných vražd a byli posedlí představou, jak bylo či nebylo hýbáno tělem Vince Fostera. ... Ale způsob demokratů je pronikavější a potenciálně více sebepoškozující."
Existuje jistě určitá okrajová levicová skupina lidí, kteří nenávidí Bushe, jejichž vytváření konspiračních teorií se rovná šílenství lidí, kteří nenáviděli Clintona. York cituje různé levicové webové stránky, které srovnávají Bushe s Hitlerem a obviňují ho z vraždy. Potíž s touto paralelou spočívá především v tom, že je tento druh nenávisti spojen s okrajem politického spektra. Nejvíce mainstreamový antibushovský konspirační teoretik citovaný Yorkem je Alexander Cockburn, ultralevičák, vydavatel vztekle proticlintonovského časopisu. Mainstreamoví Demokraté se vyhýbají tomu, aby rýpali do Bushových ekonomických vazeb s rodinou bin Ládinových nebo aby vinili Bushe, že zaútočil na Irák kvůli podpoře Halliburtona. Naopak lidé, kteří nenáviděli Clintona, pocházeli z nejvyšších vrstev Republikánské strany a z konzervativní inteligence. Bushův hlavní advokát Theodore Olson se angažoval v arkansaském projektu v The American Spectator, který používal všech možných metod -- včetně placených zdrojů -- aby vytahoval špínu z Clintonovy minulosti.
Druhým, daleko podstatnějším rozdílem je, že je Bush daleko radikálnějším prezidentem než byl Clinton. Z čistě ideologického hlediska je tedy nenávist liberálů vůči Bushovi daleko logičtější než nenávist konzervativců vůči Clintonovi. Clinton se opakovaně stavěl proti liberálům, pracoval na sociální reformě, daňových škrtech a volném obchodu, také nominoval právníky ze středu. Když se poprvé objevil rozpočtový přebytek, překvapil levici snižováním národního dluhu místo aby dal více na výdaje. Bush se naopak vyvinul do skutečně radikálního prezidenta. Podobně jako Ronald Reagan bojoval za obrovské daňové škrty na příjmové straně, což liberálové proklínali. Zatímco však u Reagana za škrty následovala opatření na snížení ztráty příjmů a na obnovu jisté progresivity daňového zákona, Bush pokračoval dvěma dalšími regresivními daňovými škrty. Když to spojíme s jeho vysloveným přáním eliminovat daně z kapitálových příjmů a privatizovat lékařské a sociální zabezpečení, není příliš přehnané, když řekneme, že se chce Bush vrátit k federální vládě trochu připomínající stav z doby před New deal.
I když existuje množství levičácké hysterie ohledně Bushovy zahraniční politiky, není obtížné si uvědomit, proč jeho zahraniční politika tolik lidi děsí. Byl jsem (a nadále jsem) stoupencem války v Iráku. Ale to, jak ji Bush prodal – jak zneužil chybného přesvědčení americké veřejnosti, že se Saddám podílel na útocích z 11. září – připomíná podvody, k nimž došlo před španělsko-americkou válkou. Bushova doktrína předjímání, podle níž máme právo preventivně zaútočit na jakýkoliv stát, který si vybereme, byla daleko širší než cokoliv, co potřeboval k ospravedlnění útoku na zem, která porušovala dohody o příměří po dobu delší než deset let. Liberálové možná reagují přehnaně na Bushova zahraničněpolitická rozhodnutí -- pamatujete, jak se báli hrozícího útoku proti Sýrii? -- avšak to, jak prezident proměnlivě a nepoctivě zdůvodňuje svá rozhodnutí a jak má tendenci obviňovat každého, kdo s ním nesouhlasí, z nevlastenectví, to všechno vyvolává množství důvodů pro podezření.
