Přes četné teorie o zániku dělení na pravici a levici stále platí, že základní alternativou uvnitř našeho politického systému zůstává alternativa pravice a levice. Pravice a levice se objektivně vymezují vůči sobě, ale také hledají svoji identitu na úrovni nové doby, tj. v nových podmínkách transformující se společnosti a v etapě kvalitativních změn v charakteru epochy. Začněme naší pravicí. Pólem české pravice 90.let se stala konzervativní ODS, která se tyto specifické poměry snaží prodloužit co nejdéle, v rozporu s hlásanou ideologií ekonomického liberalismu. Neštítí se v určitých obdobích ani určité „haiderizace“ svého projevu, novodobé a zdánlivě kultivované formě fašizace. Kde hledat kořeny tohoto chování pravice ? Je obdobné ve všech transformujících se zemích střední Evropy, nebo se pod tento vývoj podepsal fenomén Klaus a sarajevský atentát ? Myslím si že jde o jev, který má obecnější základ. Národní buržoasie se po období 1948-1989 konstituuje jen zčásti a bez šance zasáhnout do hry nadnárodních korporací. Produkt nové původní akumulace kapitálu v ČR, zvláštní druh podnikatelů žijících v teple klientelismu ve veřejné správě je zděšena hrozící tvrdou konkurencí přicházející s jednotným evropským trhem. Nová pravice prostě postrádá autentický a stabilní voličský substrát a surfuje na vlnách populismu intenzivněji než v jiných zemích Obrátíme-li zrak doleva, vidíme, že ani zde nebyl k dispozici po roce 1989 autentický voličský substrát. Vzájemně podmíněná sociální a emancipační dimenze levicové politiky se v tehdejších zkušenostech lidí křížily a mátly jejich sebezařazení na pravolevé škále. Konstituování politické levice v ČR bylo poznamenána vývojem v obnovené ČSSD a izolací KSČM jako dědice předlistopadové KSČ. Problém vypořádat se pozitivně s výzvou formovat moderní levici pro 21. století stojí před oběma těmito subjekty. Jejich odlišení i jejich spolupráce jsou vzájemně se podmiňující strany.
KSČM zvolila cestu formování nové komunistické identity a vykročila jí poměrně úspěšně. Tím mj. vytvořila prostor pro obnovení ČSSD a dala vzniknout rozložení sil odlišnému od ostatních transformujících se zemí. Utváření identity KSČM není ukončený proces. Paradigmata načrtnutá v dokumentech IV. a V. sjezdu KSČM jsou jen pomalu rozpracovávána a převod do politické praxe je ještě obtížnější. Existuje silný rozpor mezi sociální kritičností a racionalitou. Rostou nároky na aktivní politiku tlumočící zájmy voličů v poměrně širokém sociálním spektru Jejich praktické starosti a sociální zkušenost se přitom dostávají do rozporu s nositeli negativistických tendencí či dokonce se zájmy přežívajících uskupení stmelovaných myšlenkou kádrové revanše. Jednotlivé etapy cesty k cílové vizi socialismu 21. století musí organicky dorůst jak v rovině artikulace zájmů, tak v jejich politickém zprostředkování. Prolomení barier kolem KSČM a odpovídající komunikace se strukturami občanské společnosti patří k úkolům nejbližší etapy. Jestliže za KSČM stála počátkem 90. let čtvrtmilionová členská základna a spolu s tenkou slupkou nejbližších sympatizantů tvořila pevné voličské jádro s jistotou volebního výsledku 7-9% a jistotou pro úzkou skupinu profesionálů-poslanců, tak dnešních cca sto tisíc členů KSČM tvoří jen zlomek v možném elektorátu kolem 20 a více procent, jehož získání je nezbytné pro naplnění postupového cíle určitého podílu na moci a využívání buržoasně demokratického státu pro politiku KSČM. Toto pojetí akcentuje požadavek více užitečné praxe a více nových myšlenek vůči pouhému apriornímu antisystémovému přístupu.
