Odpověď na otázku jaké jsou priority levice v Evropě je obsažena v řešení úkolu modernizace její politiky. Zde leží i odpověď na otázku zda levice v Evropě musí nutně být evropská a co to vlastně znamená. Levicová odpověď na problémy společnosti již v počátku (kořeny hledejme až u Velké francouzské revoluce) nebyla pouze vírou v lepší svět a kritikou dobových zlořádů. Levicová moderna byla vždy spojená se snahou prakticky měnit svět. Původní náboj tradiční levicové moderny se však dnes již zčásti vyčerpal. První vlnu sociální emancipace spojenou se všeobecným volebním právem a s ochranářským sociálním systémem levice dovedla v XX. století k vybudování sociálního státu. Její komunistická větev pak toto úsilí dovedla k experimentu s budováním nového sociálně spravedlivého systému, socialismu. Tyto projekty obou větví levice naráží nyní na své omezení a levice se tak ocitá v určité krizi myšlení i krizi praktické politiky. Na prahu 21. století má iniciativu pravice, která okupuje původně levicovou oblast emancipace lidských práv. Globální hráči (velmoci a klíčové korporace) prakticky vytunelovávají demokracii národních států a v globálním rozměru se prosazuje ultraliberální ekonomická praxe.
Tomu může levice čelit jedině modernizací svého paradigmatu, schopností reagovat na nové výzvy. Tápající levice se zatím stává obětí postmoderního diskursu rozbitého do dílčích otázek a bez nové syntézy. V čem vidím záchytné body pro novou vyšší modernitu ? Realita globalizujícího světa zahrnuje např. problém relativnosti zbídačování sociálních skupin i zemí, kdy přestává jako rozhodující faktor platit že lze ztratit „jenom své okovy“. Se změnou sociálních vztahů, kdy společnost je silně fragmentalizována a sociální zájmy jsou složitě zprostředkovány, vznikají také nové formy sociální segregace, které vedou k sociální pasivitě. Vůči této realitě se lze vymezit negativně – antiglobalismem, antikapitalismem, antiimperialismem, antikonzumentarismem. Ukazuje se však, že pouze negativní odpovědi nestačí, že je třeba nabídnout globální alternativu, tzv. alterglobalismus. Křesťansko sociální proud např. hovoří o globalizaci solidarity (Jan Pavel II.) a jemu je blízké něco jako „duchovní revoluce“ globálního vědomí.. Náš radikálně levicový globalismus si žádá hlubší změny zejména v materiálním (ekonomickém a sociálním) uspořádání společnosti na úrovni společenských mechanismů globálního věku. Ukazuje se však, že k takovému projektu máme ještě daleko, vždyť problémem je již shoda v hodnocení současné epochy.
Předpokladem vytvoření moderního paradigmatu pro levici je otevření se citlivým (až tabuizovaným) otázkám a hledání nových počátků. Nutnost modernizace není fráze ale trvalá potřeba a nálepkovat každého, kdo si takto položí otázku, označením revizionista a oportunista, je škodlivé a nahrává těm, kteří se snaží vmanipulovat levici do trvalejší stagnace. Nemysleme si také, že krize levice je jenom český fenomén a nepropadejme provinciálnímu vidění. Nejen u nás se musí levice učit komunikaci mezi sebou včetně pochopení toho že komunistický a sociálně demokratický proud v levici je jeden druhému inspirací a zároveň zpětnou vazbou. Evropští sociální demokraté balancují nad dříve populární koncepcí nového středu, která taje pod tlakem globální konkurence, a neví si rady s modernizací sociálního státu. Jejich obdoba z Latinské Ameriky, brazilský prezident Ignacio Lula, který stál u zrodu hnutí Porto Alegre, nyní balancuje nad kompromisem, do kterého ho tlačí globální instituce. A komunisté ? Zejména ti z bývalého sovětského bloku musí vyjít z ulity obrany své identity a rozhodnout se co z arsenálu někdejšího marxismu - leninismu ještě platí a co nabízejí nového.