Nebývalo tomu tak vždycky. Během prezidentských voleb v roce 2000 nevykazovali liberálové vůči Bushovi takové pohrdání jako konzervativci vůči Al Goreovi. V předvečer voleb The New York Times referoval, "Malé napětí mezi Demokraty a Republikány bylo patrné po celý rok." Tento "nedostatek vášně" se projevil v ochotě mnoha liberálů a levičáků hlasovat pro Ralpha Nadera. Bylo to ještě patrnější během přepočítávání na Floridě, když v prosinci 2000 výzkum mínění pro ABC News/Washington Post ukázal, že Goreovi voliči byli více ochotni přijmout Bushovo vítězství nežli naopak, a to v poměru 47% ku 28%. "Mezi kandidáty není velká ideologická propast," řekl listu The Times odstupující demokratický senátor Pat Moynihan. "Oba mají plán na drogy na předpis, oba mají svůj program daňových škrtů a země je toho názoru, že jeden by to dokázal stejně dobře jako ten druhý."
Většina demokratů vzala Bushovo vítězství s určitou vyrovnaností, protože se během kampaně prezentoval jako „konzervativec s lidskou tváři“ -- výrok, který ho měl dát do kontrastu s ideology GOPu (GOP = Grand Old Party, používáno pro Republikánskou stranu, pozn. překladatele) v kongresu -- který potlačí stranický boj ve Washingtonu. Opuštění populismu, sporné přepočítávání na Floridě a nakonec i konejšivý slib, že bude prezidentem „pro všechny Američany“, to vše rozšířilo přesvědčení, že se Bush neodchýlí od centristického kursu. "Za daných okolností je jen jedna možná vládnoucí strategie: klidná, citlivá a stálá dvoustranickost," zanotoval redakční článek Joe Kleina v New Yorker.
Namísto toho Bush vládne jako snad nejstraničtější prezident za celou moderní americkou historii. Pilíře jeho politiky „konzervatismu s lidskou tváří“ -- iniciativa založená na dobré víře, dobročinné daňové úlevy, další výdaje na vzdělání -- byly opuštěny a absurdně podceněny. Místo toho se Bushova legislativní strategie točí kolem ždímání úzkých stranických hlasů pro konzervativní priority nátlakem na umírněné členy GOPu -- v případě Jamese Jefforda dokonce vyloučením ze strany. Opravdu, jakmile dvoustranickost vykáže náznak života, Bush obvykle odpoví nemilosrdným úderem. V roce 2001 přesvědčil představitele GOPu Charlie Norwooda, aby se vzdal svého dlouho pěstovaného návrhu zákona o právech pacientů, který získal širokou podporu demokratů. Podle Washington Post se Bush a další představitelé Bílého domu "jednali hodiny s Norwoodem a nekonečně naléhali na jeho loajalitu vůči straně." Takové chování je nyní tak rutinní, že už ani nevzbuzuje pozornost. Počátkem tohoto roku se Novak ve svém sloupku jen letmo zmínil, že "starší zákonodárci jsou nabádáni novými pomocníky Bílého domu, aby upustili od kámošení se s Demokraty."
Když poskytly útoky z 11. září Bushovi příležitost, aby sjednotil zemi, znovu toho využil jen k jednostrannému politickému zisku. Byl proti plánu zvýšit bezpečnostní opatření na letištích, protože by to vedlo k vytvoření určitého množství nových odborových pracovních příležitostí. Když Demokraté navrhli vytvořit Ministerstvo domácá bezpečnosti, postavil se na odpor také. Ale později, když čelil odpovědnosti za selhání výzvědných služeb před 11. září, přijal myšlenku za svou a začal ji používat jako klacek na mlácení Demokratů. Bylo to naprosto charakteristické: Bush téměř rok bojoval proti návrhům na vytvoření ministerstva vnitřní bezpečnosti, a pak jeho poradci vypracovali tajně takový plán s provizemi pro civilní služby, o němž věděli, že ho Demokraté v parlamentu odmítnou, a když se to stalo, začali Demokraty kritizovat, že jsou nevlastenečtí -- jmenujme senátora za Georgii Maxe Clelanda, veterána po trojnásobné amputaci, znovu kandidujícího do senátu, který přes svou podporu válce s Irákem a přes své všeobecné "jestřábství" prohrál v senátním boji díky tomu, že ho GOP spojoval s Osamou bin Ladinem.
