Počátkem letošního roku vstupuje diskuse mezi občany i v KSČM o případném vstupu ČR do EU do závěrečné fáze.
Připomeňme si přitom, že v roce 1993 byla v Kodani přijata kritéria pro uskutečnění projektu rozšíření EU na východ. Tím byl nastartován proces přípravy EU na nejmasovější rozšíření v její historii. Některé optimistické odhady hovořily o možném vstupu pro favorizované uchazeče ještě před rokem 2000. Ukázalo se však, že jde o složitější proces hledání kompromisu mezi EU a jednotlivými uchazečskými státy a že masovost rozšíření byla z geopolitického hlediska důležitější, než rychlost přijetí té či oné země. Z ekonomického hlediska bylo asociační přidružení uchazečských zemí pro EU dostatečně zajímavé a rovněž působilo proti urychlování procesu přijetí. Asociační smlouvy totiž tím, že otevřely ekonomiky uchazečských zemí, prakticky je napojily na EU, aniž by jim EU za to musela garantovat výhody členských zemí. Prodlužování této strategie by však nakonec mohlo odklonit uchazečské země od EU, a tak muselo padnout rozhodnutí. Vše bylo nakonec uzavřeno symbolicky rovněž v Kodani v prosinci loňského roku. Výsledky tohoto jednání jsou členěny podle jednotlivých kapitol pozičních dokumentů. Kompromis, který vzešel z Kodaně, přináší určitou míru ochrany a výjimek jak pro EU, tak i pro ČR. Znamená to tedy, že vstupem nevzniknou pro ČR a ostatní země EU zcela rovné podmínky. Sjednaná přechodná období a výjimky mají vytvořit dostatek prostoru pro adaptaci v citlivých oblastech. Již nyní je však zřejmé, že adaptace to nebude bezbolestná.
Nerovné postavení ČR je především v oblasti zemědělství. Přímé platby byly do roku 2013 omezeny a budou se jen postupně zvyšovat počínaje rokem 2004 úrovní 25 % dotací do ostatních zemích EU. Platby jsou to sice vyšší než v současnosti a teoreticky je lze dorovnávat z domácího státního rozpočtu, přesto znamenají zhoršenou konkurenční pozici našich zemědělských producentů vůči dotovaným produktům ze zemí evropské patnáctky. Dalším problémem je volný pohyb osob a sedmileté přechodné období pro zaměstnávání naší pracovní síly v zemích EU. Částečně je to řešeno bilaterálními smlouvami (např. s Nizozemím, Irskem, Velkou Británií, Dánskem, Švédskem), přesto zejména ve vztahu k Německu se jedná o diskriminaci. Nemálo problémů jistě přinese výsledná podoba plánu restrukturalizace ocelářství, zejména pokud čerpání peněz na rozvoj postižených regionů bude narážet na nepřipravenost projektů. Poměrně dost prostoru dostal v médiích i problém tzv. kabotáží, i když jde jen asi o 2 % přepravních výkonů. Také zde jsme byli přinuceni k ústupku a vše se z hlediska kvótace a liberalizace trhů autodopravců řeší v rámci bilaterálních vztahů (problémem je opět především Německo). Přistoupení na evropské pojetí liberalizace trhů s energetikou také těžko bude mít příznivý dopad u malých spotřebitelů. Včlenění ČR do schengenského prostoru přinese také některé problémy, i když nebudeme mít (vyjma mezinárodního letiště) na svém území v případě společného vstupu se SR schengenskou hranici. Jde především o problematickou vízovou povinnost (např. s Ruskem).
