Hlasatel Valenta
začal po druhé hodině ráno 21. srpna 1968 číst prohlášení předsednictva
ÚV KSČ, odmítající právě zahájenou okupaci vojsky Varšavské smlouvy.
Uprostřed první věty se zvuk ztratil. Z balkónu rozhlasu jsem volal na
taxikáře, že nám vypnuli vysílače, abychom nemohli sdělit občanům a
světu, že vedení státu invazi odsoudilo.
Ať to řeknou každému, koho seženou. Okupační vojska jistě rychle zajistí všechnu informační techniku. Kopii prohlášení jsem nesl radovi jugoslávského velvyslanectví Radinovičovi. Na Malostranském náměstí jsem zjistil, že pomocníci okupantů zapomněli na rozhlas po drátě, zřízený původně jako nástroj režimu na monopol informací v krizové situaci. První potěšující zjištění, že okupantům cosi selhalo.
Ve čtyři ráno technici obnovili signál. Josef Smrkovský je ujistil, že příkaz ministra spojů vypnout vysílače je zrádný. Před rozhlasem tisíce lidí vytvořily živou barikádu a svými těly bránily naše vysílání před proniknutím sovětských vojáků do budovy. Díky statečnosti těchto občanů jsme po několik hodin informovali československou a světovou veřejnost o průběhu okupace a o tom, že naše národy, včetně všech hlavních ústavních činitelů, prezidenta, vlády, parlamentu, vládnoucí strany a společenských organizací, odsoudily invazi.
Znemožnil se tím původní plán okupantů předstírat, že vojska přišla na pozvání. Invaze půlmiliónové armády selhala politicky. Okupanti nenašli ani dost jednotlivců, ochotných vytvořit kolaborantskou vládu. Vysílání, které jsme přenesli do menších studií, se nepodařilo po celý okupační týden zastavit. Delegáti XIV. sjezdu KSČ se sešli ve Vysočanech pod ochranou kulometů Lidových milic. Zvolili prozatímní orgány, z nichž byli vyloučeni všichni představitelé odporu k politice pražského jara. Celý týden občané bránili s důstojným klidem, ale rozhodně svoje pražské jaro, v němž se osvobodili od dvacetiletí, které začalo krutostmi stalinismu, a na jehož konci se na podzim 1967 nositelé minulosti pokusili zastavit vývoj k otevřené společnosti, když odebrali spisovatelům Literární noviny a nechali zmlátit policií studenty, volající "Chceme světlo".
Po lednu 1968 byli propuštěni poslední političtí vězni. Občané se těšili ze svobody tisku, rozhlasu a televize, obnovovali své staré svazy a spolky. Prvomájový průvod byl přeložen z Letenské pláně do civilnějšího prostředí Příkopů a měl být poslední. Před tribunou však pochodovaly desítky tisíc občanů, kteří přišli po dvaceti letech z vlastního rozhodnutí oslavit znovunabytou svobodu. Sokolové a skauti oblékli své kroje, legionáři a vojáci různých front své uniformy.
Dnes často slyšíme kritiky pražského jara, které nevnímají dobové souvislosti a možnosti. Pro všechny, kdo pamatují tu atmosféru svobody a svobodné vzepětí celé společnosti zní zvláště hloupě, když slyší, že pražské jaro bylo jen bojem o moc mezi komunisty. Boj o moc samozřejmě probíhal. Začal nejpozději v roce 1956 po odsouzení Stalina Chruščovem. Potlačení maďarské revoluce, kterou podněcoval také Západ, a pak neučinil nic, aby zabránil sovětské invazi, nás poučilo, že změnit režim musíme sami.
Mnozí z nás usoudili, že k dispozici je jediný mocenský nástroj: komunistická strana. Už od konce padesátých let existovaly v jedné straně vlastně strany dvě: strana Novotného aparátu a strana - řekněme - Literárních novin, Vaculíka, Kundery, Klímy, Liehma, Kosíka a tisíců novinářů, vědců, aktivních dělníků, odborářů a rostoucího počtu spojenců v aparátu KSČ. Tato "druhá KSČ" spolu s aktivními nestraníky v 60. letech rozšiřovala téměř denně svobodný prostor: nejviditelněji v kultuře, v médiích a na vysokých školách, ve snahách o hospodářskou reformu a také v úspěšném úsilí o propuštění většiny politických vězňů. Když neostalinská část aparátu chtěla na konci roku 1967 vývoj zvrátit, zjistila, že se nemá o koho opřít a byla poražena.