To vše pomáhá odpovědět na otázku, proč si liberálové oškliví Bushe více než Reagana. Nejde jen o to, že je Bush více ideologicky radikálnější, ale o to, že Bushovy úspěchy znamenají rozklad politického procesu v USA. Reagan nepředstíral, že je něco jiného, než byl; jeho volba proběhla na vrcholku dvanáctileté rebélie proti liberalismu. Bush se naopak dostal do prezidentského úřadu v době, kdy většina Američanů schvalovala Clintonovu politiku. Bush triumfoval především důsledkem toho, že selhala celá řada demokratických pojistek. Sdělovací prostředky se nechaly ohloupit Bushovým „konzervatismem s lidskou tváří“ a řádně neinformovaly o jeho radikálním hospodářském konzervatismu. Přidejme k tomu monomanii "kazisvěta" - kandidáta třetí strany a skladbu elektorátu, která dala neúměrnou váhu voličům GOP -- voličská populace voličů Gorea přesahovala voliče Bushe -- to dostalo Bushe natolik blízko, že ho mohly dostat chybné volby na Floridě do úřadu.
Bushe ale dosud nikdo nikdy nekritizuje za radikální rozpor mezi tím, jak se dostal do úřadu a co dělal poté. Reportéři se neptají, jestli uspěl ve "změně tónu". Ani se nezmiňuje skutečnost, že Bush ztratil hlas voličů. Liberálové nenávidí Bushe nikoliv proto, že je úspěšný, ale proto, že je jeho úspěch hluboce neférový a lze ho dokonce charakterizovat jako podvod.
Moc ani nepomůže, že stejně podvodným způsobem dosáhl Bush svého společenského postavení. Dostal se na vysokou školu kvůli svému otci, přátelé jeho rodičů a političtí kamarádi ho podporovali během celé řady jeho katastrofických podnikatelských pokusů; Bush získal své prvotní bohatství tím, že prodal všechny své akcie firmy Harken těsně předtím, než jejich hodnota zkolabovala, takže začal být vyšetřován pro trestný čin insider trading – to vyšetřování bylo ovšem odloženo; politický establishment ho z protekce protáhl primárními volbami, konzervativní soudci (jeden z nich byl jmenován do funkce Bushovým otcem) porušili své vlastní právní zásady a prosadili hlasovací práva, jaká do té doby nikdy neexistovala jen proto, aby se nepřepočítávaly na Floridě hlasy a do Bílého domu se nedostal Bushův populárnější soupeř.
Konzervativci věří, že liberálům Bush vadí částečně proto, že je to „neotesaný“ Texasan. Ve skutečnosti ho oni nenávidí, protože si myslí, že není „neotesaný“ Texasan, ale rozmazlený chlapeček, který jen předstírá, že je texaský venkovan, se svou dodávkou a džínsy – je to kamufláž, jíž zakrývá svou plutokratickou podstatu.
V devadesátých letech se konzervativcům nelíbil Clinton, protože přehlížel jejich základní hodnoty. Od počátku ho viděli jako produkt 60. let, jako morálního relativistu, který přenechal své manželce příliš mnoho moci. Co je ale opravdu vytočilo, že manželku podváděl, že lhal a že mu to prošlo. „Musíme učit naše děti, že se zločin nevyplácí,“ namítal dřívější zástupce Kalifornie Bob Dornan, nenávidící Clintona. „Jaký příklad tohle vytváří pro výchovu dětí, že takhle lhát je OK?“ stěžovala si Andrea Sheldon Lafferty, výkonná ředitelka Koalice tradičních hodnot.