Pro evropskou levici je samozřejmostí identifikace s marxismem. Marx tkví nepochybně v základech evropské kultury a evropské myšlení. Sociální demokracie mluví o Marxovi poněkud stydlivě. Mezi komunisty ale jeho dílo působí stále velmi silně, a to nejen jako sekularizovaný humanismus, ale i jako aktuální návod na myšlení. To samozřejmě znamená nebrat marxismus jako hotové učení, jako kanonizovanou formu žárlivě střeženou jedinými správnými vykladači. Dnes již nemůže být zjednodušován na jakousi zástěrku moci a tak může být využit k tomu, aby se levice opět stala kulturním hegemonem, aby strhávala sílou své invence. Čerpat z marxistické tradice znamená ne pouhý návrat ke klasikům, očištěný od nánosu oficiálních ideologií, ale pluralitně rozvinout způsob myšlení za úroveň Marxem dosažené syntézy historické zkušenosti. Vysoké nároky na takové chápání marxismu samozřejmě znamená vyvarovat se i druhého extrému – zcela libovolné interpretaci, která by s pomocí citátů z klasiků byla schopná doložit úplně všechno.
Pro marxistickou modernu je důležité nejen rozvinutí marxistické teorie, ale také bohatství aktuální marxistické praxe jako její nejlepší kriterium. Někdy je předmětem kritiky na levici tzv. reálpolitika, která je chápána jako projev rezignace na strategické cílení levice. Odtržení strategie od taktiky by však byl počátek nového levicového selhání. Nelze podceňovat praktické cíle na nejbližší období a shazovat je jako bezzásadové vylepšování nevylepšitelného. Připomínám např. esej italského marxisty A. Gramsciho, „Maquiavelli a Lenin“, ve které hovoří o kriteriu účinné reality. Stejně tak nelze podceňovat práci v existujících institucionálních strukturách, odmítat právo a stát jako pouhé instrumenty vládnoucí třídy. Slýchám to zejména od mladých. Chápu jejich nonkonformismus, ale je třeba si prohloubit znalosti o skutečném fungování společnosti. Ve sféře politiky se přece prosazuje obecnější i když rozporná tendence pokroku obsažené právě v rozvinutosti těchto institucí. Opět je tu Gramsci, který naplnění své vize konečného rozpuštění sféry politiky v občanské společnosti vidí až v beztřídní společnosti. Kritizovanou „reálpolitiku“ musí dělat marxisté vládnoucí v mimořádných podmínkách takových zemí jako je např. Moldávie, kde by jejich podle našich měřítek mohla být jejich politika označena jako pravicová. Jinou politiku musí dělat marxisté, kteří řeší ve vládě úkoly rozvoje třetího světa (např. v indických státech jako Kerala či Západní Bengálsko). Marxisté se také nemohou tvářit že s kapitalismem nechtějí mít nic společného, pokud mají podíl na moci ve velkých městech a celých regionech (např. působili v městech jako Lisabon, Berlín, Ósaka).
Schopnost levice souvisí s její schopností se učit i ze svých chyb a historických excesů, pro které ztratili vlastní dynamiku i důvěru širokých vrstev obyvatel. Komunistická levice se musí v tomto smyslu neustále učit ze systémového selhání budování první historické formy socialistické společnosti v minulém století. Nepochopit své chyby znamená neustále se k nim vracet. Zjednodušeně se hovoří o stalinismu, i když nejde jen o samotnou osobu J. V. Stalina a o tzv. kult osobnosti. Někdy se v diskusích na levici objevuje snaha ospravedlňovat tzv. stalinismus a odmítá se jeho „démonizace“. Hodnotíme-li tento trend s určitým odstupem, ukazuje se, že jde skutečně o obecnější problém a že je tu objektivní nebezpečí renesance tohoto pro levici zhoubného fenoménu. Jeho podstatu zjednodušeně lze označit jako nebezpečnou hypertrofii odcizené politické moci v rukou elit spojenou s nenaplněným zespolečenštěním práce (s postátněnou administrativně řízenou ekonomikou). Možnost takové renesance nesouvisí jen s tzv. nostalgiky psychologicky vězícími ve svém zidealizovaném mládí. Posiluje ji nová kvalita systémové krize včetně selhávání tradičního státu, krize kritického myšlení a s tím spojený příklon k jednoduchým a silovým řešením, který ohrožuje zejména mladší generaci. Nebezpečné je to zejména v oblastech se slabší demokratickou tradicí a s přežívajícími patriarchálními (paternalitními) způsoby řízení. V předstihu a promyšleně eliminovat toto nebezpečí je pro další rozvoj levice klíčové.