V Moskvě, a zejména v Berlíně a Varšavě se vládnoucí činitelé obávali nákazy z úspěchu československých změn. Nad pražským jarem visela hrozba sovětské invaze. Po maďarské zkušenosti jsme věděli, že nelze debatovat o Varšavské smlouvě. Náznaky úvah o větší spolupráci se Západem, o zakládání nebo obnovování politických stran, o zrušení "vedoucí úlohy KSČ" nebo o svobodných volbách vyvolávaly okamžitý útok z Moskvy.
Pražské jaro je dnes někdy odmítáno s tím, že chtělo socialismus stalinského typu změnit v socialismus s lidskou tváří. V Moskvě však pochopili, že ona "lidská tvář" znamená demokratickou politickou změnu, které už nelze zabránit vnitřními silami. Několik dní před intervencí Brežněv na jednání v Bratislavě přerušil Mlynářův výklad o tom, jak lidská tvář pomůže socialismu ve světě, jednou větou: "Jste naši, a my vás nepustíme."
Vojska museli poslat dřív než XIV. sjezd v září dovrší přeměnu KSČ a zahájí novou etapu vývoje k demokracii, kterou budou omezovat už jen úvahy o tom, co je v tehdejším mezinárodním rámci možné. Ještě patnáct let po pražském jaru poradce polské Solidarity, budoucí ministr zahraničí Bronislav Geremek na otázku, jaké jsou meze Solidarity, odpoví: "Mezí je pohyb sovětských tanků."
Další vývoj, morální rozklad a tradiční přizpůsobivost zlým dobám, znamenaly drastický předěl. Normalizace nemusela být takovým úpadkem, kdybychom alespoň tiše vytrvali. Opakovaně slyšíme, že Jan Palach se upálil na protest proti sovětské okupaci. Jako by mnozí nechtěli vědět, že Palach takto dramaticky protestoval proti narůstajícím ústupkům a morální sebedestrukci.
Dodnes nás poškozuje, že Mnichov československá vláda přijala, že Hácha Hitlerovi protektorát podepsal a že naši představitelé podepsali moskevský protokol. Nelze-li úspěšně čelit převaze zbraní, je možné uchovat si v porážce důstojnost. Jako František Kriegel v Moskvě nebo jako dánský král, který ve své okupované zemi vyjel do města na koni s Davidovou hvězdou na klopě. Ve světě dodnes vnímají pražské jaro jako naději svobody a jeho potlačení, které tuto naději zničilo, jako jednu z rozhodujících událostí, které vedly k pádu režimů sovětského typu.
Invaze definitivně zrušila sympatie části západní veřejnosti k Sovětskému svazu. Odsoudily ji významné komunistické strany. Poprvé od třicátých let vyvolala spory uvnitř Komunistické strany SSSR. Michail Gorbačov mi v září 1991 řekl: "Mysleli jsme si, že rdousíme pražské jaro, ale rdousili jsme sebe sama."
Pražské jaro jako celonárodní projev vůle ke svobodě vysoce hodnotili při návštěvě Prahy v 90. letech mnozí státníci, mezi nimi i tehdejší prezident George Bush a generální tajemník NATO Manfred Wörner. Pokojný průběh pražského jara a "sametovou revoluci" ve světě oceňují jako výraz vysoké politické kultury. Ne náhodou byly jako první přijímány do euroatlantických struktur Česká republika, Polsko a Maďarsko, jejichž obyvatelé celonárodním vystoupením prokázali touhu po svobodě v době, kdy měli jen malou naději uspět.
Pětatřicet let po pražském jaru je debata o tom, jak cíle a možnosti oné doby odpovídají současným cílům a myšlení, nesmyslná. Vzepětí celého národa na jaře 1968 a v srpnovém okupačním týdnu však patří k našim nejlepším národním tradicím. Nemáme jich mnoho, a proto bychom si jich měli vážit.
Právo, 21. 8. 2003