Bushův osobní život je pro členy liberální meritokracie urážlivý úplně stejnou měrou. Jak mohou nabádat tito lidé své děti, že se musí dobře učit a přinášet ze školy samé jedničky, když president prošel se čtyřkami a ještě se tím vytahuje! A místo toho, aby začal od píky a vydělal si své bohatství sám, shromáždil majetek prostřednictvím kapitalismu kamarádšoftů? Naděje snažící se, vzdělané elity vyjádřil dosti přesně před měsícem Clinton na setkání Aspenova ústavu. Podle Michaela Wolffa, reportéra časopisu New York, Clinton řeklo záležitosti Harkenu, že Bush „prodal akcie, aby si koupil baseballový tým, který ho přivedl ke guvernérství a to k prezidentství." Celý Bushův život je protikladem vůči americkému meritokratickému ideálu.
Ale nejvíc americkým liberálům vadí, že jejich názor na Bushe není slyšen na veřejnosti. Nejde o to, že nikdo Bushe nekritizuje, to vůbec ne. Jde ale o to, že určitý druh kritiky byl vyloučen z hlavních sdělovacích prostředků. Poté, co se Bush dostal k moci, americká média se rozhodla, že zdraví demokracie USA, která se v prosinci 2000 přiblížila nepříjemně k chaosu, potřebuje ochlazení přehřátých vášní. Takže bylo v pořádku - po určité době líbánek - kritizovat Bushovu politiku, ale média si zakázala zpochybňovat Bushovu legitimitu jako prezidenta. Když počátkem února Terry McAuliffe, předseda Demokratického národního výboru, vyvolal floridský debakl, referoval The Washington Post takto: „Přestože někteří představitelé Demokratů dospěli k závěru, že si veřejnost přeje překonat animozitu z povolebního manévrování, které uzavřelo těsný výsledek na Floridě, McAuliffe si prostě myslí, že s nějakým obecenstvem -- především se základnou aktivistů Demokratů, ke kterým včera promluvil -- je teď vyvolávání zášti orientované do minula tou nejlepší cestou, jak motivovat a spojovat často rozhádanou stranu." (Toto zaznělo ve zprávách!) „Zní to, jako byste ještě bojovali ve volbách," zavrčel Tim Russert z NBC v pořadu "Setkejte se s tiskem". „Pořád to partajnictví!" hněval se Sam Donaldson z ABC v pořadu "Tento týden".
Tak, jak mainstreamoví Demokraté a liberálové přestali zpochybňovat Bushovo právo být prezidentem, tak přestali zpochybňovat jeho inteligenci. Hledáte-li články, zabývající se Bushovou duševní potencí, zjistíte něco podivného. Myšlenka, že je Bush blbec, se vyskytuje v článcích často, ale vždycky jen v takovém kontextu, že je odmítána. I když se často píše, že si mnoho lidí myslí, že je Bush hlupák, málokdy najdete někoho, kdo to v Americe řekne veřejně. Konzervativci se posmívají -- když je Bush takový pitomec, jak to, že pořád vyhrává? Vystrašení liberálové se rozhodli, že poukazovat na to, že je Bush blb, je strategickou chybou. „Nezískáte volební hlasy, když budete poukazovat na to, že je vaše strana chytřejší než voliči,“ argumentoval minulý listopad Bruce Reed, prezident rady Demokratického vedení. „Uvádět Bushe jako blbce hraje do jeho strategie, kdy sám sebe představuje jako běžného Texasana,“ napsal v březnu 2001 sloupkař E. J. Dionne.