Tzv. stalinské inklinace dnes mohou mít nové formy. Stejně jako kritikové socialismu tak i novodobí stalinisté hledí k minulosti, ztotožňují socialistický ideál s minulou praxí, jejíž selhání omlouvají vnějšími faktory. Interpretují katastroficky zauzlení současných problémů společnosti a netrpělivě jej chápou jako signál k revolučnímu útoku na mocenské bašty kapitalismu. S historií stalinismu XX. století tato nová inklinace má společné to, že každý, kdo s jejími zastánci nemá identickou optiku, může být označen za zrádce, aby mohl být nahrazen oddanými. Nerealistické pohledy zpět a pasivní očekávání velké návratu rodí náboženský rozměr tohoto myšlenkového proudu, který se jinak vždy honosil svojí vědeckostí. Významně tak roste využitelnost této inklinace v rámci různých strategií masové manipulace. Součástí toho je zneužívání vlasteneckých pocitů zejména příslušníků menších národů, které si musí obhájit svou pozici v podmínkách globalizace a integrace. Směs nově oživlého nacionalismu a redukování politiky na ovládnutí represivních funkcí státu pak nabízí použít ji jako katalyzátor k nasměrování a kanalizování „lidového hněvu“ směrem, kterým elity dnešního pozdně imperiálního světa potřebují. Proto je významným rysem moderní levice schopnost zvládat její mezinárodní charakter a v našem případě především její evropský rozměr.
KSČM vstupem do EU a evropskými volbami dostává možnost využívat struktur EU, politicky působit v evropském veřejném prostoru a ofenzivněji komunikovat v evropském mediálním prostoru. Pro to hledá organizační formu i širší politickou platformu. Nedávno v jednom článku česká politolog Jiří Pehe (a po něm mnozí další) láme na evropským působením KSČM hůl. V podstatě říká, že nám politicky nebližší frakce v Evropském parlamentu, frakce „Spojená evropská levice/ evropští zelení“ je nejednotná a slabá (má asi 10% hlasů) a že jediná frakce, která může být strategickou protiváhou evropské konzervativní pravice je frakce sociálně reformních stran. KSČM již před deseti léty přijala Manifest pro demokratickou Evropu, jako východisko pro svůj strategický projekt socializace Evropy. Zmiňovaná frakce je skutečně různorodá a zatím je spíše fórem než pevnou strukturou. V současnosti ale probíhají také jednání kolem projektu Evropské levicové strany, zjednodušeně řešeno sdružení svébytných národních poltických subjektů ze zemí EU, jimž myšlenky na socialismus v Evropě, na Evropu jako kontinent míru a na obranu sociální a ekologické dimenze evropské integrace nejsou cizí. Tyto a podobné aktivity mohou dát evropské radikální levici jak evropský rozměr, tak nosnou perspektivu.
V přípravě na evropské volby a působení uvnitř EU si KSČM musí ujasnit v čem tkví evropské hodnoty levice. Nenechme si proces evropské integrace ukrást pravicí, jako se stalo např.,. v oblasti demokratických svobod. Dožeňme deficit levicových idejí při budování Evropy. Nejde nám přitom o nějaké abstraktní panevropanství (obdobně dnes těžko může být nosným panslávské hnutí). Evropa je silná ve své kulturní a politické diverzitě, ale musí se vyvarovat divergence v ekonomické a sociální oblasti. Tradiční internacionalistické paradigma naráží na své limity, protože je překonána tradiční třídní solidarita 19. století. Nový internacionalismus se musí opírat o mezinárodní sítě sociálních aliancí, které mají k dispozici nadnárodní instituce. Ekonomická europeizace kapitálu volá po politické europeizaci práce. Solidaritu nelze nacionalizovat. Klíčovým problémem EU je jak takový existující integrační celek efektivně a demokraticky řídit. Stupňovaný vliv evropské levice na utváření rozhodovacích procesů je klíčové téma současnosti. S tím souvisí i téma evropské ústavy. Proto je nutné ujasnit si pozici národních států a systémy demokratické kontroly. Evropská levice je logickou protiváhou nacionálního populismu. Ten objektivně nahrává globálním hráčům, kteří nadnárodní politický chomout v EU odmítají. a vypouštějí džina různých xenofóbních vášní (antiislamismus, rasismus atp.), aby narušili nadnárodní propojování levice.