Některá opatření, ke kterým nás vede členství v EU, jsou žádoucí, ale jejich zavedení znamená výdaje, na které ještě nejsme připraveni. Z ekologického hlediska je tak odklad směrnic např. o obalech a obalových materiálech či splnění limitů odsíření emisí nežádoucí, přesto jejich zavedení bez ohledu na ekonomické podmínky by bylo sporné. Obdobně je sporný pouze dvouletý odklad na zvýšení povinných nouzových zásob ropy. Sporná je také oblast daňová. Zde se jedná o vyšší sazby v oblasti dodávek tepla, stavebních prací, ale i restauračních služeb. Přechodné tříleté období nic neřeší, pokud daňová politika (ta není společnou politikou EU) nebude dopady na neprivilegované vrstvy systémově kompenzovat přerozdělením břemene v jiné oblasti daní (např. majetkové daně). Za spíše pozitivní lze označit sjednání sedmiletého období zákazu nabývání nemovitostí, půdy a lesů zahraničními fyzickými osobami - ochrana před návratem sudetských Němců (v Dánsku je ale např. sjednána trvalá výjimka na nákup nemovitostí u hranic s Německem). Již současné obcházení možnosti nabývání majetku sudetskými Němci v pohraničí prostřednictvím nastrčených právnických osob a nepřímý ekonomický vliv erodující zdejší státní moc vede ke stigmatizaci tohoto území. Narušená sociální struktura může znamenat, že pouhý sedmiletý odklad nebude stačit a že bude třeba hledat jiné řešení (zřejmě ne pouze nacionálně obranářské, ale opírající se o vyšší kvalitu komunikace s demokratickými německými partnery).
Často také bývá diskutována bilance finančních plateb a dotací ve vztahu k EU. Dohoda o finančním rámci rozšíření z Berlína roku 1999 byla nutnou podmínkou kodaňského finále. Obecně platí, že země, které jsou pod průměrem ekonomické úrovně EU, patří mezi čisté příjemce (na dotacích obdrží více, než zaplatí na platbách). Z dlouhodobého hlediska to bude minimálně po 15-20 let platit i pro ČR, pokud nedojde k oslabení dosavadních přerozdělovacích procesů v EU. V celkové bilanci plateb z ČR do EU a z EU do ČR hraje také příznivou roli zavedení postupného náběhu příspěvků do základního kapitálu a rezerv EIB, také objem přímých plateb na projekty v období 2004-2006, který činí 747 mil. euro, není špatný (po Polsku druhá největší částka ze zemí uchazečské desítky). Strukturální a kohezní fondy jsou druhým největším zdrojem financí podle pravidel EU. Na spolufinancované projekty v období 2004-2006 jde 1,4 mld. eur. Dosavadní zkušenosti (předvstupní programy ISPA, SAPARD, PHARE) však ukazují, že nepřipravenost projektů, špatná koordinace postupu vůči bruselské administrativě a další faktory vedou k minimálnímu čerpání částek připravených pro ČR. Mezi úspěchy při vyjednávání lze označit odražení útoků sudetoněmecké lobby na Benešovy dekrety. Také požadavkům rakouské strany na zrušení Temelína jsme se dokázali ubránit. Jistým úspěchem je i dosažení stejného počtu eurokřesel (24), jako mají stejně lidnaté členské státy EU. Významné jsou závazky, které souvisejí s Evropskou sociální chartou (dosud neratifikovanou v Parlamentu ČR) zejména v oblasti ochrany práce.
K podmínkám vstupu ČR do integračního uskupení EU patří i vývoj samotné EU. nejde ani tak o kapitalistický charakter EU (v současné době není ani jiný možný), ale spíše o to, jaké podmínky tam jsou k prosazování národních zájmů a k posilování demokratické, sociální a ekologické dimenze integračního procesu. EU je v současnosti na rozcestí a postrádá jasnější vizi. S uzavřením pozičních vyjednávání o vstupu do EU se objevuje na obzoru další, možná daleko horší problém, a tím je přistoupení ČR k měnové unii. Spíše rozpaky než naděje vzbuzují dosavadní výsledky práce Konventu o budoucnosti EU, který by měl připravit návrhy vnitřních reforem EU. Největší pře se vede o rozhodování EU. Posílení vlivu Evropského parlamentu a rozšíření otázek, rozhodovaných většinově a nikoliv jednomyslně, naráží na různost názorů. Nejasno je kolem úřadu evropského prezidenta i kolem samotné evropské ústavy. A takto bychom mohli pokračovat. Nabízí se ovšem myšlenka využít možnosti posílit tábor evropské levice, a skupiny menších a slabších zemí v EU a vtisknout tak evropské integraci solidární charakter oproti alternativě řešit problémy globální konkurence na úkor sociální koheze starého kontinentu.
Haló noviny, 8. ledna 2003