Toto pojetí politiky KSČM má svoji vnitřní oponenturu. Tradicionalisté ho vidí jako ústupek od revolučnosti. Radši by odvedli prokádrované „tvrdé jádro“ do vnitřní emigrace vůči společnosti, než aby se „umazali“ s mocí. Osobně vnímám tuto koncepci jako koncepci monopolu na pravdu, koncepci nedialekticky upřednostňující konflikt před konsensem.. Uchovat štáb „sil odporu“ v avantgardní čistotě je pro tento radikální názorový proud víc než „pouhou“ politickou taktikou zvyšovat dílčí přínos ze sociálního státu reformní levice. V této optice je evropská integrace jen intrikou kapitalismu a argumentace právem v podmínkách kapitalismu jen nepochopení naivních humanistů, že jenom revoluční právo může porazit protilidové právo vládnoucí buržoasie. ČSSD není pro ně jenom konkurentem v úsilí o levicové voliče, ale především zdrojem nakažlivého oportunismu a smířlivosti s hydrou kapitalismu. Proto je kolikrát kritizovanější než konzervativní pravice a její fašizující tendence. Simplifikují člověka v duchu revolučního a budovatelského heroismu. Étos nového revolucionáře však v praxi nakonec ustupuje upřednostňování protestních hlasů nejhrubšího ražení. Ústupek „sládkovskému“ voliči pak odpuzuje nositele progresivních prvků v společenské dělbě práce a bloku je možnost expandovat vůči elektorátu ČSSD i vůči novým generacím voličů.
Také ČSSD se nachází navzdory svému zopakovanému volebnímu vítězství na křižovatce. Kritická politika ČSSD vůči způsobu transformace po roce 1989 ji vynesla k prvnímu volebnímu vítězství v roce 1998. Oposmluvním mocenským kompromisem však byla její praktická politika termidorizována a blokací KSČM zbavena vnější levicové opory. Levicová racionalizace terénu formálně dobytého ČSSD tak byla znemožněna. XXX. sjezd, který zahájil Špidlovu éru před volbami především deklaroval kontinuitu s levicovou tradicí ČSSD. O problémech s realizací tohoto konceptu i o modernizační vizi se mnoho nehovořilo. V ČSSD i nadále probíhá ostrá debata o vládní zkušenosti pod kuratelou oposmlouvy. V křídle nového předsedy i u levicových intelektuálů spojených s ČSSD převládá názor, že byla ústupkem větším než bylo nutné. 111 mandátů pro ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně přidalo otazníky nad perspektivami vládnutí s KDU-ČSL a zejména s US. Nové podoby nabývá tato debata s možností návratu Miloše Zemana do vrcholné politiky. Stranický prezident a expředseda ČSSD by byl návratem k čirému machiavelismu či by šlo o posílení ČSSD levice jako celku ? Do pozadí ale v ČSSD ustupuje (v řadě otázek více než v KSČM) otevřená a inspirativní debata o zásadních programových otázkách.. „Levice“ uvnitř ČSSD má sklon vidět politiku své strany kriticky, svůj pohled na podstatu moderní levice však ujasněn nemá. Stejně jako KSČM musí ve své debatě vystoupit za hranice své stranickosti a otevřít se i netradičním podnětům.
Cílem levice je přejít od organizování sil odporu k organizování sil změny. K tomu je nezbytná otevřenost novým lidem, novým myšlenkám, novým problémům. Skutečná otevřenost KSČM jako politické strany není stále samozřejmostí. Cenou za otevřené posuzování problémů bývá často narušení křehké rovnováhy mezi potřebou neodradit konzervativněji smýšlející starší členskou generaci a mezi potřebou otevřeně pojmenovávat a na nové poznatkové úrovni řešit otázky levicové politiky. Patří k tomu i otevřenost při pojmenovávání vlastních, vnitřních problémů, v dostatečném předstihu promýšlet i krizové scénáře a varovné prognózy. Futurologové tomu básnicky říkají : „Mít odvahu pohlédnout do tváře Medúzy“. To platí jak pro racionální obsah diskursu, tak i pro jazyk politiky, kdy přežité symboly blokují emocionální identifikaci s politikou strany. Jde o významné dělítko mezi starou a novou levicí. Nový typ avantgardy netřímá meč pravdy, ale je mediátorem zájmů.