Proti rozvojovému scénáři budování Evropy samozřejmě stojí i varovný scénář dezintegrace, tedy hrozba že v dosavadním integračním procesu bude nutno zařadit zpátečku. Někteří říkají : byli jsme i před EU, budeme i po ní. Evropská integrace jistě bude rozporný a klikatý proces. Je třeba vést diskuse o demokratičnosti a funkčnosti federalistického modelu. Skutečná federace má však málo společného se strašákem arogantní frankoněmecké osy. Ani rozpad jugoslávské federace nemusí být zákonitým modelem. Nesnažme se stát na jedné ze stran ve sporu národní byrokracie s eurobyrokracií. Eurobyrokracii je třeba politicky omezit ale věřit, že národní byrokracie dosáhne do hry nadnárodních korporací by bylo bláhové. Návrh ústavy, který vzešel z dílny Konventu ani neplní zadání z Laekenu zpřehlednit institucionální rámec EU a rozhodně nepřináší federaci. Realitou nejbližších let spíše bude omezená verze tohoto návrhu, která ve své podstatě bude volnou konfederací členských států s přehlednějším systémem dosavadních společných politik. nejdříve je třeba vstřebat rozšíření EU a připravit se na další mezivládní konferenci EU, která teprve bude moci otevřít prostor pro to, aby se plnohodnotně dotvořila evropská politická vrstva.
Pro nejbližší vývoj bude důležité jak bude zvládnuto vnitřní fungování rozšířené Evropy. Proti tendenci budovat EU jako pevnost obklopenou nárazníkovými pásmy a s vnitřními periferiemi (k tomu vede tzv. vícerychlostní integrace) stojí taktika tzv. flexibilní integrace po vzoru např. Dánska. Jistý stabilizační prvek může být také koncepce „Evropského sousedství“, která pracuje s překrýváním různých integračních struktur (EFTA, OBSE) a zvláštním statutem tzv. privilegovaných sousedů (to řeší tzv. problém Evropy po Ural, vazbu na Blízký východ a severní Afriku atp.). Geopoliticky může EU stabilizovat i rozmístit mocenské struktury EU a la carte a prolomit tak původní mocenskou osu, která po rozšíření vyčerpala své opodstatnění. Příkladem určitého řešení může být např. návrh z projektu „Vize 2020“ (Franck Biancheri), který rozmísťuje evropské instituce na teritoriu EU do určitých kruhů (Euroring). Klíčovým tématem pro EU je i ujasnit si charakter transatlantických vztahů a tedy postoj ke konkurenci globálního hráče číslo 1, kterým jsou USA. Při hodnocení závěrů lisabonského summitu na toto téma o dostižení USA do roku 2010 se nabízí poněkud tragikomická paralela s někdejší „chruščovovskou“ strategií pro SSSR : Ameriku dohnat a předehnat. Spoluodpovědnost Evropy za globální vývoj znamená vyvarovat se imperiálního charakteru globální soutěže - místo zhoubné militarizace EU aktivněji řešit potravinové, energetické a ekologické problémy, usilovat o reformu OSN i o nový ekonomický řád. Cílem pro EU je třeba stanovit dlouhodobější a především na poli inovací a šíření informací. K tomu má Evropa vysoký kulturní potenciál ale nedokonale nastavené regulační mechanismy, které umožňují s tímto potenciálem plýtvat, popř. ho nechávají odplývat pryč. K odpovědnosti za takový vývoj Evropy se musí svým pozitivním programem přihlásit i radikální evropská levice. Síla evropské levice pak může být přínosem i pro levici světovou.
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003