Možná Bushovy omezené intelektuální schopnosti nejsou handicapem pro jeho politické úspěchy. A možná, že poukazovat na to, že není zrovna moc chytrý, je skutečně politicky kontraproduktivní. Jenže ať je ta skutečnost jakkoliv nepodstatná nebo nevýhodná, zůstává prostě pravdou, že Bush opravdu není právě bystrý. (Anebo, přesněji, jeho intelektuální zvídavost je tak minimální, že důsledek je stejný.) V řídkých případech, kdy se Bush pokusí improvizovat a odpovědět na otázku, na kterou není předem připraven, obvykle se naprosto trapně zakoktá. Když se ho v červenci zeptali, zda v případě, že Izrael propustí palestinské vězně, Bush zváží propuštění izraelského špióna Johnatana Pollarda, ukázala jeho odpověď, že vůbec neví, kdo Pollard je. „Už jsem přece řekl velmi jasně na tiskovce s premiérem Abbasem, že neočekávám, že by kdokoliv propustil z vězení někoho, kdo chce někoho zabít,” blouznil. Bushovy improvizované odpovědi způsobily, že omylem změnil politiku USA vůči Taiwanu.A i když jsou jeho nejbližší poradci odsouzení předstírat, že prezident přesně ví, co dělá, občas jim unikne pravda. V červenci přiznal v časopise Vanity Fair Richard Perle, že když se poprvé seznámil s Bushem, „ten toho moc nevěděl.“
Zatímco tedy liberálové přestali zpochybňovat Bushovy schopnosti, konzervativci popustili otěže svému intenzivnímu pochlebování. Něco z toho dělá Bush sám -- například když inscenoval své přistání na letadlové lodi, což byl bezostyšný pokus přetáhnout obdiv veřejnosti vůči americké armádě na sebe samého (a to je prosím muž, který se během války ve Vietnamu schoval v protekčním místě Národní gardy a pak se odmítl dostavit na poslední rok své povinné vojenské služby). Bushovi stoupenci vytvořili celý průmysl hagiografického kýče. Můžete si koupit třeba dvanáctipalcovou figurku Bushe v letecké kombinéze „Mise splněna” nebo, máte-li volných pár tisíc dolarů, bronzovou bustu „Nejvyššího velitele” Bushe s ocelovým pohledem. Natinal Review láká čtenáře rozhodnout se za 24,95$ pro koupi sbírky Bushových projevů po 11. září 2001, které lze zdarma stáhnout na serveru Bílého domu. Sbírka představuje Bushe jako Winstona Churchilla včetně běžných prohlášení („Vybrané poznámky prezidenta z projevu při rozsvěcení národního vánočního stromu”, „Vybrané poznámky prezidenta z projevu k Asociaci missurijských farmářů”), která jsou prý hodna být svázána. NPodobně i nedávný pseudodokumentární film „DC 9/11“ se z něho zas snažil vytvořit Clinta Eastwooda, který se vypíná nad přikrčeným Dickem Cheneym a vykřikuje nesmyslné věty jako „Jestli mne nějaký terorista-chcípák chce, tak ať si přijde a jde po mně. Já tu budu!”.
I Clinton měl samozřejmě své obhájce a obdivovatele, ale ne podobný kult osobnosti. Liberální Hollywoodské fantazie -- „Západní křídlo”, Americký prezident -- všechny zobrazovaly imaginární prezidenty, kterým demonstrativně chyběly Clintonovy vady nebo sklon ke kompromisu. Politický smysl byl spíše v zobrazení Clintonových nedostatků než jeho obrana.
Trvalé přežívání tohoto absurdně hrdinského mýtu o Bushovi je právě to, co činí jeho hloupost tak rozčilující. Být dnes liberálem znamená, že musíte mít pocit, že jste byli přeneseni do jakéhosi alternativního vesmíru, ve kterém je zcela zjevný blbec uctíván jako morální a strategický obr. Ptáte se tedy, proč je Bush považován za velkého, dokonce sympatického člověka? Říkáte si, co vám uniklo? Jako liberál máte ve zvyku o sobě často pochybovat. Ale pak dojdete k názoru, že vám ve skutečnosti neuniklo vůbec nic. Dospějete k názoru, že Bush je pitomec, jemuž chybí jakékoliv morální hranice při jeho úsilí získat stranickopolitické výhody, že je to člověk, který není loajální vůči žádným principům při udržení komfortu těch velmi bohatých, že není obtížen žádnou inteligentnější úvahou týkající se národního zájmu, a že je to člověk, který, když učiní někdy správné rozhodnutí, udělá to téměř omylem.
Tak, a je mi líp.
Jonathan Chait, editor TNR
Datum vydání 29. 9. 2003
Originál na
The
new Republic Online, s využitím článku z Britských listů, 16. 10. 2003
přeložil Milan Neubert, 22. 10. 2003