V základech KSČM stojí odmítnutí vedoucí úlohy strany jako státotvorného prvku. Nestačí však jen rituální deklarování tohoto postulátu. Znamená to v praxi uplatňovat právo na omyl, odmítat jednou provždy dané pravdy stejně jako sociální pohodlí. Odmítnout monopol na pravdu znamená osvobodit se. Neznamená to, že se levicový projekt zříká svých racionalistických východisek a odporu vůči útisku. Znamená to hledat dialektiku konfliktu a konsensu na nové úrovni sociální struktury. Znamená to přeorientovat se na utváření sociálních aliancí, kde primární hodnotou je komunikace v realitě občanské společnosti. V postmoderní fragmentaci zájmů to umožňuje podpořit skladebnost a synergii myšlení a organizovat solidární akce. Je to jiný druh politického zprostředkování, který někdy bývá mylně nazýván nepolitickou politikou. Vhodný terén pro aplikaci takové politiky je ve světě hnutí Porto Alegre. Globální sociální forum nalezlo svůj průmět v evropském sociálním foru a jistě si lze představit jako blízký cíl konstituovat sociální forum i v podmínkách ČR. Na věcných tématech se mohou v různých aliancích potkat i takové různorodé uskupení, které by za normálních okolností s KSČM nespolupracovali. Uveďme například křesťansko sociální iniciativu Kairos nebo ekologické Hnutí duha. Moralistický a emocionální diskurs (mediálně oblíbená demokracie emocí) ovšem nemůže nahradit reálná témata, byť by je nastolovaly iniciativy s jepičím životem, pod prahem vnímání tzv. velké politiky a konstituovaných mocenských vztahů. Modernizace sociálního státu není jen o efektivním státu, ale také o doplnění sociální koheze rozšířením prostoru pro individuální volbu.
Dalším prvkem levicové politiky je, že musí mít nutně mezinárodní a multikulturní rozměr. Hlásíme-li se k charakteristice „národní politická síla“, tak jedině v tom smyslu, že občané žijící v ČR jsou vtahováni do procesů globalizace a integrace a povinností národní politické síly je maximalizovat pro ně efekt z tohoto vývoje, naučit je v tomto multikulturním světě se neztratit. Emancipační potenciál levice nyní směřuje k překonání strachu z rozmanitosti,proti nacionalismu a xenofobii. Vidět v globalizaci a integraci nepřítele je jistým způsobem projev lenosti hledat nové počátky. Globalizace v imperiálně kapitalistickém světě nemůže nemít dravčí obsah. Hledejme tedy cestu jak stvořit obsah nový. Globalizace ekonomiky má předstih před globalizací politiky a tak kdo by z národních pozic bránil tomu aby i levicová politika získávala nadnárodní povahu byl by proti pokroku a smyslu dějin. Reálný terén k tomu pro KSČM nabízí evropský integrační proces. Europeizace kapitálu jako průmět globální konkurence volá po europeizaci práce. Odkládat tento úkol a zakopávat se na linii národních států je chybná strategie. My jsme si tento terén nevybrali, integrace s plně socialistickým obsahem a zahrnující všechny země Evropy najednou je ale bohužel zatím v nedohlednu. Levicový projekt musí být nutně evropský. Solidaritu nelze nacionalizovat. Jinak hrozí amerikanizace EU a sociální regrese pod heslem flexibility a subsidiarity. Spor mezi starou a novou levicí, mezi tradicionalisty a inovátory má své mezinárodní vzory. Typickou je diskuse o vyhodnocení zkušenosti z vývoje v KS Francie, jevově nejvýrazněji hlásající vůli po změnách či v německé PDS, která se nejvíce otevřela různým proudům za rámec komunistické ortodoxie. Tragedií ovšem je, že toto hodnocení se dostává do černobílého schématu ideového sporu mezi „dogmatickými fosiliemi“ a „pragmatickým bahnem“.
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2003